Sci-Fi - Žánre

Žánr sci-fi a jeho specifika

Sci-fi, nebo též science-fiction, je fikčním žánrem, jenž operuje s vědecko-fantastickými a futuristickými motivy, jako jsou spekulativní vyspělé technologie, mimozemské bytosti, průzkum vesmíru a navštěvování cizích/paralelních světů, teleportace a paranormální schopnosti, cestování časem, rozvoj robotiky a kybernetiky a obecně vývoj lidstva v blízké či daleké budoucnosti. Základ sci-fi filmů spočívá ve smíšení lidské existence s nadpřirozenými prvky, čehož je docíleno rozvíjením reálných poznatků vědy a techniky, jež jsou však posunuty na úroveň vybájených smyšlenek a teoretických vizí (na rozdíl od žánru fantasy, v němž jsou nadpřirozené elementy dílem magie). Sci-fi zároveň může svým obsahem a zpravováním přesahovat i do jiných žánrů, jako jsou drama, komedie, horor, western a mnohé další. Spousta filmových sci-fi vychází z literárních děl slavných spisovatelů, jimiž byli např. H. G. Wells, Isaac Asimov, Ray Bradbury, Arthur Charles Clarke, Philip K. Dick nebo Jules Verne.

Žánr sci-fi se dělí do mnoha dílčích kategorií. Většina sci-fi filmů se odehrává v různých etapách blízké či daleké budoucnosti (vzhledem k době jejich vzniku), přičemž v některých případech již naše současnost tato období dostihla a nabízí se tudíž srovnání reality s vizemi tehdejších filmařů. Zejména na raných sci-fi snímcích je vidět, že byly natáčeny jen s limitovanými znalostmi vesmíru a cizích planet a mohou proto občas působit poněkud naivně. Některé sci-fi filmy jsou zasazeny do alternativní reality, která pracuje s naší minulostí nebo současností, leč určitým způsobem pozměněnou a obohacenou o neexistující prvky. Tyto snímky jsou obvykle založeny na myšlence, jak by svět vypadal, kdyby se v jistém okamžiku našich dějin určité události vyvíjely oproti historickému poznání odlišně. Jiné filmy se zabývají životem v utopii či dystopii, případně zobrazují lidskou společnost v post-apokalyptickém světě, jenž byl poznamenán nějakou ekologickou nebo nukleární katastrofou. Obecně se sci-fi filmy obvykle snaží nalákat diváky prostřednictvím atraktivních námětů a poskytnout jim především zábavu, v některých případech ale obsahují i společenskou kritiku či filosofický přesah a vybízejí k intelektuálním debatám.

První sci-fi filmy

Za vůbec první sci-fi snímek v historii kinematografie je považována Cesta na Měsíc (1902), vyprávějící o astronautech, kteří přicestují na Měsíc, zažijí tam všelijaké příhody a zavítají do kolonie mimozemšťanů. Jde o nejslavnější počin francouzského režiséra a průkopníka filmových triků George Mélièse, jenž natáčel sci-fi a fantasy snímky hned krátce po vynalezení filmu. O dva roky později Méliès navázal na Cestu na Měsíc snímkem Cesta do nemožna (1904), jenž byl inspirován divadelní předlohou Julese Vernea. Vyprávěl v něm o skupině dobrodruhů, kteří podnikli všemi dostupnými dopravními prostředky cestu kolem světa, aby nakonec přistáli i na Slunci. Julesem Vernem, tentokrát pro změnu jeho stejnojmenným románem, byl inspirován i americký snímek 20 000 mil pod mořem (1916), který natočil původem britský režisér Stuart Paton.

Pozoruhodné sci-fi snímky vznikaly v Evropě ve 20. letech, neb kromě atraktivních triků a fantastických vizí o životě v budoucnosti disponovaly i komplexními společensko-kritickými tématy. Prvním celovečerním sci-fi počinem, vyprávějícím o roztomile naivně prezentovaném dobývání vesmíru, byl dánský film Cesta na Mars (1918). Italská sci-fi komedie Mechanický muž (1921) se zas zabývala příběhem vědce a jím sestrojeného humanoidního plechového robota, jehož plány na výrobu padly do špatných rukou, což vyvrcholilo prvním soubojem dvou robotů v dějinách filmu. V sovětském sci-fi Kráska z Marsu (1924) podniklo několik komunistických inženýrů cestu na Mars, kde v tamní civilizaci zaselo semínko lidové revoluce. Francouzský komediální sci-fi film Paříž spí (1925) zas vyprávěl o tajemném paprsku, který uspal celou Paříž, až na hlídače z Eiffelovy věže a několik cestujících z letadla, kteří tímto paprskem zasaženi nebyli a měli proto ve městě volné pole působnosti.

Naprosto zásadním příspěvkem do žánru sci-fi byl německý expresionistický film Metropolis režiséra Fritze Langa (1927), jenž byl v době premiéry přijat spíše vlažně, leč časem se z něj stala legenda, která ovlivnila mnoho pozdějších filmařů. Langův film divákům představil dystopickou budoucnost, v níž byla společnost rozdělena na boháče žijící v přepychu na povrchu země a na pracující chudé dělníky, kteří se v podzemí starali pro ty nahoře o chod měst. Průkopnický film ohromoval sugestivními monumentálními obrazy futuristického velkoměsta, jehož tísnivá atmosféra stála v kontrastu s jednoduchým příběhem lásky muže a ženy z rozdílných společenských vrstev. Později Fritz Lang přispěl do žánru sci-fi ještě snímkem Žena na Měsíci (1929), vyprávějícím o milostném trojúhelníku a plánu těžit na Měsíci zlato. Šlo o jeden z posledních velkých filmů němé éry, přestože vznikl už v době zvukového filmu.

