Deadfall

Deadfall je příběhově neoriginální, leč vcelku příjemný filmový zážitek, za což vděčí zejména charismatickému Michaelovi, stylovým šedesátkovým kulisám, a několika navýsost povedeným scénám (ano, scéna vloupačka/koncert). A Eric Portman mi maximálně připomněl geniálního Oliviera v o čtyři roky mladším Slídilovi. (26.01.2014)

Tři a půl a ani o kousek víc. Zvláštní film, odehrávající se dějově kompletně ve Španělsku (točilo se v exteriérech a v britských studiích). Režisér přikládá velikou pozornost "cvičné" akci, ve které si doslova vychutnává prostřihy z koncertu vážné hudby a Henryho a Richardovy vloupačky do domu. Vztah manželů je ve filmu poněkud podivný a light motiv se členstvím v gestapu jsem příliš nepochopil. Chtěl bych v pěta nebo sedmašedesáti (protože prameny o jeho narození se rozcházejí) vypadat tak dobře jako Eric Portman, přestože nebožák už jen o rok později zemřel. Spíše než o krimi se jedná o drama s playboyem Cainem a krásnou Italkou Giovannou Ralli. (20.08.2012)

Reziser Bryan Forbes /Seance on a wet afternoon, Raging Moon, King rat/ natocil vyborny zlodejsky film. Michaela Cainea som videl uz v kultovom Italian Jobe 1969, a tu sa zase rozhodol cosi vykradnut - len uz to nie je banka, ale protialkoholicka liecebna. Kazdopadne filmu chvilu trva, kym sa rozbehne, ale potom uz mimoriadne kvalitna filmarina divaka nepusti, dialogy su masakrozne dobre, a pri niektorych scenach som ani nedychal - fakt ako, nuda nehrozila, napatie maximalne, nevadila ani 120 minutova stopaz. nenasiel som ani jednu scenu, ktoru by bolo treba vyhodit. Fuckt ze ne : 89 % (07.10.2017)

Jak je první polovina svébytná, žánrově netradiční, mezi charaktery jiskřící a dokonale vygradovaná cca patnáctiminutovou mlčenlivou scénou loupež/koncert, tak je ta druhá již vesměs standardní (jakkoli na svou dobu homosexuálním podtextem odvážná), utahaná, přešlapující na místě a jediné co její existenci přeci jen ospravedlňuje, je až úplný závěr. (15.11.2014)

Další zlodějina s Michaelem Cainem, tentokrát ovšem v dramatickém stylu, takže na rozdíl od Gambitu nebo Italian Job se příliš nezasmějeme. Vůbec to však nevadí, protože i tak se budeme bavit. V Deadfall je například absolutně skvělá scéna vloupání, jedna z nejlepších, jaké jsem kdy viděl (ano, ta s prostřihy do koncertního sálu, v němž skladbu Romance for guitar and orchestra diriguje sám John Barry). Vztahová linka manželů je ovšem neméně zajímavá a závěrečné odhalení (alespoň pro mě) krásně nečekané. Bryanu Forbesovi se tohle dílko povedlo a já si myslím, že by si zasloužilo být známější. Dvouhodinová stopáž by sice kdekomu mohla připadat příliš rozvleklá, ale mě nenapadá jediná scéna, kterou bych z Deadfall vyřadil.__P.S. "Bondovská" hudba Johna Barryho je jako vždy skvostná, což samozřejmě platí také o titulní písni My Love Has Two Faces (vzhledem k onomu finálnímu překvapení jde o velice výstižný text) v podání ("bondovské") Shirley Bassey (23.08.2012)