Svatý rok 1900
| Svatý rok 1900 | |
|---|---|
 | |
| Téma | odpuštění trestů za hříchy |
| Místo | Řím |
| Země | Itálie a Vatikán |
| Pořadatel | Katolická církev |
| Datum | 1900 |
| Účast | poutníci do Říma |
| Předchozí | Svatý rok 1825 (19. v pořadí) |
| Následující | Svatý rok 1925 (21. v pořadí) |
| Web | Jubilees throughout History (anglicky) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jubilejní všeobecný Svatý rok 1900 (20. řádné univerzální jubileum), který navázal na předchozí řadu Svatých roků, vyhlásil papež Lev XIII.[1] 11. května 1899 bulou Properante ad Exitum Saeculo.[2] Poprvé od sjednocení Itálie vyhlásil jubileum také král ve své „řeči koruny“. Papež vyslal výzvu k probuzení víry v křesťanském lidu na celém světě. Hlavním záměrem bylo čelit dvojí výzvě, kterou je modernizace křesťanského života a christianizace moderního života. Odpovědnost za přijímání poutníků poprvé připadla italským úřadům. Svatý rok se odrazil i v italských horách: na vrcholcích od Piemontu na severu až po Sicílii na jihu byly vztyčeny památníky připomínající jubileum, aby vzdaly hold Vykupiteli.[3]
Odkaz Pia IX.
[editovat | editovat zdroj]
Papež Pius IX.[4] zemřel 7. února 1878 po 32letém pontifikátu – do té doby nejdelším v dějinách církve. Do poslední chvíle si zachoval duševní vyrovnanost, ale v letech po zániku papežského státu se cítil stále více osamělý. Uvědomoval si, že se před jeho zraky uzavírá jedno údobí dějin lidstva. Od starce, který už dávno překročil osmdesátku, už nikdo nečekal změnu postoje a on sám před smrtí prohlásil: „Můj nástupce se bude muset inspirovat mou věrností k církvi a mou touhou konat dobro. Pokud se týká ostatního, všechno kolem mne se změnilo. Můj systém a má politika jsou přežité. Jsem však už příliš starý, abych změnil směr – to bude úkol mého nástupce.“[5]
Nový papež
[editovat | editovat zdroj]Novým papežem se stal kardinál Gioacchino Pecci – Lev XIII., téměř sedmdesátník. Ač v mládí v papežské diplomacii neuspěl a pak 33 let byl arcibiskupem v Perugii, přece se stal papežem. I starobylé proroctví o papežích označilo nástupce Pia IX. titulem „Lumen in caelo“ – světlem na nebi. V rodinném znaku Lva XIII. byla skutečně kometa, ale jeho pontifikát vnesl do temné budoucnosti církve nové světlo, takže se stal prvním papežem moderní doby.[5]
V době jeho volby se ozývalo z řad liberálů, marxistů, že Bůh je mrtev. Lev XIII. však byl vzdálen osobních sympatií a antipatií. Pohlížel svým orlím zrakem na svou dobu shora a byl schopen ocenit kdekoliv to, co si ocenění zasloužilo. Své plány uskutečňoval taktně a měl jasný program. Tak během svého dlouhého pontifikátu mohl splnit to, nač už Piu IX. nestačily síly. Rozuměl politice, ale měl i hluboké kulturní a teologické vzdělání. To dokazuje 77 encyklik, které sám sepsal. Všechny se týkají duchovních problémů. Přitom však i on pokračoval v linii svého předchůdce. V ničem zásadním se neuchýlil od nauky církve, dovedl však ustoupit v nedůležitých podrobnostech. Byl si především vědom, že evangelium nebude možno ve světě šířit, uzavře-li katolíky do ghetta. Pochopil, že je nutno otevřít církev vůči rodícímu se modernímu světu. Proto nejen znovu zdůraznil starou katolickou nauku, že světskou moc je nutno poslouchat, ale také že křesťanství je jedinou platnou odpovědí na teorie narušující lidské soužití. Tím dosáhl, že se někde otevřela možnost dorozumění, jinde byly i odvolány proticírkevní zákony a církvi dána větší svoboda.[6]