 

Rané zvukové sci-fi filmy

Nejvýznamnější sci-fi filmy 30. a 40. let vznikaly v Hollywoodu a ve Velké Británii, přičemž hned zkraje tohoto období byly leckteré z nich obdařeny poměrně štědrým rozpočtem, jenž jejich tvůrcům umožňoval vyřádit se na nákladných a velkolepých kulisách a na speciálních efektech. Americká muzikálová sci-fi komedie Davida Butlera Just Imagine (1930) takto vykreslila svět v roce 1980, v němž se ocitl hlavní hrdina, jenž byl uložen k padesátiletému spánku. Britský snímek Svět za sto let (1936), k němuž napsal scénář podle vlastního románu spisovatel H. G. Wells, zas líčil budoucnost jako dobu dlouhých válek a diktátorských režimů, které nicméně povedou k míru, rozvoji a blahobytu. Německé sci-fi The Master of the World (1934) pro změnu pojednávalo o problematice robotů, kteří se v budoucnu stanou pro lidstvo hrozbou zaprvé coby náhrada pracovní síly a zadruhé jako válečné stroje. Do žánru sci-fi částečně spadaly i slavné americké horory Frankenstein (1931), Dr. Jekyll a pan Hyde (1931) nebo Neviditelný muž (1933), a to díky námětům o vědcích, jimž se jejich odvážné experimenty vymkly z rukou (a to samé platilo o jejich mnohých pozdějších pokračováních a předělávkách).

S postavami ambiciózních vědců operovaly i sci-fi horory Black Friday (1940), v němž jistý chirurg transplantoval svému umírajícímu kolegovi část mozku z hlavy gangstera a stvořil tak muže s rozdvojenou osobností, Dr. Cyclops (1940), jehož hrdinové byli šíleným badatelem zmenšeni do miniaturní velikosti, poté co nalezli jeho sídlo uprostřed džungle, nebo Man Made Monster (1941), v němž jeden z doktorů ošetřujících muže, jenž jako jediný přežil nehodu vlaku zasaženého elektrickým proudem, z něj nedopatřením udělal elektrického zabijáka. Ve sportovním sci-fi It Happens Every Spring (1949) se zas z průměrného chemika stal neuvěřitelně úspěšný hráč baseballu, a to díky jeho vynálezu speciálního spreje na odpuzování dřeva. V britském filmu The Perfect Woman (1949) byla dokonce stvořena zdánlivě dokonalá robotická žena (hraná živou herečkou), se kterou to však nakonec dopadlo neslavně.

 

Zlatý věk klasických sci-fi v 50. letech

Americkou kinematografii v 50. letech poznamenala v žánru sci-fi fascinace vesmírem a možnostmi jeho prozkoumávání, což vedlo k natočení řady snímků tematizujících tento motiv, a následně také obava z potenciální války se Sovětským svazem, která se do filmů promítla v podobě příběhů o návštěvách a útocích nejrůznějších mimozemšťanů. Toto období, během nějž vzniklo mnoho slavných sci-fi filmů, a které bylo díky tomu později označováno jako období zlaté, započalo uvedením snímků Destination Moon (1950) a Rocketship X-M (1950). První jmenovaný poprvé zachytil soutěživost USA a Sovětského svazu ohledně letu člověka na Měsíc a zároveň nabídl ve své době přelomové efekty použité ve scénách odehrávajících se v beztížném stavu, zatímco druhý v pořadí působil méně věrohodně, a to i kvůli příběhu astronautů, kteří byli nuceni během cesty na Měsíc změnit kurz a letět na Mars, kde nalezli pozůstatky dávné civilizace.

Typickými zástupci slavných klasických sci-fi z této doby se staly snímky Den, kdy se zastavila Země režiséra Roberta Wise (1951), v němž lidstvo navštívil mírumilovný mimozemšťan s důležitým poselstvím, který byl ale podezřívavými světovými mocnostmi přesto vnímán jako nepřítel a hrozba, Válka světů Byrona Haskina (1953), natočená podle románu H. G. Wellse o útočné invazi mimozemšťanů s vyspělými technologiemi, na něž byly pozemské zbraně krátké, nebo Invaze lupičů těl Dona Siegela (1956), kde mimozemská invaze probíhala mnohem tišeji, a to pomocí unášení lidí a jejich nahrazováním bezduchými imitacemi vylíhlými ze speciálních kokonů. Převratnými efekty disponovalo výpravné sci-fi Zakázaná planeta (1956), jež se odehrávalo v roce 2200. Příkladem katastrofického sci-fi ze začátku 50. let byl film When Worlds Collide (1951), v němž byl realizován motiv zkázy lidstva, jehož vybraní zástupci se pokusili uprchnout před srážkou s cizí planetou v jakési záchranné arše. Filmy jako The Incredible Shrinking Man (1957), Attack of the 50 Foot Woman (1958) či Moucha (1958) zas kombinovaly sci-fi s hororem.

 

Obří monstra a další poklady z 50. let

Na několika sci-fi filmech z 50. let spolupracoval i legendární tvůrce speciálních efektů a animátor Ray Harryhausen, jenž později proslul svou tvorbou pro celou řadu fantasy filmů. Jeho prvním velkým hitem byl sci-fi horor Obluda z 20 000 sáhů (1953), po němž následoval tematicky podobný film It Came from Beneath the Sea (1955) a krátce na to i stylově odlišný snímek UFO útočí! (1956). V roce 1957 pak Harryhausen pracoval i na filmu 20 milionů mil od Země, v němž se skupina astronautů vrátila z expedice z Venuše, leč po přistání v moři vytrousila vajíčko s mimozemským organismem, jenž postupně narostl do netušených rozměrů. V 60. letech pak Harryhausen opatřil svými modely a charakteristickými triky i britské sci-fi snímky Tajuplný ostrov (1961), natočený podle předlohy Julese Vernea, a První muži na Měsíci (1964), jemuž pro změnu posloužila předloha H. G. Wellse.

Velké množství sci-fi filmů v 50. letech však bylo laciného a béčkového charakteru a bylo po letech zapomenuto ve prospěch silnější a výraznější konkurence. Výjimku tvořil mimo jiné sci-fi film Věc (1951), v němž tým vědců objevil v antarktickém ledu zamrzlou vesmírnou loď a spolu s ní i mimozemšťana, který ale rozmrzl a začne obyvatele polární základny postupně vyvražďovat. Výrazné byly též slavnými verneovkami inspirované snímky 20 000 mil pod mořem (1954) a Cesta do středu Země (1959) nebo existenciální post-apokalyptický snímek Na pláži režiséra Stanleyho Kramera (1959), v němž se Australané, poslední přeživší nedávné jaderné války, vyrovnávali s vidinou blížícího se radioaktivního spadu, jež jim nechával poslední měsíce života.

