Tak jako předchozí Larraínovy portréty se i Maria věnuje pouhým několika dním ze života hrdinky. Tentokrát těm posledním. Pěvkyně ve svém pařížském bytě roku 1977 bojuje s chátrajícím tělem za pomoci prášků i alkoholu. A snaží se zachovat si do poslední chvíle tu tvář, pro kterou ji milovaly davy.
Jenže k té tváři se pojí jedinečný hlas. A ten ji zrazuje. Zdrcená Maria Callas, pokoušející se za doprovodu brilantního pianisty naposledy najít ty správné tóny ve svém hrdle, se potuluje po kavárnách a restauracích, nikoli snad aby zahnala hlad, touží být obdivována. Ale není v tom narcismus, spíše potřeba zůstat alespoň naoko tou osobou, kterou tak dlouho byla. Vzdorovat nevyhnutelnému. A nepřipouštět si, že už není ta veřejností milovaná "La Callas", nýbrž už jen Maria.
Enormně stylizovaný snímek Spencer, který se odehrával na Vánoce 1991 ve venkovském sídle britské královské rodiny pohlceném do snových, symbolických, ba až žánrově pokleslých obrazů, ukázal princeznu Dianu coby trpící oběť v nelidském světě královské rodiny. Tentokrát režisér zvolil umírněnější formu. V Marii už se nenoří do přemrštěné estetiky a motivů z duchařských hororů. Jenže o to je výsledek unylejší.
Snímek Spencer mohl dělit publikum na příznivce a odpůrce Larraínova přepáleného stylu. Maria však doplácí na snahu vyprávět o osudu proslulé operní divy pomocí podobně teatrálních prostředků, jaké patří k tomuto žánru, v němž tak vynikala.
Maria toho příliš neřekne o životě protagonistky, byť se v krátkých retrospektivách dozvídáme o jejím vztahu s miliardářem Aristotelem Onassisem, případně nás snímek zavádí na slavná hlediště, kde její hlas zasahoval publikum - v ostrém kontrastu s tím, jak je na tom teď.
Tvůrce však nenachází způsob, jak přiblížit to, čím protagonistka prochází na sklonku života. Sledujeme ženu naposledy hledající sebe sama, vzpomínající na dobu, kdy byla schopná nejen zpěvu, ale také milostné vášně. Avšak dílo vyprávěné v uhlazených záběrech kromě vypulírované, pečlivě, ale až neživotně aranžované vizuální stránky příliš mnoho nenabízí.
Angelina Jolie, jíž režisér údajně psal roli na tělo a nikoho jiného by si v ní neuměl představit, místy umí vykřesat jiskru citů. Nepochybně jde o jednu z jejích nejpozoruhodnějších charakterních rolí. Jenže snímek, jehož téma je spíše intimního charakteru, se odvíjí s neodpustitelnou škrobeností.
Scénář Stevena Knighta, který napsal už film o princezně Dianě, překypuje floskulemi a větami, které mají dobře znít, ale ve své snaze o pointy či dokonce rým jsou spíše směšné. A hudba omezující se v podstatě jen na slavné árie výslednému dojmu také nepomáhá.
Snímek paradoxně ožívá především ve chvílích, kdy se objevují hrdinčini dva oddaní sluhové: kuchařka Bruna a Ferruccio. Ti s trpělivostí snášejí příkazy i rozmary a starají se o hrdinku s až dojemným nasazením. Opakujícím se motivem, který do filmu znovu přináší potřebné odlehčení, je neustálé stěhování klavíru z pokoje do pokoje, aby hvězda měla tu správnou inspiraci. Ferruccio si nikdy nestěžuje na svá bolavá záda, ale se zaťatými zuby se morduje s tou obří černou věcí mezi futry dveří.
Jenže podobných závanů lidskosti obsahuje snímek pomálu. Když sledujeme, jak se Onassis dvoří své budoucí milence, je to jen soubor bonmotů - možná tak opravdu hovořil, možná to má být kritický obraz tvrdohlavosti a machismu jednoho boháče. Ať už byl záměr jakýkoli, jeho slova zapadají do stejného rejstříku jako většina promluv nehledě na to, zda hovoří číšník, či novinář pokoušející se natočit o protagonistce dokument.
"Ona byla jeho žena. Vy jste byla jeho život," padne například ve chvíli, kdy se Maria Callas loučí s umírajícím Onassisem a k jeho lůžku má přijít dotyčného manželka Jackie Kennedy. V angličtině má ta věta podobu ještě lacinější průpovídky rýmující slova "wife" a "life".
Opakující se scény, kdy Maria jen mlčky sedí a hledí - snad skrze propast času do dob, kdy ještě byla "La Callas" - jen těžko mohou prohloubit křehkost protagonistky snící o posledním comebacku. I kdyby ji měl stát život. A byť se Angelina Jolie namáhá sebevíc, stává se podobně jako Kristen Stewart ve snímku Spencer obětí režisérovy posedlosti svými hrdinkami. Oč více se snaží, tím více končí u manýry. Opravdový smutek a tragiku se vykřesat z hrdinčiny tváře nepodaří.
Film
Maria
Režie: Pablo Larraín
Bioscop, česká premiéra 9. ledna.
