Škola otců

Nemůžu dát méně, nádherně sehraná záležitost. Skvost pro milovníka československé kinematografie. Morálně naprosto vyrovnaný a logicky uvažující člověk je postaven před pokryteckou realitu budovatelského státu, zde v podobě školy, jež zdánlivě šlape jak na drátkách. Film, který byl předem odsouzen k tzv. řadě trezorové, i když i v dnešní době je morální poselství tohoto filmu zcela hluché, takže snímek je vlastně v trezoru (dnes tedy v otevřeném) i nadále. Přesto Helgeho psychologie v tomto bezchybném debutu oslovuje skupinu nadšených diváků i po dlouhých letech. Další z tvůrčích případů, kdy si může divák jen tiše zoufat, nad potlačením nadprůměrného talentu nesmyslným politickým systémem, což je trochu znatelné v dalších snímcích z padesátých let. Film na světové úrovni, který není pořádně znám ani ve své vlasti. (27.01.2012)

Ze tříd sice dnes zmizela budovatelská hesla, ale princip systému založený na tom, aby se učitel především neznelíbil rodičům (stranické bosse vystřídali velkopodnikatelé a sponzoři, to vše násobeno strachem ředitelů ze zrušení či slučování škol kvůli aktuálnímu nedostatku dětí na ZŠ) a správně vyplňoval příslušnou dokumentaci, zůstává pořád stejný. I k těm 39 žákům ve třídě (a to ještě dva chyběli!) se pravděpodobně s takovou znovu brzo dopracujeme. Tož tak. (27.04.2008)

Charakterní učitel v podání Karla Högera násobí zajímavý příběh o osudu pedagoga, který se odmítá podrobit zvráceným pravidlům, jež mají na svědomí rodiče, učitelský sbor a zejména ředitel školy (potažmo budovatelská společnost). Snímek ani po tolika letech neztrácí svou naléhavost a tvůrcům patří poděkování za to, jaké téma si vzali na mušku. Působivá záležitost. P.S. Lojzíka bych si vzala domů... (12.08.2018)

Přelomový snímek, který i dnes dává znát svou silů, ačkoliv brzy po něm přišly přesněji mířené rány na samotný systém. Zde se ještě ústřední konflikt nese v rovině konkrétního případu, nešvaru, s kterým by se měla naše společnost vypořádat. Žádné dotažení do absurdnosti ani ironie, jen pronikavý pohled na problém výchovy dětí s celospolečenským přesahem. Snímek se ke konci začne jevit trochu schematicky jako poznání chyb, které vede k nápravě, ale pak přijdou další ústrky a nevraživost a Pelikán svůj boj vzdává a s hořkostí odjíždí a někteří si až pozdě začnou uvědomovat, na čem mu záleželo. Tím Helge dokázal, že jeho film nepřestane působit od začátku do konce. Höger je naprosto přesvědčivý, dětští herci dobře vybraní, ale i tak se ještě objevují černobílé postavy a trochu přebytečná milostná zápletka. Přes tyto nevelké vady na kráse by však byla škoda opominout toto dílo, stojící v základech českého filmového fenoménu 60. let. A že ty základy vůbec nejsou mělké... (13.10.2009)

na školu otců jsem opravdu, ale opravdu natrefila jen náhodou při přepínání programů a jsem za to ráda. Ani neumím říct jak film na mě působil, jen vím, že ač myšlenka filmu byla jednoduchá tak herci se postarali o její charakter. Nemohu jen odpustit uříznutý konec. I mladí herci byli opravdu skvělí a o Hrušandovi a panu Hoogerovi nemluvě. Zajímavé. (15.10.2011)