Právě teď

Mike Leigh měl k ruce výborné herce, kteří svoje party zvládli výborně, ale nemůžu si pomoct, i když je tohle docela zajímavá studie toho, jak je také v Británii možné žít, jako kdyby snímek ani pořádně nikam nesměřoval, jako kdyby skoro ani neměl pořádně co říct. Depresivní ano, ale za obdiv stojí hlavně herci. (15.08.2017)

Pěkně depresivní náhled na realitu, který pro mě ale vůbec nefunguje jako filmové dílo. Snímek je asi silně zatížený dobou vzniku, a já jsem silně zatížená tím, že v té době jsem ani nebyla na světě. Tudíž skoro třicet let po jeho vzniku vnímám většinu jeho postupů úplně jinak, než jak je vnímali tehdejší diváci. Zvláště mě k šílenství doháněl neustále se opakující cvrdlikající hudební motiv. (02.02.2013)

Ač je film na wikipedii zařazen mezi ty s tematikou skinheads, rozhodně to není tématem hlavním, ba naopak spíše okrajovým, i když velmi významným, jde spíše o celkové názory na spokečnost (pochopíte sami). Hlavní postavou je mladý, lehce postižený chlapec, který se tak nějak snaží vyznat v tom životě, v čemž mu pomáhá především jeho bratr rebelant a právě jeden klasický anglický skinhead. K poznání pocitů tohoto mladíka a jeho názorů nám pomáhá i poměrně velký prostor věnovaný jeho rodině. Film s ambicí poselství, ale příliš slabou. (10.08.2010)

Pokud se v šedivých britských králíkárnách odehrávají velké příběhy, proč je Mike Leigh přeskočil a věnoval se banalitám? Z celého filmu považuji za nejhodnotnější lektorský úvod Jakuba Macka, který po pečlivém přemýšlení nad volbou slov vnesl k tématu docela slušný nadhled a dobový kontext. Zatraceně divný film, nezábavný (tady s Jackem souhlasíme) a bez pořádné pointy (tady souhlasit nemůžeme). Visions of Light 2012, kino Art, Brno. (04.11.2012)

Rozcvička před sebeničivou exhibicí "Nahého". Už tady je cítit mistrovství režiséra, který si troufne obraz lidské mizérie ošplouchávat humorem a korunovat katarzí, a už tady hudební doprovod Andrewa Dicksona dělá divy. (12.06.2021)