Kordus

Víš, když jsem si tě zakládal, doufal jsem, že do tebe budu psát ve stylu čtrnáctileté puberťačky, jenomže nějak to nejde. Oni mi to milískování a mucínkání nejde vůbec přes prsty. Ach jo, asi jsem už fakt starý... Ale co, přestanu tě brát jako nějaký deníček s Edwardem na obalu a malým pozlaceným zámkem na ještě menší klíček, řekněme, že od teď jsi zápisník prestižní značky, třeba Moleskine nebo tak. Přichází čas dospět. Odhodit zdrobněliny. A začít se bavit k tématu :-) (ale smajlíky si neodpustím!)

Neděli jsem trochu flákal, takže zápis zabere hned dva dny a pět filmů. Inu, začneme:

Prvním nedělním zářezem se stal film Lži a ukázalo se, že pokud mi režisér předhodí zajímavé audiovizuální zpracování, jsem ochotný mu mnohé odpustit. Mých pět hvězdiček je možná trochu přehnaných a mezi dalším hodnocením se můžou cítit osaměle, ale klidně bych se na to podíval ještě několikrát. Příběh je o klukovi, co pracuje ve videopůjčovně, seznámí se s dívkou, co nemá zrovna šťastný život a později i s podivným kytaristou, co se jmenuje Diferente a má sklony k provádění ne zrovna legálních věcí... A pak se to zamotá. Není dobré zjišťovat si cokoliv dalšího, protože i když se dá pointa odhadnout přibližně od poloviny, stejně je výsledek působivý.

Ale jak už jsem psal, důležité je na tomhle snímku zpracování. Režisér Rafi Mercado se živí jako producent a režisér hudebních klipů a na jeho stylu je to poznat. Rychlé střihy, dynamická kamera, zajímavě komponované záběry "na efekt", to celé propojené s hudebním podkresem, který perfektně doplňuje viděné. Občas doslova, kdy je do hudby namixovaná řeč postav při scéně jejich milování. U mě by Lži obstály i s horším příběhem, pokud jste ochotni dát přednost formě nad obsahem (a teď pár mých spolužáků asi potřáslo hlavou a řekli si, že jsem blb), zkuste si je sehnat.

Pak přišel Timorský sen. Ach jo. Možná si to měl odpustit.

Pominu, že byl z pro mne neomluvitelných důvodů pouštěn z nějakého ošklivě komprimovaného DivXu (Co, sakra, dělá na filmovém festivalu DivX?! Ještě v tak blbé kvalitě, s vodoznaky, či jak se tomu v digitální době říká, vlevo nahoře a vpravo dole?!). Zapomenu i na to, že chybělo posledních pět minut, takže jsme zbytek filmu "viděli" pouze v textové podobě díky českému překladu. A dokonce se pokusím i pochopit, že to celé běželo ve Windows Media Playeru, když existuje tolik lepších přehrávačů (ano, jsem pozér, co nemá rád některé výtvory od Microsoftu, i když, sláva Win7! :-P).

Ale nevím, proč se ze všech možných zástupců jihokorejské kinematografie objevil na festivalu zrovna tenhle.

Kvůli zajímavému prostředí (Východní Timor), kde lidé žijí na hranici naprosté chudoby a panují zde neustálé ozbrojené konflikty? Nebo kvůli... a sakra. Nic dalšího mě nenapadá.

Zbytek je totiž obyčejný sportovní film, jakých se dá najít ve videopůjčovně hromada. Looser (v tomhle případě Korejec), co hrál kdysi fotbal, se shodou okolností a částečně svojí blbostí objeví mezi další hromadou looserů (dětí v Timoru, které mají tu smůlu, že nemají peníze, některé ani rodiče, budoucnost atp., což je sice pěkně na kosočtverec a rozhodně to nehodlám zlehčovat, jenže pochybuju, že zrovna tenhle film zachrání je nebo jiné děti v jiných zemích, co jsou na tom úplně stejně), co si kopou na hřišti, po několika peripetiích z nich udělá skutečný fotbalový tým a nakonec vyhrajou svůj první zápas. Je to zbytečně natahované, obsahuje to snad všechny žánrová klišé a jako bonus hromadu přehnaných emočních výlevů, které mě desně štvaly. Stačilo trošku ubrat a šel bych o hvězdičku výše, jenže takhle to podle mého hodnotícího systému nepůjde. (aneb ** - film, který mne neoslovil, ale dokázal jsem se na něj podívat bez újmy na zdraví či psychice) A opravdu si nedokážu vysvětlit jeho vysoké hodnocení. U Strýčka Búnmího jsem trpěl jak zvíře a přesto tam se těm pěti hvězdičkám nedivím... No nic, raději popojedeme.

