Přeskočit na obsah

Jan Horal

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
plk. v. v. Ing. Jan Horal, MBE
Rodné jménoJan Hoffmann
Narození23. února 1923
Stráž pri Čope
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí3. listopadu 2011 (ve věku 88 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Národnostslovenská
ObčanstvíŠvédskoŠvédsko Švédsko
ČeskoČesko Česko
Znám jakoválečný veterán, manažer, podnikatel, hoteliér, iniciátor kulturního života a filantrop
OceněníMedaile Za zásluhy Řád čestné legie Řád britského impéria Československý válečný kříž 1939 Československá medaile Za chrabrost před nepřítelem Pamětní medaile československé armády v zahraničí Záslužný kříž ministra obrany České republiky Hvězda 1939-1945 Africká hvězda Hvězda za Francii a Německo Britská medaile Za obranu Válečná medaile
PředstavenstvaLibro
Merkurex AB (CEO)
Dixons PLD (CEO)
Prague Properties a.s. (CEO)
Růže Český Krumlov a.s. (CEO)
Bohemia Properties a.s. (CEO)
Nábož. vyznánížidovské
Děti3
PříbuzníPavel Hoffmann (bratranec)
PodpisJan Horal – podpis
Citát
„Přeji Vám, abyste byli vždy doma ve své zemi. Abyste měli možnost projevit vždy svůj názor. Abyste mohli tvořit správnou politiku a svojí vzdělaností a poctivostí vedli společnost dopředu.“
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Horal, původním jménem Hoffmann[1] (23. února 1923 Stráž pri Čope – 3. listopadu 2011 Praha)[2] byl československý válečný veterán, manažer, podnikatel, hoteliér, iniciátor kulturního života a filantrop.[3] Ve druhé světové válce působil v britských a československých jednotkách na Blízkém východě a posléze se jako příslušník Československé samostatné obrněné brigády účastnil bojů na západní frontě. V roce 1948 emigroval do Švédska, zastával postupně různé manažerské posty ve světě.[4] Po roce 1989 se vrátil do Československa a začal podnikat v hotelnictví.[5] Za charitativní činnost byl vyznamenán Řádem britského impéria, Řádem čestné legie a in memoriam medailí Za zásluhy.[6]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z židovské rodiny legionáře a vojenského lékaře. Jako pětileté dítě začal chodit do Sokola.[7] Navštěvoval měšťanskou školu a poté ho rodiče přihlásili do českého gymnázia v Užhorodě.[8][9]

Druhá světová válka

[editovat | editovat zdroj]
Jan Horal na místě řidiče v tanku Cromwell
Fotodokumentace Jana Horala z války
Jan Horal (vpředu druhý zleva) s děvčaty na tanku
Hrob nejlepšího přítele Jana Horala ppor. Caletky. Jeho tank dostal 5. listopadu 1944 přímý zásah, když jel před tankem Jana Horala.[10]

Útěk z vlasti

[editovat | editovat zdroj]

Na počátku roku 1939 uprchl z nacisty okupované vlasti tzv. jižní cestou (anabáze přes Slovensko, Maďarsko a další země). Využil při této dobrodružné cestě svých jazykových schopností, jelikož uměl výborně slovensky a maďarsky. Cílem Jana Hoffmanna byla Palestina, protože se zde chtěl přihlásit do československé armády. Aby se do Palestiny dopravil, musel plout lodí. Poté, co loď dorazila k palestinským břehům, bylo jí vládnoucími britskými autoritami zakázáno přistát. Jedné noci se však lodi podařilo tajně břehů dosáhnout. V Palestině se spojil se svým bratrancem jménem Jano Sapir, který mu obstaral práci v kibucké pekárně.[11]

Působení na Blízkém východě

[editovat | editovat zdroj]

Podle vojenské dokumentace byl 28. září 1941 Hoffmann zapsán k britské 462. jednotce RASC (Royal Army Service Corps) v Palestině. Jednalo se o zásobovací jednotky.[12] V září roku 1942 napsal dopis se žádostí o přijetí do československé armády, který adresoval čs. vojenské misi na Blízkém východě. Jeho prosbu velení vyslyšelo a do čs. armády byl odveden 27. dubna roku 1943. Jednalo se o 200. čs. lehký protiletadlový pluk – východní[13] (pozn.: vznikl reorganizací 11. čs. pěšího praporu – východního). Jednotkám zde velel podplukovník Karel Klapálek. Do 12. června 1943 pluk vykonával protivzdušnou obranu Tobruku.[14] V srpnu téhož roku, byl jako téměř všichni vojáci této jednotky transportován lodí Mauretania do anglického Liverpoolu. Na lodi se přihlásil jako nabíječ děla na palubě. Toto pracovní zařazení pro něj znamenalo možnost nocovat na čerstvém vzduchu a vyhnout se dusnému podpalubí, měl také nárok na lepší stravu.

Působení v Evropě

[editovat | editovat zdroj]

Do Anglie dorazil 12. srpna 1943. Jana Hoffmanna čs. velení v Anglii zařadilo mezi řidiče tanků do Československé samostatné obrněné brigády.[15] Velitelé oceňovali jeho montérské a řidičské schopnosti z britské armády.[16] Českoslovenští vojáci se dočkali bojového nasazení až poté, co se spojenecká vojska vylodila v Evropě. Československé jednotky přišly na řadu až na konci srpna roku 1944. Dne 30. srpna 1944 se příslušníci Čs. samostatné obrněné brigády přeplavili do Francie, kde přistáli v přístavech francouzské Normandie. Na přelomu srpna a září 1944 byla Československá samostatná obrněná brigáda přesunuta k francouzskému přístavu Dunkerque.[17] Počátkem října vystřídali čs. vojáci britskou brigádu a začalo tak obléhání silně opevněného přístavu. Měli za úkol město naprosto odříznout a držet v něm mnohatisícový Wehrmacht, zabránit posilování a zásobování obklíčené posádky a donutit nepřítele ke kapitulaci.[18] Čechoslováků bylo nepoměrně méně než Němců, ovšem byli celkem dobře vybaveni. Navíc jejich odhodlání střetnout se s Němci bylo obrovské. Jan Hoffmann zde provedl dva útoky.[19] Přístav byl obléhán až do samého konce války.[20] Od Dunkerque postupoval kolem Norimberku do Československa. Jan Hoffmann ihned po skončení války požádal o demobilizaci.[21][pozn. 1]

Návrat do Československa

[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Československa znovu vyhledal svou rodinu. Jeho matka Janka Hoffmannová-Blumová (5. března 1893 Mukačevo – 5. května 1945 Bergen-Belsen) zemřela na tyfus několik dní před osvobozením koncentračního tábora Bergen-Belsen britskou armádou.[23] Přestože jeho snem bylo stát se konstruktérem letadel, zapsal se nakonec v roce 1946 ke studiu strojního inženýrství na Vysoké škole strojní a elektrotechnické ČVUT v Praze. Během vysokoškolských studií se nechal přejmenovat a zvolil příjmení neněmeckého původu – Horal. Ačkoli po válce nebylo snadné si vydělat na živobytí, užíval si života ve svobodné zemi. Finančně podporoval svého mladšího bratra Jiřího. Jezdil se svým motocyklem po okolí a kupoval použité kamery. Ty pak opravil, ošetřil čočky proti odrazům světla a pak je znovu prodával. S měnící se politickou situací v zemi v něm uzrávalo odhodlání znovu emigrovat. V roce 1948, okamžitě po komunistickém převratu, se rozhodl opustit Československo. Ač si původně přál žít v Anglii, náhoda a okolnosti ho zavedly do švédského Göteborgu, kde našel svůj nový domov.[16]

Život a podnikání ve Švédsku a ve světě

[editovat | editovat zdroj]

Ve Švédsku se oženil a narodily se mu tři děti. Zastával postupně různé manažerské posty ve Švédsku, Japonsku, USA, Spojeném království či Švýcarsku.

