Véča

A uz jsou asi u sebe doma... pan ucitel zaleva kvetiny na balkonu... a zalil i gaye pod balkonem! Ha! Gay (rikejme mu kalhotac) jde na... tak uz se libaj To jsou strihy. Delaji neco, co je asi felace, ale moc to tak nevypada A prichazi puvodni gay - ucetni! TO bude drama Prida se?

Adině to nejvíc sluší vyválené v bahně, Rolfovi jeho gumový úsměv, Tréglovi zase grapefrujt místo mandarinky na hlavě. Hlavně, když tam je L.H. "Pat" Struna a J.W. "Mat" Speerger.

Protektorátní slash!

Guilty "Zina" pleasure ♥

Smrt na cukrovém ostrově je stejně politicky odporný film jako Brynychův Smyk, přes tento ideologický balast je ale vcelku podařeným dobrodružným filmem. Náhodná rozhodně nebude ani výrazná žánrová podobnost s 27. a 28. dílem seriálu 30 případů majora Zemana, na jehož námětu se rovněž podílel Jiří Svetozár Kupka. Příběh se vyvíjí pomalu, jako v 30PMZ předcházelo závěrečnému akčnímu konci poměrně dlouhé "oťukávání" všech zúčastněných. Každý ze zúčastněných věděl, kdo je čí protivník, hlavní napětí pak spočívalo v tom zda se dcera novináře Pirnera Kateřina podvolí manželovi Kadlecovi nebo odjede s kladným hrdinou Trojanem. Jelikož je toto jeden ze dvou širokoúhlých filmů Jiřího Sequense v 60. letech, tak se přímo podbízí srovnání se stylovou stránkou toho druhého - Atentátu. Délka záběru se v průměru pohybuje na 13,2 sekundy, tedy o celé dvě sekundy výše než u o tři roky mladšího Atentátu, oproti tomu se mezi různými délkami záběrů objevují mnohem delší intervaly. Dlouhé záběry pak téměř do extrémů uvádí to, co bylo na Atentátu po stylové stránce prakticky nejzajímavější - přenášení pozornosti kamery z jedné postavy na druhou. V některých případech se ale záběry díky své délce stávají téměř statickými a dynamická pohyblivost záběrů, jak je divák zná z Atentátu se vytrácí. Oproti Atentátu zde mnohem častěji Sequens využívá při snímání dialogů metodu záběrů a protizáběrů, které tak ale tvoří naprostou většinu těch nejkratších záběrů a většina dramatických záběrů je delších než tyto dialogové. Naprostým překvapením byla vysoká hloubka ostrosti u barevného filmu. Barevný materiál dříve neposkytoval takové možnosti pro kompozici obrazu hloubky, kdy jsou ostré postavy jak v detailním záběru, tak i v dáli na pozadí obrazu. A už jen třešničkou na dortu byl Rudolf Hrušínský namaskovaný jako černoch se svítivě modrýma očima.

Vstřícný plán se tematicky zaobírá něčím, co je současným divákem prakticky ve všech případech odsuzováno. Vstřícným plánem se myslí rozhodnutí pracujících splnit pracovní úkol na více procent než jim předepisuje norma. Takový suchý popis by se v rukách většiny socrealistických režisérů změnil v naprosto diletantské dílo. V případě Fridricha Ermlera a Sergeje Jutkeviče tomu tak úplně nebylo. Jejich snímek asi nebyl prvním z takto tematicky zaměřených filmů, ale ustanovil pro svůj žánr normy, především ve smyslu charakteristických postav. Inženýr, stranický tajemník (se slušivou kšiltovkou), mladá emancipovaná sovětská žena kontrastující se stařenou, jež představuje předcházející generaci. Film byl teprve druhým sovětským zvukovým snímkem a tak ještě ve výrazné míře kombinuje stylové prvky němých filmů se snímky zvukovými, zároveň jsou zde ještě znatelné vlivy pomalu odeznívajících avantgardních postupů. Namátkou stačí zmínit procházku po Petrohradu během bílé noci a záběry v nichž mezi stranickým tajemníkem a mladou ženou projíždí skupina cyklistů. Za avantgardní by se dalo ale považovat i použití industriálních hudebních motivů. Hudební složka zde není pouze přidaná hodnota, schopná existovat samostatně, ale vzájemně se s dějem filmu prolíná a prostupuje, nedá se vždy rozeznat, které části jsou diegetické, kdy se jedná o hudbu a kdy o zvuky vydávané továrními stroji. Její využití v některých okamžicích stupňuje dramatičnost nastalé situace. Problém pak nastává při rozlišování toho zda hodnotíme film, jehož příběh se místy stává zbytečně natahovaným a rozvleklým, anebo zda nám Vstřícný plán ukazuje spíše pozůstatky doby v níž vznikl.

V době, kdy v Americe začínal Fred Astaire s Ginger Rogers, v Třetí říši se Marika Rökk ještě neroztančila a křehká Lilian Harvey odjela na americkou štaci, Ejzenštejnův spolupracovník Grigorij Aleksandrov natočil anarchisticky bláznivou jazzovou komedii Celý svět se směje. Jazz, anarchie a především... vycpaná létající ovce! Pryč s budováním socialismu! Sovětský film může být vtipný a zábavný jako hollywoodský trhák. Že chybí jakkoliv propracovaný příběh a výsledný snímek je spíše sérií jednotlivých gagů? Přesně tak a vůbec to nevadí. Absurdní situace střídá absurdní situaci, a na inspiraci americkou groteskou odkazují již úvodní titulky filmu. Neříkám, že ten film je dokonalý, ono tomu je ve své podstatě právě naopak. V kontextu sovětského filmu pro mě jde po všech Ermlerech, Vasiljevech, Ejzenštejnech a Vertovech, avantgardních montážnických filmech o zcela novou a překvapivou diváckou zkušenost.

