Namiestnik

Namiestnik (polsky namiestnik Królestwa Polskiego, rusky наместник Царства Польского) je polský výraz pro místodržitele (guvernéry) Kongresového Polska pod ruskou nadvládou v letech 1815 až 1874 nebo místokrál ruských carů, kteří byli tehdy zároveň polskými králi.

V letech 1874 až 1914, kdy se Kongresové Polsko nazývalo také země nad Vislou (německy Weichselland), používal se pro carské guvernéry výraz varšavský generální guvernér (polsky generał-gubernator warszawski).

Dějiny

Úřad namiestnika byl zaveden ve 3. článku Ústavy Polského království. Místokrálové byli vybíráni ruským carem z řad zástupců ruské nebo polské šlechty, s výjimkou naturalizovaných osob. Namiestnik dohlížel na veřejnou správu, předsedal Kongresové radě v Polsku a měl právo vetovat její rozhodnutí. Jmenoval většinu vlády (ministry, senátory, hlavní soudce, radní, advokátní koncipienty, biskupy a arcibiskupy), neměl však žádné kompetence ve finanční správě ani zahraniční politice. V případě nemožnosti vykonávat úřad z důvodu rezignace či úmrtí plnil jeho povinnosti dočasně předseda státní rady.

Po lednovém povstání v roce 1863 se posledním namiestnikem stal Friedrich Wilhelm Rembert von Berg, jenž zastával tento úřad až do své smrti v roce 1874. Jeho nástupci byli generální guvernéři Varšavy, resp. vojenského okrsku Varšava, nicméně v interní korespondenci carského soudu byl stále označován jako namiestnik. Generální guvernér byl přímo podřízen carovi a měl mnohem větší pravomoci než namiestnik. Ovládal celou krajskou armádu a mohl nařizovat rozsudky smrti bez soudního řízení.