Macbeth

„We are yet but young in deed.“ Videl som 115 min. verziu, Wikipédia píše 107 min. Najprv tajuplná hudba celých 8 minút. Obraz začína až v deviatej a ideme do tajuplnej básničky, z ktorej sa stáva recept čarodejníc. Herci odviedli dobrú robotu, ešte ich nevidno a svojimi hlasmi už dodávajú filmu atmosféru. Po tomto čarodejnom prológu nasledujú open subtitles ale aj s tým, kto hral akú rolu, čím nastávajú menšie spoilery. Orson Welles v hlavnej úlohe bol sám sebou ako režisérom výborne herecky vedený. Herečka hrajúca Macbethovu ženu tiež odvádza celkom fajn výkon. Ostatní herci tu nemajú toľko priestoru, ako títo dvaja, aj keď u niektorých charizmu cítiť. Navyše, reakcia muža (napísaná scenárom) na zabitie svojej ženy a detí mi tu nepríde emočne vierohodná. Komediálna hudba mi ani ku pripitému Macbethovi nesedí. Vraj Shakespearov dialóg ostal, čo sa dá badať na zastaralom spôsobe používania niektorých dnes nepoužívaných slov, ktoré trochu komplikujú radosť z dialógov. Slová sú v nej také, až pripomína švédčinu. Kamera uhýba pred krvavými scénami, ktoré sú vo filme. Tieto negatíva vytvárajú nudnú atmosféru, a zabraňujú trochu prežívať niečo zaujímavé s postavami a ponoriť sa do nich. Film ma nudil, ale pripisujem to aj prispôsobeniu sa normám danej filmovej doby. Je tu akcia, násilie, výčitky svedomia aj surrealizmus, no nič z toho tu nepadlo na úrodnú pôdu. Najdesivejšie obrazy prichádzajú v posledných 12 minútach. Pomaly sa hompáľajúci obesenec zavesený vysoko na skale či rozkazy šialeného kráľa, v moci a duševnom stave osamoteného, na ktorého sa pozeráme zvrchu. Celkovému dojmu to ale veľmi nepomáha. Jazykové okienko: trumpet-tongued; be-all and end-all; hark; alack; ay; enow; lily-livered. (27.03.2021)

Mám čerstvě přečtenou předlohu (kdysi jsem Macbetha viděla také v divadle) a nakoukané ukázky z mnoha jiných adaptací. Úplně nejvíce mě zaujala britská televizní verze s Ianem McKellenem a Judi Dench, ten přístup byl přesně takový, jaký bych si u Macbetha, což je podle mě především komorní psychologické drama, představovala. Proto to i takový Welles bude u mě mít těžké. U Wellese jsem postavám nevěřila a snímek mě nedokázal strhnout a ponořit do své temnoty. Vizuálně hezké, kulisy mi nevadí, ale prostě to není ono. A aby to bylo kompletní, nutno říci, že jsem viděla delší verzi. (26.11.2012)

Skvělá, vizuálně vyšperkovaná adaptace Shakespearova dramatu, které řadím mezi své nejoblíbenější. Nejvíce fascinující je v Macbethovi pojetí zla, které je velmi dobře vystiženo hned ve dvou rovinách. Jednak ve vývojové křivce – velké dobré věci, stejně jako velké věci zlé rostou z maličkostí. Pokušení k špatnosti se vždy rodí uvnitř hlavy. Jeho temné, zpočátku sotva slyšitelné našeptávání člověka pozvolně svazuje a nutí ho k obsedantním návratům k myšlenkám na činy, které pokud se myšlenky včas nezarazí, nakonec následují. A tak semínko zla může postupně vzklíčit v celý les zrůdností a nenávratných katastrof. Druhým fascinujícím filozofickým postřehem je klamavost zla, které za rouškou zmrzačených polopravd slibuje člověku tak dlouho veliké věci, až ho nakonec jeho vlastní posedlost po těchto "velikých věcech" dříve nebo později pozře za živa. (15.01.2018)

Chvíľami človek nevie, čo si má myslieť. Podobá sa to na Olivierovho Hamleta a je to asi logické, keďže vznikli v rovnakom období. Welles je ale expresionistický až na pôdu štúdia, v ktorom sa jeho film natáčal. Štúdiové lesy a štúdiové skaly majú svoje čaro, menej už desaťtisícová armáda, hraná zopár desiatkami komparzistov. Ja by som si kľudne pozrel nejaký súčasný cgi výplach, kde by to Scott rozprúdil s takouto armádou a predtým by sa nás snažil presvedčiť o hĺbke svojho diela. Macbethovi straší vo veži ešte viac, ako Othellovi, Hamletovi, alebo Romeovi, je to depka a zvolený vizuálny štýl sa k tomu hodí. Je však otázka, či má vôbec zmysel niečo od Shakespeara adaptovať a dokazovať si, že to funguje aj na plátne. Ale budiž. (26.03.2015)

Není to jen o fantastických Wellesových grimasách, pohledech plných zarputilosti. Je to o celkovém ztvárnění prostoru. Je evidentní, že film byl natáčen ve studiu. Často vidíme stín odrážející se na obloze za hrdiny. Welles si je tohoto nedostatku vědom, a využívá ho ve svůj prospěch. Mlha, světelné efekty a stíny na pozadí evokují Murnauovu nebo Ejzenštejnovu hru se stíny. Epičnost tak vyvěrá z minimalistické zkratky. (25.11.2005)