Ano, tento film vypovídá o hvězdném statutu Brigite Bargot víc než dost a více méně se mi jen potvrdil můj názor na ni. Velkou část záběrů tohoto filmu tvoří detaily na různé části Brigitina těla - především dlooooooooouhé a opálené nohy, obličej a rty a ve vyjmenovávání by se dalo ještě dále pokračovat. Povaha Bardotové jako hvězdy se tedy dá považovat za "žena-lízátko", protože pak nejde ani tolik jak hraje, ale jak se ukazuje. Díky tomu Bardotové pak vlastně ani nevadí, že nemá žádný hlas a neumí moc zpívat. Naprosto mi u ní chybí předválečné femme fatale a přitažlivé kouzlo glamour a nedokážu obdivovat hvězdu, jejíž kariéra je založena jen na hezké vizáži. Hudba, která rozhodně svou dobu zas až tak moc nepředběhla, mi spíše způsobila silnou bolest hlavy než cokoliv jiného. Nakonec jediným kladem filmu vlastně zůstane režijní zpracování jednotlivých klipů a pár světlých okamžiků, které jsou i relativně zábavné.

V roce 1928 měl Protazanov své nejlepší filmy již za sebou. Pryč jsou doby carského Ruska, kdy v jeho filmech hrál Ivan Mozžuchin role důstojníka Herrmana či otce Sergeje. Odešlo již i krátké údobí francouzské emigrace, kde Protazanov natočil vynikající drama Justice d'abord, opět s Mozžuchinem v hlavní roli. Pravda, svůj návrat do Ruska uvedl filmem Aelita, který je pravděpodobně prvním ruským sci-fi filmem, ale co pak? Jeho následující filmy se nijak výrazně nevyvíjely svojí formou a jejich hodnota upadala. Stále se částečně držely v konvencích salonních melodramat, do nichž vstupovaly motivy poplatné sovětské ideologii. Člověk z restaurantu byl již jen relativně nezáživným příběhem muže zaměstnaného v restauraci a jeho dcery, kteří se dostanou do nepříjemností s vedoucími podniku. V Řádu bílého orla je ale toto dotaženo ještě více do extrému. Dvě ohniska narativu tříští zbytečně děj a protikladnost linie odehrávající se mezi dělníky sice kontrastuje s životem v gubernátorových salonech, ale bez jakékoliv smysluplné funkceV Deseti dnech, které otřásly světem sice Ejzenštejn vypráví podobný příběh, který je ale stmelen dohromady montáží, kdežto Protazanov se těžko odpoutává od zažitého stylu a vrcholem avantgardnosti v jeho filmu je série několika prolínajících se záběrů. Výsledek z několika simultánně vyprávěných příběhů diváka spíše dezorientuje než cokoliv jiného. Protazanov pak pokračoval ještě dále ve své linii úpadku a film Vrtochy lásky byl už jen ukázkou toho kam vlastně svou tvůrčí drahou směřoval v 2. polovině 20. let. Nejvhodněji pak na Řád bílého orla sedí rčení jednoho mého "oblíbence" - "Je to průměrný průměr." A to se vším, co k tomu patří.

Film, který během své promítací doby donutil opustit kinosál více lidí než o semestr dříve Pasoliniho Saló... Kokeisl za státní grant nechal popustit uzdu své dokumentaristické a naturalistické zvrhlosti. Díkybohu za špatnou filmovou kopii, která díky neustálému přetrhávání a vypadávání dávkovala Kokeislovu nechutnou názornost do malých dávek. Tvůrce sám pouze rozvinul formu svých dřívějších polohraných dokumentů jakými byl například Stín ve světle nebo Procitnutí ženy. Manželství pod drobnohledem se mohlo oproti již zmíněným filmům "pyšnit" téměř dvojnásobnou stopáží filmu, jež umožnila zaobírat se některými částmi stádia vývoje lidského plodu až do přílišných podrobností, a to za použití přehnaně názorných pomůcek. I zde se objevovala zcela nezáživná dějová linka, která sloužila pouze jako prostředek zesilující "osvětovou" funkci filmu. Zábavné jsou pak pouze situace vynikající svou otevřenou metaforičností aneb jak se počne dítě? Stroje šijí muž pracuje u stroje a voda teče. Jak se dítě porodí? Otevře se zlatá brána ze stromu se utrhne jablko! Styl němého filmu zasazený hluboko do zvukového období s několika krátkými a zcela nepřesvědčivě vyznívajícími dialogy. Konzervativnost, nekonzervativnost, Kokeislovina je to určitě, formálně téměř identická s jeho němými osvětovými filmy a svým způsobem i "pohádkové" Popelce. Fuj, Pepiku, pěknou čuňárnu si natočil! :-/ A ostatní se radši podívejte na Vetřelce. P.S.: Karle, za prvé bylo na Saló docela dost lidí a za druhé nejde o ty co nešli, ale o ty co odešli.