Přeskočit na obsah

Vyhlazení Lidic

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Místo tragédie – celkový pohled od severu
Sousoší 82 zavražděných lidických dětí – podoby neodpovídají na přání pozůstalých skutečným dětem. Věrné je ale věkové rozvrstvení a jejich počet.

Vyhlazení Lidic (9. a 10. června) byla násilná historická událost, při níž došlo ke zničení středočeské vsi Lidice a vyvraždění značné části jejích obyvatel německými nacistickými okupanty. Po úspěšném atentátu československých parašutistů na Reinharda Heydricha v roce 1942 byla obec Lidice v důsledku heydrichiády vypálena a dokonale srovnána se zemí a veškeré místní obyvatelstvo popraveno nebo odsunuto do koncentračních táborů. Celkový počet obětí dosáhl počtu 340 (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

Událost dnes připomíná Památník Lidice s muzeem.

Předehra tragédie

[editovat | editovat zdroj]

Po atentátu na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha dne 27. května 1942 se ještě vystupňoval teror nacistických okupantů proti českému národu. I přes popravy stovek lidí a rozsáhlé razie se nedařilo útočníky dopadnout. Když 4. června 1942 Heydrich na následky zranění zemřel, rozhodli se nacisté v Čechách a na Moravě k dosud neslýchané zastrašovací akci; významný podíl na plánu vyhlazení Lidic měl ambiciózní státní tajemník úřadu říšského protektora SS-Obergruppenführer Karl Hermann Frank.

Jaroslav Pála

Nicotnou souhrou okolností byly za oběť vybrány právě Lidice: 3. června se dostal Jaroslavu Pálovi, majiteli továrny na baterie ve Slaném, do rukou podezřelý milostný dopis adresovaný jedné ze zaměstnankyň továrny, jisté Anně Marusczákové z Holous u Brandýska.[1] V něm stálo: „Drahá Aničko! Promiň, že ti píši tak pozdě… Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak se už neuvidíme. Milan.“ Pála, ať už v domnění, že pisatel dopisu může být zapleten do atentátu, či v obavách, že může jít o provokaci, uvědomil četnictvo, a to dopis postoupilo gestapu. Marusczáková, která skutečné jméno svého milence neznala, při výslechu mimo jiné zmínila, že dotyčný ji poprosil, aby v Lidicích rodině Horákových a Stříbrných vyřídila pozdrav od jejich synů, kteří sloužili u 311. bombardovací perutě v Anglii. Následovala razie v Lidicích a zatčení rodin Horáků a Stříbrných, o jejichž synech bylo známo, že slouží v československém vojsku v Anglii[2]. Domovní prohlídky ani výslechy však neodhalily nic podezřelého. Následujícího dne byl jako přítel Marusczákové identifikován Václav Říha, dělník z Vrapic u Kladna. Ten chtěl vztah s Marusczákovou ukončit, protože byl ženatý a obával se, že jeho nevěra s dívkou z nedaleké vsi vyjde najevo; poslal jí proto s pomocí spolupracovníků onen dopis, který měl vyvolat romantický dojem, že je zapojen do odbojové činnosti a že se odešel skrýt do křivoklátských lesů. Kladenskému gestapu bylo záhy jasné, že Říha, Marusczáková ani Horákovi nemají s atentátem na Heydricha nic společného; v Lidicích nebyl objeven žádný arzenál, vysílačky ani skrývané osoby a s tímto výsledkem bylo také podáno hlášení do Prahy.

V Praze se mezitím Karl Hermann Frank v naději, že tím posílí své postavení a napomůže svému jmenování příštím říšským protektorem, rozhodl využít Lidic jako ukázky svého „rázného postupu“. Frank 9. června osobně předložil při Heydrichově pohřbu v Berlíně svůj záměr Hitlerovi a obratem k němu obdržel souhlas. Lidice měly být vypáleny a srovnány se zemí, dospělí muži zastřeleni, ženy uvězněny v koncentračních táborech a děti dány na „náležité vychování“.

