Klement XIV.

Klement XIV.
Jeho Svatost; Klement XIV.
	249. papež
Církev	římskokatolická
Zvolení	19. května 1769
Uveden do úřadu	4. června 1769 (intronizace)
Pontifikát skončil	22. září 1774
Předchůdce	Klement XIII.
Nástupce	Pius VI.
Titulární kostel	San Lorenzo in Panisperna; bazilika Dvanácti sv. apoštolů
Znak
Zasvěcený život
Institut	minorité
Sliby	18. května 1724, přijal řádové jméno Lorenzo Francesco
Svěcení
Biskupské svěcení	28. května 1769 ; světitel Federico Marcello Lante Montefeltro Della Rovere ; 1. spolusvětitel Giovanni Francesco Albani ; 2. spolusvětitel Henry Benedict Stuart
Kardinálská kreace	24. září 1759 ; kreoval Klement XIII.
Titul	kardinál-kněz
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady	kardinál-kněz u kostela San Lorenzo in Panisperna (1759–1762); kardinál-kněz v bazilice Dvanácti sv. apoštolů (1762–1769);
Osobní údaje
Rodné jméno	Giovanni Vincenzo Antonio Ganganelli
Datum narození	31. října 1705
Místo narození	Sant'Arcangelo di Romagna, Papežský stát
Datum úmrtí	22. září 1774 (ve věku 68 let)
Místo úmrtí	Řím, Papežský stát
Místo pohřbení	Bazilika Dvanácti sv. apoštolů, Řím
Povolání	katolický kněz a římskokatolický biskup
	Seznam papežů nosících jméno Klement; multimediální obsah na Commons; citáty na Wikicitátech
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Klement XIV., vlastním jménem Giovanni Vincenzo Antonio Ganganelli (31. října 1705 Sant´Arcangelo di Romagna – 22. září 1774 Vatikán) byl papežem mezi lety 1769 až 1774. Roku 1773 rozpustil jezuitský řád.

Životopis

Mládí

G. V. Antonio Ganganelli se narodil ve městě Santarcangelo di Romagna. Dostalo se mu vzdělání jezuitů z Rimini a piaristů z Urbina. V roce 1724, ve věku devatenácti let se rozhodl vstoupit do Řádu menších bratří konventuálů, kde přijal jméno Lorenzo Francesco. V roce 1741 byl zvolen Generálním definitorem řádu. Gangenelli se stal přítelem papeže Benedikta XIV. (1740–1758), který jej v roce 1758 pověřil prozkoumáním obvinění Židů z rituálních vražd, které se však později neprokázaly. Papež Klement XIII. jej na naléhání Lorenza Ricciho, generálního představeného jezuitů, roku 1759 v Persiperně jmenoval kardinálem-knězem kostela San Lorenzo.

Klement XIII. zemřel 2. února 1769 a papežská konkláve, která měla zvolit jeho nástupce, byla od svého zahájení 15. února 1769 silně ovlivňována politickými manévry katolických panovníků, kteří utlačovali jezuity. Některé tlaky byly velmi lstivé, jako např. bezprecedentní improvizované návštěvy Josefa II. (1765–1790) a jeho bratra Leopolda, velkovévody Toskánska, kteří využili toho, že dveře do budovy konkláve byly otevřeny pro nově příchozího kardinála a sami se „pozvali dále“. Rakušané sledovali situaci s velkým zájmem. Během předchozího pontifikátu byli jezuité vyhnáni z Portugalska a ze všech dvorů rodu Bourbonů z Francie, Španělska, Neapole a Parmy. Na konkláve úplné potlačení jezuitského řádu prosazovala skupina „dvorských kardinálů“, kterým oponovali Zelanti („horliví“), slábnoucí projesuitská frakce, odmítající postupující vliv osvícenství a sekularismu.

Zvolení papežem

Ganganelli byl 19. května 1769 po konkláve zvolen papežem jako kompromisní kandidát, s výjimkou vlastního hlasu získal všechny. Na počest svého předchůdce si zvolil jméno Klement XIV. a 4. června 1769 proběhla inaugurace. Z velké části došlo k jeho zvolení díky podpoře Bourbonů, kteří od něj očekávali likvidaci Tovaryšstva Ježíšova.

