Kordus

Víš, když jsem si tě zakládal, doufal jsem, že do tebe budu psát ve stylu čtrnáctileté puberťačky, jenomže nějak to nejde. Oni mi to milískování a mucínkání nejde vůbec přes prsty. Ach jo, asi jsem už fakt starý... Ale co, přestanu tě brát jako nějaký deníček s Edwardem na obalu a malým pozlaceným zámkem na ještě menší klíček, řekněme, že od teď jsi zápisník prestižní značky, třeba Moleskine nebo tak. Přichází čas dospět. Odhodit zdrobněliny. A začít se bavit k tématu :-) (ale smajlíky si neodpustím!)

 

Neděli jsem trochu flákal, takže zápis zabere hned dva dny a pět filmů. Inu, začneme:

 

Prvním nedělním zářezem se stal film Lži a ukázalo se, že pokud mi režisér předhodí zajímavé audiovizuální zpracování, jsem ochotný mu mnohé odpustit. Mých pět hvězdiček je možná trochu přehnaných a mezi dalším hodnocením se můžou cítit osaměle, ale klidně bych se na to podíval ještě několikrát. Příběh je o klukovi, co pracuje ve videopůjčovně, seznámí se s dívkou, co nemá zrovna šťastný život a později i s podivným kytaristou, co se jmenuje Diferente a má sklony k provádění ne zrovna legálních věcí... A pak se to zamotá. Není dobré zjišťovat si cokoliv dalšího, protože i když se dá pointa odhadnout přibližně od poloviny, stejně je výsledek působivý.

Ale jak už jsem psal, důležité je na tomhle snímku zpracování. Režisér Rafi Mercado se živí jako producent a režisér hudebních klipů a na jeho stylu je to poznat. Rychlé střihy, dynamická kamera, zajímavě komponované záběry "na efekt", to celé propojené s hudebním podkresem, který perfektně doplňuje viděné. Občas doslova, kdy je do hudby namixovaná řeč postav při scéně jejich milování. U mě by Lži obstály i s horším příběhem, pokud jste ochotni dát přednost formě nad obsahem (a teď pár mých spolužáků asi potřáslo hlavou a řekli si, že jsem blb), zkuste si je sehnat.

 

Pak přišel Timorský sen. Ach jo. Možná si to měl odpustit.

Pominu, že byl z pro mne neomluvitelných důvodů pouštěn z nějakého ošklivě komprimovaného DivXu (Co, sakra, dělá na filmovém festivalu DivX?! Ještě v tak blbé kvalitě, s vodoznaky, či jak se tomu v digitální době říká, vlevo nahoře a vpravo dole?!). Zapomenu i na to, že chybělo posledních pět minut, takže jsme zbytek filmu "viděli" pouze v textové podobě díky českému překladu. A dokonce se pokusím i pochopit, že to celé běželo ve Windows Media Playeru, když existuje tolik lepších přehrávačů (ano, jsem pozér, co nemá rád některé výtvory od Microsoftu, i když, sláva Win7! :-P).

Ale nevím, proč se ze všech možných zástupců jihokorejské kinematografie objevil na festivalu zrovna tenhle.

Kvůli zajímavému prostředí (Východní Timor), kde lidé žijí na hranici naprosté chudoby a panují zde neustálé ozbrojené konflikty? Nebo kvůli... a sakra. Nic dalšího mě nenapadá.

Zbytek je totiž obyčejný sportovní film, jakých se dá najít ve videopůjčovně hromada. Looser (v tomhle případě Korejec), co hrál kdysi fotbal, se shodou okolností a částečně svojí blbostí objeví mezi další hromadou looserů (dětí v Timoru, které mají tu smůlu, že nemají peníze, některé ani rodiče, budoucnost atp., což je sice pěkně na kosočtverec a rozhodně to nehodlám zlehčovat, jenže pochybuju, že zrovna tenhle film zachrání je nebo jiné děti v jiných zemích, co jsou na tom úplně stejně), co si kopou na hřišti, po několika peripetiích z nich udělá skutečný fotbalový tým a nakonec vyhrajou svůj první zápas. Je to zbytečně natahované, obsahuje to snad všechny žánrová klišé a jako bonus hromadu přehnaných emočních výlevů, které mě desně štvaly. Stačilo trošku ubrat a šel bych o hvězdičku výše, jenže takhle to podle mého hodnotícího systému nepůjde. (aneb ** - film, který mne neoslovil, ale dokázal jsem se na něj podívat bez újmy na zdraví či psychice) A opravdu si nedokážu vysvětlit jeho vysoké hodnocení. U Strýčka Búnmího jsem trpěl jak zvíře a přesto tam se těm pěti hvězdičkám nedivím... No nic, raději popojedeme.

 

Monga. Dvou a půl hodinový příběh kluka, co se přistěhoval do nového města, kvůli přátelství a ochraně se přidá ke gangsterům, postupuje na "karierním" žebříčku a...

Dost těžko se mi o tomhle filmu píše, protože nevím, co mu vytknout. Je tam všechno. Je to dlouhé přesně tak, aby bylo řečené vše podstatné, natočené tak, aby bylo vše pochopitelné a vůbec - kdybych si udělal TOP 3 filmů ze Cinema Mundi, nejspíš by se tam objevil. Mám nakoukáno docela dost věcí z Číny a Hong Kongu, ale tohle je teprve můj druhý Taiwan a asi bych se na tuhle oblast mohl zaměřit podrobněji...

Pokud se vám líbí Kmotr, Zjizvená tvář, Biyeolhan geori, nebo třeba Volba, je velká šance, že vás Monga zaujme stejně.

 

A tím se přesouváme na pondělí k filmu Sbohem, Bagdáde. Původně jsem ho ani neměl ve výběru, jenomže pak došlo k několika změnám v programu a když už se mi udělalo volné okénko, řekl jsem si, proč ne a šel.

Režisér Mehdi Naderi měl při realizaci svého prvního fikčního filmu dost těžkou pozici (jinak má na kontě několik dokumentů a krátkých filmů). Pořád musel předělávat scénář, nikdo mu jej nechtěl schválit a dát mu peníze, až si ho za pár šupů nakonec natočil sám... Jenomže minimálně z mé strany to nedopadlo nejlépe.

Snímek má tří hlavní aktéry. Amerického vojáka Daniela Dalca, který má po krk války, ale nemůže se vrátit domů, protože před nastoupením na misi boxoval a prohrál zápas, ve kterém šlo o velké peníze, což se některým lidem nelíbí. Iráckého učitele matematiky Saleha, jemuž americká invaze zničila život i rodinu a on se v zoufalosti připojil k Talibánu. A Iráčanku Rebeccu, která neví, jestli její manžel žije (sice mi moc nedochází souvislosti, ale podle všeho je její manžel Saleh) a má sen, že si na místě minového pole vysází palmy... I když mi příběh nepřišel tak pitomý jako některým mým kamarádům, je to celé nepřehledné a není lehké se orientovat v tom, co vidíme.

Čemuž kamera rozhodně nepomáhá. Dokumentární styl by mi zase tak nevadil, jenomže ten obraz se klepe až moc, dvě třetiny filmu jsou natočené v detailu nebo polodetailu, je to zmatené, ošklivé a navíc nevím, jestli jde o původní záměr režiséra (třeba měl pocit, že tímhle provedením získá jeho výpověď o tom, že válka je vůči normálním lidem děsná svině, větší váhu), nebo výsledek seškrtaného rozpočtu. Možná jsem už příliš zmlsaný komerční produkcí, ale nebylo pro mě jednoduché vydržet až do konce.

Přesto Sbohem, Bagdáde nezatracuji a je fajn, že si ho nakonec Naderi dokázal vydupat. Snad se mu u příštího filmu povede lépe a bude si moct dovolit i steadicam :-)

 

Druhým a posledním pondělním filmem byly makedonské Matky. Podle anotace to je film, který bych si sám od sebe nepustil a vlastně ani nevím, proč jsem ho zařadil do svého festivalového výběru. Nelitoval jsem jediné minuty. Od režiséra Milča Mančevskiho jsem viděl Před deštěm, který se mi líbil úplně stejně jako Matky, což znamená hodně s jednou drobnou výhradou.

Jde o tři filmové povídky (děj si můžete ve zkratce přečíst v obsahu a není dobré si zjišťovat něco víc), kdy první je natočená jako fikční film, druhá jako fikční film o natáčení dokumentu a třetí jako dokument. Geniální posun. Řemeslně jsou všechny zvládnuté perfektně a je s podivem, že takhle rozdílné styly drží pohromadě. Ta zmíňená výhrada se váže ke třetí části, která je moc dlouhá a zkrácení o čtvrt hodiny by určitě pomohlo.

Je škoda, že se Matky nedostaly mezi soutěžní filmy, viděl bych je tam raději než řecký Špičák, snad ten člověk, co vybíral zástupce z jihoevropské sekce ví, co dělá. Ale pokud to s filmem myslíte vážně a nekoukáte jen na samý Hollywood (nebo Asii nebo Indii), vaší pozornosti by ujít neměly.

 

Ještě krátce k festivalu samotnému.

České titulky už zlobí jen výjimečně a na pár vteřin, což je veliké pozitivum, za což organizátorům patří můj dík (a určitě nejen můj).

Počet diváků se bohužel zmenšil a sály jsou plné tak na jednu třetinu, minimálně u filmů, na které chodím já. Škoda. Ty filmy si tak malou pozornost nezaslouží (teda kromě Timorského snu).

Jinak se zdá, že všechno běží tak, jak má, snad to Cinema Mundi vydrží do konce tohoto ročníku a po zbytek příštích. Jen bych prosil méně DivXů :-P