Přeskočit na obsah

Fiat G.91

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
G.91 "Gina"
Fiat G.91 (32+72) v muzeu Luftwaffe na letišti Gatow
Fiat G.91 (32+72) v muzeu Luftwaffe na letišti Gatow
Určeníbitevní letoun
PůvodItálie
VýrobceFiat Aviazione
Aeritalia
ŠéfkonstruktérGiuseppe Gabrielli
První let9. srpna 1956
Zařazeno1958
Vyřazeno30. září 1995
CharakterVyřazen
UživatelAeronautica Militare
Luftwaffe
Portugalské letectvo
Výroba1956-1977
Vyrobeno kusů770 ks
Další vývojFiat G.91Y
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fiat G.91 byl lehký proudový bitevní letoun vyvinutý italskou firmou Fiat Aviazione.

Kokpit letounu G-91 R1 v Udine

Projekt G.91 vznikl v roce 1953 jako reakce na výběrové řízení NATO za účelem sjednocení leteckého parku jeho členských států. Požadavek zněl na konstrukčně robustní stíhací bombardér, nenáročný na údržbu, se schopností operovat z kvalitativně horších VPD. G.91 vycházel z typu North American F-86 Sabre,[ujasnit][zdroj⁠?!] který tehdy společnost FIAT montovala z dílů dodávaných z USA.

Krátce po zalétání prototypu 9. srpna 1956 na továrním letišti Caselle u Turína se stroji za letu utrhly ocasní plochy, nastalo tedy zdržení s přestavbou druhého prototypu, který byl zalétán v červenci 1957. Měl instalovanou pohonnou jednotku Bristol BOr.3 Orpheus o tahu 21,59 kN oproti BOr.1 o 18,04 kN u prvního prototypu. Došlo tak ke zlepšení výkonů a letových vlastností.

Fiat G-91R-3, Portugalsko
Italský cvičný Fiat G.91T 60° Stormo (60. křídlo) na základně Bitburg, Severní Porýní-Vestfálsko, Německo, 1988
Německý G.91 vybavený pro vlečení vzdušných terčů na základně Hohn, Šlesvicko-Holštýnsko, Německo, duben 1986
Fiat G91T-1, Aeronautica Militare

Pro nezájem kontinentálních států NATO o letoun Fiat G.91 se jeho sériová výroba zahájená v roce 1959 soustředila na objednávky Itálie a NSR. Stroje Aeronautica Militare nesly označení G.91R-1 (22 kusů), G.91R-1A (25 kusů) s modernizovanou avionikou a G.91R-1B (50 kusů) se zesíleným drakem, které byly vyrobeny v celkovém počtu 97 exemplářů. Produkce dále zahrnovala 101 dvoumístných prodloužených bojově cvičných letounů Fiat G.91T-1 (zálet v roce 1960). Motory Bristol-Siddeley 803 Orpheus o tahu 22,22 kN vyráběl v licenci FIAT. Výzbroj tvořila čtveřice pevných kulometů M-3 ráže 12,7 mm, dva vnitřní pylony pro závěsné zbraně nebo nádrže unesly 227 kg a dva vnější 113 kg. V přídi byly zabudovány tři fotografické přístroje.

Předsériové a první sériové letouny G.91R-1 byly dodávány nejprve ke 103° Gruppo Caccia Bombardiery dislokované na základně Miramare u Rimini. Následně byly dodány také 14° Gruppo. V dubnu 1965 na G.91R-1 přešlo také 13° Gruppo na základně Treviso a později v Brindisi.

Italské letectvo vytvořilo ze 16 strojů ověřovací série reprezentační akrobatickou skupinu Pattuglia Acrobatica Nazionale (313° Gruppo Addestramento Acrobatico, Frecce Tricolori) se sídlem v Rivoltě, jejíž Fiaty bez výzbroje a s upravenými motory byly označeny G.91PAN. Tým na tomto typu létal do roku 1982, kdy převzal nové cvičné Aermacchi MB-339PAN.

Luftwaffe odkoupila nejprve přímo z Itálie 50 jednomístných letounů série G.91R-3, následně pak 44 dvoumístné bojově cvičné G.91T-3. Jejich hlavňová výzbroj se skládala ze dvou kanónů DEFA 5-52 ráže 30 mm, každý se zásobou 125 nábojů. Dalších 295 kusů G.91R-3 a T-3 pak do roku 1973 postavilo v licenci sdružení firem Messerschmitt, Heinkel a Dornier, zatímco na výrobě motorů se podílel MAN a FIAT. Rovněž německá verze nesla označení G.91R-3 a vedle detailů ve vybavení se odlišovala i silnější konstrukcí křídla, takže i na vnějších závěsech mohla nést náklady do hmotnosti 454 kg. NSR převzala také sérii 50 letounů G.91R-4 určenou původně pro Řecko, které ji však nepřijalo. Řecké vojenské letectvo v roce 1961 testovalo pouze jeden exemplář. Dalším zákazníkem se stalo v polovině 60. let Portugalsko, které je bojově nasadilo ve svých koloniích v Africe.

Od prosince 1966 společnost FIAT testovala dvoumotorový prototyp Fiat G.91Y s dvojicí pohonných jednotek General Electric J85-GE-13A po 18,13 kN, uložených vedle sebe v rozšířeném trupu. V letech 1971-76 vojenské letectvo Itálie odebralo 45 strojů, které namísto kulometů nesly dva kanóny DEFA 552. Trup letounu G.91Y vycházel ze základního trupu cvičného G.91T, u kterého byla zadní kabina odstraněna a nahrazena další palivovou nádrží. Kapacita paliva tak byla dvojnásobná než u předcházejících jednomístných verzí.

Uživatelé

[editovat | editovat zdroj]
NěmeckoNěmecko Německo
ŘeckoŘecko Řecko
ItálieItálie Itálie
PortugalskoPortugalsko Portugalsko
USAUSA USA

Specifikace (G.91R)

[editovat | editovat zdroj]
Nákres G.91R-3

Technické údaje

[editovat | editovat zdroj]
  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 8,56 m
  • Délka: 10,3 m
  • Výška: 4,0 m
  • Nosná plocha: 6,4 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 3 100 kg
  • Vzletová hmotnost:5 440 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 5 500 kg
  • Pohonná jednotka:proudový motor Bristol Siddeley Orpheus 803 o tahu 22,2 kN
  • Maximální rychlost: 1 075 km/h (580 kn, 668 mph)
  • Dolet: 1 150 km
  • Bojový rádius: 750 km[3]
  • Operační dostup: 13 100 m
  • Počáteční stoupavost: 30 m/s
  • Plošné zatížení: 331 kg/m²
  • Poměr tah/hmotnost: 0,42
  • Kanony: 4× kulomet M3 Browning ráže 12,7 mm (0.50 in) nebo 2× 30mm kanon DEFA (pouze Luftwaffe G.91R/3)
  • Závěsy: 4× pylon pod křídly o nosnosti 680 kg (1,500 lb) pro G.91R/3 & R/4 a 500 kg (1,100 lb) pro G.91R/1 a možnosti kombinace
    • Rakety: 2× kontejnery Matra (každý s 19× raketou SNEB ráže 68 mm); nebo 18× raketa Hispano SURA R80 ráže 80 mm
    • Pumy: Široké spektrum zbraní vzduch-země včetně neřízených železných pum
    • Ostatní:zbraňové kontejnery nebo přídavné nádrže pro větší dolet
  1. Italian Air Force Aircraft Types [online]. Dostupné online. 
  2. Harding, p.128.
  3. Robert Jackson, Moderní vojenská letadla , Aeritalia G.91, 2006, str. 33

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 249. 
  • JACKSON, Robert. Moderní vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006. ISBN 80-7360-190-7. S. 30–33. 
  • MÁČE, Jan. Gina se vrátila na nebe. Letectví a kosmonautika. Říjen 2023, roč. 99, čís. 10, s. 56 a 57. ISSN 0024-1156. 
  • NĚMEČEK, Václav. Vojenská letadla 5. Praha: Naše vojsko, 1982. 432 s. Kapitola Letouny přímé letecké podpory, s. 288–289. 
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Ikar, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. 
  • SKOPAL, Jan; KADLEC, Jan; HANZAL, Jindřich; HELMICH, Karel. Rozpoznávání letadel. Praha: Naše vojsko, 1957. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]