Přeskočit na obsah

Jan Masaryk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jan Masaryk
5. ministr zahraničí Československa
Ve funkci:
21. červenec 1940 – 10. březen 1948
JmenujícíEdvard Beneš
PředchůdceFrantišek Chvalkovský
NástupceVladimír Clementis
1. chargé d’affaires Československa ve Washingtonu
Ve funkci:
1919 – 1920
3. československý vyslanec ve Spojeném království
Ve funkci:
1925 – 1938
PředchůdceVojtěch Mastný
NástupceMax Lobkowicz
14. ministr národní obrany Československa
Ve funkci:
1944 – 1945
PředchůdceSergěj Ingr
NástupceLudvík Svoboda
Stranická příslušnost
Členstvínestraník
Narození14. září 1886
Královské Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí10. března 1948 (ve věku 61 let)
Praha-Hradčany
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtídefenestrace
Místo pohřbeníhřbitov v Lánech
NárodnostČeši
ChoťFrances Craneová Leatherbeeová (1925–1931)
RodičeTomáš Garrigue Masaryk a Charlotta Garrigue Masaryková
PříbuzníT. G. Masaryk (otec)
Charlotta Garrigue-Masaryková (matka)
Alice Masaryková (sestra)
Herbert Masaryk (bratr)
Eleanor Masaryková (sestra)
Olga Masaryková (sestra)
Anna Masaryková (neteř)
Herberta Masaryková (neteř)
Alma materBates College
Profesepolitik, diplomat, správní úředník, publicista a překladatel
OceněníČestný doktorát Masarykovy univerzity (1948)
Čestné občanství města Brna (1948)
Řád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm I. třída, in memoriam (1991)
Velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska vkzp
Čestné občanství města Kopřivnice
CommonsJan Masaryk
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Masaryk (také Jan Garrigue Masaryk, 14. září 1886 Královské Vinohrady[1][2] – 10. března 1948 Praha-Hradčany) byl československý diplomat a politik, syn prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.

Byl mimo jiné vyslancem v Londýně (1925–1938), ministrem zahraničí v londýnské exilové vládě, v první („košické“) i druhé vládě Zdeňka Fierlingera a v první vládě Klementa Gottwalda. V období 1944–1945 zastával i posty ministra národní obrany a ministra financí.[3]

V únoru 1948 odmítl odstoupit s ostatními demokratickými ministry. Několik dní poté za nevyjasněných okolností zemřel.

Život a dílo

[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-Uhersko

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 14. září 1886 ve Vlčkově vile „Osvěta“ nad Nuselským údolím na Královských Vinohradech. Na obecné škole měl dobrý prospěch, ale na malostranském reálném gymnáziu (v dnešní Hellichově ulici) se výrazně zhoršil. Školní výsledky zůstaly špatné i po přechodu na Akademické gymnázium. V roce 1906 se nedostavil k maturitě a odcestoval do USA. Zde jej podporovaly matčiny sestry a filantrop Charles R. Crane, přítel T. G. Masaryka a zastánce československé samostatnosti. Jan nejprve žil v New Yorku a přivydělával si jako poslíček a jinými špatně placenými pracemi. Od roku 1907 pracoval ve Craneově slévárně v Bridgeportu ve státě Connecticut.[4] Jeho pracovní morálka však byla špatná.[5] Po večerech hrával na klavír. Mezi říjnem 1912 a 1913 pobýval ve zvláštní škole ve Vinelandu ve státě New Jersey, kde mu byla diagnostikována hebefrenie (mírnější forma schizofrenie). V roce 1913 se vrátil do Čech. V letech 1915–1918 sloužil u 8. vozatajského praporu u 34. pěší divize rakousko-uherské armády v Haliči a v Uhrách a později v Itálii. Choval se jako disciplinovaný voják, staral se o koně a podle svých slov ani jednou nevystřelil. Válku skončil v hodnosti poručíka a obdržel stříbrnou medaili za statečnost 2. třídy.[6] Při návratu z války spolu s ostatními českými vojáky pomáhal zajišťovat pořádek na území nově ustanoveného Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů.[7]