Díky své mimořádné a až směšné nepodařenosti se dočkaly po několika desetiletích kultovního statutu i kuriozity jako Robot-monstrum (1953), v němž bylo titulní monstrum ztvárněno pomocí člověka v kostýmu opice a s helmou od skafandru, nebo Plán 9 Eda Wooda (1959), kde létající talíře zavěšené na rybářském vlasci tvořili jedno z těch rozumnějších tvůrčích řešení tohoto nechvalně proslulého filmaře. Do sci-fi žánru pak bývají řazeny i leckteré hororové filmy o bojích lidstva proti obřím zmutovaným příšerám nebo přerostlým zvířatům, jako jsou Obří behemot (1959), Them! (1954), Tarantule (1955), či The Black Scorpion (1957). Do této kategorie patří i japonská Godzilla (1954), inspirovaná traumatem z druhé světové války i americkým King Kongem (1933), která reflektovala strach lidí z radiace a nukleárních zbraní. Na ni později navázalo mnoho dalších japonských filmů s tzv. kaiju monstry, jimiž byli např. Rodan, Gamera, Mothra nebo King Ghidorah.

 

2001: Vesmírná odysea a další žánrové milníky roku 1968

Vývoj sci-fi v 60. letech do značné míry pokračoval v duchu béčkových produkcí z 50. let, přičemž vznikaly mimo jiné filmy jako Pán světa (1961), několika romány Julese Vernea inspirovaný příběh o fanatickém kapitánovi obří vzducholodě, který se snažil bombardováním velkoměst a zničením všech zbraní hromadného ničení zajistit světový mír, Robinson Crusoe na Marsu (1964), svérázná adaptace dobrodružného románu o zručném trosečníkovi, či Fantastická cesta (1966), v níž byla skupina vědců zmenšena na velikost bakterií, načež podnikla dobrodružnou výpravu do útrob lidského těla. Naprosto zásadním příspěvkem do žánru sci-fi byl snímek režiséra Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea (1968), natočený podle povídky spisovatele A. C. Clarka. Kubrickovo mistrovské umělecké dílo se stalo revolučním žánrovým filmem, jenž nastavil novou laťku pro realistické zobrazování vesmírných letů, vysloužil si nehynoucí pověst nadčasové klasiky, která dokázala obohatit sci-fi příběh o filozofický a až transcendentální rozměr a zapříčinila se o to, že celý tento žánr byl od té doby vnímán mnohem seriózněji.

Mnohé starší sci-fi filmy se potýkaly s tím, že jejich leckdy naivní vize znázorňující vesmírnou kolonizaci a život na vesmírné lodi či na jiných planetách často výrazně zastarávaly souběžně s tím, jak rychle rostlo v tomto směru vědecké poznání, k čemuž výrazně dopomohl i vývoj kosmických programů USA a Sovětského svazu. Výtvarné řešení filmu 2001: Vesmírná odysea je oproti tomu zcela věrohodné dodnes – realistické, ve své době naprosto přelomové a na detail zaměřené speciální efekty totiž vznikaly v souladu s tehdejšími vědeckými poznatky a odpovídajícími projekty, jako byly konstrukce raketoplánů, vysílání družic na oběžnou dráhu, a dokonce i pobyt člověka ve vesmíru. Nevídaná audiovizuální forma filmu navíc podtrhla i jeho příběh, pojednávající o vývoji lidstva od pravěku až po dalekou budoucnost. V roce 1969, tedy rok po premiéře filmu, pak vyvrcholilo soupeření USA a Sovětů o dobytí vesmíru tím, že se americkému programu NASA poprvé podařilo vyslat člověka na Měsíc.

V roce 1968 vznikl však ještě jeden film, který také zásadně ovlivnil žánr sci-fi a mnohé budoucí filmaře – Planeta opic, kterou natočil režisér Franklin J. Schaffner podle francouzské románové předlohy, pojednávající o skupině astronautů, kteří přistáli na vzdálené planetě obývané inteligentními opicemi. Divácky úspěšný film, vyobrazující post-apokalyptický svět s přispěním pokročilých masek, navíc původní příběh obohatil o údernou pointu, jež spočívala v kritice válečných konfliktů skrze poukázání na jejich dalekosáhlé důsledky. Ze zcela opačného konce sci-fi spektra lze z téhož roku vyzdvihnout i extravagantní snímek Barbarella, natočený podle vizuálně originálního stejnojmenného komiksu a silně ovlivněný probíhající sexuální revolucí, který se stal díky svému svéráznému pojetí kultovním počinem.

 

Britské a sovětské sci-fi filmy 60. a 70. let

Oproti USA, kde v 60. letech vznikalo jen málo sci-fi filmů (ale zato velmi zásadních), tak filmová sci-fi tvorba ve Velké Británii zaznamenala právě v tomto období značný nárust. Britské sci-fi snímky do značné míry připomínaly filmy americké, ostatně řada amerických zástupců tohoto žánru již dříve vznikala v koprodukci s Velkou Británií. Čistě britský byl např. dystopický film 1984 (1956), adaptace románu George Orwella, zabývající se vizí totalitního světa, v níž se trestal jakýkoli náznak individualismu. Snímek 451° Fahrenheita (1966) zas vznikl podle předlohy Raye Bradburyho, která představila jinou formu totality, v níž bylo lidské myšlení ovlivňováno absolutním zákazem knih. Zástupcem britského katastrofického sci-fi se stal film Den, kdy Země vzplanula (1961), v němž se Země vinou vychýlené osy přibližovala ke Slunci. V paranoidním sci-fi snímku Nepozemský cizinec (1963) se zas kdosi snažil likvidovat vesmírné vědce. Pozoruhodná byla i filmová série započatá snímkem The Quatermass Experiment (1955) a vrcholící filmem Pět milionů let k zemi (1967), která vznikla podle britského seriálu z 50. let, přičemž kombinovala sci-fi a horor. Ze 70. let pak stojí za zmínku především film Muž, který spadl na Zemi (1976), v němž se lidsky vypadající mimozemšťan snažil dostat ze Země zpět na svou domovskou planetu.

Sovětský svaz byl v rámci filmové sci-fi tvorby poměrně produktivní, neb musel vytvořit protipól americké sci-fi produkci, v níž si úspěchy za dobývání vesmíru připisovali Američané. Ve filmu Planeta Bouří (1962) se proto stala prvními návštěvníky planety Venuše, kteří zde objevili prehistorický svět s dinosaury, právě sovětská skupina kosmonautů. V koprodukci s Polskem natočená Zkouška pilota Pirxe (1978) pro změnu pojednávala o riskantním letu na Saturn. Filmy Moskva-Kassiopeja (1973), Cesta vesmírem (1974) a Velká kosmická cesta (1975) zas vyprávěly o dobrodružstvích vesmírných lodí obývaných dětskou posádkou. Film Člověk obojživelník (1962) líčil příběh chlapce, jemuž zachránila život transplantace žáber ze žraloka, a ve filmu Akvanauti (1979) byl zas hlavní hrdina-potápěč konfrontován s rejnokem, který spolkl čip s paměťovou zálohou jeho zesnulé přítelkyně. Zcela svébytné a plné symbolismu byly pak filosofické a mysticky vyprávěné sci-fi snímky režiséra Andreje Tarkovského Solaris (1972) a Stalker (1979), které se zařadily k významným uměleckým klenotům světové kinematografie.