Monga. Dvou a půl hodinový příběh kluka, co se přistěhoval do nového města, kvůli přátelství a ochraně se přidá ke gangsterům, postupuje na "karierním" žebříčku a...

Dost těžko se mi o tomhle filmu píše, protože nevím, co mu vytknout. Je tam všechno. Je to dlouhé přesně tak, aby bylo řečené vše podstatné, natočené tak, aby bylo vše pochopitelné a vůbec - kdybych si udělal TOP 3 filmů ze Cinema Mundi, nejspíš by se tam objevil. Mám nakoukáno docela dost věcí z Číny a Hong Kongu, ale tohle je teprve můj druhý Taiwan a asi bych se na tuhle oblast mohl zaměřit podrobněji...

Pokud se vám líbí Kmotr, Zjizvená tvář, Biyeolhan geori, nebo třeba Volba, je velká šance, že vás Monga zaujme stejně.

A tím se přesouváme na pondělí k filmu Sbohem, Bagdáde. Původně jsem ho ani neměl ve výběru, jenomže pak došlo k několika změnám v programu a když už se mi udělalo volné okénko, řekl jsem si, proč ne a šel.

Režisér Mehdi Naderi měl při realizaci svého prvního fikčního filmu dost těžkou pozici (jinak má na kontě několik dokumentů a krátkých filmů). Pořád musel předělávat scénář, nikdo mu jej nechtěl schválit a dát mu peníze, až si ho za pár šupů nakonec natočil sám... Jenomže minimálně z mé strany to nedopadlo nejlépe.

Snímek má tří hlavní aktéry. Amerického vojáka Daniela Dalca, který má po krk války, ale nemůže se vrátit domů, protože před nastoupením na misi boxoval a prohrál zápas, ve kterém šlo o velké peníze, což se některým lidem nelíbí. Iráckého učitele matematiky Saleha, jemuž americká invaze zničila život i rodinu a on se v zoufalosti připojil k Talibánu. A Iráčanku Rebeccu, která neví, jestli její manžel žije (sice mi moc nedochází souvislosti, ale podle všeho je její manžel Saleh) a má sen, že si na místě minového pole vysází palmy... I když mi příběh nepřišel tak pitomý jako některým mým kamarádům, je to celé nepřehledné a není lehké se orientovat v tom, co vidíme.

Čemuž kamera rozhodně nepomáhá. Dokumentární styl by mi zase tak nevadil, jenomže ten obraz se klepe až moc, dvě třetiny filmu jsou natočené v detailu nebo polodetailu, je to zmatené, ošklivé a navíc nevím, jestli jde o původní záměr režiséra (třeba měl pocit, že tímhle provedením získá jeho výpověď o tom, že válka je vůči normálním lidem děsná svině, větší váhu), nebo výsledek seškrtaného rozpočtu. Možná jsem už příliš zmlsaný komerční produkcí, ale nebylo pro mě jednoduché vydržet až do konce.

Přesto Sbohem, Bagdáde nezatracuji a je fajn, že si ho nakonec Naderi dokázal vydupat. Snad se mu u příštího filmu povede lépe a bude si moct dovolit i steadicam :-)

Druhým a posledním pondělním filmem byly makedonské Matky. Podle anotace to je film, který bych si sám od sebe nepustil a vlastně ani nevím, proč jsem ho zařadil do svého festivalového výběru. Nelitoval jsem jediné minuty. Od režiséra Milča Mančevskiho jsem viděl Před deštěm, který se mi líbil úplně stejně jako Matky, což znamená hodně s jednou drobnou výhradou.

Jde o tři filmové povídky (děj si můžete ve zkratce přečíst v obsahu a není dobré si zjišťovat něco víc), kdy první je natočená jako fikční film, druhá jako fikční film o natáčení dokumentu a třetí jako dokument. Geniální posun. Řemeslně jsou všechny zvládnuté perfektně a je s podivem, že takhle rozdílné styly drží pohromadě. Ta zmíňená výhrada se váže ke třetí části, která je moc dlouhá a zkrácení o čtvrt hodiny by určitě pomohlo.

