Franz Wickhoff

Franz Wickhoff
Franz Wickhoff
Narození	7. května 1853; Steyr; Horní Rakousy
Úmrtí	6. dubna 1909 (ve věku 55 let); Benátky; Itálie
Místo pohřbení	Hřbitov San Michele
Alma mater	Vídeňská univerzita
Povolání	historik umění, spisovatel, vysokoškolský učitel a filolog
Zaměstnavatel	Vídeňská univerzita
Rodiče	Franz Wickhoff
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franz Wickhoff (7. května 1853 Steyr – 6. duben 1909 Benátky) byl rakouský historik umění a čelný představitel takzvané první Vídeňské školy dějin umění.

Život

Franz Wickhoff se narodil ve vážené rodině v hornorakouském Steyru. Jeho otec Franz Wickhoff starší (1827–1885) byl politikem a zasedal v Říšské radě a Hornorakouském zemském sněmu.^[1] Přestože původně inklinoval spíše k přírodním vědám, rozhodl se nakonec zapsat na Vídeňskou univerzitu, kde v letech 1874–1879 studoval Institut für österreichische Geschichtsforschung. V této době zde působili dva významní zakladatelé takzvané první Vídeňské školy dějin umění Moriz Thausing a Rudolf Eitelberger, kteří zde mimo jiné nově prosazovali kritickou práci s historickými prameny; kromě těchto progresivních metod na Wickhoffa silně zapůsobila klasická archeologie.

Východiskem jeho práce však zůstalo znalectví, opřené zejména o analytickou metodu Giovanni Morelliho, kterou považoval za exaktní a spolehlivou techniku. Tyto výrazné podněty ovlivnily také jeho disertaci na téma Eine Zeichnung Dürers nach der Antike (Dürerova kresba podle antiky), kterou v roce 1880 obhájil u Mauritze Thausinga. Bezprostředně po studiích nastoupil jako kustod textilní sbírky k Rudolfu Eitelbergerovi do vídeňského uměleckoprůmyslového muzea (Österreichischen Museum für Kunst und Industrie), kde působil až do roku 1895. To mu však nebránilo v akademické kariéře; v roce 1882 získal titul soukromého docenta, v roce 1885 byl jmenován mimořádným a o šest let později v roce 1891 řádným profesorem dějin umění na Vídeňské univerzitě. Po svém nástupu na univerzitu se vzdal místa v muzeu a začal se naplno věnovat přednáškám a publikační činnosti. Jeho nekonvenční přednášky, v nichž ostře odmítal „úpadkové“ epochy dějin umění a provokativně srovnával staré mistry se soudobým uměním (proslul jako nadšený propagátor impresionismu a secese), vzbudily mimořádný zájem o dějiny umění u široké veřejnosti. Spolu se svým kolegou Aloisem Rieglem vytvořil z vídeňské katedry dějin umění špičkové vědecké pracoviště, jehož metodologické zásady ovlivňují výrazně dějiny umění dodnes. Jako svého nástupce si Wickhoff vybral mladého českého historika Maxe Dvořáka, kterého zásadně podporoval v jeho profesním i soukromém životě; v ostré polemice na stránkách vídeňského tisku se ho například zastal během veřejných skandálů po jmenování řádným profesorem. Franz Wickhoff zemřel po delší nemoci v roce 1909 při jedné ze svých četných návštěv oblíbených Benátek; pohřben je na tamním ostrovním hřbitově Cimitero San Michele. Mezi jeho žáky se kromě Maxe Dvořáka řadí také Hans Tietze nebo Julius Schlosser.

