François Mitterrand

François Mitterrand
François Mitterrand
	François Mitterrand (1983)
21. prezident Francie
	Ve funkci:; 21. května 1981 – 17. května 1995
Předchůdce	Valéry Giscard d'Estaing
Nástupce	Jacques Chirac
Stranická příslušnost
Členství	Demokratický a socialistický svaz odboje (1946–1964); Socialistická strana (1971–1996); Federation of the Democratic and Socialist Left (1965–1968); Convention of Republican Institutions (1964–1971)
Rodné jméno	François Marie Adrien Maurice Mitterrand
Narození	26. října 1916; Jarnac
Úmrtí	8. ledna 1996 (ve věku 79 let); 17. obvod, Paříž, Francie
Příčina úmrtí	rakovina prostaty
Místo pohřbení	Jarnac
Choť	Danielle Mitterrandová (od 1944)
Partner(ka)	Anne Pingeotová
Rodiče	Joseph Mitterrand a Yvonne Lorrainová
Děti	Jean-Christophe Mitterrand; Gilbert Mitterrand; Mazarine Pingeotová; Hravn Forsne
Příbuzní	Jacques Mitterrand, Robert Mitterrand a Marie-Josèphe Mitterrand (sourozenci)
Alma mater	Pařížská právní fakulta; Pařížský institut politických věd
Profese	politik, advokát a novinář
Náboženství	agnosticismus; katolicismus
Ocenění	Řád Francisque (1943); Osoba roku Financial Times (1981); rytíř Řádu slona (1982); čestný doktor Univerzity Waseda (1982); řetěz Řádu Isabely Katolické (1982); … více na Wikidatech
Podpis
Commons	François Mitterrand
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

François Maurice Marie Mitterrand [fʀɑ̃ˈswa mitɛˈʀɑ̃] (26. října 1916 – 8. ledna 1996 Paříž) byl francouzský levicový politik a státník. V roce 1981 se stal francouzským prezidentem a v této funkci působil do roku 1995. Podílel se na pádu komunismu ve východní Evropě.

Život a politická kariéra

François Mitterrand se narodil 26. října 1916 v Jarnacu v západní Francii v katolické rodině jako pátý z osmi dětí. Studoval na náboženské škole, posléze na právnické a filozofické fakultě Pařížské univerzity. Po studiích pracoval jako novinář. Za druhé světové války bojoval jako voják proti invazi Francie nacistickým Německem a v roce 1940 byl raněn a zajat u Verdunu. V roce 1941 se mu po dvou neúspěšných pokusech podařilo uprchnout z německého zajetí a dostat se na jih Francie pod správu vichistické vlády. Vzdor tomu, že byl hledán Němci jakožto uprchlík, v lednu 1942 se mu podařilo získat funkci smluvního zaměstnance ve vichistické vládě, nejprve v Legii bojovníků a dobrovolníků národní revoluce, a od června téhož roku v Odboru pro roztřídění válečných vězňů, kde využil své funkce, aby vyrobil falešné dokumenty pro uprchlíky z německých válečných táborů. V téže době, v červnu 1942, se přidal k hnutí odporu na jihu Francie (jeho krycí jméno bylo Morland) a v té době začal spolupracovat s generálem de Gaullem, se kterým bude o čtvrtstoletí později soupeřit o politickou moc. Účastnil se také v Paříži hnutí odporu a po skončení války se podílel na osvobozování vězňů v koncentračním táboře Dachau. V šedesátých letech a na začátku let sedmdesátých se mu podařilo sjednotit do té doby roztříštěnou francouzskou levici, v roce 1971 proběhl sjednocovací sjezd Francouzské socialistické strany (PS). Tato skutečnost ho vynesla o deset let později do nejvyšší státní funkce. Poprvé se prezidentského klání zúčastnil už v roce 1965, byl však poražen Charlesem de Gaullem, podruhé (opět neúspěšně) v roce 1974. Prezidentských voleb v roce 1969 se nezúčastnil. Francouzským prezidentem byl zvolen dvakrát, poprvé v roce 1981, kdy v druhém kole porazil stávajícího prezidenta Giscarda d'Estaing, a stal se tak prvním socialistickým prezidentem Francie od vzniku Páté republiky. Podruhé byl zvolen v roce 1988, kdy v druhém kole porazil kandidáta pravice Jacquese Chiraca. Dohromady tedy strávil v prezidentském úřadě 14 let, což je nejdelší období v dějinách francouzské Páté republiky.

