Podjatost
Podjatost označuje nezpůsobilost k nestrannému a nezaujatému posuzování záležitostí jiných a rozhodování o nich, která je zapříčiněna objektivním poměrem k dané věci, zejména přímým zájmem na jejím výsledku, či osobním vztahem k účastníkům řízení. Týká se především soudců, ale i jiných povolání a jejím důsledkem je vyloučení z dalšího působení v řízení, protože účelem je zajistit rovnost účastníků řízení, objektivitu tohoto řízení a nestrannost v rozhodnutí o věci.
Podjatost soudců
Vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí určité věci je prolomením zásady zákonného soudce, je proto na místě pouze výjimečně, v případech, kdy vztah konkrétního soudce k dané věci, účastníkům řízení nebo jejich zástupcům je už takové intenzity, že i přes své zákonné povinnosti nebude schopen rozhodovat nezávisle a nestranně. Tento vztah musí být skutečně dán, např. pouhý pocit vlastní podjatosti soudce nestačí, vždy musí být zjištěn objektivní důvod, proč lze v daném případě o jeho nepodjatosti pochybovat.[1] Podjatost nemusí vyplývat jen z toho, že soudce může být rozhodnutím ve věci osobně dotčen na svých právech, ale také tehdy, když zde nemá přímý právní zájem a jeho vztah k ní je faktického rázu, např. jestliže veřejně projevoval své vyhraněné názory na danou konkrétní věc.[2] Podjatost ovšem může také spočívat v tom, že o věci získal poznatky mimoprocesním způsobem (byl např. sám svědkem trestného činu), jeho pohled na věc je pak totiž deformován. Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen také soudce, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Vylučující poměr k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům je dán typicky na základě příbuzenského nebo podobného vztahu (jde o osobu blízkou), případně intenzivního přátelského, či naopak nepřátelského vztahu. Podjatost však nelze shledávat ve vztazích čistě profesionální známosti, např. u byť dlouholeté, ale stále jen společenské známosti mezi soudcem a místním advokátem. Důvodem k vyloučení také nikdy nejsou okolnosti, které spočívají v konkrétním postupu soudce přímo v daném řízení, stejně jako jeho rozhodování v jiných obdobných věcech. V tom se totiž projevuje samotný výkon soudnictví.[3]
Každý soudce je povinen svou podjatost posoudit sám a pokud zjistí, že by měl být z rozhodování vyloučen, oznámí to předsedovi soudu, který na základě rozvrhu práce určí jiného soudce. Námitku podjatosti může také při prvním jednání vznést kterýkoli z účastníků řízení, rozhodne pak o ní soud vyššího stupně (u nejvyšších soudů jiný soudní senát či plénum).[4][5][6][7]
Podjatost jiných profesí
V podobném postavení jako soudci se nachází např. i asistent soudce nebo vyšší soudní úředník, podobně také např. znalec, v jejich případě však o tom, zda jsou, či nejsou v dané věci podjatí, rozhoduje jim nadřízený soudce.[8][9][10] V trestním řízení je pak obdobně jako soudce vyloučen z dalšího rozhodování ve věci státní zástupce i policejní orgán, přičemž svou podjatost posuzují sami. Proti tomuto rozhodnutí je nicméně přípustná stížnost, o které rozhodne orgán jim bezprostředně nadřízený.[5] Také notáři v řízení o dědictví, kde vystupují v roli tzv. soudních komisařů, mohou být podjatí a posuzuje to právě soud, který je provedením úkonů v dědickém řízení pověřil.[11] Stejně tak soud, který pověřil soudního exekutora prováděním exekuce, rozhoduje o jeho podjatosti.[12]
Mimo tyto převážně justiční profese může být samozřejmě podjatý i kterýkoli správní úředník, s výjimkou vedoucích ústředních správních úřadů a státních tajemníků. Rozhoduje o tom jeho představený.[13]
Odkazy
Reference
- ↑ Nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. července 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, [cit. 2015-02-02]. Dostupné online.
- ↑ HROMADA, Miroslav; SVOBODA, Karel, a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. ISBN 978-80-7400-506-0. S. 36.
- ↑ NOVOTNÝ, Zdeněk; DRÁPAL, Ljubomír; BUREŠ, Jaroslav, a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-107-9. S. 76–77.
- ↑ § 14–16b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dostupné online.
- ↑ a b § 30 a 31 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Dostupné online.
- ↑ § 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Dostupné online.
- ↑ § 36–38 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dostupné online.
- ↑ § 36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Dostupné online.
- ↑ § 6 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství. Dostupné online.
- ↑ § 17 o. s .ř.
- ↑ § 105 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Dostupné online.
- ↑ § 29 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád. Dostupné online.
- ↑ § 14 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Dostupné online.
Související odkazy
Externí odkazy
- Encyklopedické heslo Inhabilita soudců v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích