Muzikál - Žánre

Historie filmového muzikálu

Muzikál je označením pro dramatický žánr, jenž kombinuje dialogy postav s jejich zpěvem a případně i tancem, a to za doprovodu hudby – účinkující v muzikálech tudíž museli být nejen dobrými herci a potenciálně i tanečníky, ale museli být též pěvecky nadaní. Muzikálem je obecně myšlen buď divadelní muzikál, nebo muzikál filmový, který vznikl spolu s nástupem zvukového filmu. Původ muzikálu je v operách, operetách a varieté, přičemž filmový muzikál vznikl pochopitelně v návaznosti na muzikál divadelní, nehledě na to, že leckteré filmové muzikály jsou přímo adaptacemi divadelních muzikálů. Samotný název „muzikál“ zas vychází z anglického výrazu „musical comedy“, jímž se v první polovině 20. století označovala komediální, pěvecká a často nedějová divadelní vystoupení. Muzikál se ostatně často prolíná se žánrem komedie, stejně tak ale může být ve formě muzikálu zpracován i jakýkoli jiný fikční žánr. Kořeny má muzikál v USA, kde se nachází divadelní bulvár Broadway, který proslavil řadu divadelních muzikálů, jež se dodnes řadí k těm vůbec nejznámějším a nejpopulárnějším.

Zpěv v muzikálech obvykle nahrazuje dialogy a rozvíjí tak zápletku a vývoj postav, leč v některých případech mohou mít pěvecká a taneční čísla jen výplňovou roli. Specifikem muzikálu je prolínání reality a fantazie, tedy skutečného světa se světem vybájeným, iluzorním, snovým. Při realizaci těchto světů mohli mnozí scénografové, režiséři, taneční choreografové a kameramani popustit uzdu své představivosti a tvořivosti, díky čemuž se muzikály staly na dlouhá desetiletí audiovizuálně nejatraktivnější a nejkreativnější sférou komerční hollywoodské kinematografie. Každé velké americké filmové studio mělo své muzikálové hvězdy a autory hudby a vyvinulo si pro muzikálový žánr vlastní charakteristický styl. Hudba v muzikálech pak byla v různých desetiletích ovlivňovaná tím, jak se střídaly nejrůznější hudební žánry, přičemž převládal nejprve jazz a klasická hudba, následně rock’n’roll a rock a nakonec pop.

První filmové muzikály

U nejranějších zvukových filmů (viz třeba Don Juan z roku 1926) se jejich audio stopa s hudbou a sporadickými zvuky pouštěla zvlášť, souběžně s promítaným filmem (a dříve platil trend doprovázet snímek živým orchestrem). Prvním celovečerním zvukovým filmem, v němž byla audio stopa již součástí filmu samotného, byl Jazzový zpěvák (1927), který ale měl synchronizovaný zvuk tohoto typu jen u některých částí a obsahoval pouze několik málo dialogů. Byl to nicméně první film v historii, u nějž mohli diváci slyšet herce promlouvat přímo z plátna. Zároveň šlo o první muzikál, zaznělo v něm celkem šest písní. Velkým hitem se následně stal snímek Zpívající bloud (1928), vyprávějící o vzestupech a pádech zpěváka vydávajícího se za černocha, po němž začala kina ve velkém instalovat do svých sálů zvukové systémy a filmaři začali najímat broadwayské skladatele, aby psali písně přímo pro filmy.

Prvním filmem, jenž už neobsahoval žádné mezititulky a byl kompletně mluvený, bylo krimi Lights of New York (1928), které obsahovalo muzikálovou pasáž odehrávající se v nočním klubu. Film The Broadway Melody (1929), který divákům nabídl kromě zpěvu i tanec, následně získal Oscara (na druhém předávání Oscarů v historii), načež se všechna velká hollywoodská studia zaměřila na muzikály, čímž byl němý film definitivně vytlačen na okraj zájmu. Úspěch snímku The Broadway Melody, jenž vytvořil základ pro tzv. backstage muzikál, odehrávající se v zákulisí připravované divadelní muzikálové inscenace, vedl navíc k mnoha tematickým pokračováním natáčeným v letech 1935-1940. Některé muzikály zas upřednostnili strategii de facto vynechat příběhovou linii a nahradit ji nesouvislou sérií muzikálových čísel (viz třeba Hollywood Revue z roku 1929).

 

Přesycení trhu v roce 1930

V roce 1929 měl premiéru i výpravný muzikál Píseň pouště a největší kasovní trhák své doby, Sensace divadla Tivoli. S muzikály se tou dobou v Americe doslova roztrhl pytel, mezi ty známější z přelomu 20. a 30. let patřily Sally (1929), Loď komediantů (1929), Bright Lights (1930), Milenec z Texasu (1930), Král jazzu (1930) nebo Kiss Me Again (1931). V roce 1930 bylo v Hollywoodu natočeno přes sto muzikálů, což rychle vedlo k přesycení trhu, takže již v roce 1931 jich vzniklo zhruba sedmkrát méně. Od roku 1933 se však muzikály rychle navrátily do módy díky nástupu propracovaných tanečních choreografií. Populární byly v roce 1933 např. muzikály 42. ulice, Zlatokopové z roku 1933 nebo Footlight Parade, které svými kreativními tanečními čísly choreografa Busbyho Berkeleyho přesahovaly vše, co v té době bylo možné vidět na divadle.

Na přelomu 20. a 30. let navíc začali proudit do USA imigranti z Evropy, z nichž někteří se uchytili i v Hollywoodu a částečně přenesli do filmů a muzikálů své evropsky laděné vize, ovlivněné tamními operami a operetami. Amerika pro ně nebyla dostatečně elegantním prostředím pro děj muzikálu, a tak jej zasazovali např. do Paříže či do Vídně – režisér německého původu Ernst Lubitsch takto natočil filmy Přehlídka lásky (1929), Monte Carlo (1930), Kouzlo valčíku (1931), Hodinka s tebou (1932) nebo Veselá vdova (1934), do nichž s oblibou obsazoval muzikálové hvězdy Maurice Chevaliera a Jeanette MacDonald. Z Ruska pocházející režisér Rouben Mamoulian v Americe pro změnu natočil muzikál Miluj mne dnes v noci (1932). Podobu amerických muzikálů v té době každopádně výrazně ovlivnili třeba i hudební skladatel George Gershwin, skladatel a muzikálový textař Cole Porter nebo autor broadwayských muzikálů Richard Rodgers.

 

Fred Astaire a Ginger Rogers

V roce 1933 vstoupil do kin muzikál Tančící Venuše, v němž se poprvé představil herec, tanečník, zpěvák a choreograf Fred Astaire, který následně utvořil taneční dvojici spolu s herečkou, zpěvačkou a tanečnicí Ginger Rogers, s níž téhož roku účinkoval v muzikálu Letíme do Ria. Společně pak během následujících šesti let hráli v dalších osmi muzikálech, díky nimž se stali ve 30. letech hollywoodskými hvězdami. Fred Astaire předtím vystupoval na Broadwayi a díky pohybové eleganci a profesionalitě se stal nejvyhledávanějším filmovým tanečníkem, který se dočkal úspěšné herecké kariéry i v pozdějších letech. To samé platilo i pro Ginger Rogers, která kariéru v muzikálech po Astaireově boku ukončila v roce 1939 filmem Život v tanci, po němž se vydala na sólovou dráhu charakterní herečky (a hned v roce 1940 získala Oscara).

Z jejich společných muzikálů nejvíce vynikaly choreograficky nápadité počiny Páni v cylindrech (1935), v němž se oba hrdinové seznámili kvůli rušení nočního klidu při stepování, a Svět valčíků (1936), vyprávějící o provinilém kabaretní tanečníkovi, který se kvůli omluvě taneční učitelce přihlásil do jejích kurzů. Většina těchto muzikálů byla v zásadě jednoduchými komediemi se zápletkami zasazenými do městského prostředí, založenými na nejrůznějších omylech a nedorozuměních. Ve filmu Veselý rozvod (1934) se takto hlavní hrdina nechtěně namočil do plánu ženy, která se snažila přesvědčit svého manžela o nutnosti rozvodu, ve snímku Smím prosit? (1937) se zas taneční dvojice musela naoko oddat, aby tím zabránila šíření nepravdivých informací v médiích, a ve Vzdušných zámcích (1938) způsobila série drobných nedopatření to, že se hrdinova snoubenka zamilovala do jeho nejlepšího přítele.

Fred Astaire poté hrál v řadě dalších muzikálů, ale již s různými tanečními partnerkami. Například ve filmech Nikdy nezbohatneš (1941) a Krásnější než sen (1942) s ním vystupovala herečka a tanečnice Rita Hayworth, která poté účinkovala mimo jiné i v muzikálech Moje dívka Sally (1942) a Dívka z titulní strany (1944). Poslední hereckou spoluprací Astairea s Ginger Rogers byl muzikál Písně z Broadwaye (1949), v němž se oba slavně sešli po deseti letech od vzájemného odloučení. Fred Astaire v tomto filmu hrál profesionálního tanečníka a Ginger Rogers jeho ženu, která toužila taneční scénu opustit a věnovat se dramatickému herectví – snímek tudíž v podstatě reflektoval tvůrčí napětí, které mezi oběma herci panovalo i ve skutečnosti.

 

Judy Garland a Gene Kelly

Nesmrtelnou klasikou mezi muzikály se během let stal Čaroděj ze země Oz (1939), v němž postavu náctileté Dorotky, která se ocitla ve fantazijní říši a kvůli návratu domů podnikla ve společnosti postav Lva, Plecháče a Strašáka výpravu za čarodějem do Smaragdového města, ztvárnila mladá herečka a zpěvačka Judy Garland. Ta podepsala hereckou smlouvu se studiem MGM ve svých třinácti letech a od té doby účinkovala ve více než dvou tuctech filmů tohoto studia (často ve dvojici s hercem Mickym Rooneym), z nichž leckteré byly též muzikály. Čaroděj ze země Oz byl jejím již několikátým muzikálovým počinem, leč prvním skutečně úspěšným. Další velký úspěch pak pro Judy přišel s filmem Setkáme se v St. Louis (1944), který natočil její budoucí manžel Vincente Minnelli.

Ve filmu Velikonoční přehlídka (1948) si Judy Garland zahrála v hlavní roli spolu s Fredem Astairem a po boku dalších osobností účinkovala i v posledních dvou filmech z hvězdně obsazené muzikálové trilogie Velký Ziegfeld (1936), Ziegfeld Girl (1941) a Ziegfeldův kabaret (1946), která vznikla na počest broadwayského uměleckého manažera Florenze Ziegfelda. Z jejích dalších muzikálových filmů stojí za zmínku třeba komedie Girl Crazy (1943) nebo western The Harvey Girls (1946), v němž Judy ztvárnila naivní dívku, která přijela do Arizony kvůli dopisům lákajícím na nabídku sňatku. V roce 1950 pak studio MGM rozvázalo s Judy smlouvu kvůli jejím osobním problémům, ta se nicméně po několikaleté pauze triumfálně vrátila v hlavní roli muzikálu Zrodila se hvězda (1954), jenž byl předělávkou stejnojmenného dramatu z roku 1937, a který Judy vysloužil Zlatý globus a oscarovou nominaci.

V Ziegfeldově kabaretu účinkoval i herec, tanečník a zpěvák Gene Kelly, který byl krom Mickyho Rooneyho nejčastějším hereckým partnerem Judy Garland, s níž vystupoval kupříkladu v dobrodružném muzikálu Pirát (1948) nebo ve filmu Summer Stock (1950). V tomto filmu Judy ztvárnila zasnoubenou farmářku, v jejíž stodole začal na popud její zamilované sestry připravovat natáčení nového filmu štáb v čele režisérem, kterého si zahrál právě Gene Kelly. V muzikálu Američan v Paříži (1951) od Vincenta Minnelliho zas Kelly ztvárnil malíře zamilovaného do mladé Francouzky, zasnoubené s kabaretním zpěvákem. Kromě toho byl Kelly též vlivným a tvůrčím filmovým režisérem, který obohacoval taneční sekvence v muzikálech o experimenty se zpomalenými záběry, trikovou fotografií a animací. Do svého debutu z roku 1949 s názvem Ve městě obsadil Franka Sinatru, s nímž v tomtéž roce hrál i v muzikálu Láska s potížemi. Zdaleka největšího úspěchu však dosáhl s filmem Zpívání v dešti (1952), který byl hravou romantickou satirou na Hollywood v době nástupu zvukového filmu a dodnes platí za jeden z nejlepším filmových muzikálů všech dob.

 

Sovětské muzikály 30. a 40. let

Muzikály vznikající v Sovětském svazu byly především nástrojem propagandy, natáčeny byly nicméně takovou formou, aby svou zábavností a pestrostí mohly konkurovat muzikálovým filmům z Ameriky, které byly už od 20. let v Sovětském svazu mnohem populárnější než tehdy vznikající vážné snímky domácí produkce. Ve 30. letech natočil v Sovětském svazu několik muzikálů režisér Grigorij Alexandrov, přičemž jeho snímek Celý svět se směje (1934), inspirovaný hollywoodskými vzory, byl vůbec prvním sovětským muzikálem. Na něj pak navázal se snímky Tsirk (1936) a především Volha, Volha (1938), jenž se stal ve své době ohromně populárním (dokonce šlo o nejoblíbenější film samotného Stalina), přestože požadované parametry socialistického realismu naplňoval pouze po estetické stránce, ale již nikoli z hlediska ideových hodnot.

Autoři sovětských muzikálů byli nuceni své filmy budovat okolo banálních zápletek a klást v nich důraz na motivy oslavující průmyslový pokrok a pracující třídu. Typicky se zápletka točila kolem příběhu chudého jedince, jenž díky usilovné práci dosáhl lepšího a bohatšího života. Filmy režiséra Ivana Pyrjeva, jako třeba Nemotorný ženich (1939), Poznali se v Moskvě (1941) nebo Kubáňští kozáci (1949), se zas zabývaly prostředím pracovitých zemědělců. Grigorij Alexandrov ve 40. letech natočil ještě muzikály Světlyj puť (1940) a Jaro (1947), do nichž stejně jako do většiny svých předchozích filmů obsadil herečku Ljubov Orlovu, která byla v té době největší sovětskou filmovou hvězdou. Pozoruhodné bylo to, že řada sovětských muzikálů z dob socialistického realismu stála na optimistické atmosféře veselí a hojnosti, zatímco skutečné poměry v zemi byly tehdy přesně opačné.

