Bouře

(herectví Geny Rowlands VI., obsahuje spoilery) ze všech pojednaných filmů zbyla na Genu Rowlands nejméně významná role právě v Bouři, Mazurskyho variaci na Shakespearovu poslední romanci o mágovi vypovězeném na pustý ostrov a jeho dospívající dceři. Gena zde hraje Antonii, ženu, které se během společného života zcela odcizil manžel Phillip (John Cassavetes), a tak se rozhodla ho raději opustit. pro účely analýzy je nejvíce přínosné povšimnout si, jak se hereččin projev výrazně nezměnil ani v režii jiného tvůrce, režiséra nadnesených vztahových komedií a hlubokých psychologických sond (Harry a Tonto, Příští stanice Greenwitch Village, Rozvedená žena, Taková normální láska). jistě, ve filmu není pro drobnou vedlejší roli Antonie ani dostatek prostoru. krom toho, Mazursky zůstává nejčastěji u celkových záběrů a jen zřídka užívá detailů na lidské tváře, které naopak Cassavetes upřednostňuje, jelikož jeho filmy na hereckých výkonech velkou měrou závisí. přitom právě detailní kamerový záběr tváře dovoluje herci přenést nejvíce informací o osobnosti, vnitřním rozpoložení a aktuální náladě své postavy. důležité ovšem může být také to, že i Bouře skýtá příležitost rozvinout zde již mnohokrát zmíněné téma potlačování citu o jeho další konkrétní podobu. zatímco na straně Phillipa se milostný cit, který dříve choval k Antonii, alespoň prozatím docela vytratil a nastává nevyhnutelná manželská krize, svědomitější Antonie demonstruje přesvědčení, že zcela otevřené, nespoutané projevy citu mohou být pro vztah stejně nebezpečné, jako absence emocí, a drží se proto zpět. svým sebeovládáním naopak usiluje manželství zachránit. na oslavě Nového roku v začátcích filmu dá svému muži jen tradiční polibek, druhý den po probuzení se intimnostem citlivě vyhýbá, neutrální zůstává i po manželově opileckém narušení společného večera s kolegy, po první hádce raději předstírá, že se jí hrubá slova nedotkla a odchází stranou, aby jí s tváří vypjatou smutkem, slzícíma očima a těžkým dechem nezahlédla dcera Miranda. až v pozdější scéně, která znamená opravdový rozkol, svůj hněv nezadrží. vinu na tom zjevně nese nakažlivost negativních emocí, především vzteku, kterému Phillip dává volný průchod. i tak ovšem zůstává herecký projev Geny Rowlands umírněný, ať už ve srovnání s jejími ostatními rolemi, nebo v kontrastu k expresivitě Cassavetesova výkonu v Bouři. Gena zůstává při ukázněné mimice. ani nezvyšuje hlas. Jen pohybem na scéně, tím, jak opatrně váží vzdálenost mezi ní a postavou dcery, dává zřetelně najevo, kde leží Antoniin hlavní zájem. při šarvátce se ukáže, že už i Antonia na snahu vztah s mužem zachovat před časem rezignovala a rozhodla se hledat štěstí jinde. sklíčeně sedí na pohovce tělem natočená ke kameře, ruce na klíně, konsternovaně hledí do země a snad poprvé si naplno uvědomuje možné následky právě vyřčeného rozhodnutí. s tím diváka na dlouhou dobu opouští. film se nadále opět věnuje především Phillipovi, jeho útěku před minulostí a hledání nového života. to on je hlavní postavou filmu a všechny ostatní – s jedinou výjimkou dcery Mirandy – slouží vyprávění jen jako prostředky, jak více poodkrýt Phillipův vnitřní stav a jeho motivace. bohužel, i Antonia je důsledkem toho figurou velice přímočarou a dvojrozměrnou a jak jsem už jednou zmínil výše, Mazurskyho režie ani neposkytuje příležitost herečce svou roli náležitě prohloubit. motivace a vnitřní stavy postav tak významně nezávisejí na výkonech herců, což udržuje pole možných vyústění do začátku do konce široké. ani žádná další vodítka narativu neposkytují jasný náhled konce. Tím spíše je nelze čekat ve filmu přímo inspirovaném hrou o magii a zázracích. (06.10.2012) (méně) (více)