Zavtra byla vojna
Tomorrow Was the War
Zajtra bola vojna
Obsahy(1)
Poslední mírový maturitní ročník 1940/41 v malém sovětském městě, přesvědčení komsomolci, kariéristé i neprávem obviňovaní, dusná atmosféra podezřívání a vydírání, přesvědčivé zobrazení zrůdnosti komunismu, ale i obhajoba ''vyšších principů mravních''. Film je absolventskou prací ukrajinského režiséra Jurije Kary na moskevském filmovém institutu VGIK a patří k dílům, která plně docení až filmová historie. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (28)
Já si chvíli myslela, že se dívám asi na komedii, ale ono ne, je to drama, kde jsem měla husinu jen z oho, že to tak skutečně bylo a nic a nikoho neomlouvá fakt, že byla válka, která je tam spíš zmíněná jen okrajově. Tohle byla deprimující psychická depka a o konci se už raději vůbec nezmiňuji. Jo jo...ať žije Rudá armáda a komsomolci obzvlášť. Jen jsem nepostřehla, co to měly děcka v té třídě za ozdobu na zdích ? Všichni to hráli tak přesvědčivě, že jsem měla momenty, kdy jsem si myslela, jestli to v nich ještě někde uvnitř nedříme, protože ten fanatismus byl neskutečný...…... ()
Tenhle film přesně odráží společenskou atmosféru a diskuze o minulosti v období Gorbačovovy perestrojky v 2. polovině 80. let, tedy vlastně období reformního komunismu, které jsme my zažili o 20 let dřív. Snímek Zítra byla válka se snaží vyrovnat s érou nechvalně proslulých stalinských čistek a monstrprocesů 30. let, kdy vynucené doznání stačilo pro odsouzení obviněného a zkompromitování celé jeho rodiny. Umělecká forma je vytříbená a drtivá většina dnes vyráběných ruských filmů může jen vzdáleně přihlížet, ale po obsahové stránce je to zkrátka tendenční dítě své doby. Stalinisté a prospěcháři jsou podáni přehnaně do té míry, že to zavání karikaturou, je tam spoustu patosu a ideologie, která v reálném životě jednoduše neměla místo. Stačí si přečíst knihu Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu, kde líčí svoje vystřízlivění ze zkušeností se sovětskými mládežníky v době svých vysokoškolských studií v Moskvě. Zatímco on byl věřící, oni už dávno svou víru ztratili. Nemám problémy s tím, že film je poplatný nějaké ideologii, konec konců, film se snaží oprášit staré humanistické ideály, ale spoustě dialogů, gest a rozhodnutí postav jednoduše nevěřím. Tahle část filmu pokulhává za tou realizační. Celkový dojem: 65 %. ()
Pozoruhodný film především ve své věrohodnosti. Vlast byla pro ně vším a nepřipouštěla žádné osobní štěstí. Opravdu precizně ztvárněný obraz nestvůrné komunistické propagandy a mechanismu k odstranění nežádoucích osob a společenských tříd, lidsky ponižujícího zacházení s vlastními lidmi. Málokdy se vidí, aby ruský film tak trefně odhaloval absurditu systému a proletářského komunismu. Drobné upozornění, film je vyloženě nevhodný pro příznivce Pavlíka Morozova, neboť ve straně by vám za to mohli zatnout tipec. ()
Neviem, čo presne som od filmu očakával, ale určite aspoň nejakú väčšiu spojitosť s vojnovým obdobím. K tomu sa nakoniec film vôbec nedostane a sme svedkami skôr trochu opatrnej, ale i tak odvážnej kritiky vtedajšieho systému. Komsomolec sem, komsomolec tam, film je plný týchto komunistických kecov a prevažnú časť propagandy chrlí z úst matka hlavnej predstaviteľky. Tú by trebalo vyzliecť dohola a fajne ju "vymaskať" s opaskom po tej holej komunistickej riti a občas i cez tú drzú a sebavedomú papuľu. Jej postava bola zdravo protivná a asi jediným dôvodom, prečo som nedal o hviezdu menej. Za zmienku stojí i úvod filmu, kde sa mladá Iskra ukazuje nahá pred zrkadlom. Dosť odvážne na Sovietsky zväz, nie? Celkovo žiadna sláva a priznávam sklamanie. 60%. ()
Nejde ani tak o válečný film jako spíše o drama, které popisuje atmosféru tehdejší doby v Sovětském svazu. Yuri Kara si pohrává s vizuální stránkou filmu, takže barevně můžeme vidět scény, které v sobě nesou radost, štěstí, svobodné myšlenky a nezávislost na diktovaných pravidlech. Černobíle pak vidíme přísnost, tvrdost, neústupnost, smutek a neštěstí způsobné především fanatickým dodržováním zásad, které režim nastolil a nejvíce jej prezentuje soudružka učitelka a matka Iskry. V mnohých scénách se mi ztvárnění zdálo na pomezí černobílé a barevné, přičemž ve filmu se právě odehrávalo něco, co stálo mezi dobrem a zlem, resp. obsahovalo něco dobrého a něco zlého. Šlo zejména o scénu, kdy ředitel školy hovoří s Iskrou po jejím výslechu učitelkou a poté se celá třída odebere do Sosnovky. Zítra byla válka je tedy docela zaměřena na psychologickou stránku postav, charaktery jsou zde jednoznačné a snímek dobře staví zrcadlo kladům i záporům doby. Poslední záběr působí dosti sugestivně, čemuž nahrává i "hloubka" a síla písně Svjaščennaja vojna. ()
Sovětský Vyšší princip. Sebezpytná a sebemrskačská ruská studie toho, co dokáže s osobností člověka udělat ideologie. Neomlouvá ani to, že byla válka a bylo nutné udržet jednotu - takhle se s lidmi jednat nesmí nikdy. ()
Citlivá výpověď o síle svědomí je zničena neumětelskými titulky Levných knih, které mnohdy mění obsah původního sdělení. Za nejtragičtější lze považovat překlad Velké vlastenecké války jako války národní. Za toto nýmadství původní tvůrci nemohou, takže jej nezahrnuji do hodnocení vybroušeného filmu, jehož podnětné myšlenky člověku hodně dlouho zůstanou v paměti. ()
Najhoršie je, že každý z nich chcel pre svoju rodinu aj ródinu len to najlepšie. Z najhlbšieho presvedčenia, s absolútnou odovzdanosťou. Škoda, že ideológia v službách mocných je zakaždým iba pozlátkom - cirkusom pre hlúposť davu, návnadou pre naivných. Skromná, veľkých slov a póz prostá, no o to smutnejšia pripomienka nie len komunistickej diktatúry. Je to v nás samých a obávam sa, že ešte pekne dlho bude. ()
Silný, ale poněkud nevyrovnaný a necelistvý film, sledující pohyby duše mladého člověka v totalitním režimu. Idealistické hledisko naznačuje, že sovětská mládež před druhou světovou válkou dokázala rozlišovat a měla vůli – na rozdíl od té zfanatizované německé – tázat se po pravdě a hledat ty pravé životní hodnoty, a patetický výraz to dotvrzuje. V pestré mozaice dialogů, sebezpytování a konfrontací se se nenápadně profiluje tragický příběh jedné z dívek, který vším dosavadním spektáklem otřese: zkušenosti nově nasvítí a nemilosrdně prověří charaktery. Na rozdíl od nefunkční, planě estetizující střídy černobílých (sépiových) a barevných scén jsem ocenil důraz na ženský element při hledání cesty ze zdivadelněného světa přetvářek, navyklostí a fráze: vše podstatné se odehrává mezi nimi, zatímco muži a chlapci jen přihlížejí – a spíše klamou. Čest oběma výjimkám: inženýru Ljubereckému Vladimira Zamanského a řediteli školy v podání Sergeje Nikoněnka – ovšem v porovnání s nimi, (již) dospělými, se dospívající hrdinky jeví být podstatně heroičtějšími a také před divákovýma očima rostou a prohlubují se, což je nejzjevnější na Iskře (Antigoně nějakého zanedbatelného "Mcenského" újezdu). Zvláště v tom předcházejí své spolužáky, kteří se dosud líhnou z kukel chlapectví a jimž se jediná životadárná cesta odhaluje v odpovědném a bdělém přátelství právě s těmi pokročilejšími kamarádkami – a snad jen v této perspektivě se i rozpačité herectví všech těch jinochů jeví funkční. – Nejen s ohledem k tématu filmu, ale i pro řadu příbuzných motivů se nabízí srovnání s Krejčíkovým Vyšším principem, podstatně soustředěnější filmovou výpovědí, mimořádně zdařile obsazenou a přesvědčivě znázorňující mikrokosmos maturitní třídy v průsečíku demoralizujích a vražedných sil a tlaků. Karův film se tomu českému blíží právě jen tím dívčím heroismem; spleť epizod evokujících dobu, nemající daleko k pozdním snímkům italského neorealismu, zákonitě rozptyluje a – jak jsem již napsal – onen klíčový sujet, který by mohl celek integrovat, se rýsuje natolik mlhavě, že se zprvu zdá, že jde o další střípky nevyhnutelného lidského pomíjení. ()
