Zachar Prilepin
| Zachar Prilepin | |
|---|---|
.jpg) Zachar Prilepin (7. června 2020) | |
| Rodné jméno | Евгений Николаевич Прилепин |
| Narození | 7. července 1975 (49 let) Iljinka |
| Pseudonym | Захар |
| Povolání | novinář, romanopisec, politik, veřejná postava, televizní moderátor, šéfredaktor, filolog, publicista, poslanec Státní dumy a spisovatel |
| Alma mater | Státní univerzita v Nižním Novgorodě (do 1999) Nižněnovgorodská akademie Ministerstva vnitra Ruské federace |
| Žánr | próza |
| Témata | ruská literatura, spisovatel a politik |
| Významná díla | Patologie |
| Ocenění | Cena vlády Ruské federace v oblasti kultury Řád statečnosti medaile Za odvahu medaile Za upevnění bojové spolupráce čestné uznání prezidenta Ruské federace … více na Wikidatech |
| Politická příslušnost | Nacionálně bolševická strana Ruska Za pravdu Spravedlivé Rusko The Other Russia of E. V. Limonov (2010–2019) |
 oficiální stránka | |
 multimediální obsah na Commons | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Zachar Prilepin, vlastním jménem Jevgenij Nikolajevič Prilepin (rusky Захар Прилепин, Евгений Николаевич Прилепин; * 7. července 1975, Iljinka) je ruský spisovatel, voják a politik. Někdy tvořil pod dalším pseudonymem Jevgenij Lavlinskij.
Životopis
[editovat | editovat zdroj]Narodil se v roce 1975 ve vesnici Iljinka v Rjazaňské oblasti v rodině učitele a zdravotní sestry. V roce 1984 se rodina přestěhovala do Dzeržinsku. Po dokončení střední školy v roce 1992 se přestěhoval do Nižného Novgorodu. V roce 1994 šel na vojnu, po vojně pracoval v policejních jednotkách OMON a studoval vojenskou vysokou školu v Nižném Novgorodu a filologii na Státní univerzitě v Nižním Novgorodě. Studium filologie úspěšně dokončil v roce 1999.
Na univerzitě se seznámil se svou budoucí manželkou Marií, se kterou se oženil v roce 1997. Mají spolu čtyři děti. V roce 2017 měli i církevní sňatek.[1][2]
6. května 2023 byl těžce zraněn při výbuchu svého auta poblíž Nižního Novgorodu, k útoku se přihlásilo partyzánské hnutí Ateš. Ruské úřady útok vyšetřují jako teroristický čin.[3]
Politika a armáda
[editovat | editovat zdroj]Jako příslušník jednotek OMON bojoval v První čečenské válce.
Působil v Nacionálně bolševické straně, aktivní byl také u uskupení Jiné Rusko, byl spoluorganizátorem protiputinovských demonstrací v Nižním Novgorodě v roce 2007. V roce 2010 byl jedním ze signatářů kampaně Putin musí odejít.[4] V roce 2012 se aktivně účastnil povolebních protestů.
Po anexi Krymu prohlásil, že se jeho názor na Putina změnil, když v Rusku se děje to, o čem od poloviny 90. let psal a snil.[5] V září 2014 odjel pokrývat válku na Donbase jako novinář, od roku 2015 byl poradcem nejvyššího představitele separatistické Doněcké lidové republiky Alexandra Zacharčenka.[6] Později přímo ve válce na Donbase na straně separatistů bojoval a byl povýšen na majora.[7] Donbas opustil červenci 2018, měsíc před zabitím Zacharčenka.[6]
V listopadu 2018 začal spolupracovat s Putinovou Všeruskou lidovou frontou a byl proto vyloučen ze strany Jiného Ruska E. V. Limonova.[8] V roce 2019 založil nacionalistické konzervativní hnutí Za pravdu a po jeho sloučení s parlamentním Spravedlivým Ruskem se dostal i do jeho vedení.[9] Ve volbách v roce 2021 byl na jeho kandidátce zvolen do Státní dumy, mandát však odmítl.
Po ruské invazi na Ukrajinu v roce 2022 patřil mezi její nejhlasitější podporovatele, za což byl zařazen do první vlny ruských osobností postižených sankcemi Evropské unie.[10] V březnu 2022 prohlásil, že celá Ukrajina by se měla stát součástí Ruska.[11] Přihlásil se do jednotek ruské národní gardy a podruhé bojoval na Ukrajině.[12]
Literatura a žurnalistika
[editovat | editovat zdroj]V roce 2000 začal pracovat jako novinář pod novgorodský deník Dělo (Дело), v roce 2001 se stal jeho šéfredaktorem. Přispíval také do jiných médií, často pod pseudonymem Jevgenij Lavlinskij, jako Limonka, Ogoňok, Izvestija, Novaja gazeta[6] či Komsomolskaja pravda.
