Léto [[1845]] strávil Delacroix z léčebných důvodů [[Pyreneje|Pyrenejích]], odkud si přivezl množství kreseb a akvarelů horských krajin. Protože téhož roku zemřel jeho bratr Charles, pobýval jako vykonavatel jeho [[závěť|závěti]] po určitou dobu v [[Bordeaux]]. Nástup [[Napoleon III.|Napoleona III.]] v roce [[1848]] přinesl malíři další zakázky. Roku [[1849]] byl vybrán, aby vymaloval kapli andělů v pařížském [[Kostel svatého Sulpicia (Paříž)|kostele svatého Sulpicia]]. Práce se ale vlekla až do roku [[1861]]. Dále neúspěšně kandidoval do [[Institut de France]], kam byl zvolený až roku [[1857]]. Ve 2. polovině 40. let se také stýkal s [[Jean-Baptiste Camille Corot|Corotem]] a napsal studii o malíři [[Antoine-Jean Gros|Grosovi]]. Od poloviny 40. let také stoupal vliv Jenny Le Guillou (1801–1869), která malíři vedla domácnost a který na ni v ekonomických otázkách spoléhal. Žena zůstala s Delacroixem až do jeho smrti; malířovo okolí jí vyčítalo, že ho příliš izoluje.<ref>Néret 2004, s. 95.</ref>
Léto [[1845]] strávil Delacroix z léčebných důvodů [[Pyreneje|Pyrenejích]], odkud si přivezl množství kreseb a akvarelů horských krajin. Protože téhož roku zemřel jeho bratr Charles, pobýval jako vykonavatel jeho [[závěť|závěti]] po určitou dobu v [[Bordeaux]]. Nástup [[Napoleon III.|Napoleona III.]] v roce [[1848]] přinesl malíři další zakázky. Roku [[1849]] byl vybrán, aby vymaloval kapli andělů v pařížském [[Kostel svatého Sulpicia (Paříž)|kostele svatého Sulpicia]]. Práce se ale vlekla až do roku [[1861]]. Dále neúspěšně kandidoval do [[Institut de France]], kam byl zvolený až roku [[1857]]. Ve 2. polovině 40. let se také stýkal s [[Jean-Baptiste Camille Corot|Corotem]] a napsal studii o malíři [[Antoine-Jean Gros|Grosovi]]. Od poloviny 40. let také stoupal vliv Jenny Le Guillou (1801–1869), která malíři vedla domácnost a který na ni v ekonomických otázkách spoléhal. Žena zůstala s Delacroixem až do jeho smrti; malířovo okolí jí vyčítalo, že ho příliš izoluje.<ref>Néret 2004, s. 95.</ref>
Roku [[1850]] začal pracovat na nástěnných malbách na stropu Galerie Apollon v [[Louvre|Louvru]], které dokončil rok nato. Před zahájením prací na této zakázce ještě odjel do [[Belgie]], aby načerpal inspiraci u [[Peter Paul Rubens|Rubense]]. Během [[Pařížská komuna|Pařížské komuny]] bylo zničena další jeho [[nástěnná malba]] – v Salonu míru na [[Hôtel de ville de Paris|pařížské radnici]].
Roku [[1850]] začal pracovat na nástěnných malbách na stropu Galerie Apollon v [[Louvre|Louvru]], které dokončil rok nato. Před zahájením prací na této zakázce ještě odjel do [[Belgie]], aby načerpal inspiraci u [[Peter Paul Rubens|Rubense]]. Během [[Pařížská komuna|Pařížské komuny]] bylo zničena další jeho [[nástěnná malba]] – v Salonu míru na [[Hôtel de ville de Paris|pařížské radnici]]. V první polovině 50. let trávil Delacroix léta většinou v [[Draveil]]u (dnes předměstí Paříže nebo [[Dieppe (Seine-Maritime)|Dieppe]]. Maloval zde moře a také květinová [[zátiší]], která ovlivnila [[impresionismus|impresionisty]].