Kontroverze

Mitterand o svém působení pod vládou ve Vichy dlouhá léta mlčel a vše teprve přiznal až v roce 1994 v knize rozhovorů s novinářem Pierrem Péanem Francouzské mládí.^[1]

Atentát

Dne 15. října 1959 došlo k pokusu o atentát; pachatelé měli být odpůrci dekolonizace Alžírska. Několik dní po atentátu se na policii dostavil představitel poujadismu Archivováno 8. 9. 2019 na Wayback Machine. Robert Pesquet a prohlásil, že Mitterand byl o atentátu předem zpraven a že využil situace, aby si tak obnovil svou klesající popularitu.^[2]

Socialistické myšlenky v praxi

Během svého politického působení po volbách v roce 1981 přišel s programem znárodňování, které bylo typické pro východní blok. Byl přesvědčen, že tento krok lidem naplní kapsy^[zdroj?] a podpoří ekonomiku. Snížil důchodový věk na 60 let a zvedl plošně minimální mzdu o 10 procent.

Návštěva Československa

Mitterand navštívil Československo třikrát. Poprvé přijel v listopadu 1967, kdy ho přijal prezident Antonín Novotný.^[3] Další návštěva se uskutečnila 8. prosince 1988 Mitterrand přijel navštívit Československou republiku, čímž se stal vůbec prvním francouzským prezidentem, který tak učinil od jejího založení v roce 1918.^[4]^[5]

Další podstatný aspekt této návštěvy byl ten, že kromě oficiálních ceremonií a jednání s komunistickými státníky se prezident Mitterrand 9. prosince setkal s představiteli českého disentu a signatáři charty 77. Byli to Václav Havel, Rudolf Battěk, Jiří Dienstbier starší, Miloš Hájek, Ladislav Lis, Václav Malý, Karel Srp a Petr Uhl. Tato takzvaná snídaně s Mitterrandem se odehrála v jídelně Buquoyského paláce.

Později se Mitterrand obdobně ještě setkal s ruským disidentem Andrejem Sacharovem a polským disidentem Lechem Wałęsou.^[6] V prosinci 1989 navštívil Kyjev a východní Berlín.^[7] Potřetí navštívil Prahu 15. září 1991, aby zopakoval svou proslavenou snídani s disidenty. Tentokrát byla však ve formě oběda a českoslovenští účastníci už byli významnými politiky – Václav Havel prezidentem, Rudolf Battěk předsedou Sněmovny lidu FS, Jiří Dienstbier místopředsedou vlády a ministrem zahraničí, Ladislav Lis předsedou výboru Sněmovny národů FS, Petr Uhl ústředním ředitelem ČTK a Václav Malý administrátorem kostela sv. Gabriela. Nově přibyli předseda FS Alexander Dubček, dále předseda Čs. helsinského výboru a poradce předsedy FS Jiří Hájek. Při této návštěvě prezident otevřel zrenovovaný Francouzský institut ve Štěpánské ulici.

V květnu 1990 přijal čestné členství, které mu udělilo Masarykovo demokratické hnutí.

Kniha

V dubnu 1995 vydal knihu Dvouhlasá paměť, kde se snažil zanechat svůj duchovní odkaz a zároveň přemítal nad blížící se smrtí.

Smrt

Od 90. let trpěl rakovinou prostaty. Zemřel 8. ledna 1996, a to 8 měsíců po skončení svého prezidentství. Na sklonku jeho života se veřejnost dozvěděla o jeho sporné činnosti za války a také o existenci nemanželské dcery.

Vyznamenání

Stát	Název	Datum udělení
Česko Česko	Řád Bílého lva I. třídy^[8] in memoriam	1999
Dánsko Dánsko	rytíř Řádu slona	1982
Filipíny Filipíny	Řád Sikatuny	1984, 11. července
Finsko Finsko	velkokříž s řetězem Řádu bílé růže^[9]	1983
Francie Francie	důstojník Řádu čestné legie
	Medaile odboje
	Croix de Guerre 1939–1945
	Řád Francisque	1943
Island Island	velkokříž s řetězem Řádu islandského sokola	1983, 12. dubna
Itálie Itálie	velkokříž Řádu zásluh o Italskou republiku^[10]	1982, 5. července
Jižní Afrika Jižní Afrika	velkokříž Řádu mysu Dobré naděje^[11]	1994
Lotyšsko Lotyšsko	velkokříž s řetězem Řádu tří hvězd
Mexiko Mexiko	řádový řetěz Řádu aztéckého orla	1981, 19. října
Nizozemsko Nizozemsko	velkokříž Řádu nizozemského lva	1991
Norsko Norsko	velkokříž Řádu svatého Olafa
Polsko Polsko	velkokříž Řádu za zásluhy Polské republiky	1991
Portugalsko Portugalsko^[12]^[13]	velkokříž s řetězem Řádu prince Jindřicha	1983, 29. září
Portugalsko Portugalsko^[12]^[13]	velkokříž s řetězem Řádu svobody	1987, 28. října
Spojené království Spojené království	čestný rytíř velkokříže Řádu lázně^[14]	1984
Spojené království Spojené království	Královský Viktoriin řetěz	1992
Španělsko Španělsko	velkokříž s řetězem Řádu Isabely Katolické^[15]	1982, 10. července
Švédsko Švédsko	rytíř Řádu Serafínů	1984, 11. května
Tunisko Tunisko	velkostuha Řádu republiky

