Cesare Pugni

Cesare Pugni
Cesare Pugni
Základní informace
Narození	31. května 1802; Janov
Úmrtí	26. ledna 1870 (ve věku 67 let); Petrohrad
Místo pohřbení	Vyborgskoe Catholic cemetery
Žánry	opera, klasická hudba, duchovní hudba a balet
Povolání	hudební skladatel, choreograf a hudební pedagog
Nástroje	klavír
Významná díla	Ondine, ou La naïade
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Cesare Pugni (31. května 1802 Janov – 26. ledna 1870 Petrohrad) byl italský klavírista, houslista a hudební skladatel, autor baletů, oper a instrumentální hudby.

Život

Mládí

Narodil se v Janově, brzy se však přestěhovali do Milána, kde jeho otec Philip byl hodinářem. Hudbu studoval od dětstvi. V sedmi letech napsal svou první symfonii a ve třinácti letech vstoupil na Královskou hudební konzervatoř v Miláně. Jeho učiteli byli Bonifazio Asioli (kompozice a kontrapunkt), Alessandro Rolla a Niccolò Paganini (housle) a Carlo Soliva (hudební teorie). Po dokončení konzervatoře hrál na housle v orchestrech divadel La Scala a Teatro alla Canobbiana Jako skladatel debutoval v opeře La Scala baletem Il Castello di Kenilworth v choreografii Gaetana Gioji. První velký úspěch zažil hned následujícího roku s baletem Elerz e Zulmida, který komponoval pro slavného francouzského choreografa Louise Henriho, který v té době ve Scale působil. Napsal pro něj i několik dalších baletů a stal se tak vyhledávaným autorem baletní hudby.

Navzdory těmto úspěchům v oblasti baletu, měl Pugni ctižádost stát se skladatelem opery. Jeho první opera Il disertore svizzero, ossia La nostalgia byla uvedena 28. května 1831 v divadle Teatro alla Canobbiana a následovala ji o rok později opera La vendetta, která byla uvedena ve Scale. Obě díla měla pozoruhodný úspěch.

Tyto úspěchy vedly k tomu, že se stal v roce 1832 v La Scale hlavním cembalistou a po smrti Vincenze Lavignyho v roce 1836, hudebním ředitelem divadla. Vedle toho učil na housle a kontrapunkt a komponoval symfonickou hudbu.

Paříž

Přes počáteční úspěchy musel po dvou letech Scalu opustit, patrně kvůli skandálu se zpronevěrou finančních prostředků. Měl totiž zálibu v hazardních hrách a alkoholu, která ho přivedla do dluhů. Na začátku roku 1834 uprchl se ženou a dětmi před svými věřiteli z Milána do Paříže. Žil v naprosté chudobě a zoufale sháněl zaměstnání. Nějaký čas pracoval jako kopista pro Théâtre Italien. V té době podvedl i svého přítele Vincenze Belliniho, když kopii rukopisu opery I Puritani prodal za jeho zády divadlu Teatro di San Carlo v Neapoli. Bellini byl sice jeho chováním šokován, ale nadále mu vypomáhal oblečením i penězi.

V roce 1836 dostal Pugni objednávku od Louise Henryho, choreografa několika ze svých prvních baletů, složit hudbu pro balet Liacone, který měl být proveden v Neapoli v divadle Teatro San Carlo. Henry v té době pracoval v Pařížské opeře, kde připravoval baletní části do opery Gioacchina Rossiniho Vilém Tell, pro které Henry využil hudbu z Pugniho baletu L'Assedio di Calais. Pugni pak odcestoval do Neapole asistovat u operních baletních částí. Brzy poté Henry zemřel na choleru a Pugni se vrátil do Paříže, kde pracoval pro Casino Paganini až do jeho uzavření v roce 1840. Pak sloužil jako bezejmenný skladatel pro Pařížskou operu v Théâtre de l’Académie Royale de Musique. Editoval, korigoval a instrumentoval téměř veškerou baletní hudbu uváděnou na jevišti divadla. Komponoval drobné vložky pro baletní sólisty. Patrně zkomponoval a instrumentoval valnou část baletu Giselle Adolpha Adama.

