Wikipedie

Bell P-39 Airacobra

americký stíhací letoun

Bell P-39 Airacobra byl americký stíhací letoun bojově nasazený v druhé světové válce. Jeho hodnocení je velmi rozporuplné – v leteckých silách USA a Spojeného království měl špatnou pověst, naopak sovětskými letci byl hodnocen výborně. Jednalo se o stroj velice neobvyklé a zajímavé koncepce. Motor byl umístěn až za pilotní kabinou, blízko těžiště stroje, přičemž malé momenty zlepšovaly obratnost letounu. Přitom vrtule v přídi letounu byla hnána přes dlouhý spojovací hřídel, procházející pod pilotem. V „prázdné“ přídi tak mohla být soustředěna hlavňová výzbroj.

P-39 Airacobra
Bell P-39Q-1-BE (42-19447, „Saga Boy II“) USAAF
Bell P-39Q-1-BE (42-19447, „Saga Boy II“) USAAF
Určenístíhací letoun
PůvodSpojené státy americké
VýrobceBell Aircraft Corporation
ŠéfkonstruktérRobert J. Woods
První let6. dubna 1938[1][2][N 1]
Zařazeno1941
UživatelUSAAF
Sovětské letectvo
Royal Air Force
Výroba1940-květen 1944
Vyrobeno kusů9 584 ks
VariantyBell XFL Airabonita
Další vývojBell P-63 Kingcobra
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dalším nezvyklým prvkem bylo použití příďového podvozku. Tyto prvky, ač z druhé strany znamenaly jistý prodělek na hmotnosti prázdného letounu, zaujaly potenciální kupce — vojenská letectva, zvláště když firma Bell, která byla nováčkem mezi leteckými výrobci, ovšem velice průbojným a dravým, v reklamních materiálech slibovala velice zajímavé výkony — maximální rychlost se měla u sériových letounů pohybovat kolem 400 mil za hodinu (tedy kolem 644 km/h). Z tohoto také vycházelo typové označení P-400, které bylo použito u původně britských letadel modelu Airacobra, které po útoku na Pearl Harbor Američané neprodleně zabavili a zařadili do výzbroje USAAF.

Vývoj

editovat
 
Bell XP-39 se vstupním ústrojím turbokompresoru na bocích.
 
Detail trupu
 
P-39Q Airacobra

První prototyp letounu XP-39 (sér. č. 38-326) vzlétl 6. dubna 1939 na letišti Wright Field v Ohiu.

Dne 27. dubna 1939 objednalo velitelství US Army Air Corps předsérii 12 letounů YP-39 (sériová čísla 40-27 až 40-39). Neozbrojený prototyp poháněný dvanáctiválcovým vidlicovým motorem Allison V-1710-39 o výkonu 802 kW s turbokompresorem B-5, bez pancéřování a ochranných (samosvorných) obalů nádrží, byl velice rychlý a dobře stoupal. Firma Bell hleděla jeho úspěchů využít a spustila přehnanou reklamní kampaň. Armádní letectvo letouny objednalo, ale později, kvůli potížím s doposud nevyzrálou konstrukcí turbokompresoru firmy General Electric, trvala na použití přeplňovaného motoru bez turbokompresoru. Než se továrna propracovala k podobě skutečného sériového stroje, narostla hmotnost a tím se pochopitelně snížily výkony.

 
Detail výzbroje zabudované v přídi stroje P-39Q-5-BE Airacobra (42-19993)

13. září 1940 byl zalétán první stroj z ověřovací série YP-39 s motorem Allison V-1710-37 o výkonu 809 kW. Letoun byl vyzbrojen jedním automatickým kanónem Oldsmobile M 4 ráže 37 mm a po dvojici kulometů Browning M2 ráže 12,7 mm a 7,62 mm. Pilot byl chráněn lehkým pancéřovým štítem, svislá ocasní plocha byla zvětšena.

Dne 12. října 1939 bylo kontraktem AC 13383 objednáno 80 letounů P-39C, z nichž nakonec vzniklo pouze 20 (sér. č. 40-2971 až 40-2990). Jejich stavba byla zahájena v druhé polovině roku 1940, první z nich byl zalétán v lednu 1941. Stroje poháněl motor Allison V-1710-35 o výkonu 809 kW.

Po dvacetikusové sérii P-39C následovala verze P-39D, která byla shodně s verzí C vyzbrojena čtyřmi kulomety ráže 7,62 mm, dvěma kulomety ráže 12,7 mm a kanónem ráže 37 mm, ale navíc dostala (na základě bojových zkušeností z Evropy) další pasivní ochranu — samosvorné nádrže. Stroj mohl nést na centrálním závěsu pumu o hmotnosti 227 kg, nebo odhazovatelnou přídavnou palivovou nádrž s kapacitou 283 l. Výkony tohoto stroje byly nad 5000 m slabé. Celková produkce „déčka“ dosáhla počtu 923 kusů.

