Zlatý trenér z Nagana i kapitán ve slavné éře československého hokeje. Dnes by bylo Ivanu Hlinkovi 75 let
Dějiny československého a poté českého hokeje jsou zaplněny nepřeberným množstvím slavných osobností, které přispěly k velkým triumfům našich národních týmů a díky nimž se historicky i v současnosti řadíme mezi největší hokejové velmoci. Do této elitní společnosti velkých jmen a legend zcela neoddiskutovatelně patří i Ivan Hlinka. Jako hráč stál u mnoha úspěchů svého domovského Litvínova i československé reprezentace, jako trenér pak dovedl český národní tým k zlatu na olympijském turnaji v japonském Naganu v roce 1998. Jeho život předčasně ukončila smrtelná nehoda. Dnes by Ivan Hlinka slavil své 75. narozeniny.
Přestože od historického úspěchu českého hokeje na Turnaji století v zemi samurajů na dalekém východě už uplynulo téměř 27 let, tuto událost si dodnes pamatují takřka všichni, a to bez ohledu na to, zda jsou fanoušci hokeje či nikoliv. Onoho nedělního rána 22. února 1998 český tým porazil ve velkém finále Rusko brankou Petra Svobody 1:0. Po závěrečném hvizdu brankář Dominik Hašek vyhodil vítězně hokejku do vzduchu, aby se na něj vzápětí vrhlo klubko hráčů. Na střídačce se dojatý hlavní trenér Ivan Hlinka objal se svým asistentem Slavomírem Lenerem. Obrovské nervové vypětí náhle povolilo a nastala obrovská euforie. Národní tým právě dopsal nejslavnější kapitolu svých dějin. Naganské zlato bylo i jedním z hvězdných chvil Ivana Hlinky, díky němu se stal hokejově nesmrtelným. Ale začněme hezky popořádku.
Vedle hokejových zápasů a tréninků Ivan Hlinka nezapomínal ani školu. Vystudoval střední průmyslovou školu a později Vysokou školu ekonomickou v Praze. Současně s ní absolvoval i obor trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu.
Kariéra v NHL
Ve svých dvaceti letech, kdy se stal v Litvínově kapitánem, Hlinka debutoval i v reprezentaci. S ní získal coby hráč celkem tři tituly mistrů světa: v roce 1972 na šampionátu v Praze, v roce 1976 v polských Katovicích a o rok později Vídni. To již byl i kapitánem národního týmu. Během své kariéry Ivan Hlinka odehrál jedenáct turnajů na mistrovstvích světa a dva turnaje v rámci zimních olympijských her. V roce 1981 legálně opustil Československo a odešel hrát do NHL, kde až do roku 1983 hrál za tým Vancouver Canucks. Po dvou letech se vrátil do Evropy a v období let 1983 až 1985 působil ve švýcarském týmu EV Zug.
Po návratu do Československa ukončil aktivní sportovní kariéru. Stalo se tak v roce 1987 a zcela symbolicky tomu tak bylo v Litvínově. Z pozice hráče se záhy přesunul na střídačku jako trenér. Na severu Čech však příliš dlouho nevydržel a zamířil do německého Freiburgu. Trenérem československé reprezentace se stal v roce 1991 a hned v následujícím roce pod jeho vedením národní tým získal v bronzové medaile na zimních olympijských hrách i na mistrovství světa. V dalším roce přidal další bronz, ale tentokrát už se samostatným týmem České republiky. V roce 1994 po dvou neúspěšných turnajích reprezentaci opustil a odešel do Itálie. Za tři roky se však vrátil a pod jeho vedením národní získal tým na mistrovství v Německu bronzovou medaili.
Brzy však bronzovou dobu vystřídala doba zlatá. Přišlo již zmiňované Nagano a o rok později se čeští hokejisté stali i mistry světa, když položili první základy k budoucímu zlatému hattricku, který od té doby nebyl žádnou zemí dorovnán či překonán.
V roce 2000 odešel Ivan Hlinka do NHL, kde se jako historicky první evropský hlavní kouč stal trenérem Pittsburghu Penguins. Tučňáci, v nichž v té době působil Jaromír Jágr či Martin Straka, se pod jeho vedením dostali do semifinále Stanley Cupu, tam však prohráli s New Jersey. Následující sezónu prohráli první čtyři zápasy a Ivan Hlinka byl ze služeb zámořského týmu propuštěn.
Tragická nehoda
V roce 2004 se začala psát jeho nová kapitola u národní reprezentace. Respektive mohla se začít psát. V květnu téhož roku český národní tým senzačně vybouchl na domácím šampionátu v nové Sazka aréně již ve čtvrtfinále s USA a do jeho čela byl opět povolán Ivan Hlinka. K obnovení spolupráce však již fakticky nedošlo. 16. srpna 2004 totiž měl autonehodu a na její následky v karlovarské nemocnici zemřel.
Jeho úmrtím ztratil český hokej jednu z nejvýraznějších osobností této doby. Spoluhráči, spolupracovníci, ale i hráči na něj vzpomínají jako na charismatického člověka. Přestože to na něm nebylo vidět a skrýval to, býval při zápasech velmi nervózní a zápasy velice prožíval. Měl své rituály, mezi něž patřilo nošení jedné košile nebo obligátní cigárko v trenérské kabině. Hráči mu říkali „šéfe“ a Hlinka si mezi nimi dokázal vždy zjednat respekt. Platilo to prý dokonce i o době před zlatým turnajem v Naganu, kdy dokázal srovnat do latě i hvězdného Jaromíra Jágra. Ivan Hlinka proslul i řadou hlášek. Nejznámější z nich byla „Hlavně se z toho neposrat“. Těmito slovy prý okomentoval i historický úspěch v Naganu, ačkoliv podle pozdějších vzpomínek jeho trenérského parťáka Slavomíra Lenera o úspěch na Turnaji století moc stál a velmi si ho cenil.
Za svůj život Ivan Hlinka posbíral řadu ocenění. V sezoně 1974/1975 byl nejproduktivnějším hráčem ligy, o čtyři roky později se stal vítězem soutěže Zlatá hokejka. V roce 2002 byl uveden do Síně slávy IIHF, o šest let později se stal členem Síně slávy českého hokeje. V roce 1999 mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za zásluhy. Ivan Hlinka byl dvakrát ženatý, z prvního manželství měl jednoho syna.