Působení v továrně na kuličková ložiska

[editovat | editovat zdroj]

Když Jan Horal dorazil do Švédska, začal zde pracovat jako dělník v továrně SKF v Göteborgu vyrábějící kuličková ložiska, pracoval jako brusič na nočních směnách. V pořadu Na plovárně Jan Horal uvedl, že v továrně na kuličková ložiska záhy přišel na efektivní metodu leštění ložiskových kuliček. Podal zlepšovací návrh a vynález si nechal patentovat. Továrna mu za patent nabízela vysoké postavení ve firmě. Jan Horal však firmě patent nedal a dostal se tím na černou listinu. Z firmy odešel a získal prostor k samostatnému podnikání.[24]

První podnikatelské úspěchy

[editovat | editovat zdroj]

Později pracoval jako technik ve fotografické laboratoři. Zajímal se o fotografování, viděl ve fotografii nové možnosti. Několik měsíců pracoval na vylepšení fotografického blesku. Mohl pak nahradit při fotografování zastaralé magneziové žárovky, které byly drahé a vystačily pouze na jeden snímek. Chodil poté se svým švédským kamarádem po restauracích a mezi návštěvníky lunaparku Lisebergu a fotografovali zájemce. Zájem o fotografování mezi lidmi byl obrovský. Na základě těchto poznatků začal se svým kamarádem s okamžitým úspěchem podnikat. Zanedlouho spolupráci rozvázali. Jan Horal založil v roce 1951 vlastní importní/exportní společnost Libro zaměřující se na obchodování s Dálným východem, která v Göteborgu existuje dodnes.[25] Začal dovážet hračky, optické a fotografické vybavení. Jan Horal byl prvním, který ve velkém přinesl japonské hračky na evropský trh.[26]

Působení ve fotografickém a optickém průmyslu

[editovat | editovat zdroj]

V padesátých letech přišel díky svému právnickému příteli do kontaktu s malou optickou firmou Chinon, výrobcem kamer v Japonsku, který se ocitl v potížích. Jan Horal převzal bankrotní optickou firmu Chinon za 30 000 dolarů. Stal se jejím akcionářem a výrazně ovlivnil vývoj jejích produktů. Společnost pracovala na vývoji kamery, která nefungovala. Jan Horal investoval do firmy peníze, podařilo se mu kameru vylepšit a uvést do funkce. Přišel na způsob, jak vylepšit fotografickou čočku. Jednalo se o zjednodušení technické zoomové čočky – varioobjektivu, kterou měla patentovanou firma Rodenstock (pozn.: s přesnou mechanikou a optikou se seznámil již při svých studiích na Českém vysokém učení technickém v Praze). Ke kameře vymyslel atraktivní držák „pistol grip“ a doplnil ji vylepšeným objektivem. Společnost Chinon se se svou filmovou kamerou Super-8 během dvou a půl let stala největším světovým výrobcem kamer.[27] Společnost vyráběla kamery i pro firmy Kodak a Agfa.[24][28]

V 60. letech společnost Libro prodal a založil novou společnost Merkurex, jejímž hlavním cílem byl celosvětový nákup a distribuce optiky a fotoaparátů převážně z Japonska, Hongkongu a Tchaj-wanu.[29]

Spolupráce s Československem

[editovat | editovat zdroj]

Jelikož byl Jan Horal zřejmě nejúspěšnější bývalý Čechoslovák ve Švédsku (jak o sobě tvrdil v časopise Všudybyl), obrátil se na něj bratr tehdejšího generálního ředitele Motokovu. Řekl mu, že sledují jeho velké obchodní úspěchy a přišel s nabídkou, aby ve Švédsku převzal zastoupení Škody Mladá Boleslav, jelikož odbyt automobilů Škoda se ve Švédsku příliš nedařil. V Československu byl Jan Horal označen za „nepřítele socialistického státu“ a nesměl zpět do Československa. Na základě tohoto obchodního zastoupení mu bylo přislíbeno jak povolení k vjezdu do ČSSR, tak i garance, že bude považován za legálního švédského občana a že ho švédské občanství bude v Československu chránit. Roku 1962 tak zastoupení mladoboleslavské Škody ve Švédsku převzal.

Po mnoha letech se tak opět mohl podívat domů. Setkal se s otcem, bratrem, sestrou a ostatními členy rodiny.

Jan Horal dostal nápad, jak československé vozy ve Švédsku prezentovat. Nechtěl investovat hodně peněz, tak vytvořil jedinou reklamní kampaň. Nechal nafotit nové Volvo a Škodovku. Mezi oba automobily postavil typickou švédskou rodinu – otce, matku, dvě děti a spoustu kufrů. Na novinové dvoustraně byl pod tím nápis: „Nový model Volvo je bezvadný, fantastický vůz. Stoprocentně jej doporučujeme, ale Škoda je také bezvadné auto. Za cenu jednoho Volva si však můžete koupit dvě Škodovky, pro pána a pro paní, a ještě vám zbyde spousta peněz na velkou nádhernou dovolenou s dětmi.“ Reklama byla tak úspěšná, že měl Jan Horal během čtrnácti dnů zhruba šedesát obchodních zástupců. Každý z nich koupil pět vozů.[30]

Emigrace rodiny do zahraničí

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1965 pomáhal bratrovi Jiřímu s rodinou uprchnout z Československa.[31] Jan Horal spolu s námořníkem Stigem Ottanderem[32] provedl s plachetnicí několik cest kolem Piranského zálivu v Jugoslávii, kde bratr Jana Horala trávil dovolenou. Jednou v noci přeplavali Jiří, manželka a děti k lodi, která dopravila rodinu do Itálie. Nevlastní sestra Jana Horala také v Československu nezůstala, podařilo se jí dostat do Švýcarska. V Československu tak zůstal pouze jeho otec, který republiku nechtěl opustit, a pár příbuzných.[33]

Manažer

[editovat | editovat zdroj]

Poměry ve Švédsku po roce 1969 (období Olafa Palmeho) Jana Horala přiměly se ze Švédska daňově vystěhovat. Přesídlil částečně do Monte Carla (kde byla menší daňová zátěž) a své švédské podniky prodal britské společnosti Dixons PLD. Transakcí se stal jedním z hlavních akcionářů a členem představenstva společnosti, protože dostal zaplaceno v akciích. Pro časopis Všudybyl Jan Horal uvedl, že se stal jedním z nejlépe placených manažerů ve Velké Británii. Patřil dle svých slov k prvním z manažerů, kteří včas pochopili nástup éry informačních technologií a firmu Dixons uvedl do epochy elektroniky.[30] Byl prezidentem různých jednotek společnosti, předseda představenstva (Chief Executive Officer, CEO), členem nejužšího vedení, specializoval se na plánování a vedení podniku. V roce 1986 podíl ve společnosti Dixon prodal. Pracoval po určitou dobu v oblasti přístrojů pro lékařství, vyvíjel a prodával elektrody pro EKG. Následující roky se věnoval obchodu s realitami po celém světě.[34][35]

Návrat do Čech a podnikání v Čechách

[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1989 se navrátil do rodného Československa, kde v Praze a v Českém Krumlově začal úspěšně podnikat v hotelovém průmyslu. V roce 1994 založil společnost Prague Properties a.s.[36] V roce 2001 založil společnost Bohemia Properties a. s.[37]

Podnikatelské aktivity v Praze

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1994 otevřel první ze svých hotelů, Hotel Duo v Praze na Střížkově. Budovu, která byla kdysi postavena jako ubytovna Pražských stavebních podniků,[38] koupil na počátku 90. let bratranec Jana Horala Pavel Hoffmann (slovenský ekonom, který ve vládě Mariana Čalfy řídil ministerstvo pro strategické plánování[39]) a jeho dva kolegové. Pavel Hoffmann se svými kolegy neměli však kapitál na provoz a nejnutnější úpravy. Oslovili proto Jana Horala, zda se nechce stát tichým společníkem tak, že by odkoupil za hotové 40 % podílu. Jan Horal se tedy stal tichým společníkem a jako vklad poskytl 5 milionů německých marek.[40] Aby podnik nezbankrotoval, musel ho později sám převzít. Zařídil nutný kapitál přes investiční společnost, společníky vykoupil a budovu převzal do svých rukou. Ubytovnu uvážlivě přestavěl na hotel.[41] Hotel se zařadil mezi čtyřhvězdičkové hotely v Praze a stal se jedním z největších hotelů v České republice.[42]

Podnikatelské aktivity v Českém Krumlově

[editovat | editovat zdroj]

Společnost brzy expandovala a v Českém Krumlově otevřela dva hotely.[43] Hotel Růže (budovu bývalé jezuitské koleje) Jan Horal zakoupil v březnu roku 1998[36] a přestavěl nákladnou rekonstrukcí vnitřních prostor na pětihvězdičkový hotel v renesančním stylu;[44] hotel zahájil svůj provoz 28. června 1999.[45] Hotel The Old Inn byl otevřen v roce 2001.[46] Český Krumlov učaroval Janu Horalovi již v dětství.[47][pozn. 2] Ve dnech 17.–19. dubna 2000 navštívili na pozvání Jana Horala Český Krumlov členové Guinea Pig Clubu.[48][49] 16. června 2001 obdržel od města Český Krumlov Cenu města Český Krumlov za rok 2000.[50][51] Ocenění získal za svůj podnikatelský záměr[52] – za investice do rekonstrukce obou hotelů[53] a především za vytvoření mnoha pracovních míst ve městě. Při předávání ceny vyjádřil poděkování a obdiv svým krumlovským zaměstnancům a nastínil, že klíčem k úspěšnému podnikání a životu je nebát se projevit svůj názor.[54][55][56] Jan Horal byl také otcem myšlenky založení sdružení podnikatelů v Českém Krumlově.[57] Inicioval první setkání podnikatelů ve svém Hotelu Růže a posléze faktické založení Sdružení cestovního ruchu Český Krumlov, z.s.[58] Sdružení vzniklo v roce 2009 a klade si za cíl společnou propagaci města Český Krumlov, prodloužení turistické sezóny a reprezentaci všech subjektů cestovního ruchu.[59] Také se živě zajímal o židovské památky v Českém Krumlově jako jsou židovský hřbitov a synagoga. Přicházel s nápady, jak Český Krumlov ještě více obohatit; byla např. upravena a otevřena nová kuželna U Trojice.[60][61][62] Příchodem do Českého Krumlova jakožto silný investor přispěl k oživení cestovního ruchu v regionu Český Krumlov.[63]

Další aktivity v Čechách

[editovat | editovat zdroj]
  • Čestný člen Svazu letců České republiky (SLČR).[64]
  • Řádný člen Československé obce legionářské od roku 1996 (členský průkaz č. 3675).[65]
  • Člen Židovské obce v Praze.[66]
  • Dlouholetý podporovatel řady aktivit židovské pospolitosti jako např. výroční zasedání Terezínské iniciativy či vydávání Židovských listů.[67][68][69][70][71][72]
  • Dlouholetý podporovatel projektu proti totalitě Mene Tekel.[73][74][75]
  • Dlouholetý sponzor Festivalu komorní hudby Český Krumlov a člen festivalového výboru.[76][77]
  • Člen Rotary Klubu Praha-Staré Město od roku 2001.[78] Spolupráce s Rotary Klubem Český Krumlov.
  • Byl jedním z těch, kteří radili tvůrcům filmu Tmavomodrý svět ohledně vykořisťování českých pilotů, kteří bojovali o Británii.[79]
  • Sponzoroval setkání tvůrců filmu Nebeští jezdci, akce se uskutečnila v Hotelu Duo 25. září 2004.[80] Akce navazovala na výstavu Nebeští jezdci v Národním muzeu.[81][82]
  • Čestný člen Odborné společnosti letecké od 5. dubna 2006 (členské číslo 001).[83]
  • Čestný občan městské části Praha 18 (od roku 2006).[84][85][86]
  • Člen a podporovatel občanského sdružení Společnost přátel Podkarpatské Rusi.[87]
  • Člen výboru občanského sdružení ŽIVOT 90 (od roku 2008).[88]
  • Čestný člen Sdružení válečných veteránů České republiky.[89]
  • Pravidelný sponzor Mezinárodního festivalu leteckých filmů.[90]
  • Spolupráce s Leteckou amatérskou asociací ČR.[91]
  • Každoroční podporovatel Festivalu vojenských filmů a Slavnostního plesu veteránů.[92]
  • Účast na besedách a vzdělávacích akcích pro žáky a studenty.[93][94][95][96]
  • Vytrvalý mecenáš vědeckých konferencí.[97][98]
  • Čestný člen správní rady in memoriam nadace Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových.[99]

Příznivec letectví a mecenáš válečných veteránů

[editovat | editovat zdroj]
Rozhovor v Leteckém klubu s Janem Horalem (druhý zleva) o jeho životě, ale především o československých letcích RAF
„

Žádný národ nikdy své vojáky, kteří dobrovolně pro ně šli bojovat, netrestal, jak jsme to dělali my.

“

— Z rozhovoru pro Českou televizi 22.12.2007

Od devadesátých let začal rovněž bojovat za navrácení práv a důstojnosti českým vojákům, kteří bojovali se západními spojenci, se kterými bylo po komunistickém převratu velmi špatně zacházeno a kteří byli považováni za potenciální zrádce či špiony. Mnoho z nich bylo dokonce uvězněno a jejich dětem bylo odepřeno vyšší vzdělání. K tomu, co Jana Horala vedlo pomáhat válečným veteránům, pro Českou televizi uvedl: „Když jsem se vrátil, měl jsem určitý pocit nepřímé viny. Řekl jsem si: Já, který opustil vlast, jsem měl krásný a fantastický život, byl jsem svobodným člověkem. A ti lidé, kteří zůstali doma, měli zničené životy.“[100] Válečným veteránům posílal a později i vozil léky či jiné nedostatkové zboží, například naslouchátka. Některé válečné veterány také zaměstnal ve svých hotelích v Praze a v Českém Krumlově, svěřoval jim hlavně kontrolní funkce.[79] Finančně podporoval československé válečné letce, a to v britském exilu i v komunistickém Československu.[101][102] Nezištně poskytoval pomoc i vdovám po válečných veteránech.[103] Do Čech vozil i československé válečné letce z Anglie, kteří se díky němu mohli setkat s blízkými přáteli z války.[104] V roce 2004 mu byl udělen královnou Alžbětou II. za charitativní podporu vysloužilých válečných letců Řád britského impéria. Při této příležitosti vyšlo najevo, že Jan Horal nebyl válečným letcem RAF, jak o sobě v některých rozhovorech tvrdil.[105] Vyznamenání obdržel na Britském velvyslanectví v Praze 20. února 2004. Ocenila jej i Francouzská republika nejvyšším státním vyznamenáním, Řádem čestné legie. Vyznamenání mu bylo uděleno 15. září 2006, předáno bylo na Francouzském velvyslanectví v Praze 23. ledna 2007. Československý stíhací pilot RAF Emil Boček v rozhovoru pro DVTV v roce 2016 uvedl, že nikdo neudělal pro válečné letce více, než Jan Horal.[106][107]

Letecký klub

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2004 založil v Hotelu Duo tzv. Letecký klub, jehož cílem bylo upozorňovat na činnost československých letců v RAF.[108] Jan Horal projevil velký zájem, aby se expozice doplňovala.[79] Zakoupil spoustu artefaktů z druhé světové války, modelů a fotografií, které zde byly vystaveny.[109] Zřízení klubu, ale i mnohé další aktivity kolem zahraničních letců byly financovány převážně Janem Horalem, který válečné veterány z nejrůznějších zemí zval, organizoval setkání, ubytovával a hostil je ve svém hotelu. K těm, kterým Jan Horal také intenzivně pomáhal, patřili i Guinea Pigs, v Hotelu Duo bývali stálými hosty.[110][111] V roce 2019 skončila smlouva na pronájem místnosti v Hotelu Duo[112], ve které byl Letecký klub vybudován. Expozice byly přemístěny do nově vzniklého Muzea Merkur-Korea v Bezděkově u Žatce.[113][114][115][116]

Obdivovatel T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a legionářských tradic

[editovat | editovat zdroj]
Návštěva prezidenta Václava Klause a jeho manželky Livie Klausové v Hotelu Růže spojená s aktem položení květin k památníku Edvarda Beneše (červenec 2004)
Busty prezidentů T. G. Masaryka a Dr. E. Beneše na nádvoří Hotelu Růže

Busty T. G. Masaryka a Edvarda Beneše v Českém Krumlově

[editovat | editovat zdroj]
Související informace naleznete také v článku Lamezanova vila#Památník s pamětními deskami a bustami prezidentů.

K uctění památky dvou prvních demokratických československých prezidentů si Jan Horal vybral atrium svého Hotelu Růže. Nejprve byla instalována busta T. G. Masaryka s pomníkem českokrumlovským letcům 2. světové války (Prokop Brázda, Jiří Engel, Josef Kubák, Jan Mayer, František Petr, MUDr. Karel Plaňanský, František Rypl, Vojtěch Smolík, DFC). Busta pochází z dílny českého prvorepublikového sochaře, medailéra a akad. malíře Josefa Pekárka, žáka Josefa Václava Myslbeka. Bustu Jan Horal objevil v době totality v Čechách. Když se dozvěděl, že by mělo hrozit její roztavení, bustu odkoupil a dokázal ji propašovat za hranice.