Dílo

Ve svých dílech Wickhoff prosazoval přísně vědecké, exaktní metody, které měly v dějinách umění nahradit estétskou filozofii a diletantské blouznění. Jako proslulý znalec umění se opíral zejména o experimentální metodu italského lékaře a znalce umění Giovanni Morelliho, který rozeznával autorství jednotlivých obrazů podle fyziognomických detailů jako je nos, uši, rty nebo prsty. Morelliho metoda se stala spolu s kritikou historických pramenů a srovnávací ikonografií hlavní metodou moderního uměleckohistorického bádání. Klíčovým dílem Franze Wickhoffa se stala obsáhlá studie Wiener Genesis (Vídeňská Genese) z roku 1895, řešící problém pozdně antického iluminovaného kodexu z vídeňské Nationalbibliotek. Prostřednictvím východisek soudobého impresionismu se pokusil dokázat, že iluzionistický styl navazuje zcela plynule na zlaté období římského umění. Zcela tak zpochybnil dosavadní představy o vrcholných a úpadkových fázích antického umění a dosud chápanou neoriginální imitaci rehabilitoval na samostatný umělecký projev. Přestože nebyl odborníkem na antické umění (dnes je Wiener Genesis považována za syrskou práci z 6. století), svojí argumentací narušil jednou pro vždy dosavadní řazení po sobě jdoucích ohraničených stylů a místo nich navrhl plynulou linii vzájemně prolnutých uměleckých tendencí. Těmito vlivnými myšlenkami otevřel široké pole bádání v dosud neprobádaných uměleckých obdobích, jako byl například manýrismus (za benátskými mistry cinquecenta podnikal v závěru života studijní cesty společně s Maxem Dvořákem). Kromě svých vědeckých prací publikoval Wickhoff po celý život značné množství novinových a časopiseckých recenzí, polemik, teoretických úvah, prostřednictvím kterých seznamoval odbornou veřejnost s metodologickými zásadami Vídeňské školy dějin umění.

Výběr děl

Die italienischen Handzeichnungen der Albertina (Italské kresby v Albertině), in: Jahrbuch der kunsthistorischen Sammlungen des Allerhöchsten Kaiserhauses, 12, 1891 und 13, 1892
Die Wiener Genesis (Vídeňská Geneze), hrsg. von Wilhelm von Hartel und Franz Wickhoff, in: Jahrbuch der kunsthistorischen Sammlungen des Allerhöchsten Kaiserhauses, 15/16, 1895; Neudr. Graz 1970
Über die historische Einheitlichkeit der gesamten Kunstentwicklung (O historické jednotě celkového uměleckého vývoje), in: Festgaben für Büdinger, Innsbruck 1898
Kunstgeschichtliche Anzeigen (Uměleckohistorická oznámení), hrsg. von Franz Wickhoff, Innsbruck 1904–1909
Beschreibendes Verzeichnis der illuminierten Handschriften in Österreich (Soupis iluminovaných rukopisů v Rakousku ve 2. svazcích), 2 Bde., Leipzig 1905
Die Schriften Franz Wickhoffs, (Spisy Franze Wickhoffa, editované Maxem Dvořákem) hrsg. von Max Dvořák, 2 Bde., Berlin 1912-1913

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Franz Wickhoff na německé Wikipedii.

↑ Sterbfall. Bohemia. Listopad 1885, roč. 58, čís. 320, s. 5–6. Dostupné online.

Literatura

Julius von Schlosser: Die Wiener Schule der Kunstgeschichte (Vídeňská škola dějin umění), in: Mitteilungen des österreichischen Instituts für Geschichtsforschung, Erg.Bd. 13/2, Innsbruck 1934
Ioli Kalavrezou-Maxeiner: Franz Wickhoff – Kunstgeschichte als Wissenschaft (Franz Wickhoff - Dějiny umění jako věda), in: Akten des XXV. Internationalen Kongresses für Kunstgeschichte, 1, Wien 1983
Jiří Kroupa: Školy dějin umění - metodologie dějin umění 1, Brno 1996.
Ulrich Rehm: Wieviel Zeit haben die Bilder? Franz Wickhoff und die kunsthistorische Erzählforschung (Kolik času má obraz ? Franz Wickhoff a uměleckohistorické zkoumání výkladu), in: Wiener Schule – Erinnerungen und Perspektiven. Wiener Jahrbuch für Kunstgeschichte, 53, 2004

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Franz Wickhoff na Wikimedia Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Franz Wickhoff

[BOWickhoff-1] Sterbfall. Bohemia. Listopad 1885, roč. 58, čís. 320, s. 5–6. Dostupné online.

[1]