V polovině 50. let se Delacroix konečně dočkal oficiálních poct. Roku [[1854]] byl jmenován komandérem [[Řád čestné legie|Řádu čestné legie]]. Rok nato byl na osmý pokus přijat do [[Institut de France|Institutu]]. Na [[Světová výstava 1855|světové výstavě 1855]] vystavil 48 maleb, jeho antipod[[Jean Auguste Dominique Ingres|Ingres]] 69 obrazů. Bylo to dokladem, že veřejnost akceptovala oba umělecké směry, které tito dva umělci zastupovali.
Souběžně s tehdy novou fotografií začal Delacroix jako předlohu pro své malby používat kromě svých afrických skic využívat právě toto médium. Právě v tomto období se dočkal Delacroix konečně oficiálních poct. Světová výstava r. [[1855]] to dokázala. Zde se dočkaly uznání dvě protichůdné osobnosti: Delacroix a [[Jean Auguste Dominique Ingres|Ingres]].
Roku [[1857]] se Delacroix přestěhoval do čp. 6 na place de Furstenberg. Zde měl velký ateliér, s ohledem na jeho zdravotní problémy stále vytápěný na vysokou teplotu.
Zemřel 13. srpna [[1863]] v Paříži. Jeho odkaz rozvinuli později takoví malíři jako [[Cézanne]], [[Auguste Renoir|Renoir]], [[Van Gogh]] a [[Pablo Picasso|Picasso]]. Je pochován na pařížském [[Hřbitov Père-Lachaise|hřbitově Père-Lachaise]].
Zemřel 13. srpna [[1863]] v Paříži. Jeho odkaz rozvinuli později takoví malíři jako [[Cézanne]], [[Auguste Renoir|Renoir]], [[Van Gogh]] a [[Pablo Picasso|Picasso]]. Je pochován na pařížském [[Hřbitov Père-Lachaise|hřbitově Père-Lachaise]].
Svoboda vede lid na barikády (1830); Portrét Fryderyka Chopina (1838); Sardanapalova smrt (1827); Vraždění na Chiu (1824); Jezdec napadený jaguárem (1850).
V jeho malířském díle nalezneme portréty, obrazy s náboženskými podměty, scény z historie nebo z literatury. Občas se zde objevují i přírodní náměty - např. květiny nebo krajiny. Nejvíce ho však proslavil obraz Svoboda vede lid na barikády (1830; k vidění níže) nebo slavný portrét Frédérica Chopina (1838).
Život a dílo
Eugène Delacroix se narodil 26. dubna 1798 v Charenton-Saint Maurice u Paříže jako nejmladší ze čtyř dětí Charlese Delacroixe a jeho manželky Victorie rozené Oebenové. Charles Delacroix byl za vlády Direktoria francouzským ministrem zahraničí a od roku 1799Napoleonovýmprefektem na jihu Francie. Eugène proto prožil dětství v Marseille a v Bordeaux. Všeobecně se však za malířova otce pokládá diplomat Talleyrand, který úředního Eugènova otce ve funkci ministra zahraničí vystřídal.[2]
Po smrti Charlese Delacroixe roku 1805 se Delacroixova matka odstěhovala do Paříže, kde žila u dcery Henrietty, provdané za diplomata Verninaca. Zde vstoupil Eugéne do Lycea Ludvíka Velikého, kde byl jedním z nejnadanějších žáků. V roce 1814 Delacroix osiřel a nadále žil u sestry. Na radu strýce, malíře Henri-François Riesenera, vstoupil do ateliéru Davidova žáka Pierre-Narcisse Guérina. Zároveň v Louvru kopíroval obrazy vlámského malíře Petera-Paula Rubense a Raffaela. V letech 1816–1822 studoval na École des Beaux-Arts a střídavě bydlel v rodině Riesenera a své sestry. Zde také poznal svou první lásku, Angličanku Elisabeth Salterovou, jejíž portrét vytvořil roku 1817.
Ovlivněn byl romantickým stylem svého staršího spolužáka Théodora Géricaulta, jehož práce spadaly do začínajícího romantismu. Géricault mu roku 1821 také zprostředkoval jednu z prvních zakázek, obraz Triumf náboženství pro katedrálu v Ajacciu na Korzice. Géricaultova smrt v roce 1824 pro Delacroixe znamenala velkou ztrátu. Hodně však studoval také benátské mistry jako Tintoretta či Veroneseho, jehož stříbřitou škálu barev hluboce obdivoval. Na počátku 20. let se zhoršila finanční situace rodiny a Delacroix si musel přivydělávat jako kreslíř karikatur.
