Lima

Ohlédněme od tradičních rusáckých imperiálních choutek, té jejich klasické nevědomosti, kde končí jejich hranice a věnujme se jenom filmu. Když v roce 1956 přišel Hollywood s adaptací Tolstého románu, mohli to v tehdejším MosFilmu brát jako svatokrádež. Když budu parafrázovat název 5.epizody Star Wars, sovětská říše vrátila úder a o deset let později, v do té doby nevídaném velkolepém stylu, sama ukázala, jak si ona představuje Tolstého román ve filmové podobě. Psát o Bondarčukově Vojna a mír je velmi vděčné, protože je opravdu o čem. A nutno říct, že netřeba šetřit superlativy. Začnu u rekordů - je to dodnes nejdražší film všech dob. Drží celosvětový rekord (zanesený ve Guinessově knize rekordů) v počtu exteriérových lokací, kde se natáčelo, jde o 168 míst. Natáčení gigantických bitev se zúčastnilo - ano čtete dobře - 120 tisíc komparzistů!!! Natáčení trvalo 7 let a výsledek je dechberoucích 7 hodin filmového orgasmu. Ať jde o monumentální bitvy, či třeba scénu zapálení Moskvy, s ulicema plnými poletujícího popela. Svého času v kině na 70 mm panoramatickém obrazu to byl opravdu nářez. V hlavních rolích se představila kompletní herecká špička sovětské kinematografie, včetně pana režiséra v titulní roli. Bohužel, i takové gigantické dílo není dokonalé. Bondarčuk sice uchvacuje jako režisér masových scén, ale v interiérových, subtilně pojatých scénách někdy selhává. Ale to je jen malá výtka, jinak je to velký, propečený krvavý stejk, když použiju kulinářský příměr.

Být osamocený nihilista, který neví, co se svým životem, a hledá nějaký (pochybný) životní vzor, rochním se zaujetím v tom filmu asi až po uši, ale já to protrpěl. V ´jedničce´ tahle sonda do hlubin temné duše fungovala, i díky svým slavným filmovým předobrazům a Phillipsovu neortodoxnímu přístupu, ale také řekla všechno podstatné, takže vážně netuším, proč bych se v tom emočním bahnu měl znova hrabat další dvě a čtvrt hodiny a vůbec se nějak neposunout. Přitom se Toddu Phillipsovi nabízelo tolik možností, jak pokračovat, jak otevřít jokerovské brány anarchie, a on si vybere tu nejhorší – opět přežvýkat díky vzpomínkám účastníků při soudnímu líčení celý první film, při soudním procesu, který trvá hodinu a půl (!). Navíc se závěrem, který to celé ještě víc posouvá do kategorie „zbytečný počin“. Těšil jsem se aspoň na pěknou kameru, jako měl prequel, ale všechny hezky nasnímané scény propálil ve dvou minutách už trailer, takže smůla. Je mi líto, že můj oblíbenec Joaquin Phoenix porušil svoji zásadu netočit ve své kariéře nikdy žádné pokračování …. kvůli tomuhle. Sprška Zlatých malin už čeká.

Dnes již léty prověřená klasika, která stojí na skvělých praktických efektech, jenž ty dnešní CGI serepetičky s přehledem strkají do kapsy, s megačervy, kteří jakoby vzešli z toho nejlepšího z produkce Stana Winstona. Dějově je to přiznané ´monster´ béčko, ale v podstatě s áčkovou produkcí a se špičkovými rukodělnými triky. Osada ´City of Perfection´ se 14 sympatickými obyvateli je k zulíbání, Val a Earl jsou skvělá parťácká dvojka, která přináší takový odlehčený chlapský humor a nemá to ani jedno hluchý místo. To, jak hlavní hrdinové vždycky přijdou s nápadem, jak se vyhnout, nebo nějak zlikvidovat jednoho ze tří obřích chapadláků, si v ničem nezadá s vychytávkami legendárního MacGyvera :o) Téměř celou druhou půli si to hraje na ploše několika hektarů malé osady, ale ten malý prostor je nápaditě vytěžen na maximum.

´Chodí pešek okolo, nedívej se na něho, kdo mu v cestu vejde, tomu hlava sejde.´__ Má to nápaditý mordy, obzvláště ten s dívkou cvičící jógu je i na žánr nezvykle brutální, že by i Jason Voorhees bledl závistí, postava hnusáka má nějaký mytologický background, takže i chápete, proč dělá to co dělá, ale jinak …. Jinak je to takový ´walking simulator´, sice po krásný přírodě, ale v těch nesmyslně natahovaných scénách si bolestně uvědomíte, proč někteří diváci v některých situacích rádi sáhnou po rychloposuvu, byť sám tohle nepraktikuju, já vždy poctivě filmy dokoukávám do konce. Pár zajímavých střihů a jedna nápaditě komponovaná scéna ale ukazuje, že v tom Chrisi Nashovi přeci jenom NĚCO je, takže se možná vyplatí ho do budoucna jako filmaře sledovat.

Je to prostě jednoduchý. Forman si s sebou za moře přinesl Českou novou vlnu a v jejím stylu natočil svůj první americký film. Zkrátka takový ´Konkurs´, nebo ´Černý Petr´, ale v hipísovské náladě začátku 70.let, která ještě pořád bublala v tehdejší americké společnosti. Nedivím se, že to byl propadák (a Forman po něm dle svých slov půl roku prospal na hotelu, jak byl zničený), protože jeho novovlnou poetiku zámořští diváci zkrátka neskousli. Je fakt, že než dojde k nějaké dějové gradaci, uteče skoro třičtvrtěhodiny a já bych teda trochu ubral těch castingových výjevů se zpívajícími dívkami, ale díky ním a díky tomu, že ta soudobá „živá“ hudba doprovází celý film, má to takovou zvláštní náladu, podobnou málokterému filmu. Ale jinak si mě to omotalo a já se celou dobu smál těm dospělákům, kteří jsou zde v roli trapných figurek (marihuanová scéna je top bizár), na rozdíl od svých dětí a je jasný, kdo měl Formanovy sympatie. A kdyby vám to nestačilo, je tu skoro pětiminutové vystoupení tehdy stoupající hvězdičky, mladé Tiny Turner. Už tehdy to uměla rozparádit.

Má to řemeslně atraktivní podání, zajímavý vizuál, kamera se v pěkných exteriérech neustále hýbe a vymýšlí netradiční záběry, prostě to vypadá hodně filmově a na debut je to suverénně natočeno. Jenže když si aspoň trošku promyslíte tu premisu a pointu, tak ta stojí na opravdu hodně hliněných vratkých nohách. I ta expozice před zásadním zvratem je příliš dlouhá a nejednoho diváka asi po hodině přestane bavit pořád sledovat partu neustále slavících a rozjařených extrovertů. Nicméně Zoe Kravitz má zajímavý režijní styl a možná našlápnuto na velký věci v letech příštích. A Tatuma bych chtěl vidět v téhle netradiční herecké poloze do budoucna více.

Scénáře Paula Schradera v jeho silných 70. a 80. letech mám fakt hodně rád. Ale také je známo, že čím zajímavější měl a má náměty a nápady, o to horší je jejich vlastní realizátor, jejich vypravěč, vždycky bylo lepší, když se jeho scénáristického dítka chopil někdo zručnější (ano, pane Scorsese, ukazuju na Vás). I tady je premisa celkem interesantní, ale podána Schraderem tak uondaným způsobem, že vás to prostě nebaví. A vlastně ani ten příběh ke konci moc nefunguje, a díky laciným dějovým berličkám a pointě, která postrádá jakoukoliv údernost, zde toho bývalého scenáristu ´Taxikáře´ vůbec nepoznáváte. A kdyby vám to v té bídě nestačilo, tak se vás starý pán ještě pokusí přesvědčit, že videohry hrají hlavně násilníci a feťáci. Bůůů.

„Kam jdeš?“ – „Chlastat! Prosit nebudu!“ Je mi jasný, proč tenhle film bylo na několik let stažen z kin, protože nevyhovoval tehdejším ideologickým normám. Karel Höger je tady za zkrachovalou existenci, která hodně chlastá, hulí jak fabrika a jako ideologicky závadná osoba není ve straně, proto je podrobován kádrování. Ty personálně stranické přetahované mě zpočátku nebavily, tuplem už ne to časté soudruhování, stejně tak motání se kolem jistého důlního zlepšováku, okořeněný malým náznakem manželčiny nevěry. Naštěstí zhruba po 50.minutách dojde ke zlomu, k zásadnímu flashbacku, který osvětlí, proč se věci doposud dějou, jak se dějou, a herectví mistra svého oboru Högera a jeho krásný zvučný hlas tomu všemu dá jistý emocionální náboj. Karel alkoholika zahrát uměl přesvědčivě, a když se k tomu přidá pěkná kamera a hezký, takový citově vypjatý tklivý konec, přesně jak to Václav Krška uměl, tak nakonec převládá spokojenost. Spíš ale v ranku „viděno a asi jednou stačilo“, ten socialistický odér v první půli byl na mě moc silný :o)

Už s prvními tóny ´Iron Maiden´, které jinak ve filmech vůbec neslýchám, jsem věděl, že tohle bude film pro mě. Cesta, kterou nastavil ´John Wick´ před lety, se mi začala s jeho čtvrtým dílem zajídat. Desítky mrtvol tam padají jak kuželky, a celé to působí nerealisticky. Kdežto tady se na mrtvý nehraje, tady se s akcí šetří a když už k ní dojde, vypadá uvěřitelně jako u chlapů, kteří nemají žádné superschopnosti, prostě jak by se normálně prali obyčejní chlápci od rodin vs jeden trochu víc vycvičený borec. Vlastně to není ani akční film, spíše soustředěné drama o policejní korupci, takže to zde často zmiňované přirovnání s prvním Rambem kulhá na obě nohy. A Aaron Pierre je objev jako blázen, ten jeho stoický klid, přísný pohled, charismatický hlas, v lehkých záškubech jeho tváře dokáže vyjádřit vše. A když už rozjede svoje chvaty, valíte oči. Takže je to jasný. Skvělý, a opět tady nedoceněný ´Hold the Dark´ nebyl náhoda, Saulniera se vyplatí nadále sledovat.

Nevtáhlo mě to. Skoro mi víc záleželo na tom, jestli hlavní postava, soukromé očko, najde opět cestu ke své podvádějící manželce, což je zde takový méně důležitý vedlejší motiv, než to, jestli přivede ke své maceše zpět její toulající se nevlastní dcerku z Floridy, kde se to fakt letargicky vleče a kde mě bavilo jenom to fajn sexuální pnutí mezi detektivem a blonďatou noirovskou femme fatale. To je první hodina, pak od jistého zlomu to dostane nějaké grády, kde se vrší mrtvoly, včetně závěrečné vygradované desetiminutovky, která ale svojí přehnaností spíš připomíná nějaké trochu béčkové drama, než do té doby velmi pozvolna vyprávěný příběh. Hackman byl zde jako vždy herecký tahoun, mladičká Melanie Griffith je tu téměř k nepoznání. A chvílemi to má fajn jazzový hudební podkres, ale jinak …. jinak jsem čekal od ostříleného Arthura Penna těžší kalibr.