 

Rozmach amerických divadelních adaptací v 50. letech

Adaptace divadelních muzikálů se natáčely již krátce po vzniku filmového muzikálu jako takového, obvykle ale svoji jevištní předlohu připomínaly jen sporadicky a málokdy také dosáhly stejného úspěchu. Věrnější filmové adaptace se začaly ve velké míře objevovat až v 50. letech, kdy vznikly snímky jako Konečně trhák! (1953), který se navracel k motivu divadelního zákulisí, nebo Frajeři a saze (1955) s Frankem Sinatrou a Marlonem Brandem v rolích hazardních hráčů. Velice populární a úspěšné byly filmy natáčené podle předloh hudebního skladatele Richarda Rodgerse a textaře Oscara Hammersteina. Z jejich divadelního díla vzešel muzikál Oklahoma (1955), pojednávající o dvou příbězích lásky odehrávajících se na počátku 20. století na pozadí sporů mezi farmáři a dobytkáři; pěti Oscary ověnčený životopisný muzikál Král a já (1956), zabývající se osudy siamského panovníka Mongkuta v podání herce Yula Brynnera; tématu posmrtného života se věnující Carousel (1956) nebo válečná muzikálová romance Jižní Pacifik (1958), zasazená do doby války v Tichomoří.

Původních muzikálů, napsaných speciálně pro stříbrné plátno, v 50. letech naopak výrazně ubylo, přičemž filmové branži navíc začala konkurovat i televize. Do kategorie nedivadelních muzikálů se zařadil např. podle románové předlohy natočený snímek Vincenta Minnelliho Gigi (1958), jenž byl oceněn devíti Oscary. Muzikál Sedm nevěst pro sedm bratrů (1954) vznikl pro změnu podle literární povídky a film Calamity Jane (1953) zas nalezl inspiraci ve stejnojmenné hrdince Divokého západu. Snímek Bílé Vánoce (1954) hojně využíval písničky hudebního skladatele Irvinga Berlina, zatímco muzikál Funny Face (1957) s Audrey Hepburn a Fredem Astairem v hlavních rolích stál na hudbě a textech bratří Gershwinů. Režisér Otto Preminger natočil s herečkou Dorothy Dandridge muzikály Carmen Jones (1954) a Porgy and Bess (1959), Howard Hawks zas do svého komediálního muzikálu Páni mají radši blondýnky (1953) obsadil Marilyn Monroe.

 

60. léta a konec zlatého muzikálového věku

Období od 40. do 60. let je obecně označováno jako zlatý věk filmových muzikálů, přičemž ale ty vůbec nejslavnější a nejznámější muzikály byly až na výjimky natočeny až ve třetí dekádě této éry. Deseti Oscary byl oceněn muzikál Roberta Wise a Jeroma Robbinse West Side Story (1961), jenž vycházel z příběhu Shakespearovy tragédie Romeo a Julie, leč zasadil její děj do moderního New Yorku a konflikty mezi znepřátelenými rody nahradil střety mezi americkými potomky přistěhovalců a gangy tvořenými přistěhovalci novými. Muzikál My Fair Lady (1964) režiséra George Cukora s Audrey Hepburn v hlavní roli prostořeké květinářky, která se stala předmětem sázky, zdali může být žena z nízkých poměrů do půl roku vycvičena v etiketě natolik dobře, aby dokonale zapadla mezi společenskou smetánku, získal Oscarů osm. Pohádkový muzikál z produkce Walta Disneyho a s Julií Andrews v roli kouzelné chůvy Mary Poppins (1964), jenž kombinoval živé herce s dvourozměrnou animací, zas proměnil pět ze třinácti oscarových nominací. Pět Oscarů shrábl o rok později muzikál Za zvuků hudby režiséra Roberta Wise (1965), který byl natáčen v rakouských a německých exteriérech, opět s Julií Andrews, tentokrát v roli novicky, která se po opuštění kláštera stala guvernantkou v rodině ovdovělého námořního kapitána v podání Christophera Plummera.

Všechny tyto filmy byly mimořádně úspěšné jak z hlediska kritického ohlasu a filmových cen, tak z hlediska divácké návštěvnosti, což vedlo pochopitelně k dalšímu rozmachu muzikálů. Jen s Julií Andrews vznikly po roce 1965 muzikály Správná dívka (1967) a Star! (1968), s Fredem Astairem natočil Francis Ford Coppola Divotvorný hrnec (1968) a režisér William Wyler obsadil do svého životopisného muzikálu Funny Girl (1968) Barbru Streisand. Kromě toho ale vzniklo i velké množství neúspěšných muzikálů, na nichž se začal opět projevovat opadající zájem publika o tento žánr. Ke změně diváckého vkusu přispěl v 60. letech i nástup rock’n’rollu a hudebních filmů, v nichž účinkoval zejména slavný Elvis Presley, který po návratu z vojny v roce 1960 produkoval jeden film za druhým.