V roce 1843 se seznámil s Benjaminem Lumleym, ředitelem divadla Jejího Veličenstva (Her Majesty’s Theatre) v Londýně, který mu zprostředkoval setkání s baletním mistrem divadla Julesem Perrotem. Ten mu pak nabídl zaměstnání v Londýně s titulem Composer of the Ballet Music to Her Majesty’s Theatre (Skladatel baletní hudby Divadla jejího veličenstva).

Londýn

Na podzim roku 1843 se Pugni přestěhoval do Londýna a tím zahájil novou úspěšnou etapu svého života. V letech 1843–1850 zkomponoval sérii baletů pro největší choreografy té doby Julese Perrota, Arthura Saint-Léona a Paula Taglioniho. Jen v roce 1845 vytvořil šest nových baletů a jeho práce byla vysoko ceněna obecenstvem i kritikou. V té době se také podruhé oženil. Spřátelil se zejména s Julesem Perrotem. V druhé polovině čtyřicátých let spolu cestovali Evropou a uváděli Perrotovy choreografie na Pugniho hudbu.

Petrohrad

V roce 1850 bylo Perrotovi nabídnuto postavení šéfa baletu carského imperátorského divadla v Petrohradě (Premier Maître de Ballet). Perrot měl podmínku, že současně s ním bude přijat i Pugni jako skladatel baletní hudby. Do té doby bylo v Petrohradě zvykem, že za hudbu k baletům odpovídal šéfdirigent. Pro Pugnu tedy byla vytvořena nová funkce baletního skladatele. V roce 1858 Perrot opustil Rusko a Pugni začal psát hudbu k baletům dalších slavných choreografů té doby: Maria Petipy a Arthura Saint-Léona. V roce 1861 ho Anton Rubinstein najal na petrohradskou konzervatoř jako profesora kompozice a kontrapunktu. Tuto funkci zastával až do konce svého života.

S postupujícím věkem se prohluboval Pugniho alkoholismus a vášeň pro hru. Stával se nespolehlivým. Kromě toho udržoval dvě domácnosti, když ke své manželce a sedmi dětem, které si přivezl z Londýna, si udržoval milenku, se kterou zplodil dalších osm dětí. Přesto mezi lety 1865–1868 zkomponoval dalších osm nových baletů.

Zemřel v naprosté chudobě 26. ledna 1870. Byl pohřben v Petrohradě na Vyborském katolickém hřbitově, který však byl v roce 1939 zrušen.

Rodina

Jeho rodina zůstala v Rusku. Na její podporu byly uspořádány benefiční koncerty. Syn, Andrej Puni, se stal violoncellistou Mariinského divadla. Vnuk Aleksanr Viktorovič Širjajev byl tanečníkem a několik baletů svého děda obnovil na scéně Mariinského divadla. Další vnuk, Ivan Albertovič Puni, byl avantgardním malířem a po Bolševické revoluci emigroval do Francie.

Dílo

Symfonie

Symfonie (První skladba ve věku sedmi let 1809)
Symfonie d moll (komponováno k úmrtí skladatele Giacoma Zucchi, Milán, 1822)
Symfonie e-moll
Symfonie F-dur
Symfonie D-dur
Symfonie D-dur: Sinfonia per una o due Orchestre (také Sinfonia a cànone, La Scala, 1830)
Symfonie E-dur (Milán, okolo 1830, věnována Bonifaziu Asiolimu)
Symfonie a-moll: L’ultima ora di un condannato per opinione (La Scala, 1826–1833)
Symfonie o třech větách (hudební báseň, Villa Borghese, Petrohrad, 1855)

Komorní hudba

Divertimento pro sólové housle (Milán, 1820)
Divertimento pro sólovou flétnu (Milán 1821)
Kvartet B-dur pro klarinet, housle, violu a violoncello (Milán 1824)
Kvartet a-moll pro klarinet, housle, violu a violoncello (Milán. 1825)
Kvartet a-moll pro flétnu, klavír, violu a violoncello (Milán 1825)
Kvartet B-dur pro flétnu, anglický roh, housle a klavír
Kvartet Es-dur pro klarinet, housle, violu, violoncello a (Milán)
Malé trio C-dur pro klavír, housle a violoncello (Petrohrad, 1870)
Serenáda c-moll pro violu, housle, violoncello
Serenáda D-dur pro housle, violu a druhou violu nebo violoncello
Serenáda Es-dur pro flétnu, anglický roh, klarinet, dva rohy a dva fagoty
Ottavino F-dur pro flétnu, hoboj, fagot, dvoje housle, violu, violoncello a kontrabas
Terzettino G-dur pro dvoje housle a violu (Milán)
Redowa-polka A-dur pro sólové housle: Il Carnevale di Milán (Milán 1845)

