Lubomír Holeček
| Lubomír Holeček | |
|---|---|
| Narození | 9. února 1946 Kolín |
| Úmrtí | 7. května 1976 (ve věku 30 let) Praha |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Lubomír Holeček (9. února 1946, Kolín – 7. května 1976, Praha), často psán jako Luboš Holeček, byl představitelem studentského hnutí v šedesátých letech 20. století.
Život
[editovat | editovat zdroj]Jako student Fakulty strojního inženýrství ČVUT v Praze se stal jednou z čelných postav pražského vysokoškolského hnutí a v letech 1964 až 1969 měl vliv na celé československé studentské hnutí. S Jiřím Müllerem tam redigoval časopis Buchar.[1] V roce 1965 se stal předsedou komise Vysokoškolské rady, která měla usilovat o oddělení Československého svazu mládeže od bezprostředního vlivu KSČ (tzv. Komise jedenácti).[1]
Z politických důvodů musel studia v roce 1967 přerušit, když byl z fakulty vyloučen, dokonce až potom, co byl povolán na vojnu, aniž by v tom zabránil jeho špatný zdravotní stav.[2] Stalo se tak proto, že se zastal Müllera, který byl před tím rovněž z fakulty vyloučen a musel na vojnu. Po ukončení vojenské služby se v roce 1968 vrátil k vysokoškolským studiím, tentokrát na pražské filosofické fakultě, avšak angažoval se i v několika vystoupeních na fakultě strojní a elektrotechnické (Zengerova posluchárna na Karlově náměstí a velká posluchárna 256 v Dejvicích). Tam také inicioval zrušení Československého svazu mládeže na vysokých školách, za nadšeného souhlasu přeplněných poslucháren.[3]
Na začátku roku 1968 spoluorganizoval několik velkých veřejných shromáždění. Vystoupil např. 20. března na shromáždění v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (dnes Výstaviště – zúčastnilo se 15 tisíc lidí).[1] V proslovu, který přenášel i rozhlas, poděkoval reformním dubčekovským komunistům, ale zároveň vyhlásil, že studentská generace se s jejich ideologií socialismu s lidskou tváří neztotožňuje.[4] Odmítl také výslovně vedoucí úlohu KSČ, kterou obhajovali někteří další přítomní řečníci (např. profesor Eduard Goldstücker).[1]
V listopadu 1968, po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa,[4] se stal členem Akčního výboru pražských studentů, který vyhlásil studentskou stávku. Ta proběhla od 18. do 21. listopadu 1968 na téměř všech českých a mnoha slovenských vysokých školách.[1]
V roce 1969 podepsal dopis českých studentů nadaci Bertranda Russella s výzvou k dodržování lidských práv.[4] Na začátku roku 1969 se zúčastnil jejího zasedání ve Stockholmu, které odsoudilo invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.[4]
Jan Palach si ho poté, co se zapálil na Václavském náměstí, pozval 19. ledna 1969 do nemocnice. Jak uvádí web Totalita.cz, „Holeček byl pro něj takovou morální autoritou, že jedině s ním byl ochoten mluvit“.[5] Po Palachově úmrtí Holeček hovořil na jeho pohřbu. Palach si podle něj nepřál, aby jeho čin někdo následoval.[6] Historik Petr Blažek ale Holečkovo tvrzení zpochybňuje, Palach byl podstatně radikálnější, a v době, kdy hovořil s Holečkem už nebyl schopen souvisle mluvit.[6] I přes Holečkovy výzvy se upálilo několik dalších lidí.[6]
Později se Holeček připojil k žalobě čtyř dalších osobností (Emil Zátopek, Pavel Kohout, Luděk Pachman, Vladimír Škutina), kterou podaly na komunistického poslance Viléma Nového kvůli křivému nařčení v souvislosti s Palachovým upálením. Ten o nich prohlásil, že prý Palacha k činu naváděli, oni ale Palacha vůbec neznali. Žaloba byla zamítnuta se zdůvodněním, že „žalující nemají právo hájit svou čest před socialistickým soudem, neboť jako známí antisocialisté a pravicoví oportunisté tuto čest stejně již ztratili“.[7]
Znovu vyloučen ze studií byl rozhodnutím kárné komise FF UK v roce 1970 pro tzv. „pravicově orientovanou a negativní činnost ve studentském hnutí a ve veřejnosti v letech 1968 a 1969“.[5] Spolu s dalšími osobnostmi studentského hnutí 60. let Helenou Klímovou a Jiřím Müllerem sestavil rukopisné dějiny studentského hnutí nazvané Studenti a moc.
Zemřel v květnu 1976. Srazilo a usmrtilo ho auto na tramvajovém ostrůvku v Praze na Invalidovně.[5] Viník nehody nebyl potrestán.[zdroj?]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e JAROSLAV, Pažout. Libri prohibiti : Katalog. Praha: Společnost Libri prohibiti, 2001. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-11-19. Kapitola Úvod. Archivováno 19. 11. 2011 na Wayback Machine.
- ↑ KLÍMOVÁ, Helena; KAVAN, Jan. Jak to bylo s těmi studenty. Literární listy. Roč. 1968, čís. 2, s. 6,7. Dostupné online.
- ↑ Buchar, časopis strojní fakulty ČVUT v Praze č.4/1968, červen 1968
- ↑ a b c d KAVAN, Jan. Pražské jaro z pohledu tehdejšího studentského aktivisty. Socialistická solidarita [online]. 2008-06-28 [cit. 2014-01-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-01-04.
- ↑ a b c Luboš Holeček [online]. Totalita.cz. Dostupné online.
- ↑ a b c BLAŽEK, Petr. První následovník. Sebeupálení Josefa Hlavatého 20. ledna 1969. S. 95–102. Paměť a dějiny [online]. 2013 [cit. 2014-02-20]. Roč. VII, čís. 01, s. 95–102. Dostupné online. ISSN 1802-8241.
- ↑ Jan Palach [online]. Univerzita Karlova [cit. 2014-01-04]. Kapitola Soudní proces. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-27.