Špatně si vedl mimo jiné artušovský muzikál Camelot (1967), rodinný film Pan doktor a jeho zvířátka (1967), nostalgické Sbohem, pane profesore (1969), westernový Paint Your Wagon (1969), komediální Za jasného dne uvidíš navždy (1970) nebo dobrodružný Muž jménem La Mancha (1972). Do pozadí se žánr klasického muzikálu však začal přesouvat již poté, co v roce 1969 finančně propadl i na sedm Oscarů nominovaný muzikál Hello Dolly! s Barbrou Streisand v hlavní roli. Některé z těchto snímků se nicméně uznání či vřelejšího diváckého ohlasu dočkaly o řadu let později.

 

Evropské muzikály v 60. a 70. letech

Ačkoli francouzský režisér a scenárista Jacques Demy pojal svůj snímek Slečinky z Rochefortu (1967) jako poctu muzikálům studia MGM (a obsadil do něj Genea Kellyho) a několik muzikálů natočených v americkém stylu se objevilo i v Sovětském svazu, tak z obecného hlediska měla tradice hollywoodského muzikálu na filmy natáčené mimo USA jen pramalý vliv. Jiné Demyho muzikály, jako třeba Paraplíčka z Cherbourgu (1964) nebo Oslí kůže (1970) byly již typicky francouzské, a i v jiných evropských zemích se žánr muzikálu vyvinul spíše z domácích tradic, a to pouze ve značně limitovaném měřítku. Ve Velké Británii se žánr muzikálu začal výrazně projevovat až v 60. letech, kdy se staly obrovským národním hitem s mezinárodním ohlasem hudební komedie Perný den (1964) a Pomoc! (1965), v nichž vystupovali členové kapely The Beatles. Na ně pak navázala mimo jiné Oscarem oceněná muzikálová adaptace Olivera Twista v režii Carola Reeda s názvem Oliver! (1968) nebo dětskými herci obsazená gangsterka Bugsy Malone (1976). V následujících letech pak Velká Británie Ameriku z hlediska muzikálové filmové tvorby plně dostihla.

V koprodukci Maďarska, Německa a Rakouska vznikl podle stejnojmenné slavné maďarské operety snímek Čardášová princezna (1971) a o rok později byl v Maďarsku natočen válečný muzikál Lid dosud prosí (1972). V Itálii se zas válečnou tematikou inspiroval muzikál Blázni ve válce (1969), zatímco muzikál Malá Rita (1967) se zhlédl spíš ve westernu. V Československu vznikly muzikály klasického typu Starci na chmelu (1964) a Noc na Karštejně (1973), muzikálová parodie westernů Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964) a estrádní snímek Kdyby tisíc klarinetů (1964), obsazený tehdejšími hvězdami československé hudební scény. Ve Španělsku měly už od 30. let tradici hudební filmy, leckdy inspirované španělskými operetami (zarzuelami). Od filmů jako Španělská tulačka (1936) nebo El barbero de Sevilla (1938) už pak byl jen krůček k muzikálům, které se ve Španělsku těšily značné oblibě až do konce 70. let (viz třeba Escucha mi canción z roku 1959 nebo Canción de juventud z roku 1962). Několik hudebních filmů později natočil i španělský režisér Carlos Saura (např. Krvavou svatbu z roku 1981 či Carmen z roku 1983).

 

Obroda amerického muzikálu v 70. letech

Přelom 60. a 70. let jasně ukázal, že forma muzikálů z dob zlatého období Hollywoodu byla zastaralá a že tím pádem bylo potřeba přijít s něčím novým. Autoři nově vznikajících muzikálů proto odhodili všechno pozlátko a teatrálnost a rozhodli se buď ubírat realističtějšími směry, nebo se od reality naopak odpoutat a experimentovat s filmovými náměty. Druhou zmíněnou cestou se vydal např. extravagantní rockový muzikál Rocky Horror Picture Show (1975), jenž vznikl coby parodie starých sci-fi filmů a béčkových hororů. Snímek plný bizarních nápadů a sofistikovaných popkulturních odkazů, jenž vyprávěl o mladých novomanželích, kteří se ztratili na silnici v prudkém dešti a následně se ocitli na srazu obyvatel planety Transsexual z galaxie Transylvania, během své premiéry propadl, leč po následném zařazení do programu půlnočních projekcí se z něj stala kultovní záležitost, kolem níž se během let vybudovala silná fanouškovská základna. Film se v USA ve vybraných kinech promítá dodnes, přičemž diváci si jeho sledování obohacují řadou uměle vytvořených rituálů.