Duchovní hudba

Mše pro dva tenory a bas, housle, anglický roh, tři violy, dvě violoncella a kontrabas (Milan,1827)
Mše pro sóla, sbor a velký orchestr (Correggio 1831)
Mše pro sólový tenor, několik basu a sbor La Scala (Bologna, bazilika Santa Maria dei Servi, 1832–1833)
Kyrie a Gloria
Mše, Kyrie a Gloria pro tři sólisty, sbor a orchestr
Magnificat E-dur pro dva tenory, dva basy a orchestr

Opery

Il disertore svizzero, ossia La nostalgia (melodramma semiserio, libreto Felice Romani). Teatro alla Cannobiana, Milán 1831)
La vendetta (melodramma tragico, libreto Callisto Bassi, La Scala, Milán 1832)
Ricciarda di Edimburgo (melodramma serio, libreto Callisto Bassi, Teatro Grande,Terst 1832)
L'imboscata (melodrama buffo, libreto Luigi Romanelli, Teatro alla Cannobiana, Milán 1833)
Il carrozzino da vendere (melodramma buffo, libreto Callisto Bassi, Teatro alla Cannobiana, Milán, 1833
Il contrabbandiere (melodramma buffo, libreto Felice Romani, Teatro alla Cannobiana, Milán 1833)
Un episodio di San Michele (melodramma giocoso, libreto Felice Romani, Teatro alla Cannobiana, Milán 1834

Kantáty

Ai passi erranti
Inno alla beneficenza (slova Felice Romani, La Scala, Milán,1833
La Toussaint (k otevření Casina Paganini)
Kantáta bez názvu komponovaná pro Casino Paganini (Paříž 1837])
Ode lirica (slova John Oxenford, Her Majesty’s Theatre, Londýn 1847)

Balety

Teatro alla Scala, Milán

Il Castello di Kenilworth, choreografie Gaetano Gioja, 1825
Elerz e Zulmida, choreografie Louis Henri, 1826
L'Assedio di Calais, choreografie L. Henri, 1827
Pelia e Mileto, choreografie Salvatore Taglioni, 1827
Don Eutichio della Castagna, ossia La Casa disabitata, choreografie S. Taglioni 1827
Agamennone, choreografie Giovanni Galzerani, 1828
Adelaide di Francia, choreografie L. Henri, 1829
Macbeth choreografie L. Henri, 1830
William Tell, choreografie L. Henri, 1833
Monsieur de Chalumeaux, choreografie G. Galzerani, 1834

Her Majesty’s Theatre, Londýn

L'Aurore, choreografie Jules Perrot, 1843
Les Houris, choreografie J. Perrot, 1843
Ondine, choreografie J. Perrot a Fanny Cerrito, 1843
Hamlet, choreografie J. Perrot, 1843
Le Délire d'un peintre choreografie J. Perrot. 3 agosto 1843
La Esmeralda, choreografie J. Perrot, 1844
Myrtelde, ou La Nymphe et le papillon, choreografie J. Perrot, 1844
La Polka, choreografie J. Perrot, 1844
La Vivandière, choreografie Arthur Saint-Léon, 1844
Zélia, or La Nymphe de Diane, choreografie J. Perrot, 1844
La Paysanne Gree Dame, choreografie J. Perrot, 1844
Jeanne d'Arc, choreografie J. Perrot, 1844
Éoline, ou La Dryade, choreografie J. Perrot, 1845
Kaya, ou L'amour voyageur, choreografie J. Perrot, 1845
La Bacchante, choreografie J. Perrot, 1845
Rosida, ou Les Mines de Syracuse, choreografie A. Saint-Léon a F. Cerrito, 1845
Pas de Quatre, choreografie J. Perrot, 1845
Diane choreografie J. Perrot, 1845
Catarina, or La Fille du Bandit, choreografie J. Perrot, 1846
Lalla Rookh, choreografie J. Perrot, 1846
Le Jugement de Parigi, choreografie Perrot, 1846
Coralia, ou Le Chevalier inconstant, choreografie Paul Talgioni, 1847
Méphistophéla, choreografie P. Taglioni, 1847
Théa, ou Le Fée aux fleaus, choreografie P. Taglioni, 1847
Orinthia, ou Le Camp des Amaones, choreografie P. Taglioni, 1847
Le Eléments, choreografie J. Perrot 1847
Fiorita et la Reine des elfrides, choreografie P. Taglioni 1848
Les Quatre saisons, choreografie J. Perrot, 1848
Electra, ou La Pléiade perdue, choreografie P. Taglioni, 1849
La Prima Ballerina, ou L'embuscade, choreografie P. Taglioni, 1849
Les Plaisirs de l'hiver, ou Les Patineurs, choreografie P. Taglioni, 1848
Les Métamorphoses, choreografie P. Taglioni, 1850
Les Graces, choreografie P. Taglioni, 1850
Les Délices du sérail, choreografie Louis François Gosselin 1850

