Sovětská okupace východního Polska 1939–1941

Sovětská okupace východního Polska 1939–1941^[1] byl politický a policejní systém výkonu moci na území Polské republiky obsazené Sovětským svazem invazí dne 17. září 1939 a po rozdělení území Polska německo-sovětským Ribbentropovým–Molotovovým paktem z 23. srpna 1939 upraveným smlouvou o hranicích a přátelství, kterou 28. září 1939 uzavřelo Německo a SSSR v Moskvě.^[2] Podle mezinárodního práva teritorium Polské republiky okupované a anektované Sovětským svazem i území Polské republiky okupované Německem tvořila dále integrální část Polska.^[3]

Rozdělení Polska

V důsledku německé a sovětské invaze do Polska v září 1939 bylo území Polska rozděleno mezi nacistickou třetí říši a Sovětský svaz. Oba režimy měly nepřátelský vztah vůči polské kultuře a polské společnosti a měly za cíl jejich zničení. Před německým útokem (Operace Barbarossa) vedli agresoři koordinovaná opatření vůči Polsku – nejviditelnější ve čtyřech společných konferencích Gestapa a NKVD –, kde byly probrány plány boje proti polskému odboji a plány na budoucí zničení Polska. Tyto konference v letech 1939–1941 byly zaměřeny na výměnu informací o potlačování polského odbojového hnutí, o eliminaci polské inteligence a vůdčí elity na územích vtělených do třetí říše a SSSR po zářijové okupaci roku 1939.

Dne 28. září 1939 Sovětský svaz a Německo změnily smlouvou o hranicích a přátelství tajná ustanovení z paktu Ribbentrop–Molotov (někdy označ. jako IV. dělení Polska).^[4] a stanovily hranici na linii řeka Pisa, Narva, Bug a San. Tím oblasti západně od této linie přesunuly do německého pásma vlivu a hitlerovské Německo převzalo 178 000 km² území Polska. Malá část území, 752 km², byla připsána německému satelitu Slovenskému štátu. SSSR převzal 192 000 km² území Polska (52,1 %) s více než 13 700 000 osob, z toho 38 % Poláků (5,1 milionů), 37 % Ukrajinců, 14,5 % Bělorusů, 8,4 % Židů, 0,9 % Rusů, 0,6 % Němců a 336 000 uprchlíků z oblastí německých.

Prozatímní administrativa prvních týdnů

V době mezi vstupem Rudé armády na východní polská území a jejich formální anexí do SSSR, tedy od 17. září do 2. listopadu 1939, vznikala v obsazených polských oblastech prozatímní správa kvazistátních území tzv. „Západního Běloruska” a „Západní Ukrajiny”.

Západní Bělorusko

Dne 22. října 1939 se uskutečnily volby do Lidových shromáždění Západní Ukrajiny a Západního Běloruska, ustavených sovětskými úřady. Volební kampaň i samy volby proběhly v ovzduší teroru. Hlasovat se mohlo jen pro předem vybrané kandidáty a ve volebních komisích zasedali uniformovaní příslušníci NKVD. Podle zfalšovaných výsledků dosáhla účast 96,7 % a pro Sověty představené kandidáty bylo odevzdáno 90 % hlasů. Takto vzniklé Lidové shromáždění zasedalo ve dnech 28. až 30. října v Białystoku pod heslem smrt bílému orlu^[5]. Lidové shromáždění požádalo Nejvyšší sovět SSSR o začlenění Západního Běloruska do Běloruské SSR. Již 2. listopadu schválil Nejvyšší sovět SSSR souhlas se žádostí Lidového shromáždění Západního Běloruska a připojil Západní Bělorusko k Běloruské SSR, a tím k SSSR.

Do Západního Běloruska připadla tato polská vojvodství:

tehdejší Bělostocké vojvodství
tehdejší Novohradské vojvodství
Podleské vojvodství
tehdejší Vilenské vojvodství
severovýchodní části tehdejšího Varšavské vojvodství.

Prozatímním hlavním městem Západního Běloruska se stal Bělostok.