V roce 1891 vydal slavnou encykliku „Rerum novarum“. Odsoudil v ní ekonomický liberalismus, který sobeckými zájmy hrstky zapříčinil nespravedlivý úpadek pracující třídy, využívaný socialismem k rozdmychování třídní nenávisti. Tak připravil ateistické socialistické teoretiky o jejich argumenty proti církvi a současně předložil světu spravedlivější řešení sociální spravedlnosti křesťanskou láskou. Zásadou Lva XIII. vždy bylo, že se církev nemusí bát pravdy. I ostatními encyklikami dokázal, že křesťanství má co říci člověku každé doby, i moderní.[6]
Lev XIII. a Slované
[editovat | editovat zdroj]Slovanům se zapsal do vděčné paměti encyklikou „Grande munus“ z 30. září 1880. V ní před celou církví vyzdvihl záslužné dílo svatých Cyrila a Metoděje, jejichž liturgickou úctu rozšířil na celou církev. Mohutná pouť ze slovanských zemí vedená đakovským biskupem Strossmayerem[7] v létě následujícího roku byla projevem díkú papeži. Během audience jej poprosil mladý moravský kaplan Antonín Cyril Stojan[8] o posvěcení obrazů určených pro památné moravské svatyně. Při 1000. výročí smrti svatého Metoděje dal Lev XIII. konat v Římě oslavy.[6] Zúčastnili se jich i první seminaristé České koleje otevřené na popud papeže za spolupráce českých biskupů v předešlém roce 1884. Koleji byl připsán český poutní dům a jeho majetek. Blížil se konec století a s ním i otázka Svatého roku.[9]
Průběh Svatého roku 1900
[editovat | editovat zdroj]
Křížová chodba lateránské baziliky (Řím).
Právní postavení papeže v Římě se od dob Pia IX. nezměnilo. Ani italský stát, ani smířlivý Lev XIII. však neměli zájem na vyhrocení tzv. římské otázky. Do Říma se stále sjížděly miliony poutníků z celého světa, aby dokázaly svou úctu k papeži a neúnosnost jeho postavení jeho nepřátelům a italské vládě. To jasně ukázaly oslavy biskupského jubilea Lva XIII. v roce 1888. Moderní dopravní prostředky zcela změnily i způsob pouti: do Říma se jezdilo vlakem nebo lodí. Nebylo však tam už bratrstev pečujících o poutníky. Jejich majetek byl zkonfiskován laickým státem a poutníci byli odkázáni sami na sebe. I v okolí papežově se ozývaly hlasy, že něco podobného se do moderní doby nehodí. Při vzpomínce na Svatý rok slavený naposled v roce 1825 však 89letý kmet rozhodl, že se Svatý rok v Římě slavit bude.[9]
-stendardo_anno_santo_1900.jpg)
11. května 1899, na svátek Nanebevstoupení Páně, se četla jubilejní bula, sepsaná klasickou latinou; jejím autorem byl sám papež. Začínala takto: „Na sklonku století, jímž nám dopřál Bůh téměř celým projít, jsme se rozhodli vyhlásit, povzbuzeni zvykem předků, to, co by prospělo k spáse křesťanského lidu a co by bylo též jakýmsi vrcholným projevem starostlivosti našeho pontifikátu, tak různě projevované. Máme na mysli velké jubileum, uvedené už od dávných dob do křesťanského řádu a schválené prozíravostí našich předchůdců, jež naši otcové obvykle nazývali Svatým rokem.“[9]