 

Další evropská sci-fi tvorba od 50. do 80. let

Sci-fi filmy natáčené ve východní Evropě nebyly až tolik ovlivněny americkými žánrovými vzory a zachovaly si tudíž vlastní osobitý ráz, nejen co do námětů, ale též v rámci celkového provedení. Zdrojem řady zápletek byly leckteré literární klasiky – kupříkladu film o hledání civilizace na Venuši s názvem Mlčící hvězda (1959), natočený v koprodukci Polska a Východního Německa, vznikl podle knižní předlohy spisovatele Stanisława Lema, z jehož díla čerpal i československý sci-fi snímek Ikarie XB 1 (1963), jenž vizuálně odpovídal standardům hollywoodské sci-fi tvorby a vyvolal po svém uvedení výrazný mezinárodní ohlas. Některé filmy československého režiséra Karla Zemana, jako třeba Vynález zkázy (1958) nebo Na kometě (1970) vznikly zas jako pocta románům Julese Vernea. Kromě toho bylo v Československu natočeno několik sci-fi komedií, mezi nimi mimo jiné např. satirický Muž z prvního století (1961), jehož hlavní hrdina se ocitl v budoucnosti prostoupené komunistickými ideály, Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969), v němž se strojem času cestovalo do minulosti s cílem zabít Alberta Einsteina a vyhnout se tak vyhlídkám na svět plný vousatých žen, nebo Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), kde hrátky s časem posloužily pro změnu skupině nacistů snažících se dopravit Adolfu Hitlerovi vodíkovou bombu.

Ve Francii natočil režisér a scenárista Jean-Luc Godard experimentální sci-fi Alphaville (1965) o světě řízeném umělou inteligencí, která zakázala veškeré emoce. Sci-fi element v podobě návštěvníků z jiných planet se objevil ve francouzských komediích Četník a mimozemšťané (1979) a Zelňačka (1981), v Polsku se zas sci-fi motivy projevily v komedii Sexmise (1983), ve které byli dva mužští hrdinové zmraženi v rámci vědeckého experimentu a probudili se do světa, v němž se ženy staly dominantním druhem a muži vyhynuli. V Itálii se k žánru sci-fi dostal hororový tvůrce Mario Bava, jehož Planeta upírů (1965) pojednávala o posádce vesmírné lodi, která se ve snaze najít na neznámé planetě zdroj nouzového signálu propadla do stavu nepochopitelné agrese. V koprodukci Východního Německa, Bulharska a Sovětského svazu vzniklo existenciální sci-fi drama Eolomea (1972) o dvou bývalých astronautech, kteří na jakémsi asteroidu snili o svém návratu na Zemi.

 

Hvězdné války a vzestup dystopií

V 70. letech se výrazně rozmohl žánr dystopických a antiutopických sci-fi snímků, které se zabývaly různými formami totality a paranoiou ve společnosti. Typickými příklady se staly filmy THX 1138 režiséra George Lucase (1971), jehož uniformovaní hrdinové se vzbouřili proti systému, Tichý běh (1972), odehrávající se na obří vesmírné lodi, kde se pěstovaly stromy, jež se na Zemi již neměly jak uchytit, Soylent Green (1973), v němž lidstvo zápasilo s nedostatkem potravin, Westworld (1973), zasazený do westernového zábavního parku plného robotů, či Loganův útěk (1976), v němž svět řídila umělá inteligence, která nikomu nedovolila dožít se více než třiceti let. Kromě toho vznikly i sci-fi filmy Kmen Andromeda (1971), vyprávějící o vědcích zabývajících se smrtícím vesmírným mikroorganismem, nebo Fáze IV (1974), v níž se vědcům pro změnu vymklo z rukou zkoumání inteligentních mravenců. Do komediálního žánru zabrousily i sci-fi snímky Spáč od Woodyho Allena (1973) a Temná hvězda od Johna Carpentera (1974).

V roce 1977 pak proběhla premiéra významného filmu, který navždy zásadně poznamenal tvář světové popkultury. Režisér a scenárista George Lucas natočil film Hvězdné války (později přejmenovaný na Hvězdné války: Epizoda IV – Nová naděje), jehož děj zasadil do předaleké galaxie s unikátní mytologií a dal tak vzniknout masově populární kultovní filmové sérii kombinující sci-fi a fantasy. Epický a trikově náročný snímek se okamžitě stal obrovským fenoménem a jeho neuvěřitelný úspěch dal vzniknout rozsáhlé franšíze, do níž spadaly kromě řady filmů i seriály, komiksy, romány, videohry, společenské hry, hračky, sběratelské figurky a další produkty.

Na konci 70. let se však na stříbrném plátně vystřídalo ještě několik dalších hitů. Mimořádně úspěšná byla Blízká setkání třetího druhu od Stevena Spielberga (1977), jejichž hlavním hrdinou se stal obyčejný elektrikář a v nichž návštěva mimozemšťanů poprvé po mnoha letech nepředstavovala hrozbu. Snímek získal osm oscarových nominací, přičemž Lucasovy Hvězdné války získaly ve stejném roce nominací deset. V roce 1979 pak vznikl v návaznosti na úspěšný televizní seriál celovečerní Star Trek: Film, jenž se stal prvním dílem nadcházející populární filmové ságy. Značný úspěch zaznamenal i průkopnický Vetřelec režiséra Ridleyho Scotta (1979), díky němuž došlo nejen ke zrodu ikonického filmového monstra, ale i nové vlny sci-fi hororů, na níž později navázal třeba John Carpenter se snímkem Věc (1982), předělávkou stejnojmenného filmu ze začátku 50. let.

