neo93

Brutálně drsný westernový počin, který se jen tak nevidí. Navíc s napínaným a zajímavým příběhem, jenž mě bavil od začátku až do konce. Když šerif menšího městečka jednoho rána nalezne ve stáji mrtvého čeledína roztrhaného na kusy a také prázdnou celu, kde pobýval zraněný tulák, na jehož stav přes noc dohlížela zdravotní sestra Samantha a mladý zástupce šerifa Nick, kteří jsou nyní pryč, je problém na světě. Navíc, když se dozví, že je pravděpodobně unesli indiánští obyvatelé jeskyň tzv. Troglodyti, kteří pojídají lidské maso, je to zásadní potíž. Ihned poté, proto vyráží záchranná výprava, která se musí připravit na několika denní cestu, jenž má cíl pokud možno vysvobodit odvlečené lidi a přivést je zpět do svých domovů. Výpravu tvoří šerif, bývalý šerif, kovboj, který už zabil několik indiánů než kdokoli jiný v městečku, tak i samozřejmě místní doktor, manžel Samanthy, ačkoli má zlomenou nohu a jeho pohyb je značně omezen. Jejich vyhlídky nejsou vůbec dobré, nemají prý vůbec šanci proti jakémukoli počtu kanibalských indiánů, jelikož kdo se odvážil na jejich území, živý se zpátky už nikdy nedostal. Líbilo se mi zpracování tajemných a hrubých indiánů, kteří mají také své vlastní dorozumívací prostředky, kterých ale využije jeden z hrdinů. Mimo vzrušující atmosféru snímku, potěší také herecké obsazení jako např. Kurt Russell, Patrick Wilson nebo třeba Matthew Fox, kterého jsem snad od Ztracených nikde neviděl. Za mě výborná podívaná, kterou jsem si užil plnými doušky.

Naprosto parádní animovaná pohádka, která se mi dlouhou dobu vyhýbala. Hlavního hrdinu jsem znal především ze stejnojmenné počítačové hry, která vychází z tohoto filmu, ale samotný animák mě jaksi obcházel. Skvělý dobrodružný příběh s mladým a odvážným Aladinem, klukem se zlatým srdcem a opičkou Abu, který se dostane až ke kouzelné lampě a také ke krásné princezně Jasmíně, jsem nějak očekával, ale, co mě překvapilo, bylo množství písniček, která ve snímku zazní. Ale vůbec nevadily, naopak přispívaly k báječné atmosféře. Kromě výše zmíněného, neuvěřitelně baví také modrý džin z lampy, jenž slouží tomu, který vlastní zlatou lampu. Máme tu však také proklatě proradného a bezpáteřního Jafara, sultánova poradce, který touží po veškeré moci a je tak výborným padouchem a protikladem k dobráckému Aladinovi. Film rozhodně patří mezi ty nejlepší animáky od Walta Disneyho, na který se kdykoli rád podívám znovu.

Velice svižná, akční a dobrodružná jízda v podání starých známých třech mušketýrů v čistě francouzském provedení. A na to, že se jedná o film, který produkovala země galského kohouta, rodiště samotného autora A. Dumase St., se ve snímku stále něco děje a rozhodně se člověk nenudí. O zábavu se samozřejmě stará především trio odvážných královských mušketýrů a taky jeden neméně statečný gaskoněc, podle něhož se jmenuje samotný film. Ačkoli ho hraje neznámý herec, zvládá svoji roli obstojně. Jeho kolegové ve zbrani jsou přeci jen herecky zkušenější, z nichž jednoznačně nejvíce vyniká Vincent Cassel v roli Athose. A moc potěší přítomnost další velké hvězdy, rovněž francouzské rodačky, Evy Green jako Milady de Winter, jejíž postava má určitě ještě více prostoru v následném díle pojmenovaném právě po ní. Mimo efektní a relativně přehledné akční scény, kterých sice mohlo být více, resp. mohly být lépe či více zobrazeny např. vysvobození Athose, je trošku odbyté, jelikož ho vlastně neuvidíme, se mi hodně zamlouvala také atmosféra Francie 17. století a s ní spojená výprava a kostýmy. Už se těším, až si pustím druhé pokračování, které snad bude minimálně tak dobré jako tento snímek.

Příjemná a kouzelná podívaná, plná chytlavých písniček a poutavých tanečních choreografií. Mary Poppins je pro mě všeobecně známá fikční postava, teprve nyní jsem se ale přímo dostal ve filmovém provedení k této čarovné chůvě s ikonickým deštníkem v ruce. A bylo to velmi milé setkání. Podobně jako děti Banksovi, Jane a Michael, kteří si vysní svou ideální chůvu na své hlídaní a poté jen nevěřícně zírají, co všechno dokáže, jsem i já s velkým zájmem sledoval její magické kousky. Především její rychlé a snadné uklízení v dětském pokoji zobrazené v úvodu snímku po jejím vstupu do domu či přenesení do obrazu namalovaném na zemi, by se určitě někdy hodily. Vůbec samotné propojení hlavních postav do animovaného prostředí vypadá velice dobře a vlastně přirozeně. Na to, že mě snímek tak zaujal, má velkou zásluhou představitelka ústřední role Julie Andrews, která se mi začíná líbit čím dál více. Po filmu Za zvuků hudby, je to další výtečný výkon, za který byla právem oceněna Oscarem. Na druhou stranu, je poznat, že film byl orientovaný spíše na dětské či rodinné publikum. Ani to mě však neodradilo, abych si vychutnal tento báječný, hudební a rovněž komediální snímek.

Tanec, hudba a romantika jako blázen. To je Hříšný tanec. Ani po dalším zhlednutí se však názor na film nemění. Stále dokáže výborně pobavit se vším všudy, co k němu patří. Znovu jsem s velkým zájmem sledoval příběh mladé dívky Frances, zvané Baby, která přijíždí se svou rodinou do hotelového komplexu pro bohaté, aby zde prožili léto. Nedlouho poté se zvídavá Baby nejen dostává k ilegálnímu tanci, ale především se seznamuje s tanečním instruktorem Johnnym Castlem, do něhož se bláznivě zamiluje. Dějově sice nic převratného, ale samotné ztvárnění je vlastně bezchybné. Samozřejmě velkou roli hrálo obsazení hlavních postav. Ačkoli Jennifer Grey a Patrick Swayze ze začátku spolu příliš nevycházeli, postupně k sobě našli cestu, což se poté jednoznačně promítlo do filmu. Nezapomenutelné jsou jejich společné scény na kládě, v jezeře nebo v tanečním studiu, kde také trénovali. K tomu všemu, když zní ve snímku dnes už snad kultovní hudba, kterou snad pokaždé slyším na nějaké společenské zábavě, není vůbec co řešit. Za mě určitě jeden z nejlepších romantických filmů, který neomrzí ani po letech.

Výtečné filmové zpracování knihy od Louisy May Alcottové Malé ženy, v němž sledujeme životní osudy čtyř sester Marchových. Od začátku až do konce mě bavil spletitý příběh prolínající minulost a přítomnost hlavních postav. Pravě postavy a jejich obsazení dělají z filmu tak skvělou zábavu. Nejvíce v popředí je ztřeštěná a nezávislá Jo, spisovatelka povídek, která si anonymně nechává vydávat své díla v místních novinách, v podání Soinan Raosie. Hned za ní se ukazuje nejstarší ze sester, Meg, kterou vidíme jako velmi záhy jako ženatou paní, která je sice chudá, ale chtěla by být bohatá. Tu představuje Emma Watson. Třetí dívku z rodiny, Amy, nadanou malířku, která se také inspiruje návštěvou v Paříži, hraje Florenc Pugh. A poslední dceru rodiny Marchových, starostlivou, vstřícnou, ale také tichou a stydlivou hudebnici Beth, nám přibližuje herečka Eliza Scanlen. Nedílnou součástí této dívčí skupinky je samozřejmě jejich matka, kterou si zahrála Laura Dern. A konečně, do nejbližšího téměř rodinného okruhu spadá také Laurie v podání Timothée Chalamet, kluk ze sousedství, jenž stráví s holkami spoustu času. Každá z postav má něco do sebe a každá má také svoji jedinečnou osobnost a pro to není problém se v nich zorientovat. O to více pak divák prožívá všechny jejich šťastné a radostné chvíle, ale i ty krušné a těžké, které postupně přicházejí. Alespoň na mě to tak fungovalo. Více než podařené dílo režisérky Grety Gerwig, který mě velmi potěšil

Jedna ze skvělých komedií s Louisem de Funèsem. Ten představuje uznávaného gastronomického mistra kvality, který vydává knižního průvodce těch nejlepších restaurací a podniků. Pro nekompromisní kritiku nejrůznějších míst, ve kterých ochutnává a hodnotí nabízená jídla, se nebojí využít všech dostupných prostředků, včetně třeba rozmanitých převleků. Když však chytne ve svém domě muže, jenž mu chce ukrást cenné informace o svém průvodci a který ho následně nasměruje až k řediteli Tricatelovi, šéfovi průmyslového a závodního stravování, musí se mu tvrdě pomstít. Dlouho jsem tento film neviděl, ale stále je to výborná zábava, plná klasických Funèsových vystoupení a vtipů, tak i nezapomenutelných scén jako např. v restauracích při testování jídla, v hotelu s kufry, v nemocnici s lůžkem, v manéži s holením, v továrně s umělými výrobky nebo v zábavním pořadu s ochutnáváním. V téměř ve všech těchto pasážích Funèsovi pomáhá také další komik Coluche, jenž si zahrál jeho nepovedeného syna, který se chce stát naplno cirkusákem. A skutečnost, že Louis de Funès zvládl tento snímek natočit po i po srdečním infarktu, je prostě obdivuhodné. O to víc je cennější i celý film.

