Vladimír Kirillovič Ruský
| Vladimír Kirillovič Ruský | |
|---|---|
 | |
| Narození | 30. srpna 1917 Porvoo |
| Úmrtí | 21. dubna 1992 (ve věku 74 let) Miami |
| Místo pohřbení | Velkoknížecí hrobka v Petrohradu |
| Alma mater | Londýnská univerzita |
| Povolání | sběratel umění |
| Ocenění | Order of Saint John velkokříž Řádu sv. Mauricia a sv. Lazara Knight of the Order of the Most Holy Annunciation rytíř velkokříže Řádu italské koruny |
| Choť | Leonida Georgijevna Bagration-Muchranská (od 1948)[1] |
| Děti | Marie Vladimirovna Ruská[2] |
| Rodiče | Kirill Vladimirovič Ruský a Viktorie Melita Sasko-Koburská |
| Rod | Holstein‑Gottorp‑Romanov |
| Příbuzní | Marie Kirillovna Romanovová, Kira Kirillovna Ruská, Alžběta Hesensko-Darmstadtská a stillborn son von Hessen-Darmstadt (sourozenci) Jiří Pruský (vnuk) |
| Funkce | hlava rodu Romanovců (1938–1992) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Vladimír Kirillovič Romanov (rusky Владимир Кириллович Романов; 30. srpna 1917, Porvoo, Finské velkoknížectví – 21. dubna 1992, Miami, Florida, USA) byl jediný syn velkoknížete Kirilla Vladimiroviče, roku 1924 se prohlásivšího «imperátorem vší Rusi», a jeho manželky Viktorie Fjodorovny (rozené Viktorie Melity, princezny Sasko-Kobursko-Gothajské, Britské a Irské).
Vladimír Kirillovič se v roce 1938 se stal hlavou ruské carské dynastie. Na rozdíl od jeho otce mu tato role byla přiznána většinou tehdy žijících členů rodiny Romanovců.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Vladimir Kirillovič se narodil ve Finsku, kde v té době žili jeho rodiče. Od narození mu, stejně jako jeho starším sestrám, náležel titul Kníže carské krve, neboť byl po mužské linii pravnukem vládnoucího cara Alexandra II.
Roku 1924 byl prohlášen imperátorem a jeho otec mu udělil titul «Cesarevič následník a Velkokníže».
Po smrti otce roku 1938 přijal ve věku 21 let označení «Hlava ruského carského domu» a jako takový byl akceptován šesti velkoknížaty a knížaty carské krve, stojícími bezvýhradně za ním v dynastickém pořadí následnictví, а také většinou vládnoucích domů Evropy. Později se však členové rodiny Romanovových zachovali kriticky k prohlášení jeho jediné dcery, Marie Vladimirovny, jeho následnicí.
Na rozdíl od svého otce sе neprohlašoval za imperátora, ale do konce života používal pouze titul «Velkokníže».
Zemřel v dubnu roku 1992, kdy byl na návštěvě na Floridě v USA, při projevu před americkými podnikateli, které vyzýval k ekonomické podpoře obrodivšího se Ruska.
Podle jeho poslední vůle byly jeho ostatky převezeny do Sankt Petěrburku. V Isakievském chrámu v Sankt Petěrburku jej coby hlavu ruské carské rodiny na poslední cestu vyprovázel nejsvětější Patriarcha moskevský a celé Rusi Alexij II. Vladimír Kirillovič je pohřben ve velkoknížecí hrobce Petropavlovského chrámu v Sankt-Petěrburku.
Otázka nároku potomstva Vladimira Kirilloviče na vedení v ruském carském rodě
[editovat | editovat zdroj]Vladimir Kirillovič se roku 1948 oženil s dcerou knížete Georgije Iraklieviče Bagrationa, hlavy gruzínského panovnického domu v exilu, Leonidou Georgijevnou Kirby, rozenou kněžnou Bagration-Muchranskou. Leonida Georgijevna předtím byla provdána za bohatého Američana, Sumnera Moore Kirbyho, s nímž se rozvedla v roce 1937.
Jediný potomek z manželství Vladimira Kirilloviče a jeho ženy Leonidy Georgijevny, dcera Marija Vladimirovna, se narodila 23. prosince 1953 v Madridu.
Ke konci života Vladimira Kirilloviče již nebylo žádných mužských představitelů ruského carského rodu, kteří by nebyli v nerovnorodých, nedynastických (neboli morganatických) manželstvích. Děti pocházející z takových manželství nejsou, podle Základních zákonů Ruského impéria a podle Úřadu carské rodiny, považovány za členy ruské imperátorské rodiny, nejsou velkoknížaty a dokonce ani knížaty carské krve. I když se Vladimír Kirillovič nikdy sám za imperátora neprohlašoval a neucházel se o virtuální trůn, z moci hlavy carského zákonodárství označil za svoji nástupkyni dceru Marii Vladimirovnu, narozenou z rovnorodého manželství. Zeť Vladimíra Kirilloviče, princ František Vilém Pruský, přijal pravoslaví a začal sebe označovat za velkoknížete Michaila Pavloviče (pár se ovšem brzy rozvedl a on se navrátil k luteránství) a syna narozeného v tomto manželství (tedy vnuka Vladimira Kirilloviče) následníkem cesarevičem a velkoknížetem Georgijem Michajlovičem. Podle Zákona o následnictví (ст. 30 Основных законов) skutečně po přerušení mužské následnické linie rodu přechází následnictví na ženskou linii posledního vládnoucího panovníka.
Výnos o následnictví
[editovat | editovat zdroj]Ruská pravidla pro následnictví byla právně upravena dvěma výnosy cara Pavla I. ze dne 5. dubna 1797. První z nich, Statut o carské rodině se týkal organizace, členství, práv a titulů členů romanovské dynastie, včetně jejich sňatků. Tento výnos byl upraven carem Alexandrem III. v roce 1886 a následně také carem Mikulášem II. v roce 1911. Druhý pak, nazvaný Carský výnos o následnictví, se týkal vlastního následnictví, kde bylo ustanoveno polosalické právo v nástupnictví na ruský trůn.
Tituly a oslovení
[editovat | editovat zdroj]- 1917 - 1924 Jeho Výsost kníže imperátorské krve Vladimír Kirrilovič Ruský
- 1924 - 1938 Jeho carská Výsost cesarevič, následník a velkokníže Vladimír Kirrilovič Ruský
- 1938 - 1992 Jeho carská Výsost velkokníže Vladimír Kirrilovič Ruský, vévoda holštýnsko-gottorpský, hlava carského domu
Vývod z předků
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
- ↑ Darryl Roger Lundy: The Peerage.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Vladimír Kirillovič Ruský na Wikimedia Commons - Následnictví ruského trůnu Archivováno 26. 10. 2013 na Wayback Machine.
.svg)
