Přeskočit na obsah

Herzog & de Meuron

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Herzog & de Meuron
Základní údaje
Datum založení1978
ZakladateléPierre de Meuron
Jacques Herzog
Adresa sídlaBasilej, Švýcarsko
Charakteristika firmy
OceněníPritzkerova cena (2001)
Praemium Imperiale (2007)
Královská zlatá medaile (2007)
RIBA Charles Jencks Award (2015)
Stirlingova cena
Identifikátory
Oficiální webwww.herzogdemeuron.com
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Labská filharmonie, HafenCity, Hamburg (2007–2016)
Allianz Arena v Mnichově (2002–2005)
Prada Aoyama Epicenter, Tokio, 2001–2003
Rozšíření Tate Gallery – Tate Gallery of Modern Art, London; 1995–1999
Knihovna vysoké odborné školy v Eberswalde (1993–1996)

Herzog & de Meuron je švýcarská architektonická kancelář založená v roce 1978 a sídlící v Basileji. Jejími zakladateli jsou Jacques Herzog a Pierre de Meuron.

Zakladatelé

[editovat | editovat zdroj]

Jacques Herzog se narodil 19. dubna 1950 v Basileji. Po ukončení střední školy navštěvoval školu designu, ale později přestoupil na biologii a chemii na basilejské univerzitě. Nakonec skončil u studia architektury na ETH v Lausanne, odkud pak po roce přestoupil – společně s de Meuronem – na ETH v Curychu. Vystudoval architekturu u Alda Rossiho a Dolfa Schneibliho (1970 – 1975), kde v roce 1997 působil jako asistent profesora Schnebliho, později externě vyučoval na Corneliově univerzitě v Ithace (stát New York, USA) a na Harvardu (Massachusetts, USA). Od roku 1999 je profesorem na ETH v Curychu.

Pierre de Meuron se narodil 8. května 1950 v Basileji. Vystudoval rovněž u Alda Rossiho a Dolfa Schneibiho na ETH v Curychu (1970–1975), vyučoval externě na Harvardu.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Jacques Herzog a Pierre de Meuron založili v roce 1978 architektonickou kancelář Herzog & de Meuron se sídlem ve švýcarské Basileji. V současné době má společnost 10 partnerů, přes 200 zaměstnanců v pobočkách v Londýně, Mnichově, San Francisku, Barceloně a Pekingu. Spolu s Rogerem Dionerem a Marcelem Meilim stáli u zrodu ETH Studia v Basileji (1999) – experimentální laboratoře pro výzkum nových forem výuky architektury ICC - Institute for the contemporary city (2002). Za svou práci byli jako první Švýcaři v historii v roce 2001 ocenění Pritzkerovou cenou za architekturu.

Práce Herzog & de Meurona zobrazují různorodost zájmů – rodinné domy, městské celky i urbanismus z atelieru Herzoga & de Meurona poukazují na výjimečné zvládnutí architektonického talentu. Překvapovali novým využitím různých materiálů: zajímají se o povrch (lesk, matnost, zrcadlení) a netradiční materiály.

Charakteristika

[editovat | editovat zdroj]

Herzog & de Meuronovy rané práce byly zmenšené kusy moderního umění, které byly kvalifikovány na stejné úrovni jako minimalistické umění Donalda Judda. Příkladem toho je projekt železničního hradla. Z neurčité struktury vytvořili umělecké dílo průmyslové architektury, působivé jak ve dne, tak i v noci. S postupem času jejich projekty pokročily od čisté jednoduchosti kubických forem ke komplexnějším a dynamičtějším geometriím.

Basilejští architekti se za celou dobu svého působení na poli architektury nenechali zahrnout do sféry módního minimalismu, naopak ho významným způsobem posunuli. Jejich poslední práce v Prada Tokiu, Barceloně Forum a Pekingský národní stadion pro Olympijské hry v roce 2008 naznačují viditelnou změnu v přístupu.

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Realizace a projekty

[editovat | editovat zdroj]

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Gössel, Peter – Leuthäuser, Gabriele: Architektura dvacátého století. Praha 2003.
  • Jodidio, J.: Architecture now! Taschen 2001.
  • Jodidio, J.: Compertorary European architects. Volume III. Taschen 1994.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Pritzkerovy ceny

Philip Johnson (1979) • Luis Barragán (1980) • James Stirling (1981) • Kevin Roche (1982) • I. M. Pei (1983) • Richard Meier (1984) • Hans Hollein (1985) • Gottfried Böhm (1986) • Kenzó Tange (1987) • Gordon Bunshaft a Oscar Niemeyer (1988) • Frank Gehry (1989) • Aldo Rossi (1990) • Robert Venturi (1991) • Álvaro Siza Vieira (1992) • Fumihiko Maki (1993) • Christian de Portzamparc (1994) • Tadao Andó (1995) • Rafael Moneo (1996) • Sverre Fehn (1997) • Renzo Piano (1998) • Sir Norman Foster (1999) • Rem Koolhaas (2000) • Jacques Herzog a Pierre de Meuron (Herzog & de Meuron) (2001) • Glenn Murcutt (2002) • Jørn Utzon (2003) • Zaha Hadid (2004) • Thom Mayne (2005) • Paulo Mendes da Rocha (2006) • Richard Rogers (2007) • Jean Nouvel (2008) • Peter Zumthor (2009) • Kazujo Sedžimaová a Rjúe Nišizawa (SANAA) (2010) • Eduardo Souto de Moura (2011) • Wang Šu (2012) • Tojoo Itó (2013) • Šigeru Ban (2014) • Frei Paul Otto (2015) • Alejandro Aravena (2016) • Rafael Aranda, Carme Pigemová a Ramón Vilalta (RCR Arquitectes) (2017) • Balkrišna Doši (2018) • Arata Isozaki (2019) • Shelley McNamarová a Yvonne Farrellová (Grafton Architects) (2020) • Anne Lacatonová a Jean-Philippe Vassal (Lacaton & Vassal) (2021) • Diébédo Francis Kéré (2022) • David Chipperfield (2023) • Riken Jamamoto (2024)

Laureáti Stirlingovy ceny
Stephen Hodder (1996) • Michael Wilford (1997) • Foster and Partners (1998) • Future Systems (1999) • Alsop/Störmer (2000) • Wilkinson Eyre (2001) • Wilkinson Eyre / Gifford (2002) • Herzog & de Meuron (2003) • Foster and Partners (2004) • EMBT / RMJM (2005) • Richard Rogers (2006) • David Chipperfield Architects (2007) • Feilden Clegg Bradley Studios (2008) • Rogers Stirk Harbour + Partner (2009) • Zaha Hadid (2010) • Zaha Hadid (2011) • Stanton Williams (2012) • Witherford Watson Mann Architects (2013) • Haworth Tompkins (2014) • Allford Hall Monaghan Morris (2015) • Caruso St John (2016) • dRMM (2017)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Herzog_%26_de_Meuron&oldid=24384556“