Posmrtné pocty

V pondělí 13. července 2015 odhalila v Praze Jazzová sekce u svého sídla ve Valdštejnské ulici 158/14 bustu Françoise Mitterranda. Předseda Jazzové sekce Karel Srp k tomu získal souhlas tehdejšího francouzského předsedy vlády Manuela Vallse. Záštitu převzal prezident republiky Miloš Zeman. Autorem busty je akademický sochař Jan Zelenka, který žije téměř 30 let v Paříži. Busta je první v bývalé východní Evropě a kromě Francie pravděpodobně i ve světě.^[16]

Odkazy

Reference

↑ Pierre Péan, Une Jeunesse française. François Mitterrand, 1934–1947.
↑ Robert Pesquet, Mon vrai-faux attentat contre Mitterrand : la vérité sur l'affaire de l'Observatoire, Paris, Michel Lafon, 1995.
↑ F. Mitterrand přijat soudruhem A. Novotným. Rudé právo. 1967-11-14, roč. 48, čís. 314, s. 1. Dostupné online [cit. 2022-04-25]. ISSN 0032-6569.
↑ Dnes přijíždí François Mitterrand. Rudé právo. 1988-12-08, roč. 69, čís. 289, s. 1. Dostupné online [cit. 2022-04-25].
↑ Rozhovor prezidenta F. Mitterranda pro Rudé právo: „Přeji si oživení sympatií mezi francouzským a československým lidem“. Rudé právo. 1988-12-08, roč. 69, čís. 289, s. 6. Dostupné online [cit. 2022-04-25].
↑ Snídaně u Mitterranda: Husák musel počkat, přednost dostal Havel [online]. Česká televize [cit. 2015-12-29]. Dostupné online.
↑ François Mitterrand – mistr politické taktiky [online]. Český rozhlas [cit. 2015-12-29]. Dostupné online.
↑ WWW.FG.CZ, 2015, FG Forrest, a s. Seznam vyznamenaných. Pražský hrad [online]. [cit. 2019-08-23]. Dostupné online.
↑ Suomen Valkoisen Ruusun ritarikunnan suurristin ketjuineen ulkomaalaiset saajat. www.ritarikunnat.fi [online]. [cit. 2019-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑ Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-08-23]. Dostupné online.
↑ SAHOBOSS. National Orders Recipients 1994. South African History Online [online]. 2011-04-03 [cit. 2019-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-23. (anglicky)
↑ PORTUGAL. CHANCELARIA DAS ORDENS. Anuário das ordens honoríficas Portuguesas: Cidadaos Estrangeioros 1910 - 2006. [s.l.]: A Chancelaria 496 s. OCLC 220725779 S. 306.
↑ ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-08-23]. Dostupné online.
↑ Archivovaná kopie. www.leighrayment.com [online]. [cit. 2019-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-12-01.
↑ https://www.boe.es/boe/dias/1982/07/10/pdfs/A18875-18875.pdf
↑ Jako první promluvil s disidenty, Zeman nyní Mitterrandovi odhalil bustu. iDNES.cz [online]. 2015-07-13 [cit. 2022-04-28]. Dostupné online.

Literatura

SYRUČEK, Milan. Růže pro prezidenta: Životopis Francoise Mitterranda. 1. vyd. Praha: Irma, 1996. 182 s. ISBN 80-901353-7-4.
MONTALDO, Jean. François Mitterrand a 40 loupežníků. Praha: ETC, 1996. 176 s. ISBN 80-86006-01-8.
MITTERRAND, Danielle. Kniha mých vzpomínek. Překlad Anna Štorkánová. Líbeznice: Víkend, 2008. 384 s. ISBN 978-80-7222-568-2.
SYRUČEK, Milan. Osud velkého muže na pozadí dějin Francie. Praha: Cosmopolis, 2016. 456 s. ISBN 978-80-271-0163-4.

