Přeskočit na obsah

Boris Godunov (Puškin)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Boris Godunov
AutorAlexandr Sergejevič Puškin
Původní názevБорис Годунов
ZeměRusko
Jazykruština
Žánrdivadelní hra
Datum vydání1831
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Boris Godunov (1825, Борис Годунов) je historická tragédie ruského romantického básníka, prozaika a dramatika Alexandra Sergejeviče Puškina (17991837) zabývající se společenskou i individuální problematikou moci. Hlavní myšlenkou celého díla je nadčasová úvaha o tom, jakým způsobem se utváří dějiny a nakolik člověk znalý historie může ovlivnit politické dění. Významná je i kritika toho, jakým způsobem (podvod, vražda nebo jiný zločin) se velká část panovníků dostane na trůn.

Drama je psáno v blankversu.

Obsah tragédie

[editovat | editovat zdroj]

Tragédie líčí ve sledu chronologických obrazů z let 15981605 období vlády cara Borise Godunova. V ději se vyskytuje mnoho postav a složitost celého příběhu graduje společně s množstvím vedlejších zápletek a odboček, které autor do hlavní linie příběhu vkládá.

Hra začíná roku 1598 po smrti cara Fjodora, syna a následníka Ivana Hrozného. Fjodorův poručník Boris Godunov se uvoluje po vypočítavém váhání nastoupit na uprázdněný trůn. Jeho svědomí ale tíží dávný zločin - nechal zavraždit dalšího Ivanova syna a dědice careviče Dimitrije, aby si připravil cestu k vládě.

Další část hry se odehrává v roce 1603. V Čudovském klášteře žije mnich Pimen, který byl svědkem zavraždění careviče. Ten zapsal pro pozdější věky toto hrozné tajemství a svěřil je svému ctižádostivému žákovi Grigorijovi. Grigorij, vlastním jménem Jurij Otrepjev, prchne z kláštera, uteče do Litvy, a tam získá polského krále i šlechtu pro sebe, neboť jim namluví, že je carevič Dimitrij. Shromáždí polsko-rusko-kozácko-litevské vojsko a vytáhne na Moskvu porazit stávajícího cara. Cestou se ale zastavuje v domě pana Višněveckého, kde se zamiluje do Mariny, dcery sandoměřského vojvody Jerzyho Mniszka, která je sice nesmírně krásná, ale také neskonale pyšná, a vyjeví jí celé své tajemství. Marina slíbí mlčet ale pouze pod podmínkou, že z ní Grigorij udělá carevnu. Zamilovaný mladík všechno horlivě slíbí.

Poslední části hry se odehrávají v letech 1604 a 1605. Lžidimitrijovi se před Moskvou podaří v několika srážkách zvítězit, a to mu nakloní ruský lid, zatímco Boris důvěru lidu ztrácí. Když car vidí, že i šlechta jej opouští, je raněn mrtvicí a umírá. Na trůn je okamžitě dosazen Fjodor jakožto prvorozený a jediný carův syn, ale je zavražděn. Grigorij se stává carem.

Závěr hry je vlastně poučením, že lid sice volá po změně, ale když k té změně dojde, tak zjistí, že se vlastně nic nezměnilo.

MOSALSKIJ
"Slyš lide! Maria Godunova a její syn Fjodor se otrávili jedem.
Viděl jsem jejich mrtvé pozůstatky."
(Lid, zachvácen hrůzou, mlčí.)
"Co jste zticha? Volejte přece:
ať žije car Dmitrij Ivanovič!"
LID setrvá v mlčení.

přeložil Otokar Fischer

Podle tragédie složil roku 1873 ruský skladatel Modest Petrovič Musorgskij stejnojmennou operu.

Provedení na českém divadle (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání

[editovat | editovat zdroj]
  1. Archiv Národního divadla: Boris Godunov
  2. Archiv Národního divadla Brno: Boris Godunov. www.ndbrno.cz [online]. [cit. 2019-05-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-04-02. 
  3. Archiv Národního divadla: Boris Godunov (opera)

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • MACURA, Vladimír a kolektiv. Slovník světových literárních děl 2/ M-Ž. Praha: Odeon, 1989. ISBN 80-207-0960-6. S. 459. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]