V pravé poledne

Klasický western v netradičnom ponímaní. Žiadny výrazný dej, zato však veľká dávka psychológie a obrazových hier s divákom. Z celej koncepcie snímku je tu najzaujímavejší psychologický rozbor všetkých postáv a z nich krásne odvodené negatívne i kladné články ľudského charakteru - nevďak, nenávisť, zbabelosť, pomsta, láska, hrdinskosť... Nevďačné mestečko so zbabelými obyvateľmi to bývalému šerifovi dalo riadne "vyžrať". Ešte šťastie, že mal po boku tak nežnú, vrúcne milujúcu ženu, pričom obaja za tú približne jednu hodinu reálneho a filmového času mnohé pochopili. Posledné gesto bývalého šerifa v záverečnej scéne povedalo vlastne všetko aj za nich. 85/100 Videné v rámci Season Challenge Tour. (25.11.2015)

Klasika. Napriek tomu, že hlavný hrdina väčšinu filmu chodí po meste a zháňa dobrovoľníkov, je to celú dobu zaujímavé. A to predovšetkým preto, že sú tu dobre rozpracované/naznačené vzťahy medzi postavami. Celé je to dosť "suché" ale práve táto absencia akéhokoľvek pátosu či nadšenia zo zabíjania robí z filmu čosi viac. Skvelá práca s hudobným motívom, občas fajn zábery kamery, výborná práca s ubúdajúcim časom. Gary Cooper ani nemusel veľa hrať, všetku beznádej jeho postavy má vpísanú v tvári... (17.12.2012)

Jeden z nejkultovnějších klasických westernů je pro mě bohužel příkladem toho, jak filmové narativní vzorce a techniky v dalších letech expandovaly především zásluhou Leoneho "spaghetti" tvorby. Chválím myšlenku a oceňuji dějovou přímočarost, která s sebou přináší kýžený pocit bezvýchodnosti a zmaru hlavního hrdiny, ale příběh je zároveň natolik naivní a vzhledem ke strojovému negativnímu chování drtivé většiny vedlejších postav také nevěrohodný, že by mě musel svou formou a atmosférou doslova srazit do kolen, aby kvalitativně obstál. V době vzniku by se mu to zřejmě povedlo, dnes už vydatně ztrácí a pokulhává... (18.09.2016)

Ta houstnoucí atmosféra s pohledem na blížící se dvanáctou hodinu je neskutečně skvělá. K tomu všemu vynikající Gary Cooper, Lee Van Cleef a v nespolední řadě hudba. V pravé poledne je western jak se sluší a patří. Podobnou gradaci a námět má snímek Poslední vlak z Gun Hillu. (30.11.2010)

(1001) Takže, první z věcí, o kterých se nutně musím zmínit, je Katy Jurado. Pořád jsem si říkala, že tu její vzpurnou a fascinující tvář odněkud znám - a ona je to ta razantní pistolnice, která v Pattu Garretovi a Billu Kidovi pláče za zvuků "Knockin' On Heaven's Door", že jí zastřelili manžela. A manžel pláče s ní. Ačkoliv během sledování filmu jsem s tou scénou měla celkem problém, postupem času mi nějak přirostla k srdci. A ve spojení s jejím výkonem v "pravém poledni" (když říká Grace Kelly, že mít takového chlapa, tak si sežene zbraň a půjde bojovat po jeho boku!) se z ní stává jedna z mých oblíbených hereček/hrdinek. Ale k filmu samotnému. Na něm nemůžu nic než obdivovat tu nekompromisnost a přímost, s jakou se ubírá ke své pointě. Vypráví o zbabělosti hluboce zakořeněné v pohodlnosti, ale také mi líbí ten vzkaz, že cesta může být cíl - ve vztahu k tomu, jak dlouho se na závěrečnou konfrontaci připravujeme a jak dlouho souboj samotný nakonec trvá. Záběrování je klasické, ale pořád dost rozkošné. Je tam ta zlověstná scéna, kdy dvě ženy na voze projíždějí kolem stojícího šerifa a ohlížejí se za ním, jak se jim zmenšuje a zmenšuje v dáli, ach. Hodně se mi líbí práce s hudbou - temná variace na ústřední melodii, která hraje těsně před příjezdem vlaku, je božská. I úvodní intro je skvělé, díky hudbě i díky tomu, že Lee Van Cleef je možná zlý, ale rozhodně krásný. (10.03.2015)