Poprask způsobil i Jesus Christ Superstar (1973), muzikál z pera hudebního skladatele Andrewa Lloyda Webbera, jenž pojal příběh ukřižování Ježíše Krista jako rockovou operu. Vzniklo i několik fantasy muzikálů, jako např. Pan Wonka a jeho čokoládovna (1971), vyprávějící o exkurzi v bláznivé továrně na čokoládu, nebo Kouzelná slečna Priceová (1971), která po vzoru Mary Poppins kombinovala živé herce s dvourozměrnou animací. Film 1776 (1972) byl pokusem o vytvoření muzikálu z příběhu o sepisování Deklarace nezávislosti Spojených států amerických, Fantom ráje (1974) režiséra Briana De Palmy zas v příběhu o hudebním skladateli, který svou duši upsal ďáblu, propojil muzikál s hororovou komedií. Snímek Čaroděj (1978), v němž účinkovali Michael Jackson a Diana Ross, zas převáděl děj Čaroděje ze země Oz do newyorského Harlemu. Filmy jako Šumař na střeše (1971), zabývající se osudy židovského mlékaře, který se snažil provdat své dcery, nebo osmi Oscary ověnčený Kabaret Boba Fosse (1972), pojednávající o milostném vzplanutí několika postav na pozadí rodícího se fašismu v Berlíně 30. let, se tak staly jedněmi z mála ostrůvků formální serióznosti v žánru tradičního muzikálu, navazující na to nejlepší z předchozích desetiletí.

Obrovským hitem se stala Pomáda (1978) s Johnem Travoltou a Olivií Newton-John v hlavních rolích, která se nostalgicky navracela k 50. létům, a jejíž písničky postupem času díky dlouhodobé oblibě zlidověly. Populární bylo také točit filmy o hvězdách hudebního showbyznysu, jejichž realistický děj byl prokládán hudebními čísly. Takto vznikl např. snímek Billie zpívá blues (1972) o jazzové zpěvačce Billie Holiday, pokračování filmu Funny Girl s názvem Funny Lady (1975), částečně autobiografický muzikál All That Jazz režiséra Boba Fosse (1979) nebo do poválečného období zasazený New York, New York Martina Scorseseho (1977), pojednávající o komplikovaném milostném vztahu jazzového saxofonisty a popové zpěvačky v podání Roberta De Nira a Lizy Minnelli. Muzikál Vlasy režírovaný Milošem Formanem (1979) zas odrážel politická témata války ve Vietnamu a hnutí hippies.

 

Konec milénia a úpadek muzikálů

V 80. letech byl vznik řady filmových muzikálů příznivě ovlivněn především oblibou divadelních muzikálů na Broadwayi a v Londýnském West Endu, jinak ale tento žánr stagnoval a postupně vymíral až do konce tisíciletí. John Landis natočil Bratry Bluesovy (1980), propojující muzikál o dvou bývalých kriminálnících s akčními automobilovými honičkami, režisér Blake Edwards napsal pro svou tehdejší manželku a někdejší muzikálovou hvězdu Julii Andrews snímek Viktor, Viktorie (1982) a režisér Alan Parker zas inovativně vybudoval děj hudebního snímku Pink Floyd: The Wall (1982) na písních rockové skupiny Pink Floyd. Malý krámek hrůz Franka Oze (1986), nápaditý černohumorný muzikál o masožravé květině, natočený podle stejnojmenného divadelního muzikálu inspirovaného nemuzikálovým komediálním hororem z roku 1960, byl pozoruhodný i svým velkolepým alternativním koncem a dodnes platí za kultovní počin. Podobně je vnímán i britský muzikál Monty Pythonův Smysl Života, jenž byl známým komediálním seskupením Monty Python uchopen jako sled absurdních skečů a vynalézavých písniček. Za zmínku pak stojí ještě muzikály Footloose (1984) a Chorus Line (1985).

Konec 80. let a celá 90. léta pak z hlediska muzikálů nepředstavovaly nijak zvlášť plodné období, nicméně našlo by se pár výjimek. Na přelomu obou desetiletí se s velkým ohlasem setkalo hned několik animovaných muzikálů od společnosti Disney (viz dále) a také od několika jiných studií, kupříkladu Labutí princezna (1994), Anastázie (1997) nebo Princ Egyptský (1998). Tím úspěchy animovaných muzikálů nekončily – dlouhodobě oslavovaná byla loutková Noční můra před Vánoci režiséra Henryho Selicka (1993), na jejímž vzniku se podílel i režisér Tim Burton, a kontroverzí doprovázený satirický snímek South Park: Peklo na Zemi (1999), který navazoval na animovaný seriál od tvůrců ujetého hraného muzikálu Kanibal! Muzikál (1993). Z dalších hraných muzikálů 90. let nad zbytkem konkurence jednoznačně čněla zejména adaptace muzikálu Andrewa Lloyda Webbera Evita (1996), v níž zpěvačka Madonna ztvárnila v režii Alana Parkera hlavní roli manželky argentinského prezidenta Juana Peróna, a pak také snímek Všichni říkají: Miluji tě (1996) od Woodyho Allena.

