Strait-Jacket

Docela zklamání. Buď jsem zrovna nebyl v dobrém rozpoložení, nebo těžko říct, ale nudil jsem se a ne a ne to dodívat. Joan Crawford mě iritovala, ať už si hrála na sešlou máti, nebo své o 20 let mladší já. Jenže objektivně to vůbec není špatný film, ba naopak, napětí navodit umí a zdaleka to není o ničem. 6/10 a mínus spíše na mé straně. (28.10.2010)

Když Joan Crawford podvedl manžel, v afektu popadla sekeru a oběma spícím cizoložníkům uťala hlavy. Následujících dvacet let strávila v blázinci. Její dcera, která byla jako tříletá svědkem tohoto masakru, věří, že všechny pocuchané nervy byly matce v sanatoriu důkladně učesány a topůrka už se ani nedotkne. Prostředí venkovské farmy, kde budou společně žít, ji určitě přivede na jiné myšlenky. Matka je ale mezi lidmi celá nesvá, dcera ji přesvědčí, aby si zvýšila sebevědomí nějakými nákupy a co byste řekli? Než jí oschne řasenka, místní černá kronika má o čem psát. ;-) Druhý nebo třetí film v řadě asi patnácti, které zaměstnávaly zanedbávané herečky středního a staršího věku jako vraždekyně a psychopatky v groteskních hororech, poskytl Joan Crawford IMHO zajímavější úkol než ten první. V Co se vlastně stalo s Baby Jane? hrála prim Bette Davis v efektnější ze dvou hlavních rolí, kdežto v Strait-Jacket není žádná postava zcela rovnocenná vražedkyni Lucy. Je to žánrově poplatné, přesto překvapivě věrohodné drama ženy, která doživotně pyká za dávný hřích. Při každém pokusu o socializaci ji zastihnou dávné vzpomínky na to, co provedla. Pokus navázat po dvaceti letech izolace na předchozí, normální život a dvě traumatické dekády vytěsnit z mysli nevychází. Lucy je přecitlivělá na každou letmou zmínku, náznak, volnou asociaci. A vědomí, že dělá ostudu své dceři, kterou připravila o otce a vlastně i o matku, její pocit viny jen prohlubuje a dělá z ní rozechvělou blábolivou trosku. Herectví Joan Crawford bylo v sedmé dekádě století už krapet archaické, příliš vnějškové - ovšem v této neurotické roli bylo k nezaplacení. Opravdu skvělá kreace. Film navíc pěkně odsýpá, vraždy neukazuje explicitně a přesto je krásně zlověstný. Robert Bloch napsal po Psychu další působivý portrét vraha; podobný ve více ohledech, než o kolika můžu psát v komentáři, ale dostatečně odlišný, aby měl čím překvapit. Moje titulky najdete zde 70% (27.08.2010)

William Castle byl opravdu divný patron, který si však získal celou škálu příznivců a diváci některé jeho filmy opěvují dodnes. Ve spolupráci se scénáristou Robertem Blochem (Psycho) se jim podařilo vytvořit celkem zajímavý kousek, který určitě stojí za pozornost. Strait-Jacket se může především opírat o herecké obsazení, protože jak Joan Crawford, tak i Diane Barker předvedly velice solidní výkony a díky svému „půvabu“ si mne obě získaly. Venkovské prostředí a pošramocená pověst hlavní hrdinky (nebo lépe řečeno její nevyrovnané chování) dokázali navodit potřebnou potemnělou atmosféru, ve které samozřejmě nechyběla ani pořádná dávka napětí. Vraždy i postupné poodhalování skutečné pointy jsou provedeny decentním způsobem, který nenechá diváka chladným a zároveň ho přivede „do varu“, navíc ten závěr se jim skutečně povedl. (20.10.2012)

Podobny priklad ako Taste of Fear od Hammeru. Je to pekne vymyslene, prekvapive, s dobrou atmosferou a tu navyse aj exceluje aj skvela Joan Crawford. Utinanie hlav sekerou jej ide rovnako dobre ako budovanie vztahu s dcerou a vyrovnavanie sa so sialenstvom. Na to, aby to vsak bol skutocny masterpiece tomu nieco chyba. Mozno silnejsia vizualna stranka. Ale inak milovnikom starych filmov velmi odporucam ako vynikajucu jednohubku(aj ked to posobi ako o dekadu starsi film nez v skutocnosti je) 9/10 (17.12.2018)

„Co je?"„Nerada je vidím v kleci."„Nebudou tam dlouho. Zabijeme je...." Už zde jsem měl zavětřit, ale přiznám se, že jsem se nechal pohltit příběhem a ďábelský plán včas neodhalil. Černobílý horor využívá kontrastů světel a stínů i stínohry samotné. Silueta se zvednutou sekerou stačí k navození patřičného napětí. Ovšem hlavy dolů jdou v tomhle snímku i v přímém přenosu. Samozřejmě kromě kamery a mrazivě klaustrofobické hudby stojí příběh na konfliktech postav. Crawfordová je naprosto skvělá a já bych s ní během natáčení nechtěl strávit ani minutu. Její rychlé změny nálad, mizející sladký úsměv nahrazený šklebem a následný výbuch musely vyděsit i filmový štáb. Pro milovníky sekyry a starých filmů jako dělané. Jen to kuře se do přímého záběru nedostalo, zatím co ten hnusný chlapík z farmy ano. Ještě že tak. p.s. pobavilo závěrečné logo Columbie, kde dáma s pochodní má useknutou hlavu. (12.03.2020)