Pontifikát

Politika vládnutí Klementa XIV. byla již od začátku cílená směrem ke zmenšení sporů s katolickými panovníky, které se objevily během předchozího pontifikátu. Spory mezi světskou a duchovní mocí byly církevními autoritami vnímány jako hrozba, a Klement XIV. pracoval na upevňování vztahů mezi evropskými panovníky. Vzdáním se papežských nároků na Parmu získal Avignon a Benevento a obecně se mu podařilo zlepšit vztahy mezi duchovními a světskými úřady. Papež také pokračoval v likvidaci jezuitů – v listopadu 1772 sepsal dekret o zrušení řádu, který následně v červenci 1773 podpisem uvedl v platnost. Kvůli tomuto opatření byl Klement XIV. pro katolíky v 19. století spornou postavou. Anglická Catholic Encyclopedia vyjadřuje papeži podporu s argumentem, že potlačení bylo „skutečně odůvodněné“.

Útlak jezuitů

Jezuité byli vyhnáni z Brazílie (1754), Portugalska (1759), Francie (1764), Španělska a jeho kolonií (1767) a Parmy (1768). Přestože Klement XIII. musel čelit silnému tlaku ze strany velvyslanců bourbonských dvorů, vždy odmítal vyhovět jejich požadavkům na potlačení jezuitů. Jeho nástupce Klement XIV. se snažil o uklidnění nepřátel jezuitů tím, že s jezuity zacházel nevlídně. Odmítl se setkat s generálním představeným jezuitů Lorenzem Riccim, zakázal jezuitům přijímat novice, atd.

Tlak se vystupňoval až do té míry, že katolické státy hrozily odtržením od církve. Klement XIV. nakonec ustoupil „ve jménu míru v církvi a zabránění roztržení Evropy“ a v breve Dominus ac Redemptor 21. července 1773 jezuitský řád rozpustil. Nicméně v nekatolických zemích, zejména v Rusku a Prusku, kde nebyl papež autoritou, bylo nařízení ignorováno. Byl to výsledek řady politických tahů, spíše než teologické diskuse.

Klement XIV. a Mozart

Papež Klement XIV a zvyklosti katolické církve v Římě jsou popisovány v dopisech od W. A. Mozarta a jeho otce Leopolda Mozarta. Tyto dopisy byly psány z Říma v dubnu a květnu 1770, během jejich turné po Itálii. Leopold považoval vyšší církevní představitele za urážlivě povýšené. Přesto byl se svým synem přijat u papeže, kde Amadeus předvedl svou úžasnou hudební paměť. Sixtinská kaple byla známá díky představení acappellové skladby Miserere mei, Deus od komponisty Gregoria Allegriho, jehož hudba se nesměla opisovat mimo kapli, pod trestem exkomunikace. Čtrnáctiletý Wolfgang byl schopný přepsat skladbu v celém rozsahu po jediném poslechu. Klement ocenil mladého Mozarta Řádem zlaté ostruhy.

Významné události pontifikátu

Za svého pontifikátu nikoho nesvatořečil, ale blahořečil několik jedinců.

Beatifikace

4. června 1769: František Caracciolo
16. září 1769: Juliana Puricelli, Bernard z Badenu a Kateřina z Pallanza
1771: Tommaso Bellacci
14. prosince 1771: Mučedníci z Otranta
8. června 1772: Paolo Burali d’Arezzo
29. srpna 1772: Jan dal Bastone
1773: Papež Benedikt XI. (formální blahořečení)
1774: Beatrix z Este mladší

Smrt a pohřeb

Poslední měsíce svého života byl rozhořčen a zarmoucen svými zdravotními problémy. Dne 10. září 1774 byl upoutaný na lůžko a 21. září 1774 dostal poslední pomazání. Traduje se, že mu díky bilokaci v posledních hodinách života pomáhal svatý Alfons Liguori. Klement XIV. zemřel 22. září 1774, proklet Ultramontanistickou stranou (příznivci jezuitů). Velmi však truchlili zastánci jeho populárního stylu řízení papežských států. Když jeho tělo podstoupilo pitvu, bylo zjištěno, že zemřel na kurděje a krvácení konečníku, které bylo způsobeno dlouhodobým stáním. Navíc došlo ještě ke zhoršení kvůli nadměrné práci a podněcování těla k umělému pocení, přestože k tomu nebyl důvod. Jeho hrobka byla navržena v novoklasicistním stylu a vytesána Antoniem Canovou. Nachází se v kostele Svatých apoštolů v Římě.

Odkazy

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Klement XIV. na Wikimedia Commons
(anglicky) Pope Clement XIV

Papež
Předchůdce: Klement XIII.	1769–1774 Klement XIV.	Nástupce: Pius VI.