Souběžně 26. října 1939 SSSR předal Vilno a jeho vojvodství Litvě. V následujícím roce se však připojením Litvy po 3. srpnu 1940 i toto teritorium ocitlo uvnitř sovětských hranic.

Západní Ukrajina

Dne 22. října 1939 proběhly volby do Lidového shromáždění Západní Ukrajiny. Již 26. až 28. října 1939 Lidové shromáždění Západní Ukrajiny v budově lvovského operního Velkého divadla zasedalo a odhlasovalo rezoluci o připojení Západní Ukrajiny k Ukrajinské sovětské socialistické republice, a tedy k SSSR. Také tento návrh přijal Nejvyšší sovět SSSR 1. listopadu 1939.

Do Západní Ukrajiny připadla vojvodství:

Tarnopolské vojvodství
Stanislavovské vojvodství
tehdejší Volyňské vojvodství
východní část Lvovského vojvodství se samotným Lvovem, který se stal hlavním městem lidové republiky Západní Ukrajiny.

V lůně SSSR

Začlenění východních území druhé republiky bylo jednostranným aktem anexe a do roku 1945 nebylo mezinárodně uznáno.

Zpočátku okupace získala podporu mezi některými národními menšinami, které považovaly politiku Polska za nacionalistickou. Značný podíl ukrajinského obyvatelstva zpočátku přijal s uspokojením snahy o sjednocení s ostatní Ukrajinou.

Po invazi do Polska přestal SSSR uznávat polský stát a neuznával ani polské armádní zajatce jako vojenské zajatce podle mezinárodního práva, ale považoval je za povstalce proti nové vládě. V letech 1939–1941 Sověti zatkli a uvěznili okolo 500 000 Poláků včetně bývalých úředníků, důstojníků a přirozeně i „nepřátel lidu“, tedy duchovních. To bylo přibližně 10 % všech dospělých mužů. Sověti dále vyvraždili asi 65 000 Poláků. V jednom z plánovitých vyvražďování provádělo NKVD rozsudky smrti na 21 768 Polácích včetně politiků, vládních úředníků a intelektuálů a také na 14 471 polských důstojnících. Němci v roce 1943 odhalili 4254 obětí vraždění v katyňském lese a oznámili skutečnost Mezinárodnímu červenému kříži, aby nezávisle prozkoumal ostatky a potvrdil vinu Sovětů.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Okupacja sowiecka ziem polskich (1939–1941) na polské Wikipedii.

↑ Okupacja sowiecka ziem polskich. In: Encyklopedia PWN [online]. ©1997–2020 [cit. 14. 10. 2020]. Dostupné z: http://encyklopedia.pwn.pl/haslo/3950665/okupacja-sowiecka-ziem-polskich.html
↑ LIPINSKY, Jan. Das Geheime Zusatzprotokoll zum deutsch-sowjetischen Nichtangriffsvertrag vom 23. August 1939 und seine Entstehungs- und Rezeptionsgeschichte von 1939 bis 1999. Frankfurt am Main: Peter Lang Verl., ©2004. 657 s. Europaische Hochschulschriften. ISBN 3-631-52322-X.
↑ GNATOWSKI, Michał. Dokumenty o stosunku sowieckiego kierownictwa do polskiej konspiracji niepodległościowej na północno-wschodnich Kresach Rzeczypospolitej w latach 1943-1944. In: Studia Podlaskie. Tom 5. Białystok: Instytut Historii Filii Uniw. Warszawskiego, 1995, s. 216. ISBN 83-86423-27-7.
↑ CHAVKIN, Boris. Zur Geschichte der Veröffentlichung der sowjetischen Texte der deutsch-sowjetischen Geheimdokumente von 1939–1941. Forum für osteuropäische Zeit- und Ideengeschichte. 2006, vol. 10, iss. 2, s. 167–192. DOI: https://doi.org/10.7788/frm.2006.10.2.167
↑ BASIŃSKI, Euzebiusz et al. Dokumenty i materiały do historii stosunków polsko-radzieckich. Tom VII. Styczeń 1939 – grudzień 1943. Warszawa: Książka i Wiedza, 1973, s. 198–204.