ČSR

[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa byl po nějakou dobu „čímsi mezi ceremoniářem a otcovým prostředníkem“.[8] 1. března 1919 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí.[9] Od roku 1919 do října 1920 působil jako chargé d’affaires ve Washingtonu. Snadno navazoval společenské styky, měl talent na jazyky a osvědčil se jako vynikající řečník. V letech 1920–1925 měl funkci osobního tajemníka Edvarda Beneše, tehdy ministra zahraničních věcí ČSR.[10] Současně byl od prosince 1921 přidělen jako legační rada na vyslanectví v Londýně.[11]

Londýn a USA

[editovat | editovat zdroj]
Jan Masaryk a Francis Craneová, 1925

V roce 1925 se stal čs. vyslancem v Londýně. Neměl snadný úkol, Britové tehdy ČSR považovali za umělý a nestabilní stát. Masaryk měl charisma a byl schopný řečník a zábavný společník, ovšem tyto vlastnosti mu málo prospěly, pokud si měl získat přístup do vysokých konzervativních kruhů. V roce 1938 za mnichovské krize pak musel tyto nedostatky pracně dohánět.[12] 25. září 1938 předal Masaryk Chamberlainovi oficiální nótu, učiněnou sice jménem čs. vlády, ale koncipovanou na základě instrukcí prezidenta Beneše. Touto nótou se pokoušel ještě na poslední chvíli, ovšem bezúspěšně, zvrátit britskou politiku appeasementu.[13]

Po mnichovské dohodě Masaryk na funkci vyslance rezignoval – formálně požádal ministerstvo o svolení k odchodu do výslužby a od 1. ledna 1939 nastoupil dovolenou; 30. prosince 1938 odplul do USA.[14] Po okupaci zbytku Československa v březnu 1939 se přesunul do Londýna.[15] V roce 1940 se stal ministrem zahraničí londýnské exilové vlády. V roce 1944 byl vedoucím československé delegace na zasedání Mezinárodní organizace práce ve Filadelfii.[16]

Pokračoval ve veřejných vystoupeních a přednáškách v Anglii a USA o nutnosti systému kolektivní bezpečnosti, nebezpečí nacismu a mezinárodního postavení Československa za války a po ní. Jako i další prominentní exulanti spolupracoval s českým vysíláním BBC „Volá Londýn“ a svými relacemi si získal velkou popularitu. Masaryk byl zastáncem vysídlení Němců z Československa. Navštěvoval naše letce na letištích v jejich boji o Anglii.

Ve Velké Británii měl k dispozici londýnský apartement na 58 Westminster Gardens, ale často pobýval i v Buckinghamshire ve Wingrave, v rezidenci členů a zaměstnanců Benešovy vlády, nebo u Benešů v jejich rezidenci v Aston Abbotts.

Poválečná ČSR

[editovat | editovat zdroj]
Jan Masaryk spolu s velvyslancem USA v Československu Laurencem Steinhardtem
Vlasta Prachatická, Jan Masaryk (1968)
Otevřená Masarykova rakev
Pamětní deska u rodné vily Osvěta

V roce 1945, 26. června, v San Francisku za ČSR podepsal Chartu Spojených národů.[17] V roce 1946 vedl jako ministr československou delegaci na Pařížské mírové konferenci, konané od července do října. V srpnu 1946 se stal prvním předsedou tehdy právě v Lucemburku založené Světové federace sdružení pro Spojené národy (World Federation of United Nations Associations, WFUNA).[18] Za války i po ní se s velkým nasazením zasazoval o zlepšení podmínek Židů.[19]

Po válce se Masaryk smířil s orientací Československa na Sovětský svaz. Nová orientace na Východ byla způsobena zklamáním ze „zrady“ západních spojenců v Mnichově i špatnou zkušeností s německým sousedem a stále živými vzpomínkami na německou okupaci.[20] 21. března 1945 v Moskvě v rozhovoru s Klementem Gottwaldem vyjádřil loajalitu a ochotu přizpůsobit zahraniční politiku politice SSSR.[21] 30. července 1945 se Masaryk vrátil z exilu do Prahy.[22] Ministrem zahraničí zůstal i ve třech poválečných vládách Národní fronty (ve druhé Fierlingerově a v první a druhé Gottwaldově).