Uvědomělí uživatelé hned vidí v lidském boji morálních principů a kruté účelové konvence typický příklad "schizofrenie komunistické totality" či něco podobného, jako kdyby existoval jen v tom barbarském komunistickém Rusku (a Třetí říši, ze současných ideologických důvodů strkané do stejné, neméně ideologické, kategorie "totalitarismu" jako SSSR). Když chceme snít sen o tom, že skutečně špatní jsme mohli být jen v nějaké minulosti a někde jinde, už se nemusíme bát, že bychom mohli být opravdu špatní dnes - liberální demokracie a volný trh to ze své podstaty vylučují! Rusové naštěstí ze zkušenosti věděli a vědí, že všechny společenské systémy jsou špatné, a mimo jiné proto mohou točit tak dobré filmy. Perestrojkový motiv zde spočívá v tom, že ctnosti a principy dobrých komunistů a občanů SSSR (ať již si myslíme, že tak jak jsou podané ve filmu jsou dobré či ne, reálně či ne) byly stalinismem a jeho nositeli zpronevěřeny, ne však poraženy. To se ve velkém měřítku, i když samozřejmě ne úplně, podařilo až smrtící válce, která tak dopomohla, spolu s pozdním poválečným stalinismem, potlačit starší čestné zásady revoluce. Perestrojka se tak hlásí k těmto ideálům, ve filmu zosobněných komsomolskou mládeží, k mládí strany a celého SSSR, které bylo zpřetrhané stalinismem a poté i brežněvismem, než přišla perestrojka. V politice to našlo odraz v Gorbačově návratu k Leninovi. ()
Koncem 80.let jsme tento film zhlédli na školním (gymnaziálním?) představení, ovšem jako zatvrzelí odmítači všeho sovětského jej samosebou nedocenili. Přesto ve mně zůstaly zaseknuté dvě scény- randící dvojice je svědkem zatýkání v režii NKVD a závěrečný chorál s pochodujícími vojáky. ()
Velmi působivý film, který ukazuje fanatický idealismus, přetvářku a strach žít v režimu, který nedovuluje diskuzi, který zašlapává svobodu a řídí vše příkazy a zákazy. Každá odlišnost, každé vybočení, každý nesprávný názor je krutě, někdy až pomstychtivě potrestán. Vše navíc přiživuje lidská zášť, lidský strach a lidské pokrytectví. Obyčejná lidskost je zašlapána a je vyžadována absolutní poslušnost, je vyžadována oddanost bez otázek, bez vysvětlení. Vše pro pravdu, která je nám předložena jako jediná nezpochybnitelná, vůči které nesmíme vznést jakoukoliv námitku, jakýkoli dotaz. Jiskra Poljakova (dobrá Irina Čeričenko) je vzorná a svědomitá komsomolka. která věří straně. Schoda náhod jí donutí přemýšlet a klást otázky. Je konfrontována s tvrdou nesmlouvavou realitou, která nesnese žádné otázky, což zasévá pochybnosti o lidskosti a lidovosti jediné pravdivé cesty, což ve svém důsledku vede k protestu proti obvykým praktikám nemorálního systému, obzvláště když je tlačena proti své morální vůli k jednání, které nemůže za žádných okolností schvalovat.. Její matka (dobrá Nina Ruslanova) je významnou představitelkou komunistické strany ve městě a ženou navenek oddanou straně. Snaží se svojí dceru uchránit ve jménu budoucnosti jakýchkoliv projevů, ale neúspěšně. Vika Ljuberecka (Julija Tarchova) se stává obětí systému. Její neochota se veřejně zříci svého otce a neúnosný tlak okolí ji dožene k jedinému vysvobození, sebevraždě. Její otec (Vladimir Zamanskij) je pro svou ochotu diskuze, pro svou lásku k umění a tím pro podivínství uvězněn. Je stoupencem komunismu, ale není slepě poslouchající ovečkou, ale možně nebezpečně uvažující jedinec. Paradoxem je jeho předchozí oslava presumce