Literatura

BASIŃSKI, Euzebiusz et al. Dokumenty i materiały do historii stosunków polsko-radzieckich. Tom VII. Styczeń 1939 – grudzień 1943. Warszawa: Książka i Wiedza, 1973. 575 s.
GNATOWSKI, Michał. Dokumenty o stosunku sowieckiego kierownictwa do polskiej konspiracji niepodległościowej na północno-wschodnich Kresach Rzeczypospolitej w latach 1943-1944. In: Studia Podlaskie. [Tom 5.] Białystok: Instytut Historii Filii Uniw. Warszawskiego, 1995, s. 211–317. ISBN 83-86423-27-7. Přístup z: https://repozytorium.uwb.edu.pl/jspui/handle/11320/4256
CHAVKIN, Boris. Zur Geschichte der Veröffentlichung der sowjetischen Texte der deutsch-sowjetischen Geheimdokumente von 1939–1941. Forum für osteuropäische Zeit- und Ideengeschichte. 2006, vol. 10, iss. 2, s. 167–192. DOI: https://doi.org/10.7788/frm.2006.10.2.167
ХАВКИН, Борис [CHAVKIN, Boris]. К истории публикации советских текстов советско-германских секретных документов 1939-1941 гг. [K historii publikace sovětských textů sovětsko-německých tajných dokumentů z let 1939–1941.] Форум новейшей восточноевропейской истории и культуры. 2007, no 1. [19 s.] Přístup z: https://www1.ku.de/ZIMOS/forum/inhaltruss7.html
LIPINSKY, Jan. Das Geheime Zusatzprotokoll zum deutsch-sowjetischen Nichtangriffsvertrag vom 23. August 1939 und seine Entstehungs- und Rezeptionsgeschichte von 1939 bis 1999. Frankfurt am Main: Peter Lang Verl., ©2004. 657 s. Europaische Hochschulschriften. ISBN 3-631-52322-X [chybné ISBN 9783631523223].
Okupacja sowiecka ziem polskich. In: Encyklopedia PWN [online]. ©1997–2020 [cit. 14. 10. 2020]. Dostupné z: http://encyklopedia.pwn.pl/haslo/3950665/okupacja-sowiecka-ziem-polskich.html
SZCZEŚNIAK, Andrzej Leszek, ed. Zmowa: IV rozbiór Polski. [Tajná dohoda: 4. rozdělení Polska.] Warszawa: Alfa, 1990. 207 s., 18 nečísl. obr. příloh. ISBN 83-7001-338-4.

Související články

[1] Okupacja sowiecka ziem polskich. In: Encyklopedia PWN [online]. ©1997–2020 [cit. 14. 10. 2020]. Dostupné z: http://encyklopedia.pwn.pl/haslo/3950665/okupacja-sowiecka-ziem-polskich.html

[2] LIPINSKY, Jan. Das Geheime Zusatzprotokoll zum deutsch-sowjetischen Nichtangriffsvertrag vom 23. August 1939 und seine Entstehungs- und Rezeptionsgeschichte von 1939 bis 1999. Frankfurt am Main: Peter Lang Verl., ©2004. 657 s. Europaische Hochschulschriften. ISBN 3-631-52322-X.

[3] GNATOWSKI, Michał. Dokumenty o stosunku sowieckiego kierownictwa do polskiej konspiracji niepodległościowej na północno-wschodnich Kresach Rzeczypospolitej w latach 1943-1944. In: Studia Podlaskie. Tom 5. Białystok: Instytut Historii Filii Uniw. Warszawskiego, 1995, s. 216. ISBN 83-86423-27-7.

[4] CHAVKIN, Boris. Zur Geschichte der Veröffentlichung der sowjetischen Texte der deutsch-sowjetischen Geheimdokumente von 1939–1941. Forum für osteuropäische Zeit- und Ideengeschichte. 2006, vol. 10, iss. 2, s. 167–192. DOI: https://doi.org/10.7788/frm.2006.10.2.167

[5] BASIŃSKI, Euzebiusz et al. Dokumenty i materiały do historii stosunków polsko-radzieckich. Tom VII. Styczeń 1939 – grudzień 1943. Warszawa: Książka i Wiedza, 1973, s. 198–204.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]