 

E.T. Mimozemšťan, Terminátor a další klenoty první poloviny 80. let

Neuvěřitelná obliba Hvězdných válek vedla k natočení dvou pokračování s podtituly Impérium vrací úder (1980) a Návrat Jediho (1983), které ale už George Lucas nerežíroval. Finanční úspěch Blízkých setkání třetího druhu umožnil Stevenu Spielbergovi natočit sci-fi E.T. mimozemšťan (1982), jeden z nejvýdělečnějších snímků celých 80. let, v němž se bezbranného návštěvníka z vesmíru ujala skupina dětí. Populární televizní hrdina sci-fi seriálu Flash Gordon ožil na plátnech ve stejnojmenném filmu z roku 1980, režisér Ridley Scott natočil podle předlohy spisovatele Philipa K. Dicka hypnoticky temného Blade Runnera (1982), vyprávějícího o světě, kde lidé žili spolu s replikanty-umělými lidmi, a filmař David Lynch zas získal prostředky na Dunu (1984), adaptaci románu Franka Herberta o mocenských válkách vládců různých planet v daleké budoucnosti. Ze studia Walta Disneyho vzešel nejprve sci-fi snímek Tron (1982), který experimentoval s počítačovou animací, když zanesl svého hlavního hrdinu do světa počítačových her, a následně také několik sci-fi filmů určených pro děti, jako např. Malý navigátor (1986) nebo Miláčku, zmenšil jsem děti (1989).

Dystopické či post-apokalyptické vize budoucnosti líčily např. i akční filmy Útěk z New Yorku Johna Carpentera (1981), odehrávající se ve vězeňské kolonii na území Manhattanu, Běžící muž (1987), v němž trestanci mohli dojít vykoupení díky účasti v brutální televizní reality show, nebo australský Šílený Max (1979) a jeho pokračování Šílený Max 2 - Bojovník silnic (1981) a Šílený Max a Dóm hromu (1985), líčící osudy bývalého policisty bojujícího proti motoristickým gangům. Filmový Star Trek se jen v 80. letech dočkal čtyř pokračování, z nichž nejznámější byl Star Trek II: Khanův hněv (1982). Sci-fi prvky hrály významnou roli i v některých hororových dílech kanadského režiséra Davida Cronenberga, jimiž byly Scanners (1981), Videodrom (1983) nebo Moucha (1986). Režisér a scenárista James Cameron uspěl s temným sci-fi Terminátor (1984), v němž byl humanoidní zabijácký robot vyslán do minulosti, aby zabil matku budoucího velitele odporu v nastávající válce proti strojům. Tím započala slavná filmová série, která se zařadila k základním kamenům sci-fi žánru.

 

Vetřelci, Predátor a druhá polovina 80. let

Po výtečných ohlasech na Terminátora se James Cameron v návaznosti na vychvalovaného Vetřelce chopil jeho výrazně akčnějšího pokračování s názvem Vetřelci (1986), které proměnilo dvě ze sedmi oscarových nominací. Po něm následoval v režii Johna McTiernana i Predátor (1987), v němž bylo představeno další, dnes již legendární mimozemské monstrum. Režisérovi Paulu Verhoevenovi se zas zadařilo s RoboCopem (1987), drsným příběhem kybernetického policisty, který nekompromisně sjednával pořádek ve světě ovládaném korporacemi a kriminalitou. Úspěšná byla i komediální sci-fi trilogie Roberta Zemeckise Návrat do budoucnosti (1985, 1989 a 1990), jejíž hrdinové opakovaně cestovali mezi minulostí, současností a budoucností ve snaze napravit vlastní chyby, vedoucí k existenciálním paradoxům.

James Cameron pokračoval na konci 80. let v natáčení sci-fi se snímkem Propast (1989), jenž okouzloval pokrokovými digitálními triky, a John Carpenter navázal po filmu Starman (1984), romantickém snímku o ovdovělé ženě a mimozemšťanovi, který na sebe vzal podobu jejího zesnulého manžela, na svou sci-fi tvorbu filmem Oni žijí! (1988), v němž se hlavní hrdina dostal na stopu mimozemského spiknutí, jehož cílem bylo zotročení lidstva. Pozoruhodné byly též snímky Můj nepřítel od Wolfganga Petersena (1985), v němž lidstvo ukončilo všechny pozemské války, leč začalo válčit s mimozemskou rasou, parodie na sci-fi filmy Spaceballs od Mela Brookse (1987) a Vnitřní vesmír (1987), komedie Joea Danteho o posádce mikroskopicky zmenšené ponorky, jež byla vstříknuta injekční stříkačkou do těla nic netušícího člověka.

Ve Velké Británii se v podobě filmu 1984 (natočeném symbolicky v roce 1984) dočkal nové adaptace Orwellův stejnojmenný román, jímž se do jisté míry inspiroval i kultovní dystopický snímek Terryho Gilliama Brazil (1985), vyprávějící z perspektivy nesmělého úředníka o životě v totalitní společnosti, prolezlé skrznaskrz byrokracií. Za zmínku stojí i někteří zástupci tehdy nastupující japonské sci-fi tvorby, zejména epické existenciální anime Akira (1988) a kyberpunkový experimentální Tetsuo (1989), jehož hlavní hrdina se v průběhu filmu měnil v kovové monstrum.

 

Nástup digitálních technologií

O hranici mezi skutečností a fikcí vyprávějící sci-fi snímek Paula Verhoevena Total Recall (1990), jehož hlavní hrdina byl v rámci dovolené na Marsu konfrontován se svou minulostí tajného agenta, byl jedním z posledních velkorozpočtových hollywoodských filmů, které upřednostnily praktické efekty před počítačovou animací. Hned o rok později totiž James Cameron způsobil se svým filmem Terminátor 2: Den zúčtování (1991) revoluci v oblasti digitálních triků, když proti terminátorovi z předchozího snímku postavil zdánlivě nezničitelného nepřítele vyrobeného z tekutého kovu, jenž symbolizoval nebezpečnost nových technologií a strach z málo probádaného digitálního světa. Terminátor 2 byl ve své době nejdražší film všech dob, byl nominován na šest Oscarů a dodnes patří mezi nejlepší akční filmy a sci-fi v historii kinematografie. Revoluční byl i Spielbergův Jurský park (1993), jehož děj se točil kolem vytvoření přírodní rezervace s naklonovanými dinosaury. Snímek věrohodně kombinoval počítačové efekty s mechanickými loutkami a stal se nejvýdělečnějším filmem historie, což vedlo k natočení dvou pokračování Ztracený svět: Jurský park (1997) a Jurský park 3 (2001).