Vyhlazení Lidic

[editovat | editovat zdroj]
Zničené Lidice, 1942

Navečer dne 9. června byly Lidice obklíčeny jednotkami Wehrmachtu (ze Slaného) a německé policie a nikdo nesměl obec opustit. Organizační štáb celé akce už byl na místě a všemu velel. Štáb tvořili:

Starosta byl přinucen vydat veškeré obecní cennosti a obyvatelé začali být po půlnoci vyváděni ze svých domovů. Muži starší 15 let byli shromažďováni ve sklepě a chlévě Horákova statku. Všechny cennější věci, koně, dobytek, zemědělské stroje apod., byly shromažďovány a odváženy do sousedního Buštěhradu.

Členové SS si prohlížejí ruiny Lidic

Ráno 10. června 1942 se na místo osobně dostavil K. H. Frank, aby dohlížel na likvidaci obce. Ženy s dětmi byly nejprve nahnány do místní školy, za úsvitu pak autobusy převezeny do tělocvičny kladenského gymnázia. Mezitím byly zdi stodoly v sousedství Horákova statku obloženy slamníky a matracemi (proti odraženým střelám) a přichystána popravčí četa. Lidičtí muži byli posléze vyváděni ve skupinách (zprvu po pěti, pak po deseti) na přilehlou zahradu a tam stříleni. Celkem jich na tomto místě bylo povražděno 173, včetně lidického faráře Josefa Štemberky. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu Josefu Hroníkovi[3] 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny.

V následujících týdnech a měsících byly zbytky vypálených budov vyhozeny do povětří, zničen hřbitov včetně exhumace zemřelých, vykáceny stromy (mimo jediné hrušně nedaleko potoka, která byla Němci považovaná za uschlou), sutí zavezen Podhorův rybník a vše srovnáno k nepoznání. K odvozu suti byla na místě zbudována polní železnice.[4] Dokonce bylo na několika místech posunuto koryto potoka, aby nic nezůstalo na svém místě. Filmové záznamy, pořízené samotnými nacisty, dodnes vydávají svědectví o díle zkázy. Prostor, kde stávaly Lidice, měl být učiněn holým polem a jméno obce vymazáno z map.

K pohřbení zavražděných obyvatel bylo povoláno z Terezína otrocké komando Židů, kteří vykopali hrob a uložili do něj zemřelé, více viz [5][6][7]. Mnozí z nich za těch pár dnů zešedivěli.[8]

Dle vyhlášky ministra vnitra číslo 25/1943 Sb. o změnách úředních názvů obcí a jejich částí, povolených v roce 1942 byl „název bývalé obce Lidic v politickém okresu kladenském prohlášen za navždy zaniklý“.[9]

Osud obyvatel

[editovat | editovat zdroj]

Dne 16. června 1942 bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel: sedm žen a osm mužů z rodin Horáků a Stříbrných, uvězněných již dříve, dále devět dospělých mužů, kteří byli osudné noci mimo Lidice (sedm v práci, jeden v nemocnici a jeden se několik dní skrýval v lesích) a dva chlapci, u kterých bylo při evidenci dětí dodatečně zjištěno, že již překročili 15 let věku.

Na Kladně byly lidické děti po tři dny zkoumány, nakolik jsou z „rasového hlediska“ vhodné k „převýchově“. Tři byly vybrány hned na Kladně, dalších sedm dětí mladších jednoho roku bylo předáno německému sirotčinci v Praze-Krči, ostatních 88 bylo převezeno do Lodže (polsky Łódź, německy Lodsch, v listopadu 1940 Němci město přejmenovali na Litzmannstadt), kde z nich bylo k poněmčení určeno dalších 7. Zbývajících 81 dětí bylo 2. července 1942 převezeno do nedalekého vyhlazovacího tábora Chełmno (německy Kulmhof) a tam, pravděpodobně ještě téhož dne, usmrceno výfukovými plyny ve speciálním vyhlazovacím automobilu. Dodatečně bylo na smrt do Chełmna posláno ještě jedno ze tří dětí vybraných k poněmčení hned na začátku. Po válce se přeživší děti s vynaložením velkého úsilí podařilo v německých rodinách a ústavech vypátrat a navrátit jejich příbuzným, bylo jich však pouze 17.