Nato papež živě vzpomíná na Svatý rok 1825: „My sami jsme byli svědky toho, jak onen naposled slavně konaný za papeže Lva XII.,[10] když jsme ještě byli v chlapeckém věku, prospěl k spáse a kdy Řím poskytl veřejně vyznávané víře rozsáhlý a bezpečný prostor. Máme V paměti a dosud v duchu před sebou vidíme zástupy poutníků, početná procesí ubírající se z chrámu do chrámu, apoštolské muže kážící na veřejných prostranstvích, přepamátná místa Říma zvučet Boží chválou a papeže v doprovodu kardinálů, jak dával před očima všech příklad zbožnosti a blíženské lásky. A tím trpčejí se ze vzpomínky na ony časy navrací mysl do dnešní doby.“[9]
Podmínky pro získání odpustků
[editovat | editovat zdroj]
Bula stanovila dvacet návštěv čtyř jubilejních bazilik pro římské poutníky, pro mimořímské deset. V nich se měli modlit „za vyvýšení církve, za obrácení zbloudilých, za svornost katolických vládců a za spásu křesťanského lidu“. Na onen rok byly také zrušeny 30. září 1899 všechny jiné odpustky a současně dána možnost k získání jubilejních i těm, kteří do Říma přijet nemohou. 14. prosince určil papež v konzistoři tři kardinály legáty k otevření Svatých bran a vyslovil přání na adresu italské vlády, aby aspoň v Svatém roce nebyly poutníkům kladeny překážky a aby, jak pravil, „v zachování někdejšího pořádku poznal poutník, že Řím je město posvátné. Vždyť ožebračením papeže byli o svobodu připraveni všichni katolíci, neboť k úkonům zbožnosti poutníků domácích i cizích byly ponechány pouze kostely.“ V italském parlamentě se zase tvrdilo, že poutníci musí uznat, že Řím je hlavním městem Itálie a že italské právo je slučitelné se svobodným vykonáváním papežovy autority.[11]
24. prosince ráno 1899 bylo kvůli bezpečnosti rozmístěno na naplněném náměstí Svatopetrském 200 četníků, 600 vojáků a několik set vojenských a policejních oddílů bylo v blízkosti. Ukázalo se však, že se nebylo čeho obávat. Když se objevil v předsíni baziliky v doprovodu prelátů a svých stráží velebný kmet, poutníci propukli v nadšený jásot, a když se svící v třesoucí se ruce a s křížem nedlouho poté překročil práh po 75 letech znovu otevřené Svaté brány, mnozí měli dojem, že tu na prahu posvátné baziliky vstupuje se Lvem XIII. i celá církev do dvacátého století. Na žádost francouzských biskupů pak dovolil v celém světě konat na přelomu století slavné půlnoční mše svaté. Slavná byla ve svatopetrské bazilice, ale Lev XIII. celebroval soukromě ve své kapli za zdar století, jež nastávalo. Liberální tisk jedovatě poznamenal, že nové století oslavuje jen papež a německý císař.
Papežovy narozeniny
[editovat | editovat zdroj]2. března slavili katolíci nadšeně devadesátiny Lva XIII. Ten jen skromně prohlásil: „Vstupujeme do dalšího roku našeho pontifikátu lidsky řečeno s údivem nad vlastním vysokým věkem, který je dopřán jen hrstce lidí. Kdo však může znát záměry Boží Prozřetelnosti? My ale víme, a to ať je k útěše všech, mladých i starých, že každý z nás žije pod křídly lásky Boha, který je vždy milujícím otcem všech lidí. S láskou život dává, s láskou jej i odnímá. Nechť se tedy pokorně a zbožně povždy ctí Boží vůle, ať je jakákoliv.“[11]
V dubnu navštívilo Řím na čtvrt milionu cizinců a 24. května byli svatořečeni zakladatel školských bratří Jan Křtitel de la Salle a svatá Rita z Cascie. Ve Svatém roce 1900 Lev XIII. také zasvětil celý svět Božskému Srdci Ježíšovu.