Busta Edvarda Beneše byla odhalena při příležitosti 120. výročí narození prezidenta Dr. Edvarda Beneše. Slavnostní akt odhalení proběhl v pátek 28. května 2004 v 11.00 hod. na nádvoří Hotelu Růže v Českém Krumlově za účasti veteránů 2. světové války[117] (např. František Peřina, Lubomír Úlehla, Milan Malý a Jiří Hartman[118]) v čele s Františkem Fajtlem.[119] Bustu samotnou Janu Horalovi k odlití kopie ochotně zapůjčila ze své sbírky Společnost Edvarda Beneše (nástupnická organizace Ústavu Dr. Edvarda Beneše pro politické a sociální studium).[120] Pomník byl doplněn deskou s úryvkem z Benešova projevu na sjezdu osvobozených politických vězňů v prosinci 1945, v němž varoval před budoucím německým revizionismem a pokusy zaměnit válečné viníky a oběti („Přijde brzy chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před celým světem očišťovat z toho, co v těchto letech napáchali...“).[121] Tabulka byla vyvedena – pro poučení německých návštěvníků – též v jejich rodné řeči.[122] Jan Horal k pomníku E. Beneše uvedl: „Pak jsem si řekl, že náš druhý velký prezident, díky kterému patříme mezi národy, které porazily Hitlera, tam má stát také. V té době založil sudetoněmecký landsmanšaft svou kancelář v Praze a zaútočil na dekrety prezidenta republiky. Bohužel se našli čeští oportunisti a kolaboranti, kteří jim přikyvovali a pomáhali. Proto jsem nechal zhotovit bronzovou desku s jasnovidným výrokem prezidenta Beneše z 14. 12. 1945 a umístit ji také na nádvoří hotelu.“[123] Deska pod bustou E. Beneše vyvolala značnou vlnu vášní.[124][125] Tehdy proti jejímu umístění protestovali zástupci sudetských Němců i někteří rakouští politici[126], do Česka v roce 2004 poslali protestní dopis.[127]

V polovině července roku 2004 navštívil Český Krumlov prezident Václav Klaus při příležitosti jím zaštítěného Mezinárodního hudebního festivalu a ubytoval se právě v Hotelu Růže, kde položil k bustě (za přítomnosti F. Fajtla a dalších válečných veteránů) květiny.[128] Jan Horal v děkovném dopise poznamenal: „Jsme šťastni, že konečně máme zase prezidenta, na kterého můžeme být pyšní a kterého můžeme po dlouhé době považovat za našeho prezidenta.“[129][130]

Další osud bust

[editovat | editovat zdroj]

Za života Jana Horala existovala varianta, že by byly busty prezidentů umístěny na českokrumlovskou radnici. K realizaci nakonec nedošlo.[122][131]

Po smrti Jana Horala pietní místo na nádvoří Hotelu Růže v Českém Krumlově zaniklo.[132] Busty prezidentů byly přesunuty do Českých Budějovic a instalovány na nově zřízeném pietním místě na zahradě vily Lischoli patřící společnosti KOH-I-NOOR HARDTMUTH. Slavnostní odhalení proběhlo 28. října 2013. Iniciátorem celé akce byl Ing. Karel Pokorný, dlouholetý přítel Jana Horala. Karel Pokorný a Jan Horal spolu každoročně pořádali v Českém Krumlově květnové koncerty k výročí konce 2. světové války. „Děkuji všem, kteří přišli s myšlenkou, aby busty nezůstaly ležet někde na půdě,“ uvedla ke znovuodhalení bust čestná předsedkyně Sdružení čs. zahraničních letců 1939–45 o.s. Ing. Vlasta Šišková.[133] Pamětní deska, která byla původně pod bustou T. G. Masaryka, byla společností KOH-I-NOOR HARDTMUTH věnována městu Český Krumlov a osazena na veřejně přístupné místo na budovu radnice v Českém Krumlově.[134] Pamětní deska pod bustou Edvarda Beneše se nachází nadále v majetku společnosti KOH-I-NOOR HARDTMUTH a osazena zatím nebyla.[3][118][135]

Pokrytí republiky Benešovými sochami

[editovat | editovat zdroj]
Socha E. Beneše na Loretánském náměstí v Praze

Jan Horal byl také iniciátorem myšlenky plošného pokrytí republiky Benešovými sochami, jež by stály v každém větším (patrně se rozumělo v krajském) městě. V menších sídlech by je pak doplňovaly pamětní desky či benešovské busty. Sochy měly mít jednotný vzhled a mohly by tak být vyráběny laciněji a takřka sériově.[136] Jan Horal pro svůj nápad získal podporu řady členů Svazu letců České republiky, Českého svazu bojovníků za svobodu a Československé obce legionářské. K funkci takových pomníků Jan Horal řekl: „Jde nám především o to, aby si české děti jednou nemyslely, že prvním poválečným prezidentem Československa byl Klement Gottwald.“ [137]

Sochy Edvarda Beneše v Praze a v Brně

[editovat | editovat zdroj]

Z plánů na plošné pokrývání republiky Benešovými pomníky a bustami nakonec sešlo. Podařilo se alespoň vztyčit sochu E. Beneše na Loretánském náměstí v Praze před Ministerstvem zahraničních věcí.[138] Jedná se o kopii díla sochaře Karla Dvořáka.[139][140] Jan Horal byl hlavním sponzorem sochy a byl členem přípravného výboru pro postavení sochy.[141] Slavnostní odhalení proběhlo 16. května 2005.[142][143] Po slavnostním odhalení Jan Horal zahájil iniciativu, kde bylo dohodnuto, že Emil Boček se zasadí o sochu Edvarda Beneše v Brně[5][144] a Milan Malý o totéž v Českých Budějovicích.[141][145]

Jan Horal měl i zásluhu na vztyčení pomníku Edvarda Beneše v Brně.[146][147] Socha byla umístěna před budovu Právnické fakulty Masarykovy univerzity.[148][149] Odhalení pomníku proběhlo 10. dubna 2010.[150][151][152] Slavnostnímu odhalení sochy předcházela beseda se zástupci částí bývalého Československa, tedy z Česka, Slovenska a Podkarpatské Rusi.[153][154] Po slavnostním odhalení byli iniciátoři akce (v čele s Emilem Bočkem) oceněni obcí legionářskou i magistrátem města medailí,[155] včetně Jana Horala.[156][157][158][159] Slavnostní akt doplnil také koncert Vojenské hudby Olomouc k 65. výročí ukončení druhé světové války v Janáčkově divadle.[160] Socha pro Brno je druhou kopií sochy Karla Dvořáka, jejíž odlití Národní muzeum povolilo.[141][161][162][163][164]

Další aktivity

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2005 byl jedním z válečných veteránů, kteří kritizovali postup ministerstva spravedlnosti v kauze katarského prince.[165]

V roce 2006 se angažoval v iniciativě, která si kladla za cíl výměnu uniforem Hradní stráže. Spolu s představiteli Československé obce legionářské a dalšími veterány se podepsal pod dopis, kde navrhovali prezidentu Václavu Klausovi, aby Hrad hlídali vojáci v uniformách československých legionářů z první světové války.[166][167][168][169]

Dne 7. března 2007 byla otevřena Pamětní síň I., II. a III. odboje v budově základní školy na Školním náměstí 628 v Sezimově Ústí, kde měl prezident Edvard Beneš své soukromé sídlo. Projekt zřízení pamětní síně se podařilo úspěšně realizovat za finanční pomoci Jana Horala. V roce 2009 byla pamětní síň doplněna exponáty ze zrušené expozice na zámku Hluboš.[170]

Byl pravidelným účastníkem na setkání studentů a pracovníků ČVUT s letci RAF organizovaných po listopadu 1989 Masarykovou akademií práce, strojní společností na ČVUT v Praze a Evropským hnutím v ČR ve velké posluchárně 256 v Dejvicích.

Pocty a vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]
Medaile Za zásluhy udělená Janu Horalovi in memoriam v roce 2021

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Povýšení

[editovat | editovat zdroj]

Český ministr obrany Martin Barták Jana Horala v roce 2010 povýšil do hodnosti plukovníka.[173]

Další ocenění

[editovat | editovat zdroj]
Jan Horal (druhý zprava) při předání ceny Český patriot 2010
  • Pamětní medaile sv. Václava (2001): oceněn v roce 2001 na III. ročníku Svatováclavského večera (slavnostní setkání významných osobností českého i zahraničního kulturně-společenského života) ve Španělském sále Pražského hradu.[174][175]
  • Medaile Svazu letců České republiky „Za zásluhy“ (2005): oceněn 26. listopadu 2005.[176]
  • Pamětní medaile ČsOL II. stupně (2008): oceněn 23. února 2008 při příležitosti životního jubilea.
  • Český patriot (2010): ocenění mu bylo uděleno dne 12. listopadu 2010 Asociací nositelů legionářských tradic.[177] Ocenění je udělováno osobám, které se dlouhodobě zasazují o podporu národní hrdosti a zachovávání historie České republiky.[178]
  • Ocenění od Klubu leteckých novinářů České republiky (2011): v únoru 2011 mu bylo předáno Klubem leteckých novinářů Syndikátu novinářů České republiky ocenění za účinnou podporu českých válečných veteránů a za boj o obnovení a udržení slávy českého a československého letectví a leteckých tradic.[179]
  • Ocenění od Asociace strojních inženýrů České republiky (2011): v dubnu 2011 mu byla udělena Asociací strojních inženýrů ČR (A.S.I.) medaile Leonarda da Vinci k 20. výročí založení A.S.I.[180]
  • Závěrečný katedrální koncert v kostele sv. Víta v Českém Krumlově k 70. výročí ukončení války a pádu berlínské zdi se stal současně poctou Janu Horalovi. Koncert se uskutečnil 4. července 2015.[77]
  • Při příležitosti stého výročí vzniku Československé republiky představil fotograf Jadran Šetlík soubor portrétů nazvaný Galerie osobností R.A.F. Fotografie vznikaly mezi lety 2000 až 2003. Spolu s letci byl fotografován i mecenáš[141] válečných veteránů Jan Horal.[181]

