Přeskočit na obsah

Le Locle

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Le Locle
Le Locle – znak
znak
Le Locle – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška920 m n. m.
StátŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarsko
KantonNeuchâtel
Le Locle
Le Locle
Le Locle, Švýcarsko
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha34,66 km²
Počet obyvatel10 433 (2016)
Hustota zalidnění301 obyv./km²
Světové dědictví UNESCO
Název lokalityLa Chaux-de-Fonds / Le Locle, urbanismus hodinářských měst
Typkulturní dědictví
Kritériumiv
Odkaz1302 (anglicky)
Zařazení2009 (33. zasedání)
Správa
Oficiální webwww.lelocle.ch
PSČ2400 Le Locle
2416 Les Brenets
Označení vozidelNE
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Le Locle je obec (malé město) v kantonu Neuchâtel na severozápadě Švýcarska. Má přibližně 10 tisíc obyvatel.[1] Toto průmyslové město je považováno za jedno z center švýcarského hodinářství. Nachází se v pohoří Jura v nadmořských výškách okolo 1000 m n. m., nedaleko hranic s Francií.

Centrum města

Le Locle leží v nadmořské výšce 920 m n. m., vzdušnou čarou 8 km jihozápadně od La Chaux-de-Fonds, nedaleko hranic s Francií. Město se rozkládá v úzkém vysoko položeném údolí odvodňovaném říčkou Bied v pohoří Neuchâtelský Jura (Jura Neuchâtelois), mezi vrcholy Grand Som Martel na jihu a Pouillerel na severu.

Území obce pokrývá část Neuchâtelského Jury. Ve střední části území obce se nachází synklinála Le Locle, uzavřené vysoké údolí orientované jihozápadně-severovýchodně podle směru úžiny Jury v této oblasti. Do tohoto vysokého údolí se z jihu připojuje několik krátkých bočních údolí, včetně údolí Combe Girard. Údolí je odvodňováno říčkou Bied, která je v oblasti Le Locle zaústěna na západ do řeky Doubs. Před Col des Roches se řeka vytrácí. Protože tento průsakový trychtýř nebyl schopen absorbovat velké množství vody během tání sněhu a dlouhých dešťů, bylo v minulosti při takových událostech často zaplaveno celé dno údolí. Nebezpečí záplav bylo z velké části odstraněno v roce 1805, kdy byl pod Col des Roches proražen umělý tunel.

Na severu se území obce rozprostírá nad výšinami Les Monts až do masivu Combe de Monterban a na široký, zčásti zalesněný a zčásti pastvinami porostlý hřeben Pouillerel (nejvyšší vrchol ve výšce 1257 m n. m.), který odděluje vysoké údolí Le Locle od údolí Doubs. Na východě oblast zasahuje do topografické hranice mezi městy Le Locle a La Chaux-de-Fonds. Na jihu a jihozápadě tvoří hranici antiklinála Grand Som Martel a výšiny u Prévoux. Nejvyšší bod Le Locle, ve výšce 1320 metrů nad mořem, se nachází severně od vrcholu Grand Som Martel. V roce 1997 tvořila 16 % rozlohy obce zastavěná plocha, 30 % lesy a háje a 53 % zemědělská půda; o něco méně než 1 % tvořila neproduktivní půda.

Le Locle zahrnuje místní části a bývalé vesnice La Jaluse (949 m n. m.), Les Jeannerets a Les Petits Monts (1020 m n. m.), průmyslovou čtvrť Les Billodes západně od města, část osady Le Prévoux (1077 m n. m.) na výšinách jihozápadně od kotliny, jakož i různé malé osady a četné jednotlivé farmy roztroušené na výšinách. Sousedními obcemi Le Locle jsou Les Planchettes, La Chaux-de-Fonds, La Sagne, Les Ponts-de-Martel, La Chaux-du-Milieu a Le Cerneux-Péquignot v kantonu Neuchâtel a Villers-le-Lac v sousední Francii.

