Wikipedista:Miroslava Fišerová/Pískoviště

Jan Zrzavý Ilustrátor a uctívač krásy: Novotná Zuzana, Leffová Linda, Národní galerie Praha 2016, 33 stran ISBN 978-80-7035-635-7

Ilustrace zpočátku vznikaly na objednávku nakladatelů, především Otakara Štorch–Mariena, s nímž sdílel svůj obdiv k Juliu Zeyerovi. Jako jedna z prvních vznikla na Vánoce 1917 v nakladatelství Aventinum malá knížka s názvem Jeníkovy pohádky. Obsahovala deset příběhů, které Zrzavý napsal jako vzpomínku na dětství na Vysočině a opatřil kresbou na obálce. Kresby s typickým rukopisem na obálkách byly nejčastější prací pro další knihy (Básníkovo jaro od Antonína Sovy, divadelní hra Narození od Karla Štorcha, Červený kolotoč od Olgy Scheinpflugové atd.),

Tvořil také početnější kresebné cykly. Ilustrace Máchova Máje vyšly v Aventinu na Vánoce 1924, v roce 1927 vytvořil výtvarný doprovod ke Kytici K.J.Erbena. Ke každé básni zhotovil celostránkovou uhlovou černobílou ilustraci. Obě díla sklidila velký obdiv a byla vydávána opakovaně řadu let. Vydání Máje z roku 1954 Zrzavý rozšířil o další ilustrace a svůj autoportrét na vinětě.

Trvale se zabýval myšlenkou na vytvoření ilustrací k dílu Julia Zeyera, podrobně studoval jeho život a tvorbu. Studoval fotografie se Zeyerovým portrétem, jeho posmrtnou masku a kresby. Na základě toho vytvořil několik Zeyerových portrétů a také volné ilustrační kresby. V roce 1957 získal možnost podílet se na vydání ilustrovaného Zeyerova díla kresbami k romanetu Dům u tonoucí hvězdy. Pro další zeyerovský cyklus Světla východu (1958) nakreslil černobílé portréty inspirované orientálními příběhy. K epické básni Olgerd Gejštor (1959) vytvořil celostránkové tužkové kresby s postavami zasazenými mezi siluety pražských staveb.

Od nově vzniklého Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění dostal Zrzavý v roce 1953 zakázku na ilustrace k Shakespearovým Sonetům. Uhlové kresby s erotickým nádechem doprovodily vydání v roce 1955. Jeho kresby nesly obálky dalších knih, např. Stařec a moře (1956). V roce 1959 vytvořil velký cyklus uhlových kreseb k Máchově poetické povídce Pouť krkonošská. Podobné uhlové kresby doprovodily romantickou povídku F.M.Dostojevského Bílé noci (1964).

Od roku 1957 vytvářel i barevné ilustrace – Islandský rybář Pierra Lotiho (1957), Dělníci moře Victora Huga (1960) a Gogolovy Večery na Dikaňce (1963). Vzhledem k množství ilustrací připravil si nový postup prvotisku základního motivu, který postupně upravoval až do knižní podoby. Tuto formu vícelistového prvotisku uplatnil také v černobílých kresbách pražských panoramat ke knize veršů Zpěvy o Praze od Jaroslava Seiferta (1968). Zrzavého poslední ilustrátorskou prací jsou kresby k výboru poezie Tři zpěvy od Viktora Dyka (1973).

Galerie EPO1 (Trutnov)

Galerie je umístěna v historickém objektu bývalé elektrárny v okrajové části města Trutnova. Byla otevřena v roce 2023. Zalložilii ji manželé Renata a Rudolf Kasperovi, kteří se rozhodli nevyužívaný objekt přetvořit v centrum současného umění. Na ploše 3 400 m² jsou vystaveny sochy, malby, instalace či fotografie umělců ze středoevropského prostoru.

Jednou z hlavních myšlenek a cílů EPO1 je podporovat mladé umělce a zprostředkovat jejich díla veřejnosti v prostorech galerie. Poskytuje i zázemí pro tvorbu mladých umělců (Rezidenční byty, ateliéry, dílny), kteří tak mohou svá díla vytvářet přímo na místě.

V rámci projektu Power for Space instaluje EPO1 sochy do veřejného prostoru. ve městě . Kolem budovy jsou nainstalována velkoprostorová díla známých osobností českého umění jako. Suška, Gabriel, Typlt, Cais.

Stálá expozice se věnuje historii poříčské elektrárny, která sahá až do roku 1912 i výrobě elektrické energie na Trutnovsku.

ateliér Tsunami z Náchoda

Výstavy: Volume – akustická dimenze v současném umění.- sochy nebo plátna, které mají něco společného se zvukem.