Ulice Horalova

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2016 Rada hlavního města Prahy schválila pojmenování pražské ulice po Janu Horalovi.[182] Ulice Horalova se nachází v dynamicky se rozvíjející lokalitě letňanského sídliště a jde o kolmici vůči ulicím Djačukova a Kadečkové.[183]

Státní vyznamenání České republiky in memoriam

[editovat | editovat zdroj]

Dne 26. dubna 2020 vznikla iniciativa pro udělení státního vyznamenání Janu Horalovi in memoriam, která navrhovala pro Jana Horala Řád Tomáše Garrigua Masaryka nebo Řád Bílého lva.[184] Připojilo se k ní 30 občanů, spolků a společností.[185][186] Dne 23. července 2020 byl Senátem Parlamentu České republiky nominován na Řád Bílého lva in memoriam.[187][188] V roce 2021 se iniciativa opakovala.[189] Dne 2. června 2021 byl Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky nominován na Řád Bílého lva in memoriam v občanské skupině.[190] Dne 22. července 2021 jej Senát PČR navrhl na medaili Za zásluhy in memoriam.[191] Dne 28. října 2021 bylo oznámeno, že mu bude prezidentem republiky Milošem Zemanem in memoriam udělena medaile Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti kultury.[2][192][193] Vyznamenání bylo předáno 7. března 2022 ve Vladislavském sále na Pražském hradě.[194]

Jan Horal ve filmu

[editovat | editovat zdroj]
  • Zpráva o dvou osudech (1997) – dokument Vlastimila Venclíka o dvou československých vojácích ze západní fronty. Jedním z nich byl Jan Irving a druhým Jan Horal. Pojednává o osudech dvou vojáků, z nichž jeden zůstal v rodné zemi a druhý emigroval.[195][196]
  • Tobrúk 1941 (2009) – dokument zaznamenává vzpomínky účastníků bitvy o libyjské město Tobrúk ve 2. světové válce. Hovoří němečtí i čeští účastníci bojů.[197][198]

Pohřeb

[editovat | editovat zdroj]

Poslední rozloučení s Janem Horalem se uskutečnilo dne 28. listopadu 2011 ve Velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Pohřeb se státními poctami[9] se konal za účasti řady českých i zahraničních významných hostů a válečných veteránů. Prezident Václav Klaus zaslal na poslední rozloučení věnec.[199][200]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ke svému válečnému působení později uvedl, že bojovat proti nacismu považoval za svou absolutní povinnost: „Na každý pád jsem splatil dluh se zbraní v ruce. Nebyl jsem ani hrdina ani zbabělec. Osobně jsem se pomstil za ty mrtvé, měl jsem pocit, že jsem nebyl pasivním člověkem.“[22]
  2. ↑ O své první návštěvě Českého Krumlova řekl: „Krumlov jsem si pamatoval z doby, kdy mi bylo osm nebo devět, kdy mě sem vzal můj děda. To bylo něco tak krásného, že se to nedá popsat. Připadal jsem si, jako v pohádce a hledal princeznu.“

