Přeskočit na obsah

Lapina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxLapina
alternativní popis obrázku chybí
Lapina jasanolistá (Pterocarya fraxinifolia)
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádbukotvaré (Fagales)
Čeleďořešákovité (Juglandaceae)
Rodlapina (Pterocarya)
Kunth, 1824
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Ilustrace lapiny škumpolisté z roku 1870

Lapina (Pterocarya), česky též paořech, je rod rostlin patřící do čeledi ořešákovité (Juglandaceae). Jsou to opadavé stromy se zpeřenými střídavými listy a drobnými, větrosprašnými květy v převislých klasovitých květenstvích. Plodem je oříšek se dvěma křídly. Rod zahrnuje 5 druhů a je rozšířen výhradně v Asii. Některé druhy jsou pěstovány i v České republice jako okrasné dřeviny. Nejznámějším zástupcem je lapina jasanolistá.

Lapiny jsou opadavé, jednodomé, rychle rostoucí stromy, dorůstající výšky 15 až 30 metrů. Dřeň ve větévkách je přehrádkovaná podobně jako u ořešáku. Vrcholový pupen je podlouhlý, nekrytý nebo se 2 či 4 překrývajícími se šupinami. Listy jsou střídavé, lichozpeřené nebo sudozpeřené, tvořené 5 až 21 jařmy pilovitých lístků. Květy jdou drobné a nenápadné, jednopohlavné, podepřené celistvým listenem a 2 listenci. Okvětí je tvořeno 2 kališními lístky. V samčích květech je 5 až 18 tyčinek, samčí květy obsahují semeník zakončený krátkou čnělkou nesoucí dvoulaločnou bliznu. uspořádané v převislých klasech. Květenství jsou jednopohlavná, mohou být postranní i vrcholová a vyrůstají na mladých letorostech nebo na starších větévkách. Samčí květenství jsou jednotlivá a vyrůstají buď postranně na starších větévkách nebo při bázi mladých letorostů, zatímco samičí květenství vyrůstají na vrcholu mladých letorostů. Plodem jsou oříšky, uspořádané v prodlouženém, převislém, klasovitém plodenství, dosahujícím délky 15 až 45 cm. Oříšky nesou 2 křídla a obsahují 4 komůrky.[1][2]

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Rod zahrnuje 6 druhů a je rozšířen v Asii v několika nespojitých areálech. Centrum druhové diverzity je v Číně, kde rostou celkem 4 (nebo 5 v závislosti na taxonomickém pojetí) druhy, z toho 2 endemické. Největší areál má lapina úzkokřídlá, rozšířená v Číně, Koreji a Vietnamu. Ve východní Asii rostou lapiny charakteristicky ve vlhkých, poříčních lesích až do nadmořských výšek okolo 3500 metrů. Lapina jasanolistá se vyskytuje ve velmi fragmentovaných areálech v Turecku, Kavkaze a Íránu, kde roste v poříčních lesích v nadmořských výškách do 1200 metrů. Lapina škumpolistá je endemit Japonska. Nejtropičtějším zástupcem rodu je Pterocarya tonkinensis, rostoucí v severní Indočíně a jižní Číně.[1][2]

Rod Pterocarya je v rámci čeledi Juglandaceae řazen do podčeledi Juglandoideae. Nejblíže příbuzným rodem je rovněž asijský rod Cyclocarya,[3] některé zdroje však udávají jako nejblíže příbuzný rod Juglans (ořešák). Taxonomie rodu Pterocarya není dosud zcela dořešená. Druh P. hupehensis je někdy spojován s druhem P. stenoptera, některé variety druhu P. macroptera naopak mohou být pojímány jako samostatné druhy.[2]

Prehistorie

[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší prokazatelné fosílie rodu Pterocarya byly nalezeny v Severní Americe. Jedná se o fosílie plodů, pocházející z období raného oligocénu.[2] V oblasti Rocky Mountains rostlo v paleogénu několik druhů rodu Pterocarya společně se zástupci rodu Cyclocarya (oba rody se dnes vyskytují pouze v Asii) a již vyhynulého rodu Polyptera. V období neogénu byl již rod Pterocarya rozšířen na většině severní polokoule.[4] Fosílie přiřaditelné k tomuto rodu byly velmi vzácně nalezeny i v severočeských hnědouhelných pánvích. Pocházejí z období miocénu.[5] Některé zdroje uvádějí fosílie ještě starší. Ze severní Číny byl popsán druh Pterocarya sinoptera, datovaný do období střední jury.[6] Stáří těchto fosilií činí asi 161,5 milionu let.[7]

Lapina Rehderova v botanické zahradě v Belgii

Zimovzdorné druhy (lapina jasanolistá, lapina úzkokřídlá, lapina škumpolistá) jsou pěstovány i v České republice jako okrasné a parkové dřeviny. Výjimečně je pěstována i lapina Rehderova, kříženec lapiny jasanolisté a lapiny úzkokřídlé, vypěstovaný v Arnoldově arboretu v USA. Lapiny prospívají na teplých, výslunných stanovištích v hlubokých, vlhkých půdách. Nejlépe se jim daří v blízkosti vodních toků či ploch. Jsou vysazovány především jako rozměrné, efektní solitéry, do zápoje se nehodí. Některé druhy vytvářejí četné výběžky a neošetřované stromy se časem mohou proměnit v houštinu. Lze je množit výsevem stratifikovaného osiva, hřížením nebo kořenovými řízky.[9]

  1. a b LU, Anmin; STONE, Donald E.; GRAUKE, L. J. Flora of China: Pterocarya [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b c d KOZLOWSKI, Gregor; BÉTRISEY, Sébastien; SONG, Yi-Gang. Wingnuts (Pterocarya) & walnut family. [s.l.]: Natural History Museum Fribourg, Switzerland, 2018. ISBN 978-2-9701096-1-7. (anglicky) 
  3. MANOS, Paul S.; STONE, Donald E. Evolution, phylogeny, and systematics of the Juglandaceae. Annals of the Missouri Botanical Garden. 2001, čís. 88(2). Dostupné online. 
  4. MANCHESTER, Steven R.; DILCHER, David L. Pterocaryoid Fruits (Juglandaceae) in the Paleogene of North America and Their Evolutionary and Biogeographic Significance. American Journal of Botany. Feb. 1982, čís. 69(2). Dostupné online. 
  5. BŮŽEK, Čestmír; HOLÝ, František; KVAČEK, Zlatko. Early miocene flora of the Cypris shale (western Bohemia).. Acta Musei Nationalis Pragae. 1996, čís. 52. Dostupné online. 
  6. KUANG, Pan. A new species of Pterocarya (Juglandaceae) from Middle Jurassic of Yanliao region, North China. Rheedea. Jan. 1996, čís. 6(1). 
  7. Li, Y.; et al. (2023). A chronostratigraphic and biostratigraphic framework for the Yanliao Biota of northeastern China: Implications for Jurassic terrestrial ecosystems and evolution. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. 111818. doi: https://doi.org/10.1016/j.palaeo.2023.111818
  8. Florius - katalog botanických zahrad [online]. [cit. 2019-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-08-15. 
  9. HIEKE, Karel. Praktická dendrologie 2. Praha: SZN, 1978. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]