Čeští poutníci
[editovat | editovat zdroj]
22. března přijelo s brněnským biskupem Bauerem[12] 500 poutníků z Moravy. Byli ubytování v různých hospicích[p 1] a hotelech. Dopisovatel jezuitského časopisu „La Civiltà Cattolica“ udává, že začali návštěvy bazilik „s obvyklou spořádaností a přesností oněch národů vychovaných ve smyslu pro pořádek; mnozí byli oděni v národní kroje – ženy v pestrobarevných kabátcích a krátkých sukních, jak je to zvykem v oněch krajích kvůli sněhu, na hlavě s šátky splývajícími na bok a svázanými na způsob turbanů. Muži vysocí jako husaři, v kabátcích z bílého sukna s dvojitou řadou třpytivých knoflíků, ve vysokých holínkách a s kulatou pokrývkou hlavy: všichni velmi čistě upravení.“ S nimi přišla i řada kněží. Poutníci zazpívali při audienci Lvu XIII. papežskou hymnu a národní písně. Méně pozornosti vzbudila v dubnu česká pouť vedená kardinálem Schönbornem;[13] byla složena převážně z duchovních a české šlechty – vcelku asi 500 poutníků.[14]
Brněnský katolický časopis „Hlídka“ si postěžoval: „Účastenství z Moravy ještě bylo aspoň na první výzvu čestné, leč pouť z Čech zklamala slabou účastí ... V porovnání s menšími národy, s nimiž zajisté v jiném ohledu porovnání sneseme, je tato účast velmi malá.“[14]
Závěrečné hodnocení
[editovat | editovat zdroj]Je ovšem nutno dodat, že pouť do Říma byla právě pro mnohé, kteří by si ji byli rádi vykonali, finančně nedostupná. Navzdor různým obtížím způsobeným italskými úřady a provokacím liberálních živlů Svatý rok proběhl klidně a překonal první očekávání. Potvrdila se tak i moudrost rozhodnutí papeže Lva XIII., který i svým nástupcům přenechal jako dědictví heslo umístěné pod jeho portrétem od F. A. Lászla v pařížském Louvru, z něhož svítí jeho usměvavé oči: „Mnozí bojují proti mně, já však budu v Tebe doufat, Bože můj.“[14]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Termínem hospic (z latinského hospitium – „útulek“) jsou míněna ubytovací místa pro odpočinek poutníků, která vznikla již ve 4. století. Již za časů starého Říma a ve středověku existovaly přístřešky či útulky při cestách, kde si mohli poutníci odpočinout, těhotné ženy porodit a choří buď se uzdravit a pokračovat v cestě, nebo v klidu zemřít. Vyskytují se dokonce názory, že první hospic byl vlastně popsán již v biblickém podobenství o milosrdném Samaritánovi – Lk 10, 30–35 (Kral, ČEP). Pozdější význam hospice jako zdravotnicko-sociálního zařízení, které slouží k péči o nevyléčitelně a těžce nemocné osoby, tedy k tzv. paliativní péči, je až odvozený od starobylé praxe, kdy pomoc „poutníkům na cestě“ se začala chápat jako pomoc těm, kdo jsou na „cestě do věčného domova“.
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ CHENEY, David M. Vincenzo Gioacchino Raffaele Luigi Pecci † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ LEV XIII. INDIZIONE DEL GIUBILEO DELL'ANNO SANTO 1900* [online]. vatican.va, 1899 [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. (italsky)
- ↑ 1900: Leo XIII [online]. iubilaeum2025.va [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ CHENEY, David M. Bl. Giovanni Maria Mastai-Ferretti † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b POLC, Jaroslav V. Svaté roky (1300–1983). Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1999. 160 s. ISBN 80-7266-041-1. S. 87.
- ↑ a b c Polc, s. 88.
- ↑ a b CHENEY, David M. Bishop Josip Juraj Strossmayer † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ CHENEY, David M. Archbishop Antonín Cyril Stojan † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d Polc, s. 89.
- ↑ CHENEY, David M. Annibale Francesco Clemente Melchiore Girolamo Nicola della Genga † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b Polc, s. 90.