V roce 1822 poprvé vystavoval na prestižním Salonu. Obraz Dantova bárka sice vyvolala u některých kritiků posměšky, (Étienne-Jean Delécluze ho označil za mazanici), ale dílo zakoupil francouzský stát.[3] Politik a historik Adolphe Thiers již tehdy mluvil o Delacroixovi jako budoucím géniovi. V té době se Delacroix přátelil s anglickým malířem Thalesem Fieldingem, který ho seznámil s tvorbou anglických krajinářů a zejména Johna Constabla, jehož tvorbou byl francouzský malíř načas ovlivněný.
Roku 1824 vystavoval Delacroix na Salonu znovu, tentokrát obraz Vraždění na Chiu, což bylo dílo, které manifestovalo romantismus a reagovalo na tureckou genociduŘeků. Tvořilo naprostý protiklad k zároveň vystavenému raffaelovskému Slibu Ludvíka XIII. od klasicisty Ingrese, které slavilo na výstavě triumfální úspěch.[4] Od té doby se datoval názorový spor mezi oběma umělci. Směr Delacroixovy tvorby byl určován četbou lorda Byrona a Victora Huga, které malíř obdivoval.
. Prostřednictvím svého dalšího anglického přítele, malíře Richarda Boningtona, se v roce 1825 seznámil s bývalou tanečnicí v Opéře a příležitostnou malířkou Eugénií Daltonovou, která se stala jeho milenkou.[5]
Mezi lety 1824-1828 pobýval Delacroix v letních měsících často v Anglii, kde ho zaujala jemná akvarelová technika barvy anglických malířů, zejména Constabla a Boningtona. Také ho zajímal tehdy módní portrétista Thomas Lawrence. Během těchto pobytů se Delacroix také intenzivně zabýval anglickou literaturou. Výsledkem byly jeho litografické ilustrace k dramatůmMacbeth a Hamlet. K litografiím ho inspirovala také díla Waltera Scotta a lorda Byrona, v roce 1828 vydal sérii 17 litografií inspirovaných GoethovýmFaustem.
Po návratu z Anglie vystavil roku 1828 v Salonu dva obrazy: Popravu Marina Faliera a Sardanapalovu smrt. Zvláště druhý z nich vyvolal pro svou expresivitu velmi zanícenou debatu. V roce 1829 se usadil na nábřeží Seiny na adrese Quai Voltaire 15. Bydlel zde až do roku 1838. V té době Delacroix pronikl do vyšších společenských sfér; mezi jeho přátele patřili mj. Stendhal, Prosper Mérimée a Alexandre Dumas. V Revue de Paris publikoval články o Michelangelovi a Raffaelovi. Léta obyčejně trávil se svými bratranci ve Valmontu v Normandii.
V roce 1830 namaloval obraz Svoboda vede lid na barikády, kterým se přihlásil k myšlenkám Červencové revoluce, která svrhla Karla X. V roce 1832 se vydal na cestu do Afriky, aby poznal život Orientu, jenž začal, stejně jako Japonsko, v Evropě budit pozornost.[6] Díky známosti s Charlesem de Mornay, francouzským vyslancem u marockéhosultána, se stal součástí diplomatické mise, která postupně navštívila Tanger, Meknes, OranAlžír a ve ŠpanělskuCadiz a Sevillu. Během šestiměsíčního pobytu nakreslil Delacroix mnoho skic, akvarelů a kreseb, které mu poskytly inspiraci pro další obrazy, a přesvědčivě dokázaly Delacroixovy kreslířské kvality.
Svoboda vede lid na barikády (La liberté guidant le peuple; 1830) patří k nejslavnějším Delacroixovým obrazům, stal se symbolem Červencové revoluce
Po návratu v roce 1833 ho dávný přítel Adolphe Thiers, který se po Červencové revoluci stal ministrem, aby vyzdobil královský salon v Bourbonském paláci, sídle poslanecké sněmovny v Paříži. Práce se protáhla až do roku 1837. V roce 1834 vystavil v Salonu obraz Alžírské ženy, první malířské dílo inspirované pobytem v Africe. Některé Delacroixovy obrazy však byly porotou Salonu, v níž převažovali stoupenci klasicismu, odmítány a ze stejného důvodu neprošla jeho kandidatura do Institut de France. Přesto byl Delacroix zahrnutý zakázkami, zejména na portréty.