neviny, kdy si obžalovaní falešnými důkazy obstarávali nevinu. Ale nemůže si stát a strany falešnými důkazy obstarávat vinu? Jak se to běžně dělalo. Z hrdiny se najednou stává psanec a s ním i jeho dcera. Učitelka Valendra (Vera Alentova) je zapšklá fanatická stoupenkyně strany, která slepě věří a v této víře je ochotna i škodit. Ze zášti, ze škodolibosti, pro zalíbení se režimu se sama chápe iniciativy. Dívky pro ni nejsou těmi, kdo by se měli stát ženou, ale jen dělníky systému, který budou slepě a oddaně poslouchat, kde nebudou chtít dosáhnout svého osobního štěstí, ale štěstí strany. Pro koho? Pro pár vyvolených? Kam se poděla lidovost? Neměla by široká vrstva dosáhnout blaženosti prostřednictvím svého osobního štěstí? Samozřejmě nebudeme-li do toho zahrnovat současný konzum, který jen vyvolává touhu vlastnit a tím jen poslouchat další, jiný systém? Neváhá tvrdě prosazovat své zájmy uvnitř strany, snad z víry, snad z osobních ambicí se mstí na neviných. Ředitel školy (Sergej Nikonenko) je také oddaným stoupencem strany, ale chápe, že jen skrz individualismus je možné dosáhnout blaha ve společnosti. Bourá příkazy a zavádí svobodu, neboť jen takové prostředí je vhodné k původní myšlence komunismu. Všechny události ho donutí se postavit na stranu nevinných a tím se připravit o post ředitele. Z dalších postav stojí za zmínku půvabná a trochu rozmarná Zina (Natalija Negodova), beznadějný romantik Landys (Radij Ovčinnikov) a strašpytel Stameskin (Gennadij Frolov), který ze strachu začne hanět ty, kterým se dřív klaněl. Velmi působivý film o tom, že i vzletná a interesantní myšlenka o uspořádání společnosti, dokáže být ve prospěch moci zneužita a totálně převrácena ve své neskonalé zrůdnosti. () (méně) (více)
mimoriadne pravdivý obraz vtedajšej éry, obraz oduševnenia, naivity, zrady i presvedčenia .... tie deti to hrali ozaj presvedčivo :) ()
Zajimave pojaty a zpracovany film. Vyborna kamera, nektere zabery jsou naprosto uzasne. Vykresleni postav velmi dobre. Matka Iskry nebo soudruzka ucitelka jsou postavy snad nezapomenutelne. ()
Defakto už perestrojkový film stavějící proti sobě frázovitost, fanatismus a schopnost se ptát...že se vše odehrávalo v naprosté hrůze ze Stalina a jeho represí, že měla každá rodina někoho v gulagu se do filmu ne úplně dostalo... Kdo nežil v 30-50 letech v Rusku nemá šanci pochopit... ()
Opět pěkná ilustrace toho, že poslední, na čem komunistům záleží, je člověk. 80% ()
Ciťák o ťažkých časoch šialenej komunistickej ideológie. Nedá mi nespomenúť si na generáciu čerstvých súdružiek učiteliek ktoré mám na ZDŠ počas normalizácie tlačili do hláv nezmyselné komančovské heslá, zakazovali nosiť rifle, dlhé vlasy a naopak prikazovali pionieske šatky a zdraviť česť práci. Aký bol Tvoj najšťastnejší deň v živote Ivan Ivanovič ? No, keď mi raz o 2:00 v noci zazvonili traja chlapi v kožených kabátoch a pýtajú sa: býva tu Sergej Sergejevič ? Nie, ten býva o poschodie vyššie. ()
Zadny film o stalinismu neni vesely. A tenhle je v tomhle smyslu udelany velmi dobre. Zdanlive radostne buduji mladeznici stranu a zemi, a najednou se to zacne lamat. A huste. Zaverecny epilog uz je jen poslednim hrebikem do divakovy duse. Temny a uderny film. ()