- ↑ a b CHENEY, David M. František Saleský Cardinal Bauer † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ CHENEY, David M. Franziskus von Paula Cardinal Schönborn † [online]. Catholic-Hierarchy.org, 2024-02-25 [cit. 2024-04-18]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c Polc, s. 91.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- PERALI, P. In: Cronistoria dell Anno Santo MCMXXV. Appunti storici, dati statistici, atti ufficiali con appendice storico-bibliografica. Řím: Generální sekretariát Ústředního výboru Svatého roku 1925, 1928. S. 1055 a násl. (italsky)
Studie a články
- Anni Santi (Gli). Torino: [s.n.], 1934. (italsky)
- BARGELLINI, Piero. L'Anno Santo nella storia, nella letteratura e nell’ arte. Florencie: [s.n.], [1974]. 318 s. (italsky)
- CASTELLI, Giulio. Gli Anni Santi. Il grande perdono. Rocca S. Casciano: [s.n.], 1949. (italsky)
- CECCHETTI, I. The Sublime City. Washington – Řím: Frediani G, 1950. (anglicky)
- CECCHETTI, I. Roma nobilis. L’idea, la missione, le memoria. Il destino di Roma. Řím: Cechetti I., 1950. (italsky)
- Storia e typografia dell’ Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky)
- DE BLASI, Jolanda. Giubileo. Racconto di sei secoli e mezzo (1300–1950). Florencie: Del Turco Ed., 1950. 624 s. (italsky)
- DI MEGLIO, S. Breve storia dell’Anno Santo. Siena: [s.n.], 1973. (italsky)
- DUMEIGE, G. L’accueil de Rome aux pelegrins du Jubilé de 1575 (přednáška v Centre d’Études saint Louis de France, 10. prosince 1974). [s.l.]: [s.n.] (francouzsky)
- DVPRÉ THESEIDER, E. Roma dal Comune del popolo alla Signoria pontificia (1252–1377). [s.l.]: [s.n.], 1952. (italsky)
- FRUGONI, A. La devozione dei Bianchi del 1399. In: L’attesa dell’età nuova nella spiritualità della fine del medio evo. [s.l.]: Todi, 1962. S. 232–248. (italsky)
- GALUZZI, A. Gli Anni Santi nell’età moderna, v: Schede di storia della Chiesa nell’età moderna. Řím: [s.n.], 1994–19952. S. 265–324. (italsky)
- GORDINI, G. D. Storie dei pellegrini, di briganti e di anni santi, (Chiesa sotto inchiesta, 3). Torino: [s.n.], [1974]. (italsky)
- MARONI LOMBROSO, M; MARTINI, A. Le confraternite romane nelle loro Chiese. Řím: [s.n.], 1963. (italsky)
- MARTIRE, E. Santi e Birboni. Luci ed ombre nella storia dei giubilei. Milano: [s.n.], 1950. (italsky)
- MELIS, F. Movimenti di popoli e motivi economici nel giubileo del 1400; v: Miscellanea Gilles Gerard Meerseman, I,. Padova: [s.n.], 1970. S. 343–367. (italsky)
- Mostra documentaria degli Anni Santi (1300–1975). Vatikán: [s.n.], 1975. (italsky)
- PASTOR, L., von. Storia dei papi dalla fine del medio evo ..., 20 sv.. 1950–1963 (fototypické vyd. 1971). vyd. Řím: [s.n.] (italsky)
- POLC, Jaroslav Václav. De origine festi Visitazione. Řím: (Coronas Lateranensis, 9A), 1967. (italsky)
- POLC, Jaroslav Václav. La festa della Visitazione e il Giubileo del 1390. Rivista di storia della Chiesa in Italia 29. 1975, s. 149–172. (italsky)
- SCHMIDT, H. Bullarium Anni Sancti. Řím: [s.n.], 1949. (latinsky)
- SECRET, F. Le „Tractatus de anno Jubilaei de Lazaro da Viterbo. Grégoire XIII e la Kabbale chrétiénne, Rinascimento“, serie II., 6. 1966, s. 305–333. (italsky)
- Storia e topografia dell’Anno Santo. Vatikán: Comitato centrale per l’Anno Santo, 1974. (italsky)
Periodika
- Acta Sanctae Sedis (–1904). Acta Apostolicae Sedis. (–1904). (latinsky)
- Anno Santo, Řím. 1973–1975. (italsky)
- Civiltà Cattolica (La), Řím (italsky)
- Jubilaeum. Ephemerides Anni Sancti, Città del Vaticano. [1974/1975].
- Nový život, Řím
- L'Osservatore Romano, Città del Vaticano (italsky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Svatý rok 1900 na Wikimedia Commons
