Dogville

Můj dlouho prokletý film. Nekonečná propásnutí v kině či absence dvd po letech ukončila noční televizní chvilka. A čekání stálo za to. Jakmile jsem si totiž zvykl na výpravu (o jejímž naprostém minimalismu jsem věděl, ale přesto mi chvíli trvalo tuto nikdy nepoznanou atmosféru potřebně nasát), přišlo naprosté pohlcení. Von Trier velmi rozvážně rozehrává hru nepoznaných duševních zákrut a temných míst, která se objeví během jediného mžiku a přesto v naprosto logických a uvěřitelných důsledcích. Opatrnému rozkrývání dogvilleského problému bych ale přicházel na chuť podstatně pomaleji, kdyby v čele všeho dění nestála ta pravá osoba. Od prvního vkročení do města je uchvacující bohyně Nicole fatální osudovou bytostí, která coby Grace každého blízkého člověka změní a hlavně díky ní jsou nejrůznější vypjaté chvíle nezapomenutelnou a překvapivě i strhující podívanou. Proč tedy přes můj chvalozpěv nejdu k nejvyššímu hodnocení? Protože tříhodinová délka je v případě Dogville skutečně moc. Sice důkladně poznám povahu mnoha postav, ale čím dále komplikace zacházely, tím více jsem se třásl na nevyhnutelný závěr. Ten nakonec svou úplností předčil moje očekávání, ale režisérovy občasné naschvály "proti divákovi" jsou mi zkrátka proti srsti. I přesto se ale zoufale těším na pokračování nové cesty a považuji tuhle zraňující podívanou za filmovou povinnost. (04.01.2008)

Seriál Království Larse von Triera mě kdysi znechutil, zneklidnil a zavrtal se mi hluboko do hlavy. Není divu, když Trier kvůli filmařině upsal duši ďáblu. Do Dogville jsem tedy vstupoval s obavami a údivem. Přiznané kulisy? To si snad z nás Trier dělá přiznanou prdel? Navíc dlouhou 138 minut! Ale zůstal jsem a dobře jsem udělal. Brzy mi ty křídou na zemi načrtnuté kulisy přestaly vadit. Najednou totiž kolem mě vyrostly vzhůru, všechny ty chudé maloměstské domy, životem otřískané a prolezlé zlými myšlenkami od sklepů až na půdu, stejně jako jejich obyvatelé. A pak prý, že chudoba cti netratí... Samozřejmě mě dostal ten drsný závěr: „Některé věci si člověk musí udělat sám,“ i střílení dětí před jejich matkou: „Obávám se ale, že se neudrží a rozpláče se.“ Vždyť jsem to říkal, Trier se upsal ďáblu! A nad postřílenými dětmi si ještě stihne udělat prdel z jednoho hollywoodského klišé a nechá přežít psa. No jo, já vím, vždyť jenom jako psa, v jako boudě namalované křídou na zem. Ale aspoň někdo přežil. (10.12.2012)

Len pár poznámok na okraj: podľa mňa film napĺňa obsah starého čínskeho príslovia: "Ak sa k tebe správa niekto dobre, správaj sa k nemu ešte lepšie. Ak sa niekto k tebe správa zle, správaj s k nemu ešte horšie." Citovo nevydierajúci Trier je pre mňa prijateľnejší. Taktiež tlmené kulisy a výber hereckých predstaviteľov potešili. Mnoho námetov k rozmýšľaniu v nenudiacom opuse, napr. prečo aj minoritná dedinka si potrebuje vytvárať minority, na ktorých môže odreagovať svoje frustrácie. Prečo často po predkoch preberáme len to agresívne? Ako spoločenstvo kryté hromadnou ideológiiou alebo náboženstvom prostredníctvom myšlienok v nich ukrytých aj tie najelementárnejšie krivdy vydáva za spravodlivé. Alebo aj iné: nie je demokracia len uplatnením príncipu priemernosti ako poistky voči inováciám, nestráca sa v jej hlasovacej mašinérii konkrétny človek, uväznený stále novými a novými pravidlami slúžiacimi "všetkým", ale neobšťastňujúcimi nikoho. A: sú radikálne riešenia prínosom ? (15.10.2004)

Mám rád experimentování s filmem, mám rád divadlo a navíc jsem věděl, že ač jsem se ze žádným z filmů Larse von Triera nesetkal, mám čekat neočekávané. A přesto si ten zmatek v hlavě, který mi tam Dogville rozpoutal, nedokážu urovnat ani pár dní po jeho shlédnutí. Rozhodně se o něm nedá říct, že je to divný film, to ne. Ale zvláštní zvláštní, to pravda je. Von Trier chtěl dosáhnout absolutního vítězství obsahu nad formou, jenomže tím filmu vytvořil jeho hlavní Achillovu patu. A nebo snad chce někdo namítnou něco proti tomu, že divák se bude plně soustředit na příběh a bude mu úplně putna, že herci se pohybují v obrovském studiu, kde stojí kulisy, nad kterým by si i divadlo uplivlo, že iluze dne a noci, stejně tak i ročních období je umem skvělého týmu osvětlovačů a že většina zvuků, včetně otvírání dveří a zpěvu ptáků byla přidána až v postprodukci? Můžeme si odpovědět, že ano, ale pouze za předpokladu, že Dogville bude mít příběh opravdu silný, což bohužel (ne)má. Fotografie pod závěrečnými titulky mě položily na vážky, zda-li je Von Trierův scénář podle skutečné události nebo ne, ale i kdyby (ne)byl, nelze mu upřít jistá působivost. Zároveň s ní je zde však i jakási chladnost a koneckonců i předvídatelnost a to je podle mě hlavní důvod mého „nízkého“ hodnocení, které bych velmi rád zvednul výš, už jenom kvůli hercům, kteří hrají jako o život. Nicole Kidman přímo září a vzájemná nesourodost s Paulem Bettanym je výborná. Dogville je film, který se hned tak nevidí, ale když už se vidí, mohl by alespoň stát za to. Ne, nejsem náročný, jenom mi vadí, když v tom něco skřípe a tady to skřípe až moc. (07.07.2005)

Napřed to byl ANTIKRIST potom KRÁLOVSTVÍ a nebylo o čem přemýšlet, Lars von Trier mi přirostl k srdci. Z jedné stránky je to krásné setkání s jeho temnými filmy, na druhou stranu to až tak krásné není, jeho filmy obsahují démonickou formu, které dokáží diváka psychicky zdrtit, a jeho díla těžko rozdýchávám, ale jsem fascinován jeho obrazy, obsahem a to mám rád (tuhle cestu mi už ukázal Michael Haneke - oba mají lidi přečtený). DOGVILLE má geniální kulisy, myšlenku (kresby), divadelní ateliér (perfektní opony), charakteristika postav (ta nejlepší od Nicole Kidman) a perfektní režii. Během sledování DOGVILLE se mi těžko dýchalo a na scénku v autě mezi jablky nikdy nezapomenu. DOGVILLE je originální, deprimující a vnitřně zdrcující dílo. (21.07.2013)