Po nějakou dobu doufal v úlohu ČSR coby „mostu mezi Východem a Západem“ a v demokratizaci SSSR. Byl ovšem zklamán nekompromisními sovětskými požadavky projevenými především v červenci 1947 Stalinovým nesouhlasem s účastí Československa na Marshallově plánu. Tehdy měl Masaryk po návratu z Moskvy v červenci 1947 spontánně pronést k Ivanu Herbenovi větu: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“ Zmiňuje to aspoň Ladislav Karel Feierabend ve svých pamětech.[23] Ministr spravedlnosti Prokop Drtina výrok nepotvrdil a vyjádřil se k němu: „Jestli to tak skutečně chápal, pak měl dle mého mínění z toho vyvodit důsledky“.[24] Jisté je jen, že Masaryk ze svého úřadu neodstoupil. Snažil se být loajální k Benešovi i ke Gottwaldovi, ale postupně se dostával do neřešitelné situace.

Masaryk byl jedním ze tří ministrů, kterým byly komunisty v září 1947 poštou zaslány krabičky s výbušninou (tzv. Krčmaňská aféra). Tím, že v únoru 1948 nepodal demisi, de facto pomohl legalizovat vládu komunistů. V kabinetu bylo 26 členů, k demisi bylo třeba 13 hlasů, jeden hlas chyběl - Masarykův.[25]

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

Dne 5. ledna 1925 se Jan Masaryk oženil s Frances Craneovou (celým jménem Frances Anita Crane Leatherbee, 1887–1954), dcerou podnikatele Charlese R. Cranea (1858–1939) a sestrou Richarda Cranea (12. 8. 1882 – 3. 10. 1938), amerického velvyslance v Praze. Frances měla z prvního manželství tři děti (Charles Leatherbee, Robert Leatherbee Jr. a Richard Crane Leatherbee). Bezdětné manželství s Masarykem ovšem skončilo během pěti let, v roce 1931 se rozvedli. Masaryk se dlouho stýkal s americkou spisovatelkou a hudební kritičkou Marcií Davenportovou (9. 6. 1903 – 16. 1. 1996) a slíbil jí, že pokud odejde do exilu, ožení se s ní.[26]

Smrt

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Smrt Jana Masaryka.

Při únorové krizi Masaryk odmítl rezignovat spolu s ostatními nekomunistickými členy Gottwaldovy vlády. Dne 7. března 1948 se Jan Masaryk zúčastnil velké přehlídky Sokolů na Staroměstském náměstí a týž den k večeru jel na hrob svého otce do Lán. Dne 8. března byl na vzpomínkovém večeru Národního divadla a 9. března byl přítomen při audienci nového polského velvyslance v Benešově vile v Sezimově Ústí.[27]

Nad ránem 10. března 1948 byl Masaryk nalezen mrtev pod oknem koupelny svého bytu v Černínském paláci. Jeho smrt je dodnes záhadou. Existují celkem tři hypotézy: podle jedné šlo o vraždu (Masaryk byl z okna vyhozen), podle druhé o sebevraždu (Masaryk z okna sám vyskočil) a podle třetí verze o nehodu, když se Masaryk pokoušel po římse utéci ze svého bytu a z této římsy spadl.