 

Zlaté období Disneyho muzikálů

Na přelomu 80. a 90. let došlo k výraznému úspěchu několika animovaných muzikálových snímků společnosti Disney, která v té době prožívala po dlouhé řadě neúspěchů a zklamání období renezance a návratu na vrchol. Animované muzikály studio Disney natáčelo od 40. let, kdy měly premiéru mimo jiné snímky Dumbo (1941) a Melody Time (1948). Od té doby vzniklo v Disneyho produkci nejen mnoho dalších animovaných muzikálů (např. Lady a Tramp z roku 1955 nebo Kniha džunglí z roku 1967), ale i muzikálů hraných (Po stopách trosečníků, 1962), případně i kombinujících hraný film a animaci (Song of the South z roku 1946, Drak Elliot z roku 1977 nebo zmíněná Mary Poppins). Obrovským hitem se pak stala Malá mořská víla víla (1989) a následně i snímky Kráska a zvíře (1991, první animovaný film v historii nominovaný na Oscara v kategorii Nejlepší film), Aladin (1992) a Lví král (1994), které zbořily třikrát po sobě kasovní rekordy.

Klíčovou byla v tomto směru pro Disneyho spolupráce s hudebním skladatelem Alanem Menkenem, jenž stál i za Malým krámkem hrůz, a který dostal u Disneyho poprvé na starost právě Malou mořskou vílu a následně též ostatní výše zmíněné snímky. Od té doby se Alan Menken podílel s různými textaři i na spoustě dalších disneyovských muzikálových animovaných filmů, jako byly Pocahontas (1995), Zvoník u Matky boží (1996), Herkules (1997) nebo Na vlásku (2010). Muzikály byly mimo jiné i snímky Legenda o Mulan (1998), Princezna a žabák (2009) nebo Ledové království (2013) a Odvážná Vaiana: Legenda o konci světa (2016). Z novějších hraných muzikálů produkovaných studiem Disney vyčnívá série Muzikál ze střední (2006-2008), Mupeti (2011), Čarovný les (2014) a hrané verze Krásky a zvířete (2017) a Aladina (2019), z těch kombinujících hraný a animovaný film zas např. Kouzelná romance (2007) nebo Mary Poppins se vrací (2018).

 

Bollywoodské muzikály napříč věky

Indická kinematografie se už od počátků vyvíjela po své vlastní ose. Do Bombaje situovaný filmový průmysl zvaný Bollywood je na počet ročně natočených filmů dlouhodobě produktivnější než jakýkoli jiný studiový systém na světě, přičemž většinovým žánrem Bollywoodu byl vždy právě muzikál. Nejstarší indické filmové muzikály vycházely z tradic indického divadla a z formátu amerických raných zvukových filmů. Prvním celovečerním indickým zvukovým snímkem byl Alam Ara (1931), inspirovaný pohádkovou sbírkou Tisíc a jedna noc. Jedny z nejslavnějších muzikálů vznikly v období od 40. do 60. let, které je označováno za zlatý věk indické kinematografie. Filmy jako Aurat (1940) a jeho na Oscara nominovaná předělávka Matka Indie (1957), Tulák (1951), Dareba (1955) či Neutuchající žízeň (1957) se řadí k nejoceňovanějším počinům té doby.

Do 70. let v indické muzikálové kinematografii převažovaly manýristické romantické filmy a snímky vyprávějící o životě pracující třídy. Poté se v Bollywoodu vyvinul tzv. masala film, který kombinoval různé žánry a definoval směr, jakým se filmařina od té doby začala v Indii ubírat. Přelomovým byl v tomto duchu film Amar Akbar Anthony (1977), vyprávějící o třech bratrech, kteří byli v dětském věku odloučeni a znovu se setkali až po mnoha letech jakožto vyznavači tří různých náboženství. Snímek Řetěz (1973) zas spojoval muzikál s kriminální zápletkou situovanou do indického podsvětí, westernový muzikál Plameny (1975) se pro změnu inspiroval v amerických filmech odehrávajících se na Divokém západě. S nepřeberným množstvím žánrů pracoval kupříkladu film Sirotek (1981), vyprávějící o muži, který se snažil vypátrat identitu svých rodičů, jež se ho v dětském věku zřekli.