Power Post Station. – se zabývá konverzí energie.

Fresh Power – mapuje českou sochařskou scénu nejmladší generace.

Fort II (Radíkovská pevnůstka)

Jednovalový fort byl nejmodernějším objektem olomoucké pevnosti, unikát pevnostní architektury v českomoravském prostoru.

Třetí etapa budování císařsko-královské fortové. pevnosti města Olomouc v 70. letech 19. století byla zahájena v souvislosti s rozvojem dělostřelecké techniky. Zavádění dalekonosných drážkových děl si vyžádalo výstavbu předsunutých objektů (festů), vzdálených od pevnostního jádra, na klíčová přístupová místa. Plánovany byly festy na Svatém Kopečku (6 objektů), Chlumu u Velkého Týnce (3 objekty) a Pod Lipkou u Lutína (3 objekty). Fort na Radíkově měl být jedním z objektů festu na Svatém Kopečku, zajišťujících obranu města ze severovýchodu a jako jediný byl skutečně postaven. Projekt byl schválen v roce 1871, stavba byla zahájena v roce 1872 a v srpnu téhož roku ji navštívil v rámci své inspekční cesty císař F.J.I. Fort byl dokončen v červnu 1874, ale následně byl projekt rozšířen o další budovu s obrannými prvky, která byla dokončena na podzim 1874. V budově Paradis bylo ubytováno 216 mužů, v přilehlé budově důstojníci a 50 dalších vojáků. Maximální ubytovací kapacita fortu byla 660 mužů.

Od ostatních fortů se odlišoval. Má nepravidelný šestiúhelníkový půdorys bez reduitu. Objekt je tvořen mohutným zemním valem, na kterém se nacházela otevřená dělostřelecká postavení se 43 děly a obsazen byl 469 vojáky. Kolem fortu je suchý příkop vylámaný ve skále. Obranu příkopu zajišťovaly 3 vnitřní kaponiéry s deseti děly. Krytou chodbou byly přes zemní val propojeny s vnitřním kasárenským objektem.

Dokončovací stavební práce probíhaly až do roku 1882 (letopočet se zachoval na klenáku jedné z odvodňovacích štol). V roce 1875 musel být kvůli prosakování srážkové vody objekt Paradisu zpevněn další betonovou vrstvou a opraveny drobné trhliny. V letech 1881–2 byla prováděna rekonstrukce sesunuté části kontreskarpy (vnější strana obvodového příkopu) na obou bocích pevnůstky. Objekt byl využíván i k výcvikovým účelům. V okolí mimo fort byly postaveny dřevěné baráky pro cvičící vojska a další podpůrné objekty (špitál v Radíkově, dvě vojenské studny jako zdroj pitné vody v Samotiškách a prachárna v polích u Samotišek).

Dne 7. listopadu 1888 nabyl platnosti císařský dekret o zrušení olomoucké pevnosti z 9.3.1886. Byla zahájena postupná demolice objektu.

V roce 1894 byl fort prodán ve veřejné dražbě. Pozemky získalo město Olomouc.

James Clerk Maxwell

Maxwellův rodný dům v Edinburghu

Matematicky formuloval zákonitosti Faradayova modelu elektromagnetického pole (Maxwellovy rovnice). Zpracoval Faradayovy názory o elektřině a magnetismu v soustavnou teorii, v níž předpověděl existenci a vlastnosti elektromagnetických vln, šířících se rychlostí světla. Na tom založil svou elektromagnetickou teorii světla. Využil polarizované světlo ke studiu rozložení tlaku v pevných látkách. Zabýval se pružností a kinetickou energií plynů. Je považován za zakladatele kinetické teorie plynů a statistické fyziky obecně. Významně přispěl k pochopení viditelnosti barev a vytvořil první barevnou fotografii. Z dalších vědních oborů, které obohatil svými myšlenkami a experimenty, lze uvést astronomii a termodynamiku.

Je považován za největší postavu teoretické fyziky mezi Newtonem a Einsteinem.