Související články

Velké projekty Françoise Mitterranda

Externí odkazy

Galerie François Mitterrand na Wikimedia Commons
Obrázky, zvuky či videa k tématu François Mitterrand na Wikimedia Commons
Osoba François Mitterrand ve Wikicitátech
Pořad Českého rozhlasu Plus Francois Mitterrand, mistr politické taktiky, obsahuje řadu ukázek z projevů, podrobně se zabývá vzestupem Francoise Mitteranda a hodnotí léta jeho působení.

[1] Pierre Péan, Une Jeunesse française. François Mitterrand, 1934–1947.

[2] Robert Pesquet, Mon vrai-faux attentat contre Mitterrand : la vérité sur l'affaire de l'Observatoire, Paris, Michel Lafon, 1995.

[3] F. Mitterrand přijat soudruhem A. Novotným. Rudé právo. 1967-11-14, roč. 48, čís. 314, s. 1. Dostupné online [cit. 2022-04-25]. ISSN 0032-6569.

[4] Dnes přijíždí François Mitterrand. Rudé právo. 1988-12-08, roč. 69, čís. 289, s. 1. Dostupné online [cit. 2022-04-25].

[5] Rozhovor prezidenta F. Mitterranda pro Rudé právo: „Přeji si oživení sympatií mezi francouzským a československým lidem“. Rudé právo. 1988-12-08, roč. 69, čís. 289, s. 6. Dostupné online [cit. 2022-04-25].

[6] Snídaně u Mitterranda: Husák musel počkat, přednost dostal Havel [online]. Česká televize [cit. 2015-12-29]. Dostupné online.

[7] François Mitterrand – mistr politické taktiky [online]. Český rozhlas [cit. 2015-12-29]. Dostupné online.

[8] WWW.FG.CZ, 2015, FG Forrest, a s. Seznam vyznamenaných. Pražský hrad [online]. [cit. 2019-08-23]. Dostupné online.

[9] Suomen Valkoisen Ruusun ritarikunnan suurristin ketjuineen ulkomaalaiset saajat. www.ritarikunnat.fi [online]. [cit. 2019-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.

[10] Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-08-23]. Dostupné online.

[11] SAHOBOSS. National Orders Recipients 1994. South African History Online [online]. 2011-04-03 [cit. 2019-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-23. (anglicky)

[12] PORTUGAL. CHANCELARIA DAS ORDENS. Anuário das ordens honoríficas Portuguesas: Cidadaos Estrangeioros 1910 - 2006. [s.l.]: A Chancelaria 496 s. OCLC 220725779 S. 306.

[13] ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-08-23]. Dostupné online.

[14] Archivovaná kopie. www.leighrayment.com [online]. [cit. 2019-08-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-12-01.

[15] ttps://www.boe.es/boe/dias/1982/07/10/pdfs/A18875-18875.pdf

[16] Jako první promluvil s disidenty, Zeman nyní Mitterrandovi odhalil bustu. iDNES.cz [online]. 2015-07-13 [cit. 2022-04-28]. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

Prezidenti Francie

Druhá republika	Ludvík Napoleon Bonaparte (1848–1852)

Třetí republika	Adolphe Thiers (1871–1873) • Patrice de Mac-Mahon (1873–1879) • Jules Grévy (1879–1887) • Marie François Sadi Carnot (1887–1894) • Jean Casimir-Perier (1894–1895) • Félix Faure (1895–1899) • Émile Loubet (1899–1906) • Armand Fallières (1906–1913) • Raymond Poincaré (1913–1920) • Paul Deschanel (1920) • Alexandre Millerand (1920–1924) • Gaston Doumergue (1924–1931) • Paul Doumer (1931–1932) • Albert Lebrun (1932–1940)

Čtvrtá republika	Vincent Auriol (1947–1954) • René Coty (1954–1959)

Pátá republika	Charles de Gaulle (1959–1969) • Georges Pompidou (1969–1974) • Valéry Giscard d'Estaing (1974–1981) • François Mitterrand (1981–1995) • Jacques Chirac (1995–2007) • Nicolas Sarkozy (2007–2012) • François Hollande (2012–2017) • Emmanuel Macron (od 2017)