Díky rozvoji počítačové grafiky zažily renesanci katastrofické sci-fi filmy, jako např. Drtivý dopad (1998), v němž Zemi ohrožovala blížící se kometa, Armageddon (1998), kde byl hrozbou pro změnu obří asteroid, nebo Den nezávislosti (1996), v němž se lidstvo muselo vypořádat s ničivými útoky mimozemských lodí. Den nezávislosti režíroval Roland Emmerich, jenž se po Univerzálním vojákovi (1992) prosadil na sci-fi scéně filmem Hvězdná brána (1994), vycházejícím ze stejnojmenného seriálu, a později natočil i americkou Godzillu (1998). Na digitálních tricích stály mimo jiné i sci-fi horory Mutant (1995), Kostka (1997) či Fakulta (1998) a také satirická Hvězdná pěchota Paula Verhoevena (1997), která si v příběhu o bojích lidstva s mimozemskými brouky brala na paškál válečnou propagandu.

 

Další výrazné sci-fi filmy 90. let

Akci a sci-fi zápletku kombinovaly i snímky Demolition Man (1993), Soudce Dredd (1995) nebo Carpenterovo pokračování Útěku z New Yorku s názvem Útěk z L.A. (1996). Co se pokračování týče, tak světlo světa spatřil v devadesátých letech i Predátor 2 (1990), Vetřelec3 (1992) a Vetřelec: Vzkříšení (1997), druhý a třetí RoboCop (1990 a 1993) a další čtyři pokračování Star Treku (1991, 1994, 1996 a 1998). Filmy jako Vodní svět (1995) nebo The Postman - Posel budoucnosti (1997) zas zachycovaly život ve světě ovlivněném následky apokalypsy. Snímky Neviditelný na útěku (1992) nebo Lupiči těl (1993) se pro změnu snažily znovu oživovat klasické sci-fi náměty.

Ve sci-fi tvorbě pokračovala i řada dalších režisérů, kteří se v tomto žánru proslavili. Terry Gilliam režíroval 12 opic (1995), v nichž se cestovalo do minulosti s cílem zjistit víc informací o virové nákaze zodpovědné za vyhynutí většiny lidstva, Robert Zemeckis se chopil snímku Kontakt (1997), jehož hrdinka se vydala na výpravu do jiné galaxie za zdrojem tajemného signálu, a David Cronenberg natočil film o virtuálních světech počítačových her eXistenZ (1999), v němž nápaditě zkombinoval moderní technologie s organickými tkáněmi. Horizont události (1997), jehož hrdinové se vydali na záchrannou misi na okraj sluneční soustavy, disponoval hororovou atmosférou, antiutopická Gattaca (1997) se zas zabývala problematikou genetického inženýrství a Pátý element (1997 nabídl barevnou rozmanitost pozemské budoucnosti i mimozemských světů. Film Akta X (1998), vyprávějící o dvojici vyšetřovatelů pátrajících po příčinách záhadných jevů, zas vycházel ze stejnojmenného televizního seriálu. Významným z hlediska vlivu na sci-fi žánr se stalo japonské anime Ghost in the Shell (1995). Jisté odlehčení pak v žánru sci-fi nabídly komedie Mars útočí! (1996), Muži v černém (1997) nebo Galaxy Quest (1999).

 

Matrix a počátek nového milénia

Filmovým vrcholem přelomu tisíciletí se stal kultovní Matrix (1999), jenž se odehrával ve světě řízeném stroji a umělou inteligencí, jež převzala nadvládu nad lidstvem, které si udržovala pouze jako zdroj energie – nic netušící lidé byli přitom napojeni na virtuální realitu a neuvědomovali si, že nežili skutečný život. Efektně pojatý snímek si získal ohromnou přízeň davů, stal se hojně citovaným popkulturním fenoménem a proslavil se pojetím reality jako počítačového programu, do nějž se mohl kdokoli připojit a poté zas odpojit. Kromě toho Matrix proslul rozmanitými interpretacemi, choreografií akčních sekvencí a inspirací ve všem možném od komiksů a japonských anime po náboženskou symboliku a prvky kyberpunku. Na jeho úspěch navázala pokračování Matrix Reloaded (2003) a Matrix Revolutions (2003) a též tematicky spřízněný animovaný Animatrix (2003).

Spolu s Matrixem měl ve stejném roce premiéru i první díl prequelové trilogie Hvězdných válek George Lucase s názvem Hvězdné Války: Epizoda I - Skrytá hrozba (1999), jehož tržby překonaly hranici miliardy dolarů. Na film pak navázaly i druhá a třetí epizoda s podtituly Klony útočí (2002) a Pomsta Sithů (2005), které byly též velmi úspěšné, leč na výši výdělku Skryté hrozby již nedosáhly. Spoustu příznivců získalo i sci-fi Černočerná tma (2000) a jeho pokračování Riddick: Kronika temna (2004), jehož hlavní hrdina disponoval schopností vidět ve tmě. Oblíbenou se stala i hororová filmová sci-fi série Resident Evil (od roku 2002), natočená podle populárních počítačových her. Steven Spielberg natočil filmy A.I.: Umělá inteligence (2001), vyprávějící o robotickém chlapci, jenž byl adoptován lidským manželským párem, a Minority Report (2002), v němž byly zločiny trestány dřív, než k nim došlo. M. N. Shyamalan napsal a zrežíroval snímek Znamení (2002), jehož hrdinové se museli vypořádat s kruhy v obilí a s mimozemšťany, a Alex Proyas se ve filmu Já, robot (2004) inspiroval sbírkou povídek Isaaca Asimova, jenž v nich popsal trojici etických zákonů robotiky. Ve filmu Stopařův průvodce po Galaxii (2005) zas ožila na plátně stejnojmenná knižní předloha spisovatele Douglase Adamse.