Ve 30. letech se Delacroix intenzivně stýkal s rodinou Jeana-Baptiste Pierreta a rytce Frédérica Villota. Jeho manželka Pauline byla jeho modelkou a milenkou zároveň. Další z malířových milenek byla jeho sestřenice Joséphine Forgetová.[7] V této době navázal také Delacroix blízké přátelství s George Sandovou a Fryderikem Chopinem, jejichž portréty rovněž vytvořil.
Od 30. let pracoval Delacroix v několika veřejných budovách na nástěnných malbách. Kromě královského salonu vyzdobil v Bourbonském paláci i knihovnu. Nástropní malby v knihovně Lucemburského paláce jsou rovněž jeho dílem. Do pařížského kostela Saint-Denys-du-Saint-Sacrement namaloval roku 1844freskuSejmutí z kříže. S ohledem na množství zakázek už v té době nemohl pracovat sám. Pomáhali mu asistenti, nejznámější byl Pierre Andrieu. Zároveň však neopomínal olejomalbami obesílat Salony. A také cestoval. V roce 1839 navštívil spolu s přítelkyní Elisou Boulangerovou Holandsko, 1842 navštívil Nohant-Vic, kde žila George Sandová. Léta obyčejně trávil ve Valmontu.
Léto 1845 strávil Delacroix z léčebných důvodů Pyrenejích, odkud si přivezl množství kreseb a akvarelů horských krajin. Protože téhož roku zemřel jeho bratr Charles, pobýval jako vykonavatel jeho závěti po určitou dobu v Bordeaux. Nástup Napoleona III. v roce 1848 přinesl malíři další zakázky. Roku 1849 byl vybrán, aby vymaloval kapli andělů v pařížském kostele svatého Sulpicia. Práce se ale vlekla až do roku 1861. Dále neúspěšně kandidoval do Institut de France, kam byl zvolený až roku 1857. Ve 2. polovině 40. let se také stýkal s Corotem a napsal studii o malíři Grosovi. Od poloviny 40. let také stoupal vliv Jenny Le Guillou (1801–1869), která malíři vedla domácnost a který na ni v ekonomických otázkách spoléhal. Žena zůstala s Delacroixem až do jeho smrti; malířovo okolí jí vyčítalo, že ho příliš izoluje.[8]
Roku 1850 začal pracovat na nástěnných malbách na stropu Galerie Apollon v Louvru, které dokončil rok nato. Před zahájením prací na této zakázce ještě odjel do Belgie, aby načerpal inspiraci u Rubense. Během Pařížské komuny bylo zničena další jeho nástěnná malba – v Salonu míru na pařížské radnici. V první polovině 50. let trávil Delacroix léta většinou v Draveilu (dnes předměstí Paříže nebo Dieppe. Maloval zde moře a také květinová zátiší, která ovlivnila impresionisty.
V polovině 50. let se Delacroix konečně dočkal oficiálních poct. Roku 1854 byl jmenován komandérem Řádu čestné legie. Rok nato byl na osmý pokus přijat do Institutu. Na světové výstavě 1855 vystavil 48 maleb, jeho antipodIngres 69 obrazů. Bylo to dokladem, že veřejnost akceptovala oba umělecké směry, které tito dva umělci zastupovali.
Roku 1857 se Delacroix přestěhoval do čp. 6 na place de Furstenberg. Zde měl velký ateliér, s ohledem na jeho zdravotní problémy stále vytápěný na vysokou teplotu.
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny.jpg)
Malý tygr hrající si s matkou (1830)
Portrét Fryderyka Chopina (1838)
Portrét Paganiniho (1832)
Šílená žena (1822)
Dívka v bílých ponožkách
Lov na lvy (1861)
Marocký sultán - jedno z děl, které je inspirováno Delacroixovou cestou do severní Afriky
Galerie Eugène Delacroix na Wikimedia Commons