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Záznam vojáka | VOJENSKÝ ÚSTŘEDNÍ ARCHIV. www.vuapraha.cz [online]. [cit. 2021-12-11]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b Státní vyznamenání plk. Jana Horala: Letňanské listy. www.letnanskelisty.cz [online]. [cit. 2021-12-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-12-11. 
  3. ↑ a b Kam zmizely busty prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše? Lidé se na to radnice stále ptají | Krajské listy.cz. www.krajskelisty.cz [online]. [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. 
  4. ↑ Posezení s Janem Burianem a jeho hostem podnikatelem Janem Horalem. www.ceskatelevize.cz [online]. Česká televize. Dostupné online. 
  5. ↑ a b Emil Boček si z Prahy odvezl Řád Bílého lva. LISTY UNIVERZITY OBRANY [online]. 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-07-25. 
  6. ↑ KOPAL, Jiří. Výročí: Deset let od úmrtí Jana Horala. Časopis Společnosti přátel Podkarpatské Rusi. Říjen 2021, roč. 30, čís. 3/2021, s. 3, 7. Dostupné online. 
  7. ↑ FIALKOVÁ, Martina. Jan Horal – O ideálech. S. 9. Český dialog [online]. 15.2.2009. S. 9. Dostupné online. 
  8. ↑ JELÍNEK, Tomáš. Zemřel mecenáš Jan Horal. Židovské listy. Občanské sdružení Magen, 2020-01, s. 4. Dostupné online [cit. 2020-05-04]. 
  9. ↑ a b ČASOPIS SPOLEČNOSTI PŘÁTEL PODKARPATSKÉ RUSI, Podkarpatská Rus. Vzpomínka na Jana Horala. www.podkarpatskarus.cz. 2011. Dostupné online. 
  10. ↑ MILITARY MUZEUM - ŽIVOTOPIS OTAKAR CALETKA :: Militarymuzeum. www.militarymuzeum.cz [online]. [cit. 2020-05-12]. Dostupné online. 
  11. ↑ Jan Horal. www.sefkucharuvdenik.cz. Dostupné online [cit. 2020-04-21]. 
  12. ↑ Psom a Čechom priestup zakázaný... Odbocka 30. odbocka30.webnode.cz [online]. [cit. 2020-05-13]. Dostupné online. 
  13. ↑ 200. čs. lehký protiletadlový pluk - východní [1942-1943] : Protiletadlové pluky. https://www.valka.cz [online]. [cit. 2020-05-12]. Dostupné online. 
  14. ↑ POUZA, Ludvík. Veterány přijal na radnici starosta. Klatovský deník. 2010-11-16. Dostupné online [cit. 2020-05-28]. 
  15. ↑ Bylo mi ctí bojovat za svobodu českého národa. Zpravodaj Benátecka. 2007, roč. 31, čís. 10, s. 13. Dostupné online. 
  16. ↑ a b Plus - Příběhy 20. století (20.11.2011 10:10). prehravac.rozhlas.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  17. ↑ Pieta v De Panne a Adinkerke. AREPORT [online]. Ministerstvo obrany ČR [cit. 2020-06-06]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-06. 
  18. ↑ Veteráni si připomněli padlé vojáky u Dunkerque. Česká televize. 2009. Dostupné online. 
  19. ↑ Vzpomínka na padlé kamarády. Radiožurnál [online]. 2009-05-30 [cit. 2021-12-10]. Dostupné online. 
  20. ↑ ARMYWEB.CZ. Dobývání vodní pevnosti Dunkerque našimi vojáky. www.armyweb.cz [online]. [cit. 2020-05-12]. Dostupné online. 
  21. ↑ Nejdůležitější v životě je štěstí - Historicky Kaleidoskop - Historicky Kaleidoskop. www.historickykaleidoskop.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  22. ↑ DVOŘÁKOVÁ, Věra. Nebyl jsem pasivní. Židovské listy. 2007, s. 16. 
  23. ↑ Holocaust Survivors and Victims Database – Janka Hoffmann-Blum. www.ushmm.org [online]. [cit. 2022-02-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ a b Česká televize - Na plovárně s Janem Horalem. www.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. 
  25. ↑ docplayer.cz [online]. [cit. 2020-04-12]. Dostupné online. 
  26. ↑ Försäljningsdriven Design & Produktchef, Göteborg. K2 search [online]. [cit. 2020-04-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. ↑ Auction - Auktion 42 & Jan Horal Collection at 16.06.2012 - LotSearch. www.lotsearch.net [online]. [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. ↑ STRASSER, Charles G. Vzpomínka na přítele Jana Horala. Židovské listy [online]. [cit. 2022-01-01]. Dostupné online. 
  29. ↑ Jan Horal: Zakladatel Jan Hotels v České republice. www.janhotels.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-12-28. 
  30. ↑ a b Česká republika je perfektním místem pro investice - e-Všudybyl.CZ - časopis lidí a o lidech v cestovním ruchu. www.e-vsudybyl.cz [online]. [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. 
  31. ↑ HORAL, Jiří. The Clinical Appearance of Low Back Disorders in the City of Gothenburg, Sweden [online]. Gothenburg: Department of Orthopaedic Surgery, University of Gothenburg, Sweden, 1969. Dostupné online. 
  32. ↑ Stig Christofilus Folkesson Ottander. geni_family_tree [online]. [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. 
  33. ↑ Göteborgs-Posten: MINNESORD Jan Horal. www.pressreader.com [online]. 09.01.2012 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. 
  34. ↑ JUNE - DECEMBER 2014 ČERVEN - PROSINEC 2014 MAGAZINE. docplayer.cz [online]. [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. 
  35. ↑ OBSAH TIRÁŽ: Židovské listy vydává spolek MAGEN jako neprodejnou - PDF Free Download. adoc.tips [online]. [cit. 2020-06-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ a b Český Krumlov prodá i zbylé hotely. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 1998-09-11 [cit. 2020-06-04]. Dostupné online. 
  37. ↑ Veřejný rejstřík a Sbírka listin - Ministerstvo spravedlnosti České republiky. or.justice.cz [online]. [cit. 2021-12-21]. Dostupné online. 
  38. ↑ Tronic Control: Články - Hotel Duo – Chlad ze Slunce. www.tronic.cz [online]. [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. 
  39. ↑ Přehled členů vlády. www.vlada.cz [online]. [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. 
  40. ↑ Rozhádaní strážci tradic. Lidovky.cz [online]. 2008-04-26 [cit. 2020-05-05]. Dostupné online. 
  41. ↑ Oslavy sta let motorového létání - Letci Plumlov z.s.. www.svazletcu.cz [online]. [cit. 2020-05-11]. Dostupné online. 
  42. ↑ Jan Hotels, Teplická 492, Prague (2020). www.findglocal.com [online]. [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. 
  43. ↑ Listopad 2011. obcan.ckrumlov.info [online]. [cit. 2020-05-05]. Dostupné online. 
  44. ↑ Český Krumlov, Hotel Růže. www.hochtief.sk [online]. [cit. 2020-06-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-29. 
  45. ↑ Půvaby a tajemství klementinských rukopisů 13. - 14. století. wwwold.nkp.cz [online]. [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. 
  46. ↑ TRÖSTER, Martin. Zemřel velký patriot i úspěšný podnikatel. Českokrumlovský deník. 2011-11-04. Dostupné online [cit. 2020-04-18]. 
  47. ↑ ZAJÍČEK, Zdeněk. Jan Horal: Krumlov spí zimním spánkem jako medvědi. Českokrumlovský deník. 2010-02-12. Dostupné online [cit. 2020-06-27]. 
  48. ↑ Navštívili Český Krumlov. obcan.ckrumlov.info [online]. [cit. 2020-04-22]. Dostupné online. 
  49. ↑ Important Visitors to town and chateau Český Krumlov up to the year 2000. www.ckrumlov.cz [online]. [cit. 2020-04-22]. Dostupné online. 
  50. ↑ ZAJÍČEK, Zdeněk. Krumlováci mohou nominovat osobnosti na Cenu města. Českokrumlovský deník. 2012-02-18. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. 
  51. ↑ TZ: Umělecký pedagog z Českého Krumlova získal Cenu města za rok 2009 - Oblíbený.cz. www.oblibeny.cz [online]. [cit. 2020-05-08]. Dostupné online. 
  52. ↑ ZAJÍČEK, Zdeněk. Udělení Ceny města Český Krumlov dozná několika změn. Českokrumlovský deník. 2010-05-01. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. 
  53. ↑ REDAKCE. Po revoluci dokázali, že Krumlov je možné opravit. Českokrumlovský deník. 2014-11-24. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. 
  54. ↑ ZPRAVODAJ Informační měsíčník Zastupitelstva města Český Krumlov. www.ckrumlov.cz [online]. Červen 2001 [cit. 2020-06-27]. Dostupné online. 
  55. ↑ ZPRAVODAJ Informační měsíčník Zastupitelstva města Český Krumlov. obcan.ckrumlov.info [online]. Červenec 2001. Dostupné online. 
  56. ↑ Ceny města Český Krumlov. www.ckrumlov.info [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-04. 
  57. ↑ ZAJÍČEK, Zdeněk. Proti krizi má pomoci sdružení. Českokrumlovský deník. 2009-08-26. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. 
  58. ↑ ZAJÍČEK, Zdeněk. Krumlovské Adventní trhy chystají změnu. Českokrumlovský deník. 2012-11-13. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. 
  59. ↑ ZAJÍČEK, Zdeněk. Firmy chtějí nad krizí vyzrát. Českokrumlovský deník. 2009-03-26. Dostupné online [cit. 2020-04-13]. 
  60. ↑ ZAJÍČEK, Zdeněk. Ještě není konec volebního období, boje nekončí. Českokrumlovský deník. 2010-04-24. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. 
  61. ↑ ZAJÍČEK, Zdeněk. Českokrumlovské lávky jsou stále jen na papíře. Českokrumlovský deník. 2010-03-12. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. 
  62. ↑ Slavnostní otevření nové kuželny U Trojice v Českém Krumlově. www.ckrumlov.info [online]. [cit. 2020-05-28]. Dostupné online. 
  63. ↑ Informační měsíčník Zastupitelstva města Český Krumlov - Říjen 2001. www.ckrumlov.cz [online]. [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. 
  64. ↑ Čestní předsedové a členové SL ČR. csletci.ipraxe.com [online]. [cit. 2020-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-16. 