Zájem o nákup Airacobry projevila Francie a Velká Británie, avšak nakonec je odebrali pouze Britové, kteří je do služby v RAF zařadili pod bojovým jménem Airacobra Mk.I. Tato verze byla téměř identická s verzí P-39D s tím rozdílem, že v letounu byl zabudován automatický kanón M1 ráže 20 mm a motor Allison V-1710-E4 s výkonem 1 150 koní,[N 2] šest kulometů mělo ráži 7,7 mm.

Verze P-39D se vyráběla v několika modifikacích. P-39D-1 (336 kusů) měla zaoblený přechod z kýlové plochy do hřbetu trupu a nesla kanón M 1. P-39D-2 (156 kusů) měla pohonnou jednotku Allison V-1710-63 o výkonu 975 kW. Bitevní P-39D-3 a D-4 měly pancéřování chladiče oleje a glykolu. Vznikly také tři experimentální XP-39E a určitý počet dvoumístných strojů TP-39.

Dalším vývojem vznikla varianta P-39F, jejíž 229 vyrobených exemplářů mělo dvanáct výfuků na každé straně a vrtuli Aeroproducts místo původní Curtiss Electric. U jednotek tyto stroje upravovali instalací pancéřové desky pod trup a dvou fotokamer do zádě trupu. Takto upravené letouny nesly označení P-39F-2. Pětadvacet strojů P-39J bylo navíc vybaveno automatickým regulátorem plnicího tlaku a motorem Allison V-1710-59.

Verze P-39K až N se lišily instalovanými motory a vrtulemi, přičemž varianta -N měla motor V-1710-85 o výkonu 1044 kW. Verze P-39Q byla určena pro dodávky do SSSR, jejíž výroba byla zadána v září 1942. První letouny vyšly z výroby v březnu 1943 a byly osazeny pohonnými jednotkami V-1710-85. Výzbroj tvořil kanón ráže 37 mm a celkem čtyři kulomety ráže 12,7 mm, které byly po dvou v přídi a v pouzdrech pod křídlem. Jednotlivé subvarianty P-39Q byly označovány P-39Q-1 až P-39Q-30.

Výroba Airacober skončila v září roku 1944. Celkem bylo postaveno 9558 Airacober všech verzí.[zdroj⁠?!]

Bojové nasazení

editovat
 
Airacobra Mk.I (AH589), 601. peruť RAF

První YP-39 převzalo letectvo USAAC 12. října 1940, poslední v prosinci téhož roku. Sloužily především ke zkouškám a výcviku armádních pilotů.

Stroje P-39C byly předány do výzbroje 39. Pursuit Squadron podléhající 31. Pursuit Group. Dosloužily během výcviku v průběhu války. V létě 1941 byly tři kusy (40-2981, 40-2983 a 40-2984) dopraveny do Velké Británie, kde obdržely sériová čísla DS173 až 175. První P-39C byl předán k testům do A&AEE v Boscombe Down DS174 do Air Fighting Development Unit v Duxfordu. Na konci října 1941 byly oba stroje předány operační 601. peruti RAF.

Prvních 11 Airacober Mk.I RAF bylo v září 1940 předáno 601. peruti „County of London“, u níž tehdy sloužilo několik československých pilotů, např. F/Lt Jaroslav Himr a F/Lt. Jiří Maňák. Čtveřice strojů zahájila bojové operace nad Francií, Britové však s těmito stroji nebyli spokojeni, i když oceňovali jejich manévrovací schopnosti. Proto byly 11. října 1941 staženy z bojových akcí a 212 kusů bylo odesláno do SSSR.

Armádní letectvo USA používalo Airacobry zejména v Tichomoří při útocích na pozemní cíle, na Aljašce, v Itálii a na Islandu, další stroje získalo v roce 1942 Royal Australian Air Force, Portugalské letectvo pak používalo 18 internovaných Airacober. Letouny používalo též Forces aériennes françaises libres, letectvo Svobodné Francie a od května 1944 i vzdušné síly spojenecké Itálie, která své Airacobry vyřadila až v roce 1951.

