Přeskočit na obsah

Jizera (řeka)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jizera
Jizera v Dolním Kořenově. Pro horní tok Jizery je typické hnědooranžové zbarvení.
Jizera v Dolním Kořenově. Pro horní tok Jizery je typické hnědooranžové zbarvení.
Základní informace
Délka toku164,6 km
Plocha povodí2193,4[1] km²
Průměrný průtokPředměřice nad Jizerou 24,3 m³/s
SvětadílEvropa
Hydrologické pořadí1-05-01-001
Pramen
Ústí
Protéká
ČeskoČesko Česko (Liberecký, Středočeský kraj), PolskoPolsko Polsko (Dolnoslezské vojvodství)
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Severní moře, Labe
povodí Jizery (Česko 97,86 %, Polsko 2,14 %)[1]
Geodata
OpenStreetMapOSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Rašeliniště Jizery (největší rašeliniště v České republice)

Jizera (německy Iser, polsky Izera) je řekaČeské republice a největší tok na území Libereckého kraje. Je to největší pravostranný přítok středního Labe. Délka toku je 164,6 km. Plocha povodí je 2193,4 km²[1]. Na jejím horním toku je Přírodní rezervace Rašeliniště Jizery.

Podle této řeky byly pojmenovány Jizerské hory, slovo samotné má starobylý, snad keltský původ. Základem slova je kořen *is-, sufigovaný pomocí -(i)r-, srovnej příbuzné staroindické isirás (prudký, rychlý, čerstvý, silný). Název tohoto keltského původu má řada říčních jmen v dalších zemích Evropy původně osídlených Kelty (Isar v Bavorsku nebo Ijzer v Nizozemsku).[2]Název je uváděn jako Gizera již roku 1297.

Průběh toku

[editovat | editovat zdroj]

Pramení v Jizerských horách na jihovýchodním úbočí Smrku ve výšce cca 980 m, poté protéká Velkou jizerskou loukou (Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizery), tvoří v délce asi 15 km česko-polskou hranici. Původně měl tuto hranici tvořit celý její horní tok, po ustavičných a velice úporných hraničních sporech v letech 15371845 o to, který ze mnoha potůčků na Smrku je ten pravý, byla státní hranice rozhodčí komisí určena dvakrát lomenou přímkou od sedla mezi Smrkem a Smrekem po Velkou Jizerskou louku.

Dále protéká Krkonošským národním parkem, Podkrkonoším a následně přetíná Ještědsko-kozákovský hřbet. Po celou tuto dobu má řeka bystřinný charakter, až k Turnovu se tak střídají úseky s výrazným spádem a kamenitým řečištěm s klidnějšími úseky. Menší, levé rameno v Turnově se nazývá Malá Jizera. Od Turnova Jizera protéká otevřenou krajinou, kde má spíše mírný spád. Řeka se po 164 km vlévá do Labe pod Káraným (samo ústí se nachází již v katastrálním území Lázně Toušeň, mezi Brandýsem nad Labem a Čelákovicemi).

Přítoky Jizery

[editovat | editovat zdroj]

Města, kterými Jizera protéká

[editovat | editovat zdroj]

Jablonec nad Jizerou, Semily, Železný Brod, Turnov, Mnichovo Hradiště, Bakov nad Jizerou, Mladá Boleslav, Benátky nad Jizerou

Vodní režim

[editovat | editovat zdroj]

Hlásné profily:[3]

místo říční kilometr plocha povodí - km² průměrný průtok - m³/s(Qa) stoletá voda - m³/s(Q100)
Jablonec nad Jizerou 131,75 181,49 5,70 362
Dolní Sytová 119,80 322,15 8,92 462
Železný Brod 99,10 791,80 16,6 680
Bakov nad Jizerou 49,10 1487,78 22,3 715
Předměřice nad Jizerou 11,50 2158,71 24,3 675
Odběrné místo povrchové vody v katastru obce Sojovice pro umělou infiltraci

Jizera je významným vodním tokem, je to pstruhová řeka, má také vodácké využití. Jelikož se řadí na 1. až 2. místo z hlediska čistoty, tak především však slouží jako zdroj pitné vody, čerpají z ní úpravny vody v Benátkách nad Jizerou a Sojovicích. Úpravna vody v Káraném, nedaleko Jizery a jejího soutoku s Labem, je jedním ze zdrojů pitné vody pro Prahu.

  1. a b c Labe a jeho povodí [online]. [cit. 2016-05-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. 
  2. Drobné vodní toky v ČR. Praha: Consult 295 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-905159-0-1, ISBN 80-905159-0-8. OCLC 897868461 
  3. Hlásné profily [online]. [cit. 2010-05-02]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Horáčková J., Ložek V. & Juřičková L. (2013). "Malakofauna v nivě Jizery (Severní Čechy). [The mollusc fauna of the Jizera River floodplain (North Bohemia)]". Malacologica Bohemoslovaca 12: 48–59. PDF.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]