Druhá polovina 80. let znamenala pro Indii kvůli únavě diváků z násilných akčních snímků úpadek tamní filmové a muzikálové tvorby, jenž byl napraven až snímkem Qayamat Se Qayamat Tak (1988), jenž navrátil na plátna kin romantické téma lásky dvou mladých lidí. Následná etapa rozvoje indické kinematografie v 90. letech, označovaná termínem „nový Bollywood“, se tudíž opět vrátila k motivu romance (ve filmech jako Chandni z roku 1989, Raja Hindustani z roku 1996 nebo Srdce je šílené z roku 1997). Po přelomu tisíciletí se mezinárodního úspěchu dočkal především muzikál Lagaan - tenkrát v Indii (2001), příběh spojující národní historii s romancí a se sportovní tematikou, jenž byl nominován na Oscara. Divácky byly v dalších letech úspěšné mimo jiné i indické muzikály Láska z nebes (2008) nebo Bláznivé mládí (2013).

 

Restart amerických muzikálů po roce 2000

Spolu se snímkem Moulin Rouge (2001) od režiséra Baze Luhrmanna se podařilo oživit zájem publika o muzikály. Postmoderní stylizované romantické drama, jehož děj byl inspirován několika operami a z úst hlavních hrdinů v podání Nicole Kidman a Ewana McGregora v něm zněly úryvky ze slavných písní minulých desetiletí, bylo nominováno na osm Oscarů, dočkalo se nadšených ohlasů a díky své pozoruhodné audiovizuální pestrosti a vytříbené realizaci se stalo jedním z nejoslavovanějších muzikálů historie. Na jeho úspěch pak navázal muzikál režiséra Roba Marshalla Chicago (2002), jenž získal šest Oscarů z třinácti nominací, a který v hlavních rolích s Renee Zellweger, Catherine Zeta-Jones a Richardem Gerem vyprávěl o dvou kabaretních zpěvačkách-vražednicích, z nichž jejich právník udělal mediální hvězdy.

Podle slavného muzikálu Andrewa Lloyda Webbera natočil režisér Joel Schumacher v roce 2004 Fantoma opery, vyprávějícího klasický příběh o znetvořeném hudebním géniovi, jenž obýval divadelní katakomby. V roce 2007 vznikl v režii Adama Shankmana rozjuchaný komediální muzikál Hairspray a v režii Tima Burtona naopak temný a ponurý muzikál Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street. Robu Marshallovi se na úspěch Chicaga s filmem Nine (2009) bohužel nepodařilo navázat ani se čtyřmi oscarovými nominacemi, oproti tomu mimořádně chválená a na osm Oscarů nominovaná adaptace francouzského muzikálu Bídníci (2012) režiséra Toma Hoopera si zlaté sošky odnesla hned tři.

Šest ze třinácti oscarových nominací zas proměnil mimořádně úspěšný romantický muzikál La La Land (2016), v jehož příběhu se zamilovaná dvojice v podání Emmy Stone a Ryana Goslinga střetla s ambiciózními sny i s tvrdou realitou, a který jeho režisér Damien Chazelle pojal jako poctu muzikálům z období klasického Hollywoodu. Divácky se dařilo i muzikálu Největší showman (2017), v němž Hugh Jackman ztvárnil postavu inspirovanou skutečným cirkusovým principálem. Obrovským propadákem byl naopak z divadelní předlohy Andrewa Lloyda Webbera vycházející muzikál Cats (2019), jehož zpracování se dočkalo jen výsměchu a pošklebků.

 

Rozmach životopisných hudebních filmů

Kromě řady jiných muzikálů vzniklo po roce 2000 i několik snímků, které byly založené na písničkách konkrétních slavných kapel. Film Napříč vesmírem (2007) se celý točil kolem hitů od The Beatles, muzikál Mamma Mia! (2008) sestával zas jen z písniček hudební skupiny ABBA a snímek Slunce nad Leithem (2013) pro změnu hojně využívalo písničky skotského dua The Proclaimers. Ještě mnohem více však bylo natočeno životopisně laděných hudebních filmů zabývajících se osudy známých zpěvaček a zpěváků. Snímek 8. míle (2002) byl natočen na motivy životního příběhu rappera Eminema, film Ray (2004) se věnoval hudební dráze Raye Charlese a Walk the Line (2005) vyprávěl o osudech Johnnyho Cashe.

Příběhem hudební skupiny The Supremes byl inspirovaný muzikál Dreamgirls (2006), kariéru jisté slavné francouzské šansoniérky zas rekapituloval snímek Edith Piaf (2007). Film The Notorious B.I.G. (2009) pojednával o vzestupu a tragickém zastřelení rappera Christophera Wallace alias Biggieho Smallse, drama Jersey Boys (2014) o členech skupiny The Four Seasons a Get On Up - Příběh Jamese Browna (2014) o zpěvákovi, jenž proslul písní I Feel Good. Hudební drama Straight Outta Compton (2015) se zabývalo příběhem rapperské skupiny N.W.A, ohromně úspěšný snímek Bohemian Rhapsody (2018) se věnoval působení Freddieho Mercuryho v kapele Queen a životopisný Rocketman (2019) zas vyprávěl o osudech Eltona Johna.

Filmmaniak