Film a televize

[editovat | editovat zdroj]
  • 1943 – Švejk bourá Německo (Schweik's New Adventures), britský film, režie Karel Lamač, úvodní slovo Jana Masaryka přidáno dodatečně v roce 1947 při uvedení filmu do československé distribuce[28]

Dokumentární filmy:

  • 1968 – Mnichov 1938 (krátkometrážní dokumentární film), režie Karol Wild
  • 1998 – Jan Masaryk (dvoudílný televizní film), režie Jaroslav Brabec

Po roce 1989 vzniklo několik filmů a seriálů, které se zabývaly obdobím 1938–1948, které bylo klíčové jak pro stát, který Jan Masaryk zastupoval, tak pro Jana Masaryka samotného.

Jana Masaryka ztvárnili:

Medaile Jana Masaryka

[editovat | editovat zdroj]

Pamětní stříbrnou medaili Jana Masaryka uděluje velvyslanec nebo generální konzul České republiky, v zastoupení ministerstva zahraničních věcí, osobnostem z řad zahraničních Čechů i zahraničních příslušníků za šíření dobré pověsti České republiky ve světě.[29][30]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Soupis pražských obyvatel, Masaryk Tomáš, 1850
  2. ↑ Archiv hl. m. Prahy, Matrika narozených EVK N4 • 1886-1894, list XXIV. Dostupné online.
  3. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 206
  4. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 38
  5. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 42
  6. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 51
  7. ↑ RYCHLÍK, Jan; TONKOVÁ, Mária; HLADKÝ, Ladislav; KOZÁR, Aleš. Dějiny Slovinska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7422-131-6. S. 346. 
  8. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 60
  9. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 61
  10. ↑ http://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/ministri_a_ministerstvo_v_historii/jan_masaryk.html
  11. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 71, 75
  12. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 98–109
  13. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 136–140
  14. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 143, 144, 146
  15. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 151
  16. ↑ POKORNÝ, Jiří a kol. Historie, odbory a společnost: cesta k lepší budoucnosti. 1. vydání. Praha: ČMKOS, 2020. 198 stran. ISBN 978-80-86809-24-3.
  17. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 226
  18. ↑ Archivovaná kopie. www.wfuna.org [online]. [cit. 2011-04-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-09-24. 
  19. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 263
  20. ↑ P. Kosatík, M. Kolář a J. Brabec Jan Masaryk – Život, 1998, 1. díl dvoudílného dokumentu.
  21. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 221
  22. ↑ Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 230
  23. ↑ Ladislav Karel Feierabend: Politické vzpomínky III, Brno : Atlantis, 1996, s. 356
  24. ↑ Prokop Drtina: Československo, můj osud, sv. II, kniha 2, str. 347, Praha 1992; cit. dle Pavel Kosatík, Michal Kolář: Jan Masaryk – Pravdivý příběh, 1998, s. 269
  25. ↑ Jan Masaryk v únoru 48: Demisi nepodal, i když s ním byla domluvená. O bezpráví věděl, říká historik. Plus [online]. Český rozhlas, 2021-03-12 [cit. 2021-03-17]. (audio). Dostupné online. 
  26. ↑ Marcia Davenportová: Jan Masaryk – Poslední portrét, Praha 1991, s. 86, 90
  27. ↑ Jan Masaryk – Pravdivý příběh, s. 318