Z dalších zástupců sci-fi natočených na prahu milénia stojí za zmínku mimo jiné Svět zítřka (2004), první film natočený s kompletně digitálním pozadím, odehrávající se v alternativní minulosti plné vzducholodí a obřích robotů, thriller Déjà Vu (2006), v němž se vyšetřoval teroristický útok pomocí technologie zobrazující tři dny starou minulost, dětskými robotickými hračkami a televizním seriálem inspirovaná filmová série Transformers (od roku 2007), vizuálně podmanivý snímek Sunshine (2007), líčící osudy posádky vesmírné lodi na sebevražedné misi s cílem znovu zažehnout vyhasínající Slunce, formou zdánlivě autentických záběrů realizované Monstrum (2008) nebo animovaný WALL-E (2008), pojednávající o lásce dvou robotů v kulisách zaneřáděné vybydlené Země. Dystopickými vizemi budoucnosti se zabývaly kupříkladu i snímky Equilibrium (2002), V jako Vendeta (2005) nebo Potomci lidí (2006). Vznikl třetí díl Terminátora s názvem Terminátor 3: Vzpoura strojů (2003) a ve filmu Vetřelec vs. Predátor (2004) došlo i na pokus postavit proti sobě dvě slavná vesmírná monstra. Filmy Planeta opic od Tima Burtona (2001), Solaris v režii Stevena Soderbergha (2002), Spielbergova Válka světů (2005) nebo Den, kdy se zastavila Země od Scotta Derricksona (2008) byly zas předělávkami starších slavných sci-fi snímků.

 

Rozkvět superhrdinského žánru

Superhrdinské filmy jsou definovány postavou hlavního hrdiny nebo hrdinky disponující (povětšinou nadpřirozenými) schopnostmi, které využívá k záchranám světa před nejrůznějšími padouchy a k ochraně veřejnosti před zločinci, všelijakými katastrofami a nebezpečím obecně. Většina těchto filmů vznikla podle superhrdinských komiksů, které vycházely už ve 30. letech minulého století, přičemž spousta z nich spadala do žánru sci-fi, leč některé se řadily spíš do žánru fantasy, zvlášť pokud disponovaly nějakou komplexní fikční mytologií, viz např. Spawn (1997), Thor (2011) nebo Wonder Woman (2017). Předchůdcem tohoto žánru byl např. dobrodružný snímek Zorro mstitel (1920), jehož maskovaný hrdina bojoval proti bezpráví, aniž by ovládal superschopnosti. Ve 40. letech se komiksoví superhrdinové pravidelně objevovali na televizních obrazovkách coby hrdinové seriálů. V této podobě fungovali až do konce 60. let, přičemž ojedinělé celovečerní filmy s nimi vznikaly v návaznosti právě na televizní seriály, např. legračně praštěný Batman (1966) o milionářovi hájícím spravedlnost v netopýřím převleku.

Prvním velkorozpočtovým superhrdinským filmem byl Superman (1978), jehož hlavním hrdinou se stal muž z jiné planety, jenž byl jako dítě seslán na Zem, kde vládl nadpřirozenou silou a dalšími schopnostmi. Netopýří muž se dočkal serióznějšího zpracování v roce 1989 ve filmu Batman, po němž následovalo, stejně jako v případě Supermana, několik pokračování. V 90. letech dorazil na stříbrné plátno mimo jiné do 30. let zasazený Rocketeer (1991), rodinný snímek o pilotovi, jenž se dostal k vynálezu postroje umožňujícího člověku létat. Film X-Men (2000), vyprávějící o skupině mutantů vyrovnávajících se s tlakem okolního světa i se sebou samotnými, překvapil realisticky civilním pojetím a otevřel dveře rozsáhlé mnohadílné filmové sérii. V roce 2002 se ve filmu Spider-Man stal superhrdina ze studenta, který získal nadlidské schopnosti po kousnutí geneticky modifikovaným pavoukem, přičemž úspěch snímku následně vedl k natočení celé trilogie (2004 a 2007). Animovaný snímek Úžasňákovi (2004) se zas věnoval celé rodince superhrdinů. Do žánru sci-fi spadaly i superhrdinské snímky Hulk (2003), Fantastická čtyřka (2005) nebo film Strážci - Watchmen (2009), který se odehrával v alternativní Americe, jež zvítězila ve válce ve Vietnamu.

Velkou poctou filmovému Supermanovi ze 70. let byl snímek Superman se vrací (2006), jehož protipólem se stala trilogie započatá filmem Batman začíná (2005), jehož pokračování Temný rytíř (2008) proměnilo dvě z osmi oscarových nominací. Po natočení filmu Iron Man (2008) odkoupila společnost Disney studio Marvel a úspěšně se pokusila vytvořit z jeho superhrdinů jednotné propojené universum. Studio Warner Bros. poté začalo usilovat o totéž se superhrdiny od DC, počínaje snímkem Muž z oceli (2013). Disney svou snahu završil mimořádně úspěšnou rozsáhlou filmovou sérií Avengers (od roku 2012), v níž k Iron Manovi přibyly mimo jiné i postavy z filmů Captain America: První Avenger (od roku 2011), Ant-Man (od roku 2015), Strážci Galaxie (od roku 2014), Spider-Man: Homecoming (2017) nebo Black Panther (2018), jenž se stal prvním komiksovým snímkem s nominací na Oscara v kategorii Nejlepší film. Vyvrcholením snah Warner Bros. byl zas snímek Liga spravedlnosti (2017). Deadpool (2016) se stal finančně nejúspěšnějším mládeži nepřístupným filmem všech dob, závěr série Avengers s názvem Avengers: Endgame (2019) se dokonce umístil na prvním místě v žebříčku nejvýdělečnějších filmů v historii vůbec. Z hlediska sci-fi žánru pak stojí za zmínku mimo jiné i snímky Logan: Wolverine (2018), první superhrdinský film nominovaný na Oscara za scénář, a animovaný Spider-Man: Paralelní světy (2018), jenž vizuálně atraktivní formou zasadil populárního superhrdinu do prostředí prolínajících se alternativních dimenzí.

 

Avatar, sci-fi restarty a oscarové sci-fi filmy

Ohromným úspěchem byl trikově revoluční snímek Jamese Camerona Avatar (2009), jenž prohloubil zájem publika o filmy promítané ve 3D a stal se nejvýdělečnějším filmem v historii kinematografie, dokud ho nepředběhl v roce 2019 snímek Avengers: Endgame. Film pojednávající o střetu lidí a domorodých mimozemšťanů žijících na měsíci Pandora byl nominován devět Oscarů, a to včetně kategorie Nejlepší film. Konkurentem mu byl ve stejné kategorii snímek Neila Blomkampa District 9 (2009), odehrávající se v alternativní současnosti, v níž lidstvo před lety přijalo mimozemské uprchlíky a vyhradilo pro ně území v Jihoafrické republice. Tutéž nominaci poté obdrželo ještě několik sci-fi filmů, např. Počátek Christophera Nolana (2010), jehož hrdinové se živili infiltrací cizích snů, vizuálně opojná Gravitace Alfonse Cuaróna (2013), která proměnila sedm z deseti oscarových nominací, komorní drama Spikea Jonzeho Ona (2013), jehož hrdina se zamiloval do umělé inteligence v pokročilém operačním systému, Marťan Ridleyho Scotta (2015), vyprávějící o astronautovi zapomenutém na Marsu, Příchozí Denise Villeneueva (2017), jehož příběh se točil kolem snahy porozumět unikátnímu mimozemskému jazyku, nebo zmíněný superhrdinský Black Panther (2018).