Sto osmdesát čtyři lidických žen, které byly 12. června 1942 odtrženy od svých dětí, bylo (vyjma několika těhotných, ponechaných dočasně v Praze) převezeno do koncentračního tábora Ravensbrück. Dvanáct dalších bylo do Ravensbrücku posláno dodatečně v následujících měsících. Třiapadesát lidických žen v koncentračních táborech a na pochodech smrti zahynulo.

Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).

Odezva ve světě

[editovat | editovat zdroj]
Britský propagační plakát „Lidice shall live“
Tank „Lidice“, československá armáda v SSSR

Zločinné vyhlazení Lidic svou plánovitostí a chladnokrevností pobouřilo celý svět. Města a obce v Mexiku, Brazílii, USA se na protest proti nacistickému zločinu přejmenovávaly na Lidice;[10] jménem Lidice byly křtěny právě narozené děti. Britští horníci založili hnutí Lidice shall live (Lidice budou žít) a zorganizovali sbírku na obnovu obce. Pod jménem Lidice bojovaly československé tanky na východní i na západní frontě či letadlo.[11][12] Lidice se tak spolu s francouzskou obcí Oradour-sur-Glane (vyvražděnou v roce 1944) v očích světové veřejnosti staly jedním ze symbolů boje proti německému nacismu.

Příběh Lidic byl záhy několikrát zfilmován – snad nejpůsobivější byl film The Silent Village (Tichá ves), natočený s čistě amatérskými herci v reálném prostředí velšské hornické vsi Cwmgiedd.

Události v okupovaném Československu nezůstaly bez politické odezvy. Nedlouho po atentátu na Heydricha a následném vyvraždění Lidic a Ležáků vlády Velké Británie (5. srpna) a Francie (29. září) uznaly mnichovskou dohodu za neplatnou od samého počátku.

Potrestání viníků

[editovat | editovat zdroj]
Marie Doležalová při výpovědi v rámci jednoho z následných norimberských procesů

Karl Hermann Frank byl odsouzen a popraven v roce 1946 v Praze.[13] Walter Jacobi, Harald Wiesmann a Thomas Thomsen byli odsouzeni a popraveni v Praze v roce 1947.[14] Hans-Ulrich Geschke zmizel v roce 1945, v 50. letech byl úředně prohlášen za mrtvého.[15] Max Rostock byl v roce 1951 v Praze odsouzen k trestu smrti, trest mu však byl změněn na doživotí, v roce 1958 se stal spolupracovníkem StB, byl propuštěn a v roce 1960 vyslán jako špion do Západního Německa, kde v roce 1986 zemřel.[16] Wilhelm Leimer byl po válce vydán Směrši a pravděpodobně byl popraven v Moskvě v roce 1945.[17]

Vyhlazení Lidic a osud lidických dětí byly také součástí obžaloby v procesu RuSHA, jednoho z následných norimberských procesů. Během soudního řízení vypovídaly lidické děti Marie Hafnová a Marie Doležalová.[18]

Obnovení Lidic

[editovat | editovat zdroj]
Poválečný pietní akt na uctění obětí

Ihned po osvobození bylo místo lidické tragédie provizorně pietně upraveno a 10. června 1945, v den třetího výročí, přislíbila československá vláda Lidice obnovit a vybudovat. Byla vypsána architektonická soutěž na pietní úpravu území starých Lidic a výstavbu nové obce v těsném sousedství. V roce 1946 byla zákonem zřízena Společnost pro obnovu Lidic, která působila až do přelomu 50. a 60. let, její předsedkyní a starostkou Lidic byla Helena Leflerová, která zde žila. Na konci čtyřicátých a počátkem padesátých let tak severozápadně od bývalé obce vyrostly nové Lidice čítající 150 rodinných domů.

Území starých Lidic bylo prohlášeno národní kulturní památkou; je zde muzeum s celoročně přístupnou expozicí připomínající lidickou tragédii. Nachází se zde také bronzové sousoší 82 lidických dětí zavražděných v Chełmnu, což je životní dílo sochařky Marie Uchytilové, které je zároveň připomínkou všech dětských obětí války.