  65. ↑ Zápis ze zasedání předsedů jednot ČsOL dne 29. března 2008 [online]. 29. března 2008 [cit. 2020-04-27]. Dostupné online. 
  66. ↑ Pražské centrum židovských studií. doczz.cz [online]. [cit. 2020-09-21]. Dostupné online. 
  67. ↑ Zemřel mecenáš Jan Horal. Blog.cz [online]. [cit. 2020-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-16. 
  68. ↑ Seznam slavných českých Židů. www.cd89.cz [online]. [cit. 2020-05-06]. Dostupné online. 
  69. ↑ Terezínská iniciativa 58. www.terezinstudies.cz [online]. 2012 [cit. 2020-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-30. 
  70. ↑ Terezínská iniciativa 43. www.terezinstudies.cz [online]. 2008 [cit. 2020-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-01-30. 
  71. ↑ Terezínská iniciativa 47. katalog.terezinstudies.cz [online]. 2009 [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. 
  72. ↑ Terezínská iniciativa 59. katalog.terezinstudies.cz [online]. 2012 [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. 
  73. ↑ Zemřel mecenáš válečných veteránů Jan Horal | Aktualita | Mene Tekel, mezinárodní festival. www.menetekel.cz [online]. [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. 
  74. ↑ Mene Tekel - Program - druhý ročník mezinárodního festivalu proti totalitě, zlu a násilí.. iforum.cuni.cz [online]. [cit. 2020-04-28]. Dostupné online. 
  75. ↑ Jan Horal. www.menetekel.cz [online]. [cit. 2020-05-13]. Dostupné online. 
  76. ↑ KRONIKA MĚSTA ČESKÝ KRUMLOV 2015. data.ckrumlov.cz [online]. Dostupné online. 
  77. ↑ a b ZÁVĚREČNÝ KONCERT K 70. VÝROČÍ UKONČENÍ VÁLKY. obcan.ckrumlov.info [online]. Dostupné online. 
  78. ↑ Rotary Good News č. 1 / 2012. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  79. ↑ a b c The last of the few?. The Independent [online]. 2002-05-12 [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. (anglicky) [nedostupný zdroj]
  80. ↑ Putovní výstava | Nebeští jezdci [online]. [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  81. ↑ Exhibition on Czechoslovak RAF pilots and the movie Sky Riders. Radio Prague International [online]. 2004-09-23 [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  82. ↑ Setkání tvůrců filmu Nebeští jezdci, hotel Duo, Praha. pytlak-mvc.rajce.idnes.cz [online]. [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. 
  83. ↑ Zpráva o činnosti Odborné společnosti letecké za období od do - PDF Free Download. adoc.tips [online]. [cit. 2020-04-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  84. ↑ Čestní občané: Letňany. www.praha-letnany.cz [online]. [cit. 2020-04-19]. Dostupné online. 
  85. ↑ Osmnáctka dnes: metro, lesopark, nové ulice a školky: Letňanské listy. www.letnanskelisty.cz [online]. [cit. 2020-05-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-16. 
  86. ↑ Letňanské listy. www.letnanskelisty.cz [online]. 2017 [cit. 2020-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-05. 
  87. ↑ Vzpomínka na Jana Horala. Podkarpatská Rus [online]. Dostupné online. 
  88. ↑ Občanské sdružení ŽIVOT 90 VÝROČNÍ ZPRÁVA 2008 ( ANNUAL REPORT FOR THE YEAR 2008) ANNUAL REPORT FOR THE YEAR 2008 - PDF Free Download. adoc.tips [online]. [cit. 2020-04-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  89. ↑ a b Zpravodaj města Český Krumlov. ročník 4. [online]. Prosinec 2007 [cit. 2020-05-06]. Dostupné online. 
  90. ↑ Zemřel Jan Horal - čestný občan MČ Praha 18. vyvoj.adent.cz [online]. [cit. 2020-04-20]. Dostupné online. 
  91. ↑ Letecká Letecká amatérská asociace - PDF Free Download. docplayer.cz [online]. [cit. 2020-06-30]. Dostupné online. 
  92. ↑ VOTRUBA, Václav. Veteráni v kině zavzpomínali na příběh Lidic. Českokrumlovský deník. 2011-11-15. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. 
  93. ↑ Kronika městské části Praha 9 - rok 2010. www.praha9.cz [online]. [cit. 2020-04-26]. Dostupné online. 
  94. ↑ Beseda s veterány na ČVUT. Valka.cz [online]. [cit. 2020-04-26]. Dostupné online. 
  95. ↑ Aktuality do roku 2007. www.stonozka.org [online]. [cit. 2020-04-27]. Dostupné online. 
  96. ↑ Učitelské noviny. www.ucitelskenoviny.cz [online]. [cit. 2020-05-11]. Dostupné online. 
  97. ↑ HISTORICKÝ ÚSTAV AV ČR. Bilance sociálního státu ve 20. století Mezinárodní vědecká konference „Teorie a praxe sociálního státu v Evropě ve 20. století. Cesty k sociálnímu státu“, 14.–16. listopadu 2011, Praha. MODERNÍ DĚJINY Časopis pro dějiny 19. a 20. století. 2012. Dostupné v archivu pořízeném dne 05-06-2020.  Archivováno 5. 6. 2020 na Wayback Machine.
  98. ↑ Senát PČR: Náhled dokumentu. www.senat.cz [online]. [cit. 2020-06-05]. Dostupné online. 
  99. ↑ Vyrocni-zprava-2011. www.museumkampa.cz [online]. [cit. 2020-04-27]. Dostupné online. 
  100. ↑ Z metropole. O Smíchově, pilotech a hasičích. iVysílání [online]. Dostupné online. 
  101. ↑ Slánská radnice. 1. reprezentační ples veteránů RAF. Informační zpravodaj MěȘského úřadu Královského měșa Slaného - PDF Free Download. adoc.tips [online]. [cit. 2020-05-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. ↑ Noviny. data.ckrumlov.cz [online]. Město Český Krumlov, 2011 [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  103. ↑ Předání kříže. www.icej.cz [online]. [cit. 2021-05-22]. Dostupné online. 
  104. ↑ LOUŽECKÝ, Pavel. Pozitivní noviny › Klub letců RAF v hotelu DUO na pražském Střížkově. www.pozitivni-noviny.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  105. ↑ Příběhy 20. století: Tankista lhal, že létal, po Únoru pomáhal pilotům RAF. iDNES.cz [online]. 2011-11-19 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. 
  106. ↑ ČTK. Zemřel jeden z posledních dvou žijících československých letců RAF Kurt Taussig. V mládí ho zachránil Nicholas Winton. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2019-09-20 [cit. 2021-04-03]. Dostupné online. 
  107. ↑ Boje proti nacistům? Strach jsem si nepřipouštěl, to bych do letadla nesedl, říká pilot Emil Boček. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2016-09-13 [cit. 2020-06-27]. Dostupné online. 
  108. ↑ Klub letců RAF - část 1.. www.youtube.com [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  109. ↑ Letecky_klub_Duo – csletci – album na Rajčeti. csletci.rajce.idnes.cz [online]. [cit. 2020-04-18]. Dostupné online. 
  110. ↑ Guinea Pig Club. csletci.ipraxe.com [online]. [cit. 2020-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-06. 
  111. ↑ Klub letců RAF - část 2.. www.youtube.com [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  112. ↑ Sic transit... :: Odbocka30. odbocka30.webnode.cz [online]. [cit. 2020-05-13]. Dostupné online. 
  113. ↑ V Bezděkově vzniká Letecké muzeum Korea-Merkur. Muzeum nedávné epochy bude postaveno na životních příbězích. www.ohremedia.cz [online]. [cit. 2020-04-16]. Dostupné online. 
  114. ↑ KINŠT, Petr. František Blahout: Nové muzeum o bývalém letišti u Žatce nabídne příběhy lidí. Žatecký a lounský deník. 2020-03-07. Dostupné online [cit. 2020-04-16]. 
  115. ↑ letci-zatec.cz [online]. 2019-11-28 [cit. 2020-04-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-16. 
  116. ↑ Máme Merkur – Koreu!... :: Odbocka30. odbocka30.webnode.cz [online]. [cit. 2020-05-13]. Dostupné online. 
  117. ↑ Galerie veteránú R.A.F. – Jadran Šetlík [online]. [cit. 2020-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  118. ↑ a b ZAJÍČEK, Zdeněk. Busty T. G. Masaryka a Eduarda Beneše stojí už v Českých Budějovicích. Českokrumlovský deník. 2013-11-03. Dostupné online [cit. 2020-04-17]. 
  119. ↑ Odhalení busty Dr. Edvarda Beneše na nádvoří Hotelu Růže. www.castle.ckrumlov.cz [online]. [cit. 2020-04-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-09. 
  120. ↑ SPOLEČNOST, Edvarda Beneše. Bulletin SEB, 18/leden 2005, s. 7.. Bulletin Společnosti Edvarda Beneše. Roč. 2005, čís. 18, s. 7. 
  121. ↑ ZAJÍČEK, Zdeněk. Busty už neměly existovat. Českokrumlovský deník. 2010-03-05. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. 
  122. ↑ a b Beneš se stěhuje na radnici. www.pressreader.com [online]. [cit. 2020-05-28]. Dostupné online. 
  123. ↑ Sudetendeutscher Aufruf zum Boykott des Krummauer BeneS-Hotels. Sudetenpost. 2004. Dostupné online. 
  124. ↑ Vy rakouští lháři! Veterány rozzuřil atak sudetského sdružení na jejich pomník. Parlamentní listy [online]. [cit. 2020-05-11]. Dostupné online. 
  125. ↑ Benes-Büste vertreibt Touristen - Krummau hat auch noch Benes-Brücke. Sudetenpost. 2004. Dostupné online. 
  126. ↑ Wirbel um Benes-Büste in Krummau: „Wer sich fürchtet, muß ja nicht kommen!". Sudetenpost. 2004. Dostupné online. 
  127. ↑ Problematické busty jsou opět na světě. ct24.ceskatelevize.cz [online]. ct24.ceskatelevize.cz [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. 
  128. ↑ V Českém Krumlově byl poničen památník Edvarda Beneše. Radio Prague International [online]. [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. 
  129. ↑ TREPEŠ, Matěj. Pomník „Benešovým dekretům“? Praha, 2013. Diplomová práce. 2013. Dostupné online [cit. 2020-04-17]. 
  130. ↑ Busty beze změn. Českokrumlovský deník. 2007-09-13. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. 