  28. ↑ SPÁČILOVÁ, Mirka. VIDEO: Jan Masaryk mluví, Švejk zpívá. Komedie, kterou viděl málokdo [online]. Idnes.cz, 2013-11-08 [cit. 2024-12-14]. Dostupné online. 
  29. ↑ Pamětní stříbrná medaile Jana Masaryka a její laureáti v Kanadě [online]. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky, 2017-12-08 [cit. 2019-10-20]. Dostupné online. 
  30. ↑ Resumes of recipients of Silver Medal of Jan Masaryk [online]. Czech Embassy London, 2018. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
První vláda Zdeňka Fierlingera / Košická vláda
Ministerský předseda
Zdeněk Fierlinger (jmenován 4. dubna 1945, ČSSD)
Členové v den jmenování vlády
4. dubna 1945
Bohumil Laušman (ministr průmyslu, ČSSD) • Václav Majer (ministr výživy, ČSSD) • Ján Ursíny (náměstek předsedy vlády, DS) • Vavro Šrobár (ministr financí, DS) • Ivan Pietor (ministr vnitřního obchodu, DS) • Ján Lichner (státní tajemník v ministerstvu zahraničního obchodu, DS) • Klement Gottwald (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Václav Nosek (ministr vnitra, KSČ) • Zdeněk Nejedlý (ministr školství a osvěty, KSČ) • Václav Kopecký (ministr informací, KSČ) • Viliam Široký (náměstek předsedy vlády, KSS) • Július Ďuriš (ministr zemědělství, KSS) • Jozef Šoltész (ministr ochrany práce a sociální péče, KSS) • Vladimír Clementis (státní tajemník v ministerstvu zahraničních věcí, KSS) • Josef David (náměstek předsedy vlády, ČSNS) • Hubert Ripka (ministr zahraničního obchodu, ČSNS) • Jaroslav Stránský (ministr spravedlnosti, ČSNS) • Jan Šrámek (náměstek předsedy vlády, ČSL) • František Hála (ministr pošt, ČSL) • Adolf Procházka (ministr zdravotnictví, ČSL) • Jan Masaryk (ministr zahraničních věcí, nestraník) • Ludvík Svoboda (ministr národní obrany, nestraník) • Antonín Hasal (ministr dopravy, nestraník) • Mikuláš Ferjenčík (státní tajemník v ministerstvu národní obrany, nestraník)
Veškeré vládní strany byly součástí Národní fronty. Vládní politika vycházela z Košického vládního programu.
Druhá vláda Zdeňka Fierlingera / Vláda Národní fronty
Ministerský předseda
Zdeněk Fierlinger (jmenován 6. listopadu 1945, ČSSD)
Členové v den jmenování vlády
6. listopadu 1945
Bohumil Laušman (ministr průmyslu, ČSSD) • Václav Majer (ministr výživy, ČSSD) Ján Ursíny (náměstek předsedy vlády, DS) • Vavro Šrobár (ministr financí, DS) • Ivan Pietor (ministr vnitřního obchodu, DS) • Ján Lichner (státní tajemník v ministerstvu zahraničního obchodu, DS) • Klement Gottwald (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Václav Nosek (ministr vnitra, KSČ) • Zdeněk Nejedlý (ministr školství a osvěty, KSČ) • Václav Kopecký (ministr informací, KSČ) • Viliam Široký (náměstek předsedy vlády, KSS) • Július Ďuriš (ministr zemědělství, KSS) • Jozef Šoltész (ministr ochrany práce a sociální péče, KSS) • Vladimír Clementis (státní tajemník v ministerstvu zahraničních věcí, KSS) • Jaroslav Stránský (náměstek předsedy vlády, ČSNS) • Hubert Ripka (ministr zahraničního obchodu, ČSNS) • Prokop Drtina (ministr spravedlnosti, ČSNS) • František Hála (náměstek předsedy vlády, ČSL) • František Hála (ministr pošt, ČSL) • Adolf Procházka (ministr zdravotnictví, ČSL) • Jan Masaryk (ministr zahraničních věcí, nestraník) • Ludvík Svoboda (ministr národní obrany, nestraník) • Antonín Hasal (ministr dopravy, nestraník) • Mikuláš Ferjenčík (státní tajemník v ministerstvu národní obrany, nestraník)