Pohled na městečko (1862)
Le Locle roku 1907

Nejstarší doklady o přítomnosti člověka v oblasti Le Locle pocházejí z pozdního mezolitu (asi 6000 až 5000 let př. n. l.). Keramické zlomky, nástroje a kosti byly nalezeny v oblasti Col des Roches. Z celého následujícího období až do středověku nejsou známy žádné nálezy.

První písemná zmínka o obci pochází z doby kolem roku 1150 a nese název Losculo.[2] Později se objevila jména Loclo (1350) a Loucle (1395). Název místa pravděpodobně pochází z latinského slova occulus (mýtina) s asimilovaným členem.

Oblast kolem Le Locle byla kultivována a osídlena až ve 14. století. Od roku 1360 patřilo Le Locle jako léno k panství Valangin. Protože osadníci měli poměrně velkou svobodu, usazovali se zde především lidé z údolí Val de Ruz a Val de Travers. Reformace byla v obci zavedena v roce 1536. Spolu s panstvím Valangin přešlo Le Locle v roce 1592 pod svrchovanost hrabství Neuchâtel. Od roku 1648 byl Neuchâtel knížectvím a od roku 1707 byl personální unií připojen k Pruskému království. V roce 1806 bylo území postoupeno Napoleonovi I. a v roce 1815 se v rámci Vídeňského kongresu dostalo do Švýcarské konfederace, přičemž pruští králové zůstali až do Neuchâtelské smlouvy z roku 1857 také knížaty Neuchâtelu.[2]

Na rozdíl od La Chaux-de-Fonds a dalších osad v okolí využívalo Le Locle vodní síly říčky Bied, a proto jen zřídka trpělo nedostatkem vody. První mlýny, pily a kovárny byly postaveny podél toku potoka ve středověku. V 17. století vzniklo domácí krajkářství, které vedlo k prvnímu hospodářskému vzestupu v oblasti.[2]

Le Locle na leteckém snímku z roku 1930; dobře patrná je šachovnicová síť ulic

V roce 1705 se Daniel Jeanrichard (1664–1741) přestěhoval z La Sagne do Le Locle a začal vyrábět hodinky, čímž založil tento tradiční švýcarský průmysl.[3] Hodinářství se zpočátku provádělo přímo v domácnostech. Místní dělníci (převážně z řad rolníků) dodávali jednotlivé součásti do dílny, kde se montovaly. Díky novým technickým možnostem se Le Locle na konci 18. století rychle rozvíjelo jako průmyslová obec a vznikla zde řada továren. Na rozdíl od La Chaux-de-Fonds však mělo Le Locle jen omezené možnosti expanze, protože se nacházelo v úzké údolní kotlině se strmými svahy a bažinatým dnem údolí. Po roce 1800 proto zaostávalo v hospodářském a populačním rozvoji za La Chaux-de-Fonds.

Le Locle postihly velké požáry v letech 1683, 1765 a 1833. Po vzoru La Chaux-de-Fonds bylo Le Locle po požáru v roce 1833 přestavěno do šachovnicového půdorysu. 19. a 20. století až do roku 1970 se vyznačovalo rozkvětem hodinářského průmyslu. Kromě významné čokoládovny založené v roce 1856 a strojírenského průmyslu byl průmysl v Le Locle velmi jednostranný a zaměřený na hodinky a k ním náležící příslušenství. Proto město těžce utrpělo hospodářskou krizí v 70. letech 20. století. Řada hodinářských podniků musela ukončit činnost, což vedlo k vysoké nezaměstnanosti a nakonec k silnému odlivu obyvatelstva. Teprve poté došlo k diverzifikaci do dnešních průmyslových odvětví.[2]

K 1. lednu 2021 byla k obci Le Locle připojena sousední obec Les Brenets.

