claudel

Tohle je přesně parketa, v níž Francouzi dominují a málokdo jim může konkurovat. Valérie Donzelli dokáže hrát, psát i režírovat jak komedie, tak dramata, tentokrát přidala další silný kousek, pořádné psycho. Ne nadaramo se říká, že psychické násilí a týrání může být zničující mnohem více, než to fyzické. Navíc se sakra těžko dokazuje, pokud svině násilník navenek působí spořádaně. Melvil Poupaud si toho hajzla pěkně vychutnal, byl velmi uvěřitelný a na pěst v podstatě od začátku do konce. Virginie Efira mám čím dál víc rád, v tomhle filmu se blýskla dokonce dvojnásobně. Silný příběh, kterých v reálném životě bohužel nalezneme požehnaně.

Když jsem viděl novou verzi, musel jsem se podívat, už jen ze zvědavosti na původní film. Mohu jen potvrdit, že se jedná o dva naprosto odlišné snímky. Podobností bych spočítal na prstech jedné ruky. Samozřejmě je patrných padesát let, které oba snímky od sebe dělí, nicméně stěží lze určit, který je lepší či horší. Původní film se určitě mnohem více drží literární předlohy s tím, že některé pasáže se nejspíše objeví až v dalších pokračováních. Téma lásky, tělesnosti, sexu, hranic ve vztahu mezi mužem i ženou je zpracováno celkem slušně, byť občas může mít divák pocit, že se dívá na levnou erotickou zábavu nám známou z devadesátých let o sobotní půlnoci. Nejásám, avšak nezatracuji ani jedno zpracování.

Měl jsem pouze letmou a povrchní znalost o filmu, resp. příběhu, podle něhož byl film natočen. Proto jsem byl nejspíše do cca polovinu filmu udiven, proč by měl být Oskar Schindler kladnou postavou - arogantní nevěrník a flamendr. Jeho postava se ale velmi důmyslně rozvine, až dojde k tomu hlavnímu - tvorbě slavného seznamu. Můj oblíbenec Liam Neeson podává skvělý výkon, ale musím objektivně přiznat, že byl zastíněn naprosto odzbrojujícím výkonem Ralpha Fiennese. Dokázal ztvárnit snad jednu z nejodpornějších postav, netvorů a zlosynů v dějinách kinematografie. Své brutální a ohavné činy přitom provádí s takovou lehkostí, grácií až elegancí, až z toho mrazí a tuhne krev v žilách. V neposlední řadě musím zmínit asi nejsmutnější postavu v podání Bena Kingsleyho hovořícího tichým hlasem a vystupujícího tak nenápadně, jako by tam ani nebyl, přitom byl osobou klíčovou. Film je protkán silnými momenty, vypjatými scénami, které nelze vymazat z paměti. Mám splněn další významný film ze zlatých devadesátek.