Značné množství filmů se v tomto období vracelo k osvědčeným sci-fi značkám, přičemž vznikala četná pokračování a předělávky starších klasik. Vetřelci znovu ožili ve filmech Prometheus (2012) a Vetřelec: Covenant (2017), na Predátory došlo ve snímcích Predátoři (2010) a Predátor: Evoluce (2018) a svět terminátorů byl dále rozvíjen prostřednictvím filmů Terminator Salvation (2009), Terminator Genisys (2015) a Terminátor: Temný osud (2019). Sága Hvězdných válek byla obohacena o další trojici navazujících filmů s podtituly Síla se probouzí (2015), Poslední z Jediů (2017) a Vzestup Skywalkera (2019) a o samostatné tituly Rogue One: Star Wars Story (2016) a Solo: Star Wars Story (2018). Nového restartu se dočkala filmová série Star Trek (od roku 2009), opice znovu povstaly v trilogii Zrození planety opic (2011), Úsvit planety opic (2014) a Válka o planetu opic (2017) a móda remaků postihla mimo jiné i Total Recall (2012), novou Godzillu (2014) a hranou verzi Ghost in the Shell (2017). Další pokračování dorazila v podobě Tron: Legacy (2010), Šíleného Maxe: Zběsilé cesty (2015) nebo Blade Runnera 2049 (2017).

 

Young Adult Sci-fi a další žánroví reprezentanti

Originálními náměty se přitom také nešetřilo – např. snímek Moon Duncana Jonese (2009) vyprávěl o údržbáři na Měsíci zjišťujícím, že tam není sám, ve filmu Neila Blomkampa Elysium (2013) se nejbohatší vrstva obyvatel přesunula na vesmírnou stanici, hlavní hrdina Nolanova filmu Interstellar (2014) opustil své děti kvůli hledání vhodné planety na přesun lidstva ze Země a ve filmu Pasažéři Mortena Tylduma (2016) byli dva cestující mezihvězdného letu kvůli předčasnému probuzení z hibernace nuceni strávit zbytek života v liduprázdné vesmírné lodi. V šesti různých časových obdobích a napříč žánry vyprávěný Atlas mraků (2012) se zabýval motivem reinkarnace, Země zítřka (2015) nabídla vzácnou ukázku čistě utopického světa budoucnosti a Valerian a město tisíce planet (2017) okouzloval nápaditým vizuálním zpracováním života na cizích planetách.

Filmy Zdrojový kód (2011) a Na hraně zítřka (2014) využívaly systém časových smyček, hrdinkami snímků Ex Machina (2014) a Alita: Bojový Anděl (2019) byly robotické ženy, filmy Looper (2012) a Predestination (2014) se zas zabývaly cestováním v čase. Bitevní loď (2012) vznikla na základě populární deskové hry, sci-fi Pacific Rim - Útok na Zemi (2013) zas ovlivnila japonská kaiju monstra a obří roboti a Spielbergův Ready Player One: Hra začíná (2018) se pro změnu inspiroval ve videohrách. Několik filmových sérií bylo též natočeno podle dystopických sci-fi románů pro mládež, jejichž hrdiny byli teenageři, kteří krom boje s vládními systémy prožívali i romantické vztahy. Typickými zástupci tohoto specifického sub-žánru byly např. trilogie Labyrint (od roku 2014), série započatá filmem Divergence (2014) nebo sága Hunger Games (od roku 2012).

 

Televizní sci-fi tvorba

Žánr sci-fi byl s televizním světem provázán už v době, kdy se televize stávala volně dostupnou a čím dál tím oblíbenější technologií, tedy ve 40. letech. Tehdy se revolučním stal sci-fi seriál Captain Video and His Video Rangers, vysílaný od roku 1949 do roku 1955, jenž poprvé přesunul televizní zábavu do fikčních vesmírných světů. Významnými se poté staly též sci-fi seriály Flash Gordon (od roku 1954), The Twilight Zone (od roku 1959), The Outer Limits (od roku 1963), Lost in Space (od roku 1965), animovaný seriál pro děti The Jetsons (od roku 1962) a britský Doctor Who (od roku 1963), jenž se na obrazovkách udržel několik desetiletí, stal se celosvětově populárním a ovlivnil ledacos z nadcházející televizní tvorby. Podobně výjimečný byl i Star Trek (od roku 1966), jenž dal vzniknout kultovní franšíze s mimořádně početnou fanouškovskou základnou. Dodnes se těší oblibě i britský komediální Červený trpaslík (od roku 1988) a americká mysteriózní Akta X (od roku 1993). V 90. letech se velmi dobře uchytily mimo jiné i seriály Babylon 5 (od roku 1994), Krajní meze (od roku 1995) a Hvězdná brána (od roku 1997).

Rozmach digitálních technologií a filmové sci-fi tvorby po roce 2000 se projevil i v televizní produkci. Vznikly seriály Firefly (od roku 2002), Battlestar Galactica (od roku 2004), Hrdinové (od roku 2006), Hranice nemožného (od roku 2008), Misfits: Zmetci (od roku 2009) a i nová verze seriálu Doctor Who s názvem Pán času (od roku 2005), které se všechny těšily velké oblibě. Po roce 2010 množství sci-fi seriálů ještě více narostlo. Mezi ty nejpopulárnější patřily mimo jiné Černé zrcadlo (od roku 2011), Rick a Morty (od roku 2013), Flash (od roku 2014), Expanze (od roku 2015), Westworld (od roku 2016), Stranger Things (od roku 2016), Legion (od roku 2017), Ztraceni ve vesmíru (od roku 2018), Půjčovna masa (od roku 2018), Watchmen (od roku 2019) či Ledová archa (od roku 2020). Ze světa superhrdinů od Marvelu vzešli Agenti S.H.I.E.L.D (od roku 2013) a Agent Carter (od roku 2015) a do mytologie Hvězdných válek zapadl The Mandalorian (od roku 2019).

Filmmaniak