Hodně velká ztřeštěná a bizarní komedie se Stevem Martinem v hlavní roli. Doporučil mi ji jeden známý, jinak bych se k tomuto bláznivému filmu asi vůbec nedostal, což by mě asi nevadilo. Na druhou stranu bych neviděl a nevěděl, jak funguje taková četa v armádě pod velením potrhlého seržanta Bilka. Ten si ji řídí po svém, tak jak mu nejvíce vyhovuje. Takže, proč si neudělat s hangáru kasino a nechat vojákům naprostou volnou ruku ať si dělají, co chtějí, když sám velitel se neřídí žádnými pravidly. Jako některé scény a vtipy jsou podařené, jiné už docela méně. Vrcholem veškerých nápadů je třeba nadnášející se tank. Nebylo to nakonec tak špatné, takže nakonec takový průměr.

Pomalu plynoucí film, který má však své osobité kouzlo. Vyniká obyčejností, každodenností i určitou výjimečností. Sledujeme chlápka, se jménem Paterson, který pobývá ve stejnojmenném městě, jehož život odcípá, kromě nepatrných rozdílů, stále stejně. Jako řidič autobusu, stává kolem čtvrt na sedm, snídá své nudle, líbá svou milovanou ženu Lauru a odchází do zaměstnání. Ještě než vyjede, stačí napsat pár řádků básní, popovídat si se svým kolegou, jehož trápí stále stejné problémy s tchyní a nemocnou kočkou a vyráží s autobusovou linkou číslo 23 do města. Poté, co přijde z práce, vybere si poštu, sepíše znovu několik vět do svého tajného deníku, povečeří a prohodí pár slov s Laurou, vyráží ven na procházku se svým anglickým buldokem Marvinem. Den zakončuje v oblíbeném baru, kde si dává pivo a jde domů. Ačkoli pozorujeme pouze týden v jeho životě, který probíhá den za dnem téměř ve stejných zajetých kolejích, uvedených výše, detaily v některých okamžicích se různě mění a tím vytvářejí nezaměnitelnou atmosféru a poutají naši pozornost. Zásluhu na tom mají rovněž skvělí herci, Adam Driver v hlavní roli autobusáka, básníka, muže, jenž má rád svůj zavedený pořádek a klid, tak i Golshifteh Farahani, jenž hraje jeho ženu Lauru, která je umělecky a esteticky založená, ujetá na černou a bílou barvu, ve které je snad všechno v jejich společném bytě a má také nové a nové nápady, jak by se mohla stát slavnou či úspěšnou osobou. Nenápadný, skromný, o to více nápaditý a zajímavý snímek, který si mě získal taktéž lehkým humorem i dramatickou linkou.

Velmi rozporuplný film, který se jen tak nevidí. Především to, co sledujeme v poslední třetině snímku, jednoznačně rozdělí publikum na ty, kterým se The Substance bude líbit a těm, kterým se naopak, nebude. Patřím k té druhé skupině. Je to ale také tím, co jsem od filmu očekával. Něco, čeho jsme byli svědky v první polovině snímku, kdy se jednalo o docela povedenou dramatickou sci-fi podívanou. Ale i ta první měla svoje hrubé nedostatky. Jasně, že bylo hezké se dívat na tělo Deni Moore (alespoň v této části filmu) a následně na mladší a lepší verzi její postavy v podání Margaret Qualley (která mimochodem roste do velké hvězdy), zvláště pokud jsou nasnímány takovým skvělým způsobem, ale i přesto mě to přišlo až příliš povrchní a laciné. Rozumím tomu, že to byl záměr tvůrců, ale i tak. Vůbec otázky starého těla a nepotřebné osoby, touha po dokonalé kráse a mladistvém vzhledu, jenž se snímek zabývá, jsou podány velmi jednoduše. Také mě ale v tomto ohledu chyběla nějaká konfrontace či interakce hlavní postavy Elisabeth Sparkle/Sue a jejího vnitřního problému s dalšími postavami. Kromě šéfa a souseda, kteří mají minimum prostoru, ve filmu už téměř žádné další postavy významněji nefigurují. Ovšem to, co přichází v druhé polovině snímku a závěrečné třetině naprosto přepisuje žánr filmu. A ačkoli to dějově dává v podstatě smysl, je to zahnáno až do extrému, který mě nezapadl do filmu jako celku. Přežil bych ty hektolitry krve, kdyby měli nějaký význam, což mě ale nepřišlo.