Veškeré vládní strany byly součástí Národní fronty. Vládní politika vycházela z Košického vládního programu.
První vláda Klementa Gottwalda
Předseda vlády
Klement Gottwald (jmenován 2. července 1946, KSČ)
Členové v den jmenování vlády
2. července 1946
Zdeněk Nejedlý (ochrana práce a sociální péče, KSČ) • Jaromír Dolanský (finance, KSČ) • Václav Kopecký (informace, KSČ) • Antonín Zmrhal (vnitřního obchodu – demise 3. prosince 1947, KSČ) • Václav Nosek (vnitro, KSČ) • Jan Masaryk (zahraničí, nestraník) • Ludvík Svoboda (obrana, nestraník) • Jan Šrámek (Náměstek předsedy vlády, ČSL) • František Hála (pošty, ČSL) • Adolf Procházka (zdravotnictví, ČSL) • Alois Vošahlík (technika, bez portfeje – zemřel 8. srpna 1946, ČSL) • Ján Ursíny (náměstek předsedy vlády – odvolán 25. listopadu 1947, Demokratická strana) • Ivan Pietor (doprava, Demokratická strana) • Ján Lichner (Státní tajemník v ministerstvu zahraničního obchodu, Demokratická strana) • Mikuláš Franek (sjednocení zákonů, Demokratická strana) • Petr Zenkl (náměstek předsedy vlády, ČSNS) • Hubert Ripka (zahraniční obchod, ČSNS) • Jaroslav Stránský (školství a osvěta, ČSNS) • Prokop Drtina (náměstek předsedy vlády, ČSNS) • Zdeněk Fierlinger (náměstek předsedy vlády – zproštěn 25. listopadu 1947, ČSD) • Bohumil Laušman (průmyslu - zproštěn 25. listopadu 1947, ČSD) • Václav Majer (výživy, ČSD) • Viliam Široký (náměstek předsedy vlády, KSS) • Július Ďuriš (zemědělství, KSS) • Vladimír Clementis (státní tajemník v ministerstvu zahraničních věcí, KSS)
Členové jmenovaní později
28. srpna 1946
Jan Kopecký (technika, ČSL)
3. prosince 1947
Alexej Čepička (vnitřní obchod, KSČ)
25. listopadu 1947
Štefan Kočvara (náměstek předsedy vlády, Demokratická strana)
František Tymeš (náměstek předsedy vlády, ČSD)
Ludmila Jankovcová (průmyslu, ČSD)
Kurzívou jsou označeni ministři, kteří podali demisi k 25. únoru 1948.
Druhá vláda Klementa Gottwalda
Předseda vlády
Klement Gottwald (jmenován 25. února 1948, KSČ)
Členové v den jmenování vlády
25. února 1948
Viliam Široký (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Antonín Zápotocký (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Bohumil Laušman (náměstek předsedy vlády, ČSD) • Jan Masaryk† (zahraniční – zemřel 10. března 1948, nestraník) • Ludvík Svoboda (obrana, KSČ) • Antonín Gregor (zahraniční obchod, KSČ) • Václav Nosek (vnitro, KSČ) • Jaromír Dolanský (finance, KSČ) • Zdeněk Nejedlý (školství a osvěta, KSČ) • Alexej Čepička (spravedlnost, KSČ) • Václav Kopecký (informace, KSČ) • Zdeněk Fierlinger (průmysl, KSČ) • Július Ďuriš (zemědělství, KSČ) • František Krajčír (vnitřní obchod, KSČ) • Alois Petr (doprava, ČSL) • Evžen Erban (sociální péče, KSČ) • Josef Plojhar (zdravotnictví, ČSL) • Emanuel Šlechta (technika, ČSS) • Ludmila Jankovcová (výživy, KSČ) • Alois Neuman (pošty, ČSS) • Vavro Šrobár (sjednocení zákonů, Strana slobody)
Členové jmenovaní později
18. března 1948
Vladimír Clementis (zahraničí, KSČ)
†podrobně smrt Jana Masaryka
Ministři národní obrany Československa
První republika
Druhá republika
Exilová vláda
Třetí republika
Komunistický režim
ČSFR
Ministři zahraničí Československa
První republika (1918–1938)
Druhá republika (1938–1939)
Exilová vláda (1940–1945)
Třetí republika a komunistický režim (1945–1989)
ČSFR (1992)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Masaryk&oldid=24498790“