Imperátorské divadlo, Petrohrad

La Guerre des femmes, ou Les Amazons du neuvième siecle, choreografie Jules Perrot 1852
Gazelda, ou Les Tziganes, choreografie Jules Perrot, 1853
Marcobomba, choreografie Jules Perrot, Marius a Jean Petipa, 1854
Armida, choreografie Jules Perrot, 1855
La Débutante, choreografie Jules Perrot, 1857
La Petite marchande de bouquets, choreografie Jules Perrot a Marius Petipa, 1857
L'Ile des muets, choreografie Jules Perrot, 1857
Un Mariage sous la Régence, choreografie Marius Petipa 1858
Le Marché des parisien, choreografie Marius Petipa, 1859
Le Dahlia bleu, choreografie Marius Petipa, 1860
Graziela, ou Les Dépits amoureux, choreografie Arthur Saint-Léon, 1860
Les Nymphes et le satyre, choreografie Arthur Saint-Léon, 1861
La Figlia del Faraone, choreografie Marius Petipa, 1862
La Belle du Liban, ou L'Esprit des montagnes, choreografie Marius Petipa, 1863
Il cavallino gobbo, choreografie Arthur Saint-Léon, 1864
The Traveling Dancer, choreografie Marius Petipa, 1864
Florida, choreografie Marius Petipa, 1866
Le Roi Candaule choreografie Marius Petipa, 1868
The Due Stars, choreografie Marius Petipa, 1869

Další inscenace v Rusku

L'Etoile de Grenade (choreografie Marius Petipa, Palác velkovévodkyně Jeleny Pavlovny, 1855)
Terpsichore (choreografie Marius Petipa, Imperiální divadlo Carskoje Selo, 1861)
Titania (choreografie Marius Petipa, Palác velkovévodkyně Jeleny Pavlovny 1866)
L'Amour bienfaiteur (choreografie Marius Petipa, Divadlo imperiální baletní školy, 1868´)
L'Esclave (choreografie Marius Petipa, Ermitážské divadlo, 1868)

Literatura

Beaumont, Cyril W. Complete Book of Ballets.
Edgecombe, Rodney Stenning. Cesare Pugni, Marius Petipa, and 19th Century Ballet Music'. Musical Times, Summer 2006.
Marius Petipa. Memorie, a cura di Valentina Bonelli, Gremese, 2011.
Guest, Ivor Forbes. Cesare Pugni: A Plea For Justice. Pubblicato in Dance Research - Vol. 1, no. 1, pp. 30-38
Guest, Ivor Forbes, ed. Letters from a Balletmaster - The Correspondence of Arthur Saint-Léon
Wiley, Role John. Dances from Russia: An Introduction to the Sergeyev Collection . Pubblicato in The Harvard Library Bulletin – 24. 1º gennaio 1976.
Wiley, Role John, ed. e translator. A Century of Russian Ballet: Documents e Eyewitness Accounts 1810–1910.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Cesare Pugni na Wikimedia Commons
Volně přístupné partitury děl od Cesara Pugniho v projektu IMSLP
Životopis (Společnost Petipa) (anglicky)
Cesare Pugni v Petrohradě (anglicky)