Už matně jsem vzpomínal, jaký dojem na mě udělal tento film při české premiéře v roce 1989. A byl jsem šťastný, když jsem ho našel na internetu a mohl si ho pustit, protože bůhvíproč, ani tomuto režimu se asi moc nezavděčil, asi proto, že jde o film z období sovětské perestrojky a natočený nikoliv Američany, ale přímo Sověty, kteří se na konci 80. let v řadě filmů vyrovnávali se svou tragickou minulostí, s režimem stalinismu, který se jako socialistický tvářil, ale zato byl hanebně krutý. Snad právě díky tomu, že je to film o sovětské mládeži těch let, o jejich charakterovém zrání v ovzduší všudypřítomného strachu, který se mísil s morálně pevným přesvědčením, že jejich společnost je tou právě a jedině správnou... Vzpoura mladých z 9.B. poté, co byl otec jedné ze žákyň zatčen, a proti tomu strach Jiskřiny matky, ale i třídní učitelky, která se dokonce odhodlala k udavačství, to byl základ celé výstavby vynikajícího scénáře, který nemá ve světvoé kinematografii obdoby. A Svatá válka s výpovědí přeživšího (asi právě ředitele školy?) Vlasteneckou válku, to bylo takové vyvrcholení, že jsem se neubránil pláči... Škoda, že demokratizační procesy socialismus paradoxně oslabily tak, že došlo k jeho zhroucení... ()
Jeden z nejlepších filmů ruské sovětské éry patří současně do zlatého dědictví gorbačevovské pěrestrojky. Příběh z neznámého sovětského města zahajuje výmluvný motiv: pohled na zašlé tablo jedné z maturitních tříd desátého ročníku školního roku 1940-1941, posledního mírového roku sovětského meziválečného období. Z něj se postupně vyděluje několik životních osudů a výrazných osobností třídy: čestné a poctivé komsomolské předsedkyně Jiskry Poljakovy (oběť poříjnové mánie nových křestních jmen, JISKRA bylo exilové periodikum leninské části ruské sociální demokracie před rokem 1914) a jejího romantického protipólu, krásné a vzdělané Viky Ljuberecké (vynikající výkony obou hereček). Nedoložené obvinění Viččina otce, konstruktéra, z "nepřátelství vůči lidu", hrozba jeho protiprávního odsouzení v zmanipulovaném procesu a nestoudný požadavek, aby se dcera otce zřekla, rozpoutají ve třídě i ve škole smršť. Jiskřina matka, zanícená nomenklaturní bolševička, požívá ve městě velmi smíšenou pověst (špatná matka, nanejvýš problematická žena tak trochu nosící kalhoty). Bouřící se Jiskru volá k revoluční disciplíně (bezhlavému stádnímu přitakání). Jiskra, již předtím nahlodaná zvratem svého názoru na tehdy proskribovaného básníka sovětského a ruského mládí Sergěje Jesenina, dojemně dětská ve svém nerovinutém dívčím ženství, se postaví na odpor. V klíčovém okamžiku nastává krize: bezradná Vika, sužovaná nestoudným vydíráním a manipulováním místních bolševiků mezi učitelským sborem, nezvládne situaci a své dilema vyřeší nedobrovolnou smrtí z vlastní ruky. Viččin pohřeb se stane demonstrací nesouhlasu prakticky celé třídy. V jeho čele stojí poctivá a čestná Jiskra. Atmosféra tohoto mimořádného díla (veřejná slavnost spojená s pouštěním rudých balónů s Berijovými a Stalinovými portréty) silně evokuje jiný film: naše klasické dílo rodící se vlny šedesátých let VYŠŠÍ PRINCIP nebo zapomenutý, ummělecky zdaleka ne tak dobrý brněnský televizní seriál KONEC DĚTSKÝCH LÁSEK z počátku osmdesátých let minulého století. Dusná atmosféra podezřívání a podjatého obviňování, hledání nepřátel za každou cenu, patří k výrazným pozitivním rysům právě tak jako dokonale zvládnuté psychologické a osobnostní rysy nejen hlavních hrdinek, ale i řady dalších postav (ředitel školy, Jiskřina matka, jednotlivé postavy učitelského sboru, spolužáci). Závěr filmu je současně jeho vrcholem: znovu se objevuje staré zašlé tablo a s ním i přehled hrdinů druhé Velké vlastenecké války (první byl v ruském povědomí boj s francouzskými intervenčními vojsky r. 1812), bojujícími v armádě, partyzánských oddílech i v "normální" konspiraci. Nechybí mezi nimi dvě klíčová jména: Jiskra a její matka, které obě padly smrtí hrdinek. Hlubší podobenství o příbuznosti obou totalit i vnitřní schizofrenii komunismu, ideové, obsahové i praktické, mravní, jsem doposud neviděl. Tento nadčasový film si určitě zaslouží své nedávné uvedení na DVD nosičích i soustavnější pozornost alespoň srovnatelnou s tou, které se např. poprávu dostává Ejzenštejnovým dílům. () (méně) (více)