Vyhlazené obce v roce 2009 uzavřely Memorandum o vzájemné spolupráci vypálených obcí na území České republiky.[19]

Lidice roku 2009

Podobné události ve světě

[editovat | editovat zdroj]

Osud Lidic nebyl ojedinělý; k masakrům civilistů docházelo za druhé světové války po celé Evropě. Připomeňme Kortelisy a Český Malín (Ukrajina), Chatyň (Bělorusko), Čenstochová (Polsko), Oradour-sur-Glane (Francie), Marzabotto (Itálie), Distomo a Kondomari (Řecko), Ostrý Grúň a Kľak (Slovensko) či české Ležáky, moravské vesnice Javoříčko, Ploština a Prlov.

V dnešním Bělorusku, kde bylo za války zavražděno přes dva milióny lidí, bylo zničeno přes pět tisíc vesnic a osad. Symbolem se stala Chatyň, kde bylo za živa upáleno 149 obětí, z toho 75 dětí.[20] Na Ukrajině bylo zničeno 459 sídel, z nichž je v Česku nejvíce připomínán Český Malín, ve kterém bylo v roce 1943 zavražděno přes 300 českých osadníků.[21]

Ohlas vyhlazení Lidic v umění

[editovat | editovat zdroj]

Vyhlazení Lidic mělo záhy ohlas v hudbě. Na památku tohoto hrůzného činu vzniklo postupně několik významných kompozic předních skladatelů

  • český skladatel Bohuslav Martinů (1890–1959): Memorial to Lidice H. 296 (česky Památník Lidicím), dokončeno 3. 8. 1943, premiéra 28. 10. 1943 v Carnegie Hall v New Yorku, Newyorská filharmonie, dirigent Artur Rodzinński, česká premiéra 14. 3. 1946 Česká filharmonie, dirigent Rafael Kubelík
  • rakousko-americký skladatel Max Brand (1896–1980): Ballade für Lidice pro hlas a klavír (1942)
  • český skladatel Klement Slavický (1910–1999): Lidice. Dvojsbor pro mužské hlasy na slova Františka Halase (1945)
  • český skladatel Miloslav Ištvan (1928–1990): Odyssea lidického dítěte (1963) pro sólový klavír
  • český skladatel Václav Lídl (1922–2004): Balada o červnovém ránu – Lidice 1942 (1972)
  • český skladatel Milan Báchorek (* 1939): Lidice. Melodramatický obraz pro sóla, mužský a ženský sbor, dva recitátory, bicí nástroje a orchestr na verše Karla Šiktance (1973)
  • český skladatel Václav Kučera (1929–2017): Lidice – rozhlasová hudebně dramatická freska pro recitátora, hlasatele, 2 reportéry, sólový soprán, smíšený sbor, instrumentální soubor, elektronické a konkrétní zvuky na vlastní text s použitím veršů Jana Nerudy, Františka Halase a dobových dokumentů (1972)
  • český skladatel Miroslav Raichl (1930–1998): Requiem za Lidice. Dětský sbor s klavírem na slova V. Fischera (1973)
  • čeští umělci Vilém a Lenka Faltýnkovi: Rozeznění – Lidice 2012 – radiartová kompozice, která měla fungovat pomocí mobilní aplikace při návštěvě památníku Lidice. Kvůli malicherným sporům z tohoto unikátního cenného projektu sešlo.
  • argentinský skladatel Juan Maria Solare (* 1966): Lidice pro violoncello a klavír (2011), přepracované pro violu a klavír a klarinet a klavír.
  • anglický skladatel Vic Carnal: In Memoriam: the Village of Lidice (Czechoslovakia / June, 1942), op. 17 pro sólový klavír (2017)
  • kapela Dymytry: LIDICE (Official Video, 2022)
  • Roku 1977 ekvádorský umělec Oswaldo Guayasamín (1919 – 1999) vytvořil cyklus maleb nazvaný Lidice.

