Přeskočit na obsah

Moa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce MOA.
Jak číst taxoboxMoa
Stratigrafický výskyt: Miocén až recent, asi před 17 miliony až 600 lety
alternativní popis obrázku chybí
Dvojice ptáků moa při útok orla Haastového
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaběžci (Ratitae)
Řádptáci moa (Dinornithiformes)
Bonaparte, 1853
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Moa (Dinornithidae) byli obří nelétaví ptáci, kteří žili ještě v historické době na území Nového Zélandu včetně Stewartova ostrova.[1] Jsou příkladem relativně nedávno vyhubených výrazných druhů obratlovců. Poslední žijící exempláře tohoto velkého nelétavého ptáka pravděpodobně existovaly kolem poloviny 15. století našeho letopočtu.[2]

Charakteristika

[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od ostatních běžců neměli moa vyvinutá křídla. Z patnácti druhů lišících se velikostí je nejznámější Dinornis robustus a Dinornis novaezelandiae, kteří dosahovali výšky asi 3,6 m a hmotnosti kolem 230 až 380 kg.[3] V lesním ekosystému Nového Zélandu patřili k dominantním býložravcům. Hlavní součást jejich potravy tvořily listy, větvičky a ovoce a jejich ekologické interakce s prostředím jsou rekonstruovány teprve v poslední době.[4][5]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Některé výzkumy ukazují, že původní domovinou tohoto ptáka je Stewartův ostrov (Rakiura).[6]

Malba Heinricha Hardera zachycuje Maory při lovu moa (Maorové nicméně luk a šíp neznali)

Přestože se předpokládá, že moa vyhynuli kolem roku 1300 až 1440, podle některých spekulací mohlo několik jedinců rodu Megalapteryx didinus přežívat v odlehlých oblastech Nového Zélandu do 18. či dokonce do 19. století. Když kolem roku 1280 na ostrov dorazili Maorové, čítala populace ptáků moa ještě asi 58 000 jedinců.[7] Postupným odlovem však jejich početní stavy klesaly a zhruba za 150 až 200 let vyhynuli moa úplně. Hlavním viníkem je v tomto případě právě člověk.[8]

I když jejich počty klesaly[9] pravděpodobně již před započetím kolonizace ostrova, za jednu z hlavních příčin jejich vyhynutí se v současnosti považuje lov a kácení lesů způsobené Polynézany (Maory), kteří se na Novém Zélandu usadili o stovky let dříve. Před příchodem kolonizátorů ze západu lovili ptáky Moa také orli Haastovi.[10]

Maoři sice evropským osadníkům o obřích ptácích, již dříve obývali nížiny a údolí, a které nazvali Moa, vyprávěli, Evropané však po jejich existenci v raných etapách kolonizace Nového Zélandu nijak nepátrali. Je možné, že první pozorování ptáků moa (resp. objevování jejich subfosilních pozůstatků) Evropany proběhlo dříve, než se doposud předpokládalo.[11]

Moderní historie

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1839 získal obchodník a nadšenec do historie přírody John W. Harris od jednoho z Maorů neobvyklou kost nalezenou na říčním břehu. Harris tento 15 cm dlouhý úlomek ukázal svému strýci Johnu Ruleovi, sydneyskému chirurgovi, jenž ji následně poslal Richardu Owenovi, který tehdy pracoval u chirurgické společnosti v Londýně. Owen o nálezu informoval biology, anatomy a paleontology Britského muzea.

Richard Owen u kostry Moa

Owen strávil zkoumáním kosti téměř čtyři roky. Předpokládal, že šlo o úlomek stehenní kosti velkého zvířete, byla však neobvykle lehká a netypicky strukturovaná. Owen skeptické vědecké komunitě a veřejnosti oznámil, že se jedná o kost vyhynulého obřího ptáka podobného pštrosovi a pojmenoval jej Dinornis. Přestože zpočátku se svou teorií sklízel výsměch, později se díky častým nálezům kosterních pozůstatků ptáků moa na Novém Zélandu ukázalo, že se nemýlil, a také se kostru moa podařilo zrekonstruovat. Na počátku 21. století byl zmapován také genom vyhynulého ptáka moa.[12]