V Sovětském svazu se staly Airacobry oblíbenými stroji a piloti zde s nimi dosahovali pozoruhodných bojových úspěchů. Spočívalo to zejména v tom, že boje na východní frontě se vedly v nižších letových hladinách a uspěly zejména ty letouny, které byly dobře manévrovatelné. Proto s nimi létala řada sovětských es. Například Alexandr Ivanovič Pokryškin, Grigorij Andrejevič Rečkalov a Alexandr Fjodorovič Klubov u 16. gardového stíhacího leteckého pluku (16. GIAP), od léta 1943 do léta 1944 Vladimir Dmitrijevič Lavriněnkov u 9. GIAP, Vladimir Ivanovič Bobrov u 129. GIAP a 104. GIAP, Nikolaj Dmitrijevič Gulajev, od začátku roku 1943 do konce léta 1944 Alexej Vasiljevič Aleljuchin u jednotky 9. GIAP, bratři Dmitrij Borisovič Glinka a Boris Borisovič Glinka u 45. IAP a 100. GIAP, Alexej Semjonovič Smirnov u 153. IAP a 28. GIAP, od začátku roku 1943 do léta 1944 Sultan Amet-Chan u 9. GIAP, Michail Stěpanovič Tveleněv u 9. GIAP, Arkadij Fjodorov, Fjodor Fjodorovič Archipenko u 129. GIAP, Pavel Iosifovič Čepinoga u 508. IAP, Čičiko Kajsarovič Bendeliani u jednotky 54. GIAP a další. Sovětský svaz nakonec odebral největší počet strojů – 4 578 kusů.

Uživatelé

editovat
 
Sovětská P-39Q Airacobra

Specifikace (P-39L)

editovat
 
P-39D

Data podle[1]

 
Bell P-39Q Airacobra kapitána Pavla I. Čepinogy od 508. stíhacího leteckého pluku (508. IAP) VVS RKKA, podzim 1944. Na dveřích měl namalováno vyznamenání Řád Alexandra Něvského

Technické údaje

editovat
  • Posádka: 1 (pilot)
  • Rozpětí: 10,36 m
  • Délka: 9,19 m
  • Výška: 3,63 m
  • Plocha křídla: 19,79 m²
  • Prázdná hmotnost: 2 540 kg
  • Vzletová hmotnost : 3 530  kg
  • Pohonná jednotka: 1 × kapalinou chlazený vidlicový dvanáctiválec typu Allison V-1710-63
  • Výkon pohonné jednotky: 1 325 hp (988 kW)

Výkony

editovat
  • Maximální rychlost: 612 km/h ve výšce 3 350 m
  • Dolet: 2 360 km (s přídavnou nádrží s kapacitou 283 l při rychlosti 256 km/h)
  • Dostup: 10 650 m
  • Počáteční stoupavost: 1 220 m/min (udáváno také 19 m/s)

Výzbroj

editovat

Odkazy

editovat

Poznámky

editovat
  1. ↑ Některé zdroje uvádějí datum prvního letu 6. dubna 1939; existuje velmi dobrý důkaz, že rok 1938 je správný (viz diskuze (angl.)).[3]
  2. ↑ Ten je ovšem identický s motorem V-1710-35 — jedná se pouze o firemní označení firmy Allison, která tytéž motory dodávala americkému letectvu, které pro ně používalo výše zmíněné označení.

Reference

editovat
  1. ↑ a b c SCHMID, Jaroslav. Letadla 1939-45 Stíhací a bombardovací letadla USA. 2. vyd. Plzeň: Fraus, 1992. ISBN 80-85784-01-7. 
  2. ↑ Angelucci and Bowers 1987, p. 41.
  3. ↑ Matthews 1996, p. 85.
  4. ↑ Bell P-39 Airacobra [online]. Wings Palette [cit. 2020-02-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-02-28. (anglicky) 
  5. ↑ Zbyněk Válka, Stíhací letadla, Bell P-39 Airacobra, 1996, str. 68, ISBN 80-7198-091-9
  6. ↑ Gunston Bill, Bojová letadla, Bell P-39 Airacobra, Praha, 2006, str. 99, ISBN 80-7237-203-3
  7. ↑ Riccardo Niccoli, Letadla, Bell P-39 Airacobra, Praha, 2001, str. 30, ISBN 80-242-0651-X
  8. ↑ Máče, Jan. Bell P-39C Airacobra. Letectví a kosmonautika. Únor 2020, čís. 20, s. 67, ISSN 0024-1156.
  9. ↑ Václav Šorel, Češi a Slováci v oblacích, Bell P-39 Airacobra Mk.I, Plzeň, 1993, str. 72, ISBN 80-85831-02-3

Literatura

editovat
  • GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 85 a 99. 
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. Kapitola Bell P-39 Airacobra, s. 98–101. 
  • NICCOLI, Riccardo. Letadla, Nejvýznamnější současné i historické typy. Praha: Knižní klub, 2001. 224 s. ISBN 80-242-0651-x. Kapitola Bell P-39 Airacobra, s. 30. 
  • SCHMID, Jaroslav. Stíhací a bombardovací letadla USA. 3. vyd. Plzeň: Fraus, 1998. ISBN 80-7238-022-2. S. 12–15. 
  • ŠOREL, Václav. Češi a Slováci v oblacích. 1. vyd. Plzeň: Mustang, 1993. ISBN 80-85831-02-3. S. 72. 
  • VÁLKA, Zbyněk. Stíhací letadla 1939-45/USA-Japonsko. Olomouc: Votobia, 1996. 88 s. ISBN 80-7198-091-9. 

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bell_P-39_Airacobra&oldid=24184719“