Je škoda, že se Matky nedostaly mezi soutěžní filmy, viděl bych je tam raději než řecký Špičák, snad ten člověk, co vybíral zástupce z jihoevropské sekce ví, co dělá. Ale pokud to s filmem myslíte vážně a nekoukáte jen na samý Hollywood (nebo Asii nebo Indii), vaší pozornosti by ujít neměly.

Ještě krátce k festivalu samotnému.

České titulky už zlobí jen výjimečně a na pár vteřin, což je veliké pozitivum, za což organizátorům patří můj dík (a určitě nejen můj).

Počet diváků se bohužel zmenšil a sály jsou plné tak na jednu třetinu, minimálně u filmů, na které chodím já. Škoda. Ty filmy si tak malou pozornost nezaslouží (teda kromě Timorského snu).

Jinak se zdá, že všechno běží tak, jak má, snad to Cinema Mundi vydrží do konce tohoto ročníku a po zbytek příštích. Jen bych prosil méně DivXů :-P

A mám docela radost. Že nevíš proč? Neboj, hned ti to vysvětlím.

Když jsem si stěžoval, že ve čtvrtek bylo jen pár diváků a bál jsem se, že celý festival zase jen tak prošumí, aniž by si ho někdo všiml, ukázalo se, že se tak nestane. Byl jsem na třech filmech a dva z nich byly téměř vyprodané. Hurá. Snad bude zbytek víkendu stejně silný, organizátorům bych to přál.

Také jsem měl problém se špatným odmačkáváním titulků, ale i to se vylepšilo a nebýt drobného zazmatkování při výměně titulkovačů a jedné technické závady, o níž se zmíním dále, neměl bych výhrady...

No ale co jsem vlastně viděl.

První film, na nějž zavítaly mé kroky, byl thajský film Strýček Búnmí. Deníčku, bojím se, že teď budu za hrozného nevzdělance a ignoranta, ale ani trochu se mi to nelíbilo. Už prvních pět minut, ve kterých v dlouhých záběrech sledujeme buvola, jak prochází lesem, mě měly varovat. Dalších pět minut se jede autem, nikdo nemluví a občas se někdo podívá z okna. Pak sledujeme rodinu strýčka Búnmího, který má zničené ledviny, jak se svou sestrou (asi), co má jednu nohu kratší než druhou a jejím synem (asi) večeří, načež se u stolu objeví Búnmího šest let mrtvá manželka a taky tam příjde jeho syn, co se ztratil před mnoha lety v džungli a vypadá jako opice a ukazují si rodinné fotky. Pak vidíme princeznu, která je ošklivá, jak mluví se sumcem a pak spolu mají sex nebo co. Asi je to poetické a bůhvíco, ale raději bych celý den seděl u řeky a pozoroval kachny, než si zopakovat tohle martýrium! No fakt! Dokážu pochopit, že se to asi lidem líbí, ale netuším proč. Možná se teď zlobíš, deníčku, že jsem tu vyžvanil prakticky celý děj, ale něco mi říká, že u tohohle filmu je to úplně jedno, že jeho základ leží v jakési metasféře, kterou ale vnímat neumím.

Ale rychle k něčemu... nemůžu říct veselejšímu. Protože mým druhým filmem ten den byla německá Cizinka, což je film z té kategorie, kdy je člověku tak nějak vnitřně na zvracení. (podobný pocit jsem měl po shlédnutí rumunského 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, kdy jsem jen chodil po karlovarské Kampě a měl pár hodin depresi) Hlavní hrdinka Umay má tu smůlu, že má turecké kořeny, pochází z prostředí spjatého s Islámem a je žena. Což není moc dobrá kombinace. Deníčku, po skončení se z několika sedaček ozývalo fňukání divaček, případně velice nervózní smích diváků. Ano, až tak silné to pro někoho bylo. Ať si kdo chce co chce říká o jeho laciném ždímání emocí, na mě fungoval perfektně (ale nefňukal jsem, heč).