V literatuře je poměrně velké množství odkazů.[22]

Od roku 1944 je na památku vyhlazení Lidic ve Viñe del Mar v Chile pojmenována ulice.[23][24]

  1. Archivovaná kopie. www.soudobedejiny.wz.cz [online]. [cit. 2012-06-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-02-09. 
  2. Památník Lidice - Jednou stopou Českem [online]. [cit. 2023-02-14]. Dostupné online. 
  3. Lidice: Vesnice, která se stala obětí nacistické bestiality po smrti Heydricha - Reflex.cz. Reflex.cz. Dostupné online [cit. 2018-06-07]. 
  4. Použití železnice při likvidaci Lidic na ŽelPage
  5. Musel jsem pohřbívat zastřelené muže z Lidic, vzpomíná pamětník. iDNES.cz [online]. 2010-02-09 [cit. 2021-06-12]. Dostupné online. 
  6. Moderní-Dějiny.cz | Jedinečné svědectví pana Viktora Laše. www.moderni-dejiny.cz [online]. [cit. 2021-06-12]. Dostupné online. 
  7. Terezínští hrobaři. Česká televize [online]. [cit. 2021-06-13]. Dostupné online. 
  8. SLUNSKÁ, Milada (ed.). Závodníci o přežití. 1.. vyd. Brno: Společnost pro odbornou literaturu Barrister & Principal, 2009. 120 s. ISBN 978-80-87029-59-6. S. 81. 
  9. Vyhláška ministra vnitra č. 25/1943 Sb., o změnách úředních názvů obcí a jejich částí, povolených v roce 1942. In: Sbírka zákonů. 1943. Dostupné online. Ve znění pozdějších předpisů. Dostupné online.
  10. Lidice na amerických známkách. Slovo národa. 28. 7. 1946, s. 5. Dostupné online. 
  11. The Lands of the Bohemian Crowns [online]. Praha: Ministerstvo zahraničních věcí, 1947 [cit. 2019-11-28]. Dostupné online. 
  12. 17. listopad 1943. Nová svoboda. 12/1943, s. 244. Dostupné online. 
  13. Plnil jsem rozkazy, hájil se K. H. Frank. Jeho popravu viděly tisíce lidí. iDNES.cz [online]. 2016-05-22 [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  14. BÁRTA, Milan. Všichni čekají tvrdý a spravedlivý trest. Paměť a dějiny. 2016, roč. X, čís. 2, s. 57–67. Dostupné online. 
  15. Heydrichův oblíbenec nechal vraždit české studenty. Na masakr v Lidicích dohlížel osobně. info.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-11. 
  16. KUNDRA, Ondřej. Jak se vrah z Lidic proměnil v úctyhodného muže. Týdeník Respekt [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné online. 
  17. Zajímal ho nacismus, ženy a koně. Fešák Willi byl ale hlavně postrachem parašutistů. info.cz [online]. [cit. 2020-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-11. 
  18. Trials of War Criminals Before the Nuernberg Military Tribunals Under Control Council Law No. 10. Norimberk: [s.n.], 1946-1949. Dostupné online. 
  19. Památník Lidice: Memorandum...
  20. V běloruské Chatyni upálili nacisté zaživa 149 obyvatel, včetně 75 dětí. ČT 24. 22. 3. 2013. Dostupné online. 
  21. Před 75 lety vypálili nacisté českou obec na Ukrajině, zabili stovky lidí. iDnes.cz. 13. 7. 2018. Dostupné online. 
  22. [1]
  23. https://mzv.gov.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/struktura/utvary/specializovany_archiv_mzv/lidice_1939_1945.html
  24. https://mapy.cz/zakladni?source=osm&id=136838493

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • LOUDA, Vlastimil. Lidice: čin krvavého teroru a porušení zákonů i základních lidských práv. Praha: Ministerstvo vnitra, odbor pro politické zpravodajství, 1945. 157 s. 
  • MOTL, Stanislav. Cesty za oponu času. 2, Ozvěny lidické noci – archivy, zapomenuté příběhy a pátrání po vinících. Praha: Eminent, 2011. Stopy, fakta, tajemství, 2. ISBN 978-80-7281-426-8.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]