Pelíšky

Člověk to vidí popatnácté a pořád nachází nové momenty a detaily, které je třeba vyzdvihnout. Nešťastné lásky, hrozní rodiče, rozjívená mládež a zatraceně nelehká doba. Trio Jan Hřebejk, Petr Jarchovský a Petr Šabach se vytáhlo, tohle už nikdy nic nepřekoná, a není to jenom díky nerozbitným skleničkám, senzačním maminčiným nokům, chvilce na lůžku, měření medvěda, touze umřít, muži s koženou brašnou, Sašovi, který má jít do prdele nebo nástěnce. Šebkovi a Krausovi. S cynickou rozkoší si užíváme scénu za scénou, předháníme se v předříkávání hlášek, které z úst skvělých herců zazní stejně o mnoho lépe. Rok se s rokem sešel a v létě 1968 se toho změní víc, než si nejen naši hrdinové dokázali představit. Brzy pronikneme pod povrch věcí a komické skeče vyměníme za vážná témata, která předkládá zejména rodina cholerika Jiřího Kodeta. Sám zarytý odbojář se „dá pochopit“, ač místy hodně přestřeluje („Dcera je drzá a starý hypochondr tady neustále heká a heká!“). Má ostrý jazyk, ale mnohdy projeví i půvabnou zranitelnost, jeho nejbližší nicméně nehodlají zůstat jen pasivními pozorovateli jeho energických výjevů („Jak to myslíš, kyselý? Od profesora Rhona z Bubenče nemůžou být kyselé!”). Skvostný je i řvoun a chvástal Miroslav Donutil („Co se tady rozháníš, co se tady rozháníííš? Neříkal jsem ti, aby ses nechal na svátky ostříhat? Tatrmane... Zarostlej jako Ezop!“), který ovšem ani nedokáže zabít kapra. A tak bych mohl pokračovat s Holubovou, Stašovou, Vášáryovou, Duškem a dalšími. Hřebejk mísí kouzelně vtipné momenty s gesty, ze kterých mrazí. Tohle je filmová klasika, která má myšlenku i něhu. Velká poklona. A jednou provždy nehoří! (26.12.2018)

Usínám a chtěl bych se vrátit o nějakej ten rok zpátky, bejt zase malým klukem, kterej si rád hraje a kterej je s tebou... Melancholicky úsměvný vzpomínkový film s příjemným humorem a skvělými herci. To ještě byly časy, kdy duo Hřebejk - Jarchovský neplodilo každý rok jeden film se stejnými herci, o jednom a tom samém, a přitom o ničem. Hlášky, které za krátkou dobu po natočení zlidověly, mluví za všechno. Update po letech: To, co jsem o Pelíškách kdysi napsal, nezavrhuji a víceméně si za tím stojím. Ovšem jejich nesčetné reprízy a nekonečné omílání hlášek už se mi (na rozdíl od spousty jiných filmů) po čase zajedlo. Neměním názor, ale jednu hvězdičku ubírám. 80%. (08.01.2008)

Jeden z nejlepších českých filmů, co u nás byly po revoluci natočeny - co více se dá říct? Napoprvé to u mě tak docela nefungovalo (dala bych 3*), ale napodruhé už zůstaly výhrady jen drobné a nasmála jsem se převelice... i nějaká ta slza ukápla. Dobrý příběh, skvělí herci, nezapomenutelné hlášky, mně to stačí ke spokojenosti. Jsem holt "tupé publikum", kam se hrabu na yntelygenta, jakým je uživatel "dablju". Dablju celého světa, vyližte si prdel! 90% (11.02.2009)

Málokdy se vidí, aby se z něčeho stala skoro ihned klasika. Na rozdíl od soudruhů z NDR neudělal Hřebejk chybu, když sáhl po knihách Petra Šabacha. "V naší nové ELEKTRICKÉ troubě?" "Aspoň tady bude chvíli řvát někdo jinej." "Drápem, vole." A těm proletářům celého světa, kteří mají něco proti, vzkazuju...ale vždyť víte. (26.07.2007)

po revoluci vzniklo hodně filmů, ale jen pár se jich zapsalo do podvědomí lidí tolika hláškama (..já jsem přesvědčen, že kdyby mi chrstli vařící olej do ksichtu, tak se ona bude co? bude se smát! a otci na očích se tahá s největším exotem v okolí!). tvůrci se ,,nešetřili" a role napsané pro M.Donutila, B.Polívku, J.Kodeta atd., atd. jsou geniální. a také díky nim, jednou i nastupující generace bude vědět, že existovali soudruzi a že byl nějakej rok 1968. jak hlásal J.A.Komenský - škola hrou! komedie pro všechny bez rozdílu věku a politické příslušnosti. ,,to bude asi od soudruhů rodičů!" (16.04.2006)