Rýža

Tam pod kůží jsme všichni sami. Ale někdy...někdy k sobě můžeme najít cestičku, byť jen na chvíli. Stárnoucí, osamělá, tiše trpící žena s despotickým nemohoucím manželem za zády a tajemný, sexuálně živočišný rebel, to nemůže dělat dobrotu ... a taky nedělá. Ta atmosféra potlačování, ty okamžiky, kdy oba ví, že by neměli, ale stejně si nemůžou pomoct, ten Marlon, který vás pomalu nutí slintat si do klávesnice, ta neskutečně zoufale vyprahlá žena v podání Anny, ten konec ... ! Ano, dostali mě. Kapitálně!

Western, ve kterém vás to westernové vlastně vůbec netankuje. Co na tom, že zápletka je prosťounká a spíše nudná, co na tom, že tohle jste už viděli x-krát a v mnohem lepším podání. Když totiž na plac naběhne Clint se Shirley, jde jakákoli pseudo-filmově-umělecká soudnost stranou. Ten film by mohl být ještě pětkrát blbější, ale místo v mé topce by si stejně udržel, protože to vysoké napětí mezi hlavními protagonisty je opravdu životu nebezpečné.

Není nic, co by nespravila špetka ultraviolence. Spousta lidí tenhle film ráda nemá. Slýchávám cosi o obscénnosti, nudě, přílišné brutálitě či složitosti děje. Ale kdepak, pro mě je to koktejl namíchaný přesně na míru. Moje obohacené moloko, které se nikdy nepřepije. Ač tedy první část, než se Alex dostane do vězení, mám o špetku radši. - Narozdíl od spousty jiných, jež vidí smysl spíše až v části "napravení". Stejně tak si k Alexovi v první půlce nevytvářím negativní postoj, nepřijde mi odporný, zlý ani zvrácený - dobře, zvrácený trochu jo. Naopak, působí neskutečně přitažlivě ... a se slečnama s nanukama bych okamžitě měnila. Možná je to dáno tím, kolikrát už jsem to viděla. A možná tím, že ztělesněné zlo mě prostě fascinuje. Ať tak či tak, nebude to dlouho trvat a mě zase obklopí odporné kýčovitě futuristické - a přesto (proto) neskutečně přitažlivé prostředí, Singin´ in the Rain a Ludwig van.

Ztělesněná nádhera od začátku do konce. Viděla jsem stokrát a i po sto prvé se budu zas a znova lámat v pase u každého povedeného vtípku - což jsou všechny. Můj otvírák, zavírák i trhák. A vůbec, říkejte mi Loretta.

Miluju rock´n´roll !

Romance, která se nikdy neomrzí. Psát si čárku za každé shlédnutí, měla bych už na kontě pořádný plůtek. A přesto zas a znova vytahuju ohmatanou VHSku a zas a znova mi jihne srdce při úvodních titulcích a dokonalé hudbě Johna Barryho, zas a znova bez dechu sleduju vývoj romance, zas a znova mi běhá mráz po zádech při scéně se lvy a zas a znova brečím při scéně, kdy si Karen kleká před guvernérem. "Já udělat ten oheň moc velký, aby vy mě najít."

Láska s příchutí střelného prachu. Vášnivá, nespoutaná, divoká. Cage v hadím saku, který mi výjimečně nevadí, Laura Dern naprosto k sežrání, Diane Ladd si toho oskara za své ztvárnění ježibabné matinky odnesla poprávu a Wilem Dafoe je pak už jen třešničkou na dortu . A to všechno zabaleno do úhledného (nebo úchylného?) balíčku s mašlí made by David Lynch. Kdo by odolal?

Jakoby to bylo včera, co jsem s čerstvým řidičákem naložila sestru a poprvé sama bez dozoru usedla za volant. Jely jsme tenkrát do kina. Na Velkou rybu. A stejně, jako se mi do paměti nesmazatelně vryla tahle první jízda, vryl se mi pod kůži i ten krásný pocit, který jsem v průběhu (i po) filmu zažívala. Chladivý, vláčný, voňavý a sladký. A i když jsem na konci plakala, stejně jsem se nepřestala usmívat.

Film, který bere dech i slova. Film, který vám buď nedá nic a nebo vezme všechno. Film, který vás vyždíme a zdrtí. A jediný film, u kterého jsem se postupně z pohodlného lehu na zádech neustále přibližovala k obrazovce a u závěrečné scény na ni zírala z pouhých 20 centimetrů, rukama křečovitě svírajíc chladné kované mřížoví mé postele. Film, který chci vidět znova, na velkém plátně!