Papežové

Seznam papežů

1.–4. století	Petr Linus Anaklét Klement I. Evaristus Alexandr I. Sixtus I. Telesforus Hyginus Pius I. Anicetus Soter Eleutherus Viktor I. Zefyrinus Kalixt I. Urban I. Poncián Anterus Fabián Kornélius Lucius I. Štěpán I. Sixtus II. Dionýsius Felix I. Eutychianus Caius Marcellinus Marcellus I. Eusebius Miltiades Silvestr I. Marek Julius I. Liberius Damasus I. Siricius Anastasius I.

5.–8. století	Inocenc I. Zosimus Bonifác I. Celestýn I. Sixtus III. Lev I. Veliký Hilarius Simplicius Felix II. Gelasius I. Anastasius II. Symmachus Hormisdas Jan I. Felix III. Bonifác II. Jan II. Agapetus I. Silverius Vigilius Pelagius I. Jan III. Benedikt I. Pelagius II. Řehoř I. Veliký Sabinianus Bonifác III. Bonifác IV. Deusdedit Bonifác V. Honorius I. Severinus Jan IV. Theodor I. Martin I. Evžen I. Vitalianus Adeodatus Donus Agatho Lev II. Benedikt II. Jan V. Konon Sergius I. Jan VI. Jan VII. Sisinius Konstantin Řehoř II. Řehoř III. Zachariáš Štěpán II. Pavel I. Štěpán III. Hadrián I. Lev III.

9.–12. století	Štěpán IV. Paschal I. Evžen II. Valentin Řehoř IV. Sergius II. Lev IV. Benedikt III. Mikuláš I. Veliký Hadrián II. Jan VIII. Marinus I. Hadrián III. Štěpán V. Formosus Bonifác VI. Štěpán VI. Roman Theodor II. Jan IX. Benedikt IV. Lev V. Sergius III. Anastasius III. Lando Jan X. Lev VI. Štěpán VII. Jan XI. Lev VII. Štěpán VIII. Marinus II. Agapetus II. Jan XII. Lev VIII. Jan XIII. Benedikt VI. Benedikt VII. Jan XIV. Jan XV. Řehoř V. Silvestr II. Jan XVII. Jan XVIII. Sergius IV. Benedikt VIII. Jan XIX. Benedikt IX. Silvestr III. Benedikt IX. Řehoř VI. Klement II. Benedikt IX. Damasus II. Lev IX. Viktor II. Štěpán IX. Mikuláš II. Alexandr II. Řehoř VII. Viktor III. Urban II. Paschalis II. Gelasius II. Kalixt II. Honorius II. Inocenc II. Celestýn II. Lucius II. Evžen III. Anastasius IV. Hadrián IV. Alexandr III. Lucius III. Urban III. Řehoř VIII. Klement III. Celestýn III. Inocenc III.

13.–16. století	Honorius III. Řehoř IX. Celestýn IV. Inocenc IV. Alexandr IV. Urban IV. Klement IV. Řehoř X. Inocenc V. Hadrián V. Jan XXI. Mikuláš III. Martin IV. Honorius IV. Mikuláš IV. Celestýn V. Bonifác VIII. Benedikt XI. Klement V. Jan XXII. Benedikt XII. Klement VI. Inocenc VI. Urban V. Řehoř XI. Urban VI. Bonifác IX. Inocenc VII. Řehoř XII. Martin V. Evžen IV. Mikuláš V. Kalixt III. Pius II. Pavel II. Sixtus IV. Inocenc VIII. Alexandr VI. Pius III. Julius II. Lev X. Hadrián VI. Klement VII. Pavel III. Julius III. Marcellus II. Pavel IV. Pius IV. Pius V. Řehoř XIII. Sixtus V. Urban VII. Řehoř XIV. Inocenc IX. Klement VIII.

17. století–současnost	Lev XI. Pavel V. Řehoř XV. Urban VIII. Inocenc X. Alexandr VII. Klement IX. Klement X. Inocenc XI. Alexandr VIII. Inocenc XII. Klement XI. Inocenc XIII. Benedikt XIII. Klement XII. Benedikt XIV. Klement XIII. Klement XIV. Pius VI. Pius VII. Lev XII. Pius VIII. Řehoř XVI. Pius IX. Lev XIII. Pius X. Benedikt XV. Pius XI. Pius XII. Jan XXIII. Pavel VI. Jan Pavel I. Jan Pavel II. Benedikt XVI. František

Nejsou zde uvedeni vzdoropapežové. Papežové vyznačení tučně jsou katolickou církví titulováni jako svatí.