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]
Bývalá radnice
Vývoj počtu obyvatel[2]
Rok 1750 1850 1900 1910 1930 1950 1960 1970 1980 1990 2000
Počet obyvatel 3211 8514 12 559 12 722 12 001 11 979 13 762 14 452 12 039 11 313 10 529

Le Locle je s 9864 obyvateli (k 31. prosinci 2020) třetím největším městem kantonu Neuchâtel. Kanton Neuchâtel je převážně francouzsky mluvící oblastí Švýcarska. 88,0 % obyvatel proto hovoří francouzsky, 4,0 % italsky a 1,9 % německy (stav v roce 2000). Vývoj počtu obyvatel Le Locle odráží hospodářskou situaci ve vysoko položeném údolí Jury. Prvního vrcholu bylo dosaženo kolem roku 1910. V následujících dvou desetiletích došlo k mírnému poklesu, po němž následoval výrazný vzestup v 50. a 60. letech. Největšího rozkvětu dosáhlo Le Locle v roce 1967, kdy mělo téměř 15 000 obyvatel. Následná hospodářská krize (zejména v hodinářském průmyslu) vedla k masivní vlně emigrace, která v menší míře pokračuje do současnosti. Od roku 1967 se počet obyvatel Le Locle snížil o více než 30 %.

Hospodářství

[editovat | editovat zdroj]
Hodinky Tissot se značením místa původu Le Locle

Le Locle se na počátku 18. století vyvinulo ze zemědělské vesnice v průmyslovou obec. Je považováno za kolébku švýcarského hodinářského průmyslu, který zde začal v roce 1705. V té době bylo v oblasti Neuchâtelského Jury důležité také krajkářství. Hospodářství města Le Locle bylo po více než 250 let zaměřeno především na hodinářský průmysl, a proto bylo město od roku 1970 obzvláště těžce zasaženo krizí v tomto odvětví. Od té doby se odvětví diverzifikovalo.

V současnosti město nabízí přibližně 6200 pracovních míst. Zemědělství (zejména chov dobytka a produkce mléka) má ve struktuře zaměstnanosti obyvatelstva jen okrajové postavení, neboť v primárním sektoru jsou zaměstnána jen 2 % pracovní síly. Přibližně 63 % pracovní síly je zaměstnáno v průmyslovém sektoru, zatímco v sektoru služeb pracuje 35 % pracovníků (stav v roce 2001).

Město je považováno (společně s blízkými městy Biel a La Chaux-de-Fonds) za centrum švýcarského hodinářského průmyslu. Ve městě bylo založeno nebo sídlí mnoho hodinářských firem (Certina, Tissot, Ulysse Nardin, Vulcain, Zenith, Zodiac a další). Společně s La Chaux-de-Fonds je historická část města od roku 2009 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

Ve městě sídlí také řada firem z oblasti přesné mechaniky (výroba chirurgických nástrojů), mikromechaniky a mikroelektroniky (Dixi Holding Le Locle). Důležitou roli hrají také informační technologie, strojírenství, nábytkářský průmysl, kovovýroba a výroba plastů a plastových výrobků. Až do roku 1992 bylo Le Locle známé také díky své továrně na čokoládu.

Železniční stanice Le Locle

Město má dobré dopravní spojení. Leží na hlavní silnici z Neuchâtelu přes La Chaux-de-Fonds a Col des Roches do Besançonu. Po otevření železniční trati z La Chaux-de-Fonds do Le Locle bylo město 2. července 1857 připojeno k železniční síti. Pokračování této trati do Francie až do Besançonu bylo dokončeno v roce 1884. Dne 1. září 1890 byla také zprovozněna úzkorozchodná trať z Le Locle do Les Brenets.

Městské autobusové linky provozované společností Transports Régionaux Neuchâtelois (TRN) zajišťují veřejnou dopravu ve městě a spojení s okolními obcemi. Z Le Locle jezdí také autobusové linky do La Chaux-de-Fonds, přes Les Ponts-de-Martel do Neuchâtelu a do La Brévine.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Le Locle na německé Wikipedii.

  1. STAT-TAB - interactive tables (FSO), Permanent resident population in private households by Canton (-) / District (>>) / Commune (......) [online]. Švýcarský statistický úřad [cit. 2017-12-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d e BARRELET, Jean-Marc. Locle, Le [online]. Historisches Lexikon der Schweiz, 2021-08-12 [cit. 2022-12-18]. Dostupné online. (německy) 
  3. JeanRichard, Daniel. In: Neue Deutsche Biographie. Berlín: Duncker & Humblot, 1974. Dostupné online. (německy)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]