Tramvajová doprava v Petrohradu
Druhé největší město Ruska, Petrohrad, provozuje vlastní tramvajovou síť (rusky Санкт-Петербургский трамвай nebo také Трамвай Санкт-Петербурга). Na 231 km tratí je v provozu 40 linek; petrohradská tramvajová síť patří k nejrozsáhlejším na světě. Dopravu tu zajišťuje okolo tisíce vozidel (v září 2006 celkem 959 tramvají)
Charakter provozu
[editovat | editovat zdroj]V porovnání se západnějí položenými městy Evropy jsou podmínky provozu tramvají v Petrohradu na nesrovnatelně nižší úrovni. Nasazeno je rozličné množství typů tramvají, které jsou většinou (stejně jako i tratě) ve velmi špatném stavu, cestovní rychlost je tak velmi nízká. Od roku 1998 mají všechny tramvaje průvodčí; jízdenky se kupují přímo u něj.
Historie
[editovat | editovat zdroj]1863–1900: První začátky
[editovat | editovat zdroj]Historie pouliční dráhy v tomto městě začala dne 27. srpna 1863, kdy společnost Première Compagnie des tramways à Petersbourg zahájila provoz na první lince koňské tramvaje. Byla 4,3 km dlouhá, spojovala náměstí Admiratelitejskaja se současným nádražím Moskovskij vokzal; vozy jezdily po kolejích s rozchodem 1524 mm. Za další dva roky následovalo otevření dvou 3,5 km dlouhých dalších nových úseků. V roce 1874 navíc ve městě vznikla druhá tramvajová společnost a nastal skutečný rozvoj; přibývaly desítky kilometrů tratí. O čtyři roky později bylo tak v provozu již 27 linek na 90,7 km tratí. Na přelomu století kolejová síť dosáhla velikostí současné síti pražské; měřila 131,3 km.
Dopravních společností však stále přibývalo. Roku 1878 se objevila už třetí společnost; otevřela úsek linky mezi nádražím Moskovskij vokzal a čtvrtí Rybackoje. Roku 1902 se ale projevil zájem města získat trati pod svojí kontrolu, to tento úsek jako jeden z prvních vykoupilo.
Zatímco byly v provozu desítky kilometrů koňky, elektrická trakce uvedena do provozu ještě nebyla. Změnu přinesly roky 1895 a 1896 kdy ruská loďařská společnost z Finska právě první linku zprovoznila.
V letech 1895–1910 se v zimě jezdilo i přes zamrzlou Něvu. Tři postavené jednokolejné tratě o rozchodu pravděpodobně 1000 mm opravdu vedly po silné vrstvě ledu, na které byly položeny dřevěné pražce a kolejnice. Do ledu byly „zamraženy“ také dřevěné stožáry pro trolejové vedení. První trať spojovala Senátní náměstí a Vasiljevský ostrov, druhá Palácové nábřeží a Mytninskaje nábřeží a třetí Suvorovovo náměstí a Vyborské nábřeží.[1] Tento nápad se však nesetkal u většiny veřejnosti s pochopením.[zdroj?]
1900–1921: Předsovětská doba
[editovat | editovat zdroj]Kolem roku 1906 už existovalo kolem 150 km tratí, jak elektrifikovaných, tak ještě s animální trakcí. Ročně se přepravilo kolem 100 milionů cestujících. 16. září 1907 se přidalo k postupné elektrifikaci sítě i samo město a to byl soumrak koňské tramvaje; ta byla poté deset dalších let postupně nahrazována a vytlačována. Těsně před první světovou válkou bylo v provozu 710 vozů, většina z nich sloužila i za časů občanské války.
Kromě koňky a elektrických tramvají jezdily také mezi 80. lety 19. století a koncem občanské války ještě dva parní vozy, i přes zamrzlou řeku.
1921–1945: Meziválečná doba a obléhání města za druhé světové války
[editovat | editovat zdroj]Od roku 1923 byly zavedeny nově jízdní řády. Síť se poté, co se obnovily mírové podmínky, opět rychle rozrůstala, na konci meziválečného období její délka dosahovala již okolo 700 km. S blokádou, nyní již Leningradu, kterou zahájila německá vojska, nastaly pro petrohradské tramvaje krušné časy. Přesto celý systém – ač s ohromnými těžkostmi – fungoval i v této době; krátké zastavení provozu proběhlo v zimě a na jaře roku 1942, důvodem byly problémy s dodávkami proudu. Prvních pět linek začalo jezdit 15. dubna 1942, během několika měsíců jich fungovalo již dvacet.
Během války bylo zničeno 500 km drátů trolejového vedení a 150 vozidel; dalších 1065 bylo poškozeno. Některé z úseků se octly dočasně na okupovaném území, provoz musel být z nedostatku prakticky všeho dočasně ukončen.
1945–1991: Poválečný Leningrad
[editovat | editovat zdroj]S opravami se mohlo začít až po konci války; do roku 1947 se podařilo zprovoznit celou síť, a poté se pokračovalo opět s rozvojem. Objevily se nové tramvaje; staré dřevěné nahradily moderní vozy koncepce PCC – sovětské i Československé (Tatra T2). Později přibývaly již pouze vozy domácí výroby (tramvaje UKVZ). V 60. letech zažil systém další éru svého velkého rozvoje, hlavně díky velké bytové výstavbě. Vrcholu bylo dosaženo roku 1986, kdy na 1022 km linek bylo v provozu přes 2 200 tramvají. Perestrojka ale vše změnila, začalo se s rozsáhlým rušením tratí, včetně i té nejstarší z roku 1863, jež byla zavřena po více než 130 letech provozu.
1991– současnost: Redukce tramvajové sítě
[editovat | editovat zdroj]Po roce 1991 došlo k dalším úsporám, hlavně v oblasti personálu; byly sníženy počty například u řidičů tramvají. Narostly tak intervaly a kvalita služeb klesla. Také se okamžitě zastavily veškeré práce na rekonstrukcích tratí a samozřejmě i plánování či výstavba nových. Kvůli tomu se tak ztráty začaly paradoxně ještě zvyšovat, což odstartovalo další kolo odlehčování celého tramvajového systému, s kterým se započalo někdy kolem roku 1995. V druhé polovině 90. let tak tramvajové koleje zmizely z mnoha prospektů a situace se začala po finanční stránce pomalu zlepšovat. Objevily se sice i nové tratě, většinou napaječe metra v odlehlejších částech velkoměsta, devadesátá léta a začátek 21. století se však zapsaly do dějin petrohradských tramvají spíše negativně. Světové prvenství v délce sítě ztratil Petrohrad ve prospěch melbourneských tramvají.
Vozový park
[editovat | editovat zdroj]Vozový park v Petrohradu představují tramvaje těchto typů:
- LVS-86
- LM-68M
- LVS-97
- LM-99
- LVS-2005
- LM-2008
- KTM-31
- Alstom Citadis
- AKSM-843
- KTM-23
- UTM-7
- 71-931
- 71-911
- 71-633
- Stadler Metelica
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ MYKL, Tomáš: Ledová tramvaj slaví 115 let. Dopravní web 4. února 2010. Dostupné online