Lamiczka

Po, ne zrovna krátké, době usedám za klávesnici a sepisuji novou recenzi. Dlouho jsem tuto činnost odkládala a věnovala se jiným koníčkům. Pevně doufám, že se mé filmové nadšení ještě nějakou tu chvíli nevyčerpá. Zpět k filmu. Na snímek s Joaquinem Phoenixem v hlavní roli jsem se těšila ještě před samotným uvedením do kin. A tak ani sama nevím, proč nakonec k jeho shlédnutí došlo až dva roky poté. Asi čekal na svůj velký moment, který přišel právě dnes. Snímek mě doslova pohltil tak, aby mě v závěrečných titulcích vyplivl jako emočně dojatou pipinku se slzičkou v oku. A nemyslím to vůbec zle. Romantika a částečně i erotika je tu nadávkovaná v přesném poměru, takže na nějaký sladkobolný kýč tu není špetka místa. Je to smutný, je to dojemný, je to o lásce, rozchodu, ohleduplnosti, vstřícnosti, nových zážitcích i nevšedních momentech všedního života. Snová realita se tu protíná s virtuální realitou, hranice mezi těmito světy se stírají a nikomu ani náhodou nepřijde divný, že kluk randí s naprogramovanou věcí. Geniálním tahem se tak stává obsazení Scarlett Johansson, kterou za celou dobu neuvidíte, ale zato se stejně jednoduše a stejně rychle jako hlavní postava zamilujete do jejího hlasového repertoáru. Může se zdát, že takových romantických blbůstek tu byla kvanta. Mě ale dostali oba dva, čistota a jednoduchost nápadu, stejně tak jako jednotlivé sekvence filmu, které svou úsporností, smyslem pro detail a estetiku vytváří futuristické prostředí, ke kterému by si lehce mohl najít cestu každý z nás.

Nevím, z jaké strany začít. Ta faktická je až děsivá a zároveň dost nechutná záležitost. Divím se, že pan dotyčný z toho vyvázl se zdravou kůží. Nechám bokem kázání o neřestech lidstva a zaměřím se spíš na tu důležitější, filmařskou stránku věci. Tady úvodem nelze zastřít dva nezpochybnitelné fakty. Leonardo DiCaprio společně s jeho herectvím zraje jako víno. A Martin Scorsese je jedním z mála režisérských bohů na světě. Jejich opakovaná spolupráce poukazuje nejen na profesionalitu, ale zároveň sází na jistotu úspěchu. Leo je ve své roli naprosto dokonalý, jeho postava neústupného burzovního makléře nenechává nikoho na pochybách, jak těžký to v životě máš, když si můžeš dovolit zaplatit úplně cokoliv. I když je film především o drogách a závislosti na sexu, Leo tomu dává punc originality a dokonce i zábavy. Ano, dokonce se s ním i pobavíte. Nedá mi to nezmínit menší, ale o to zásadnější (pro budoucí vývoj filmu), roli Matthewa McConaugheyho, který je celou svou osobností prostě a jednoduše boží. Troufnu si říct, že svým broukacím rituálem si musel získat každého. Nadále je ale film spíše One Man Show, sekundující Jonah Hill nebo překrásná mladičká Margot Robbie na Leonarda zkrátka nestačí. Nicméně jsou to postavy, které příběh velice dobře doplňují. A nebýt hluchého místa na začátku třetí hodiny, tak nemám filmu co vyčíst – má spád, příjemně barevnou kameru se smyslem pro detail, šokuje a dokonce i vkusně baví. Jen tak dál pánové!

Vezu se na vlně romantických filmů a velice rychle začínám zjišťovat, že natočit kvalitní, zajímavou a zároveň i něčím originální love story je asi fakt náročný. Nenechte se zmást, nečekám oduševnělá dramatická díla, ale jakožto zástupce něžného pohlaví vítám snímky naplněné prostou láskou, důležitými existenčními (alespoň pro samotné aktéry) otázkami a zajímavým partnerským životem. Nemusely by být tak často plytké a bez alespoň trochu zajímavého nápadu, jako byl konkrétně tento. Herecké obsazení tentokrát nebylo úplně špatné, ústřední dvojice v podání Julianne Hough a Joshe Duhamela byla sympatická, ladilo jim to spolu. Trošku navíc mi tam přišla kamarádka Cobie Smulders, ale zase se ve filmu neobjevuje moc často, takže to vlastně moc neva. Vývoj zamilovaného páru je kupodivu šmrncovně podaný, ale za navazující linku s pronásledujícím policajtem (David Lyons) bych sekala ruce, možná rovnou i hlavy. Jeho role je nudná, otřepaná a hlavně neuvěřitelně průměrná. Samotné finále, ve kterém má tenhle muž taky své prsty, už jen dovršuje pohár unylosti. Nicholas Sparks je generátor na růžovou knihovnu a podle ní se točí stejně barevně laděné filmy. Možná by už konečně někdo měl říct dost a zamyslet se nad zbytečností dalšího takového filmu na stříbrných plátnech.