vypravěč

Jakkoliv mám od filmových námořních dobrodružství odstup, netrvalo dlouho a toto jedinečné dílo, které daný žánr naplňuje a současně se vymyká takovou měrou, že se podobá přízraku, mě uchvátilo. Na rozdíl od těch převažujících interiérových dramat plných klišé, v nichž se moře krom bouřlivých okamžiků podobá jen koberci, zde oceán skutečně odhaluje svou vlastní nebezpečnou tvář – nekonečnost svých pulsů, vůli stavět ze svých vln paláce a chrámy i do nich pochovávat. V této environmentální vizi se zároveň prolínají dílčí dramata, které nemohou nepřipomenout Bílou velrybu: otázku prokletí (zdrcujícím způsobem vyslovenou i /ne/zodpovězenou), dilema pýchy (nepateticky rozřešené) a přede vším: touhu po poznávání přírody, která v jemném imaginárním portrétu lodního lékaře, jakéhosi proto-darwina, nemůže neinspirovat. Už dlouho jsem neviděl něco podobného. – Snad od Druhého domova - kroniky touhy Edgara Reitze. – A tak silného!

Jedna z prvních epizod, které Rénier režíroval, vskutku nezapírá jeho rukopis. Nad jiné se v ní – v poměrně úsporném dějovém rámci – prokresluje komisařův charakter i důvtip a opět na příkladu jeho vztahu se zločincem se ozřejmuje jeho lidskost a psychologická zralost. Rénierovům dílům lze rozumět jako poctě své postavě i jako oporám logice jejího osobnostního vývoje. Zde se k tomu přidává i zaujetí pro celý Moulinův tým – v čele s odzbrojujícím Guyomardem a nezaměnitelnou Poupette.

Jedna z klíčových kapitol moulinovské kroniky současně variuje jedno z klíčových témat komisařova univerza – hledání humánních hranic ve vztahu se zločincem a zpřítomňuje nejbolestnější okamžik jeho cesty – ztrátu vlastního syna. Spojení obou námětů k sobě – v Rénierově režii – váže další zásadní životní fenomény, především partnerskou lásku, přátelství a profesionální vztahy a podrobuje je extrémním zkouškám, a povstává tak příběh věru nezapomenutelný.