A posledním filmem toho dne se pro mě stala adaptace románu Gabriela Garcíi Marquéze O lásce a jiných běsech. Knihu jsem nečetl, takže jsem netušil, co mě čeká. Nejdříve nám ještě před projekcí představili paní režisérku, poděkovali za účast (bylo nás plné kino, ani místečko nezůstalo neobsazené) a pak pustili film. A pak se rozbil projektor, kterým se přidávají titulky a film se zase zastavil. Bylo to sice trochu trapné, ale technika je potvora, dělá si co chce a tak jsme tam všichni jen seděli a čekali, co s tím organizátoři provedou. Ti nelenili, projektor vyměnili a film od začátku promítli. Šikulové. Tak se mi to líbí.

Deníčku, film byl krásný. Zvolit si jako svůj debut zrovna takovou látku, na které se dá pokazit hromada věcí, je dost odvážné a Hilda Hidalgo to zvládla perfektně. V roce 2009 prý na Kostarice vznikly čtyři filmy a pochybuju, že byl nějaký lepší než tenhle. O ději se mi tu rozepisovat nechce, ale jen ve zkratce, abys měl představu, o čem to je: o zakázané lásce a konfliktu rozumu a víry.

Asi bych si někdy i toho Marquéze mohl přečíst...

Teď je sobota a já budu celý den se svou dcerkou, někdy bych ti ji mohl představit, co, deníčku? Ale zítra se zase vydám do Špalíčku na nové filmové zážitky. Jen doufám, že už se nebude měnit program. Je hloupé, když člověk stráví tolik času plánováním, aby mohl vidět většinu z toho, co chce a pak mu to každý den překopají :(

No nic, tak zase brzy se uvidíme. Mám tě rád...

Že nevíš, co to je?

No, celá akce se pyšní titulem Mezinárodní filmový festival a asi to tak bude. Jde hlavně o to, že organizátorům se podařilo přivézt do Brna kopu současných filmů z různých světových stran a teď je lačným divákům pouští ve Špalíčku a Sále Bedřicha Bakaly, nebo jak se ten chlapík jmenuje. I když, lačným - viděl jsem dnes dva filmy a řekni ti, deníčku, že narváno nebylo. Je to druhý ročník, byl jsem i na prvním a když svůj film Továrna Harišandrach přišel uvést jeho režisér, který sem přiletěl až z daleké Indie a stál před tím skoro prázdným sálem (asi 30 nás tam bylo, což není moc, uvážíš-li, že se do něj vejde lidí dvacetkrát tolik), bylo mi tak nějak stydno.

Jakýmsi záhadným způsobem se ke mně dostala kartička PRESS (tímto za ní děkuji ČSFD), takže mám možnost vidět spoustu filmů a stále ještě mít i na jídlo. Což je skvělé, jak zajisté uznáš.

Můj dnešní první film se jmenoval Živě z Peepli a bylo to fajn. Dvěma chudým Indům kvůli neschopnosti splácet půjčku hrozí odprodej jejich půdy a když si chtějí půjčit peníze od místního kápy, co má jejich okres pod palcem, ten se jim akorát vysměje a doporučí jim sebevraždu. Protože díky nějakému bizarnímu vládnímu programu mají rodiny farmářů-sebevrahů nárok na odškodnění v ceně 200 tisíc Rupií. Bratr vychcánek přemluví bratra troubu, aby to teda provedl, tu sebevraždu, ten o svém úmyslu řekne v místní hospodě, zaslechne to lokální novinář... a druhý den už se o příběh chudáka, co chce vlastní smrtí vykoupit svou rodinu, začnou zajímat média, politici a celé se to změní v takovou satyrickou taškařici. Občas je to vtipné, občas smutné, humor je hlavně černý a citové vydírání, které by se přímo nabízelo, se naštěstí moc nekoná. Deníčku, dost mi to připomělo jiné filmy - Starce s obřímy křídly a Malachiášův zázrak - prvně jmenovaný mě ale bavil víc, už pro tu úžasně bizarní atmosféru.