V současnosti (k roku 2020) novozélandská vláda zvažuje opatření proti ilegálnímu obchodu s načerno vykopanými fosiliemi a subfosiliemi ptáků moa, prodávanými následně na černých trzích s fosiliemi.[13]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ University of Otago. Giant moa find suggests moa were native to Rakiura. phys.org [online]. 2021-11-15 [cit. 2023-03-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ Floe Foxon (2023). The Moa the Merrier: Resolving When the Dinornithiformes Went Extinct. bioRxiv 2023.08.07.552261 (preprint). doi: https://doi.org/10.1101/2023.08.07.552261
  3. ↑ Larramendi, A.; Paul, G. S.; Hsu, S.-y. (2020). A review and reappraisal of the specific gravities of present and past multicellular organisms, with an emphasis on tetrapods. Anatomical Record. 304 (9): 1833-1888.
  4. ↑ BOAST, Alexander P.; WEYRICH, Laura S.; WOOD, Jamie R.; METCALF, Jessica L.; KNIGHT, Rob; COOPER, Alan. Coprolites reveal ecological interactions lost with the extinction of New Zealand birds. S. 1546–1551. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 2018-02-13. Roč. 115, čís. 7, s. 1546–1551. Dostupné online. DOI 10.1073/pnas.1712337115. (anglicky) 
  5. ↑ MAURIN, Kévin J. L.; SMISSEN, Rob D.; LUSK, Christopher H. A dated phylogeny shows Plio‐Pleistocene climates spurred evolution of antibrowsing defences in the New Zealand flora. S. 546–554. New Phytologist [online]. 2022-01. Roč. 233, čís. 1, s. 546–554. Dostupné online. DOI 10.1111/nph.17766. (anglicky) 
  6. ↑ VERRY, Alexander; SCHMIDT, Matthew; RAWLENCE, Nicolas. A partial skeleton provides evidence for the former occurrence of moa populations on Rakiura Stewart Island. S. 3458. New Zealand Journal of Ecology [online]. 2021-01-31. Roč. 46, čís. 1, s. 3458. Dostupné online. DOI 10.20417/nzjecol.46.8. (anglicky) 
  7. ↑ PERRY, George L.W.; WHEELER, Andrew B.; WOOD, Jamie R.; WILMSHURST, Janet M. A high-precision chronology for the rapid extinction of New Zealand moa (Aves, Dinornithiformes). S. 126–135. Quaternary Science Reviews [online]. 2014-12. Roč. 105, s. 126–135. Dostupné online. DOI 10.1016/j.quascirev.2014.09.025. (anglicky) 
  8. ↑ LATHAM, A. David M.; LATHAM, M. Cecilia; WILMSHURST, Janet M.; FORSYTH, David M.; GORMLEY, Andrew M.; PECH, Roger P.; PERRY, George L. W. A refined model of body mass and population density in flightless birds reconciles extreme bimodal population estimates for extinct moa. S. 353–364. Ecography [online]. 2020-03. Roč. 43, čís. 3, s. 353–364. Dostupné online. DOI 10.1111/ecog.04917. (anglicky) 
  9. ↑ ŠKOPEK, Pavel. Vyhubit ptáky Moa zvládlo pár stovek lovců. 21. století [online]. 2014-11-10 [cit. 2023-03-27]. Dostupné online. 
  10. ↑ Obrovští orli ovládali oblohu. 21. století [online]. 2005-05-06 [cit. 2023-03-27]. Dostupné online. 
  11. ↑ LEE, Michael. A previously unpubliA previously unpublished first record of the moa by French naval surgeon/botanist P.A. Lesson. S. 283–289. Notornis [online]. The Ornithological Society of New Zealand Inc., 2021. Roč. 68, čís. 4, s. 283–289. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ Alison Cloutier, Timothy B. Sackton, Phil Grayson, Scott V. Edwards & Allan J. Baker (2018). First nuclear genome assembly of an extinct moa species, the little bush moa (Anomalopteryx didiformis). Biorxiv preprint. doi: https://doi.org/10.1101/262816
  13. ↑ ROY, Eleanor Ainge. New Zealand unveils plans to tackle trade in bones of extinct moa birds. The Guardian [online]. 2020-07-02 [cit. 2023-03-27]. Dostupné online. ISSN 0261-3077. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Moa&oldid=24195471“