Působil také jako moderátor v ruských televizích, začínal v roce 2013 v televizi Dožď, později v REN TV, Cargrad a NTV, po začátku konfliktu na Ukrajině začal tyto nabídky odmítat.[13]
Je autorem několika románů, mnoha povídek a esejů a také knih o dějinách a současnosti ruské literatury.
Romány a povídky
[editovat | editovat zdroj]- Patologie (2004)
- Saňkja[14] (2006)
- Hřích (2007)
- Botky plné horké vodky (povídky, 2008, česky v nakladatelství Argo a překladu Libora Dvořáka, 2011).
- Válka (povídková antologie, 2008)
- Revolution (povídky, 2009)
- Černá opice (2012)
- Osmička (soubor povídek, 2012)
- Cela (2014)
- Sedm životů (soubor krátkých próz, 2016)
- Někteří nepůjdou do pekla (2019)
- Opolčenský romans (sbírka povídek, 2020)
Eseje
[editovat | editovat zdroj]- Přišel jsem z Ruska (2008)
- Terra Tartarara. To se mne osobně dotýká (sbírka esejů, 2009)
- Létající Burjaci (2014)
- Ne cizí ostuda. Jeden den – jeden rok (sbírka esejů, 2015)
Ostatní
[editovat | editovat zdroj]- Svátek srdce. Rozhovory s ruskou literaturou (2009)
- Knihohled (antologie novější literatury, 2012)
- Dopisy z Donbasu. Všechno, co je třeba rozhodnout... (soubor komentářů, 2016)
- Četa. Důstojníci a opolčenci ruské literatury (2017)
- Jesenin (2020)
- Šolochov. Nezákonný (2022)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Жена Захара Прилепина – Мария Прилепина: личная жизнь и дети супругов. rustars.tv [online]. [cit. 2023-05-07]. Dostupné online.
- ↑ Захар Прилепин. Скачать бесплатно книги в FB2 и EPUB форматах [online]. [cit. 2023-05-07]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Ruského spisovatele Prilepina zranil výbuch bomby v jeho autě. K útoku se přihlásili partyzáni. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2023-05-06]. Dostupné online.
- ↑ Путин должен уйти? | Общество | Собеседник.ру. web.archive.org [online]. 2012-03-05 [cit. 2023-05-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-05.
- ↑ Захар Прилепин: «В России происходит то, о чем я мечтаю с 90-х». portal-kultura.ru [online]. [cit. 2023-05-07]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c Боевые товарищи с донбасскими корнями МХАТ имени Горького возглавили Бояков, Прилепин и Пускепалис. Что все это значит?. Meduza [online]. [cit. 2023-05-07]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Ruský spisovatel Prilepin býval kritikem Putina, teď bojuje na Ukrajině po boku separatistů. Aktuálně.cz [online]. Economia [cit. 2017-02-13]. Dostupné online.
- ↑ Лимонов исключил Прилепина из “Другой России”. За членство в ОНФ. Радио Свобода. 2018-12-29. Dostupné online [cit. 2023-05-07]. (rusky)
- ↑ Pro-Kremlin novelist injured in car explosion in Russia. AP NEWS [online]. 2023-05-06 [cit. 2023-05-06]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Prováděcí nařízení Rady EU č. 32022R0336 ze dne 2022-02-28, kterým se provádí nařízení (EU) č. 269/2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny.. [cit. 2023-05-06]. Dostupné online. (česky)
- ↑ Писатель Прилепин: вся Украина должна войти в состав России. peterburg2.ru [online]. [cit. 2023-05-07]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ БОЙКО, Александр. Майор Захар Прилепин отправился на спецоперацию во главе подразделения спецназа. kp.ru [online]. 2023-01-26 [cit. 2023-05-06]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Захар Прилепин. knigki.net [online]. [cit. 2023-05-06]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ Захар Прилепин «Санькя» | Официальный сайт романа. sankya.ru [online]. [cit. 2016-09-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-02-10.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Zachar Prilepin na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Zachar Prilepin
Osoba Zahar Prilepin ve Wikicitátech- Zahar Prilepin
- Nacionálně bolševická strana Ruska