A pak ten druhý film. Původně jsem chtěl jít na O lásce a jiných běsech, bohužel, kvůli režisérce, jež nestihla přijet, se promítání přesunulo a nahradil ho azerbajdžánský Okrsek. Ten jsem chtěl také vidět, jenomže když jsem si dělal dneska dopoledne plán na celý festival (ano, deníčku, používal jsem k tomu program, poznámkový blok, excelovou tabulku s různým barevným značením a zabralo mi to asi hodinu), nikam se mi nevešel. Inu, pokrčil jsem rameny a šel na něj. Je mi fuk, že se hned na začátku seklo DVDčko, protože po deseti minutách to pořadatelé vyřešili a film se rozjel. Leč přišlo zklamání.  Bylo to hloupé, nedávalo to moc smysl a moc mě to nebavilo. Hlavní geroj, fotograf Garib, se vybourá i se svou snoubenkou, dva podivní policisté je odvezou na okrsek, kde je jejich ještě divnější šéf, ten o Garibovi ví všechno a je to divné. V první chvíli jsem si říkal, že to vypadá jako britský seriál Life on Mars. Pak něco mezi americkou Identitou a ruským Městem Nula. A pak už mi to bylo jedno a doufal jsem, že to nějak rozumně skončí. Leč nestalo se tak.

Snad to zítra bude lepší a uvidím nějakou skutečnou pecku. A snad se vzpamatují i odmačkávači titulků. Deníčku, ani bys nevěřil, jaký opruz může být, když ta osoba u tlačítek netuší, kde se právě dialog nachází, zpanikaří a začne bez rozmyslu projíždět všechny možné titulky. Pokud skoro čtvrt hodiny čeština tvrdí něco jiného, než se říká ve filmu, je to matoucí. A to není problém pouze Cinema Mundi, skoro každý festival, kterého jsem se zatím měl možnost zúčastnit, se s tím potýká. Vážně divné.

No, deníčku, zatím se měj, zítra ti zase povím, co jsem viděl. Mám tě rád...

Nevím ani, proč jsem to udělal, ale založil jsem si twitter. Jmenuji se tam Kordus84, hihi. Vůbec nevím, co tam budu psát, protože v mém životě se skoro nic zajímavého neděje, ale co už.

Trochu se bojím, že až mě uvidí CheGuevara, tak mě označí za mediální děvku. On to tak dělá, protože si zrušil facebook a cítí se zase děsně cool a tak. Já facebook mám. Měl jsem i blog, ale pak mi ti zlí pánové napsali velice formální angličtinou, že můj blog je reklamní a zrušili mi jej. No vážně! A to jsem tam psal jen recenze, víš? Nemám je rád :(

Ale to nevadí, deníčku, naštěstí mám teď tebe. A když budu chtít, můžu si něco napsat do tebe. Mám tě rád!

Tak zatím pa, zase se brzo ozvu.

Jak jsem ti slíbil před pár dny, že do tebe sem tam něco napíšu, tak ta chvíle právě přišla. Ano, chci se ti totiž vyzpovídat, deníčku. Jen ty to určitě pochopíš, protože je to takové osobní, intimní téma.

Tak jo. S pravdou ven. Asi jsem se zamiloval. Do seriálu Doctor Who.

Je to hloupé, co? Vím, že mé city nebudou nikdy opětovány, ale, deníčku, já si nedokážu pomoct! Když on je tak úžasný. V každém díle Doktor a jeho společníci naskočí do TARDISu, která zvenku vypadá jako stará britská policejní budka, ale zevnitř je to hypersupernadupaná kosmická loď a stroj času v jednom a všichni pak letí do nějakého místa a času, které je totálně boží, třeba do zániku naší sluneční soustavy nebo do Pompejí nebo do nějaké budoucí kolonie Země a pak tam všechny zachrání a jsou u toho děsně vtipní a šarmantní a cool a kruciš, deníčku!!! Naposled si Doktor, mimochodem už jedenáctý v řadě, ochočil žraloka, co umí plavat v atmosféře jedné divné planety, napojil na něj sáně a lítal s ním po obloze jak bizarní Santa Claus. No fakt!

Víš, deníčku, díky, že tu jsi. Protože ty jediný mě vždycky pochopíš. Moc tě milískuju a mucínkuju.

Tak jsem se podíval na tu novou ČSFD a hned jsem tě tam objevil. Schovával ses pod položkou "profil" a vyčkával, až si tě všimnu a kliknu na tebe. Nechtěl jsem tě zklamat, učinil jsem tak a vida, jak jsi byl hezký, ale zatím prázdný. Chudáčku můj, neboj, však já do tebe něco napíšu. Uvidíš.

Zatím se měj, deníčku. Brzo se k tobě zase vrátím.