Pochází z nižší skotské šlechty, otec sám se narodil jako John Clerk a další jméno Maxwell připojil až když zdědil po předcích panství v Middlebie. Nechal si postavit dům Glenlair poblíž vesnice Corsock v jižním Skotsku, v němž James Clerk Maxwell prožil dětství. V této době projevoval velký zájem o mechanické hračky, měl i výtvarné nadání. Otec byl právník, matka zemřela, když mu bylo 8 let. V letech 1841–1847 studoval na akademii v Edinburghu. Otec dbal o jeho intelektuální výchovu, bral ho na setkání Edinburgské Společnosti umění a místní pobočky Královské společnosti. V roce 1846, ve věku 15 let, James napsal svou první vědeckou práci The description of oval curves and those having a plularity of foci (Popis oválných křivek a křivek s množstvím ohnisek), která byla přijata Královskou společností v Edinburghu. V letech 1847–1850 studoval na edinburghské univerzitě fyziku, chemii, matematiku a filozofii. Zabýval se různými chemickými a elektrotechnickými přístroji, ale nejvíce ho zaujaly vlastnosti polarizovaného světla. Experimentováním s polarizačními hranoly objevil fotoelasticitu. V letech 1850–1854 pokračoval na Trinity College v Cambridgi. Studia zakončil s vynikajícím prospěchem a Smithovou cenou za matematiku. V Cambridgi zůstal další dva roky, zabýval se optikou, zejména teorií barev a barevného vidění. Své poznatky zpracoval ve spise Experiments on colour (Pokusy s barvou), který přednesl Královské společnosti v březnu 1855.

V září 1855 složil zkoušky učitelské způsobilosti. Kvůli otcově nemoci se vrátil do Glenlairu. Po jeho smrti nastoupil v listopadu 1856 na místo profesora fyziky na Marishallově koleji v Aberdeenu. Získal pověst vynikajícího matematického fyzika, když studiem Saturnových prstenců matematicky dokázal, že jejich strukturu tvoří drobná tělíska. Na přelomu let 1855–1856 přednesl v Cambridžské filozofické společnosti svou práci o Faradayových siločarách, v níž vytvořil matematickou teorii pro stacionární elektrický proud a elektronické stavy. V roce 1858 se oženil s Katherine Mary Dewarovou, dcerou ředitele Marishallovy koleje.

hrob Jamese Maxwella v Partonu

V roce 1860 byl jmenován profesorem fyziky na King’s College univerzity v Londýně. Léta londýnského působení patřila v jeho životě k nejplodnějším. V roce 1861 předvedl v britském Královském institutu první barevnou fotografii, když pomocí barevných filtrů (modrého, zeleného a červeného) nechal udělat tři dílčí snímky barevné stuhy. Pracoval teoreticky a experimentoval ve dvou oblastech. Aplikací statistických zákonů dosáhl významných poznatků v kinetické energii plynů. V roce 1865 univerzitu opustil a dalších šest let trávil převážně na svém sídle v Glenlairu jako soukromý vědec. Věnoval se studiu Faradayových spisů o elektřině a magnetismu, k jeho myšlenkám se vždy otevřeně hlásil a usiloval o matematické vyjádření jeho teorií. Z oblasti elektromagnetických jevů přešel do hydromechaniky. Modifikací hydromechanických zákonů formulovaných W. Thomsonem (lord Kelvin) a zejména von Helmhotzem vytvořil analogickou teorii pro elektromagnetické jevy. V prosinci 1869 představil v londýnské Královské společnosti svou práci Dynamická teorie elektromagnetického pole (Dynamical Theory of The Electromagnetic Filed), v níž matematicky formuloval zákony elektromagnetického pole ve tvaru parciálních diferenciálních rovnic (Maxwellovy rovnice). Pracoval na svém Pojednání o elektřině a magnetismu (A Treatis on Electricity and Magnetism), které vyšlo v roce 1873. Formuloval zde matematickou teorii makroskopické elektrodynamiky, která se stala východiskem pro většinu moderních teoretických metod používaných v silnoproudé a slaboproudé elektrotechnice 20. století.

Pamětní deska na zdi kostela v Partonu

Od roku 1871 Maxwell působil jako profesor experimentální fyziky na univerzitě v Cambridgi, kde se podílel na vybudování Cavendishovy laboratoře a byl jejím prvním ředitelem. Věnoval se také uspořádání Cavendishovy pozůstalosti a zveřejnil řadu jeho prací. V roce 1872 byl zvolen čestným členem Trinity College. Dostalo se mu poct i v zahraničí od akademie v Bostonu, Filadelfii, New Yorku, Amsterodamu, Vídni. Byl zvolen dopisujícím členem Královské vědecké společnosti v Göttingenu.

Maxwell miloval britskou poezii, dokonce sám i básně skládal. Zpíval písně skotského básníka Roberta Burnse a sám se doprovázel na kytaru.

Počátkem roku 1879 se u něj začaly projevovat příznaky choroby, které po několika měsících podlehl. Zemřel 5. listopadu 1879 na rakovinu žaludku ve věku 48 let. Byl pochován na hřbitově ve vesničce Parton poblíž Glenlairu.

V roce 1977 byla ve Skotsku založena charitativní nadace JCM Foundation, která získala v roce 1993 Maxwellův rodný dům v Edinburghu, Část domu je upravena na muzejní prostory věnované památce na tohoto vědce.

V roce 2008 byla v Edinburghu odhalena socha Jamese Mawwella, dílo sochaře Alexandra Stoddarta, Na bočních panelech jsou reliéfy zobrazující Newtonovy experimenty se světlem a hranoly a Einsteina, který drží model pokřiveného časoprostoru na gumové podložce.

Dílo

Maxwellovo vědecké dílo bylo publikováno ve 101 článcích, knihách, učebnicích a pojednáních. Byl též autorem řady odborných i populárních přednášek, proslovů, životopisných článků (Faraday, Helmholtz), recenzí i esejí (do časopisu Nature či Encyclopedia Britannica).

Tématicky lze jeho dílo rozčlenit do několika kategorií:

• čistá geometrie

• teorie pružnosti, hydrodynamika

• mechanika, stabilita prstenců Saturna

• geometrická optika, pokusy s barevným viděním

• kinetická teorie plynů, termodynamika

• teorie elektromagnetismu včetně teorie světla

Elektromagnetická teorie

V letech 1855–1865 napsal řadu článků, v nichž rozvinul svou formulaci elektromagnetické teorie založené na Faradayových myšlenkách a experimentech.

Maxwell je tvůrcem teorie elektromagnetického pole, která jednotným způsobem vysvětluje všechny elektromagnetické jevy. Vyšel z poznatku, že měnící se magnetické pole je provázeno vznikem indukovaného elektrického pole. Vyslovil předpoklad, že existuje také jev opačný, tj. měnící se elektrické pole vytváří pole magnetické. To znamená, že děje, které vznikají při změnách pole elektrického nebo magnetického, jsou symetrické. Poznatek o symetrii elektromagnetických dějů patří k nejdůležitějším Maxwellovým objevům. Výsledky své práce shrnul do čtyř diferenciálních rovnic, které se staly základem teorie elektromagnetického pole. Na základě řešení těchto rovnic předpověděl v roce 1865 existenci příčných elektromagnetických vln, které se mohou šířit ve vakuu rychlostí světla. Úplnou matematickou formulaci teorie elektromagnetického pole uvedl v letech 1864 až 1865 v práci A Dynamical Theory of the Electromagnetic Field (Dynamická teorie elektromagnetického pole). Své předchozí poznatky shrnul v roce 1873 v obsáhlém Pojednání o elektřině a magnetismu (A Treatis on Electricity and Magnetism). V době, kdy svou teorii propracoval také matematicky, neexistoval pro jeho tvrzení žádný přímý důkaz. Jeho teorie byla všeobecně přijata až po dvaceti letech, kdy v roce 1887 Heinrich Hertz zahájil svou práci s rádiovými vlnami a experimentálně objevil elektromagnetické vlnění.

Maxwellovy rovnice jsou nejen základními zákony elektromagnetismu, ale dají se z nich odvodit i zákony optiky. Maxwellovy poznámky o šíření světla přes pohybující se éter inspirovaly Alberta Michelsona k pokusu s interferometrem, což mělo význam pro objev teorie relativity, stejně jako snahy smířit Maxwellovy rovnice polí s Newtonovými zákony. V uplynulém století se jeho rovnice hojně využívaly jak v teoretické, tak aplikované vědě. Velkou předností Maxwellových rovnic je, že jsou obecně platné, obstojí za všech okolností.

Speciální teorie relativity vděčí za svůj původ Maxwellovým rovnicím elektromagnetického pole.

Albert Einstein

Kinetická teorie plynů

Zkoumáním pohybu molekul plynů dospěl k závěru, že každá z nich má při stejné hmotnosti a jiné rychlosti rozdílnou kinetickou energii. Na řadě experimentů ukázal, jak mohou fenomény rozptylu, vazkosti a tepelné vodivosti souviset s molekulárním přenosem tíhy, hybnosti a energie. Statistické rozdělení rychlostí náhodného pohybu částice plynu je velmi dobře popsáno Maxwellovým-Boltzmannovým rozdělením. Zavedl pojmy jako je doba relaxace a viskoelasticita. Zkušenost s kinetickou teorií později přispěla ke vzniku kvantové mechaniky. Maxwell vypracoval formuli, která (u každé dané teploty) udává, jakou specifickou rychlostí se bude ta která frakce molekul daného plynu pohybovat. Tato formule je jednou z nejužívanějších vědeckých rovnic a má důležité uplatnění v mnoha odvětvích fyziky

• Maxwellova nadace