  131. ↑ Českokrumlovskou radnici ozdobí busty prvorepublikových prezidentů. České Budějovice [online]. 2007-08-08 [cit. 2020-08-19]. Dostupné online. 
  132. ↑ Pomník Dr. E. Beneše a poválečným dekretům. www.vets.cz [online]. [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. 
  133. ↑ Vlasta Šišková (1924). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2020-04-18]. Dostupné online. 
  134. ↑ Pamětní deska letcům | Spolek pro vojenská pietní místa. www.vets.cz [online]. [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. 
  135. ↑ KYSELOVÁ, Zuzana. Bronzová deska z busty E. Beneše nezmizela, je uložena. Českokrumlovský deník. 2017-11-18. Dostupné online [cit. 2020-04-20]. 
  136. ↑ Proč by Benešovy busty měly být v každém městě. Českokrumlovský Deník. 19. července 2006, s. 23. 
  137. ↑ Legionáři chtějí Beneše v každém městě. Lidovky.cz [online]. 2006-07-18 [cit. 2020-04-17]. Dostupné online. 
  138. ↑ BBCCzech.com. www.bbc.co.uk [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  139. ↑ Edvard Beneš byl odhalen – Brno má nový pomník u Právnické fakulty. brnovinky [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-09-23. 
  140. ↑ Pomník Edvarda Beneše » Centrum pro dějiny sochařství. socharstvi.info [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  141. ↑ a b c d KRUML, Jan. O POMNÍKU PREZIDENTA EDVARDA BENEŠE V BRNĚ. [s.l.]: [s.n.], 2020. 
  142. ↑ Hloupý rozkaz zrušila žena - Český dialog. www.cesky-dialog.net [online]. [cit. 2020-04-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-07. 
  143. ↑ Benešova socha štve sudetské Němce. iDNES.cz [online]. 2005-05-16 [cit. 2020-04-26]. Dostupné online. 
  144. ↑ Edvard Beneš bude mít v Brně pomník. iBrno - zpravodajský portál města Brna [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  145. ↑ V Brně začala sbírka na vybudování sochy Edvarda Beneše. Radio Prague International [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  146. ↑ Socha Beneše v Brně nebude kopií, ale původním dílem. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2008-03-24 [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  147. ↑ V Brně bude ode dneška stát nová socha prezidenta Beneše. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  148. ↑ JAN KRATOCHVÍL ARCHITEKT - Výtvarné řešení pomníku prezidenta Edvarda Beneše v Brně. www.jkarchitekt.cz [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  149. ↑ Beneš dostane v Brně svoji sochu. www.pressreader.com [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  150. ↑ Encyklopedie dějin města Brna. encyklopedie.brna.cz [online]. 2004 [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  151. ↑ Archiweb - V Brně byla odhalena socha prezidenta Edvarda Beneše. www.archiweb.cz [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  152. ↑ SOCHA PREZIDENTA BENEŠE A BRNO. Blog.cz [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-16. 
  153. ↑ Brno. www.brno.cz [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  154. ↑ Brno vztyčí sochu prezidenta Beneše. Němci protestují marně | Domov. Lidovky.cz [online]. 2010-04-07 [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  155. ↑ Brno plné vzpomínek. www.csol.cz [online]. 2010 [cit. 2020-06-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-09-19. 
  156. ↑ Encyklopedie dějin města Brna. encyklopedie.brna.cz [online]. 2004 [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  157. ↑ V Brně odhalili sochu prezidenta Beneše, Němcům se nelíbí. iDNES.cz [online]. 2010-04-10 [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  158. ↑ Encyklopedie dějin města Brna. encyklopedie.brna.cz [online]. 2004 [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  159. ↑ FIALOVÁ, Barbora. Socha Beneše bude u právnické fakulty. Brněnský deník. 2009-01-14. Dostupné online [cit. 2020-06-02]. 
  160. ↑ Edvard Beneš má v Brně pomník - Informace pro veřejnost a média. www.unob.cz [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-06. 
  161. ↑ Brno - socha Edvarda Beneše. www.turistika.cz [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  162. ↑ Brno má sochu prezidenta Edvarda Beneše. ct24.ceskatelevize.cz [online]. Česká televize [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  163. ↑ V Brně dnes bude odhalena socha Edvarda Beneše. Deník Referendum [online]. [cit. 2021-09-28]. Dostupné online. 
  164. ↑ Radnice městské části Brno-střed pomůže zlepšit prostředí u pomníku prezidenta Edvarda Beneše. Brno-střed [online]. 1351247935 [cit. 2020-06-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-16. 
  165. ↑ Váleční veteráni kritizují ministra spravedlnosti. iDNES.cz [online]. 2005-08-26 [cit. 2020-08-21]. Dostupné online. 
  166. ↑ Veteráni: Uniformy Hradní stráže patří do operety. iDNES.cz [online]. 2006-05-22 [cit. 2020-07-25]. Dostupné online. 
  167. ↑ Hradní stráž možná vymění modrou za zelenou. Radio Prague International [online]. 2006-11-03 [cit. 2020-07-25]. Dostupné online. 
  168. ↑ Hradní stráž se převlékne, zřejmě zpět do zelené. iDNES.cz [online]. 2006-11-01 [cit. 2020-07-25]. Dostupné online. 
  169. ↑ MANSFELDOVÁ, PETRA. PROFESNÍ UNIFORMY – MARKETINGOVÝ PRŮZKUM. BAKALÁŘSKÁ PRÁCE [online]. TECHNICKÁ UNIVERZITA V LIBERCI FAKULTA TEXTILNÍ, 2007. Dostupné online. 
  170. ↑ Za památkami do Sezimova Ústí. www.csol.cz [online]. [cit. 2020-04-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-09-21. 
  171. ↑ Prezident republiky udělí státní vyznamenání. Pražský hrad [online]. [cit. 2021-10-28]. Dostupné online. 
  172. ↑ Duchovní program s plukovníkem Ing. Janem Horalem. www.arcig.cz [online]. [cit. 2020-04-26]. Dostupné online. 
  173. ↑ Vzpomínka na Jana Horala. Pilotinfo [online]. 2011-11-11 [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. 
  174. ↑ Rádio Vaticana. www.radiovaticana.cz [online]. [cit. 2020-06-02]. Dostupné online. 
  175. ↑ Svatováclavský večer ocení boj proti totalitě - Ústav pro studium totalitních režimů. 212.24.154.104 [online]. [cit. 2020-06-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-06-16. 
  176. ↑ Seznam vyznamenaných medailí SLČR. csletci.ipraxe.com [online]. [cit. 2020-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-10. 
  177. ↑ Předání ceny Český patriot 2010. czechfolks.com [online]. [cit. 2020-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-16. 
  178. ↑ Předávání cen Český patriot 2010 «Vlast.cz. vlast.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online. 
  179. ↑ Akce a soutěže: Petra Slívová a Petr Biskup sportovci roku 2010 - MAGAZÍN LETIŠTĚ ČESKÉ REPUBLIKY. letiste-cr.cz [online]. [cit. 2020-05-08]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  180. ↑ 20 let A.S.I. | Asociace strojních inženýrů ČR. www.asicr.cz [online]. [cit. 2020-05-06]. Dostupné online. 
  181. ↑ Galerie veteránú R.A.F. – Jadran Šetlík [online]. [cit. 2020-08-21]. Dostupné online. 
  182. ↑ U Lesoparku. www.facebook.com [online]. [cit. 2020-04-21]. Dostupné online. 
  183. ↑ Letňanský uličník (14): ulice Horalova: Letňanské listy. www.letnanskelisty.cz [online]. [cit. 2020-04-21]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-16. 
  184. ↑ TRÖSTER, Martin. Úsilí mladého Jihočecha se vyplatilo. Prezident vyznamenal hoteliéra Jana Horala. Táborský deník. 2021-10-29. Dostupné online [cit. 2021-12-02]. 
  185. ↑ Novinky :: Lazarus Union Česká republika. lazarus-union-ceska-republika.webnode.cz [online]. [cit. 2020-07-25]. Dostupné online. 
  186. ↑ Připojili jsme se k návrhu na státní vyznamenání pro Jana Horala. S. 7. Terezínská iniciativa [online]. Září 2020. Čís. 101, s. 7. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-09-26. 
  187. ↑ SENÁT PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY, 12. FUNKČNÍ OBDOBÍ, ORGANIZAČNÍ VÝBOR, 197. USNESENÍ ze 41. schůze konané dne 30. června 2020. www.senat.cz [online]. Dostupné online. 
  188. ↑ Senát Parlamentu České republiky. www.senat.cz [online]. 2012-01-01 [cit. 2020-07-24]. Dostupné online. 
  189. ↑ SENÁT PARLAMENTU ČESKÉ REPUBLIKY 13. FUNKČNÍ OBDOBÍ PODVÝBOR ORGANIZAČNÍHO VÝBORU PRO STÁTNÍ VYZNAMENÁNÍ 6. USNESENÍ z 2. schůze, konané dne 18. května 2021 k rozdělení návrhů na státní vyznamenání a jejich ověření [online]. Dostupné online. 
  190. ↑ Sněmovna navrhla na vyznamenání Remka či Koudelku, Mašíny ne | ČeskéNoviny.cz. www.ceskenoviny.cz [online]. [cit. 2021-06-02]. Dostupné online. 
  191. ↑ Senát rozhodl o nominacích na státní vyznamenání. www.senat.cz [online]. 2012-01-01 [cit. 2021-07-25]. Dostupné online. 
  192. ↑ KOPAL, Jiří. Medaile pro válečného veterána a filantropa. S. 8. Lidové noviny [online]. MAFRA a. s., 2021-11-22 [cit. 2021-11-22]. S. 8. Dostupné online. 
  193. ↑ KOPAL, Jiří. Státní vyznamenání pro Jana Horala. Noviny města Český Krumlov. Prosinec 2021, roč. 19, s. 4. Dostupné online. 
  194. ↑ Bohdalová, Kellner i Prymula. Seznam osobností, které vyznamenal prezident. Seznam Zprávy [online]. Seznam.cz [cit. 2022-03-08]. Dostupné online. 
  195. ↑ Zpráva o dvou osudech. www.ceskatelevize.cz [online]. Česká televize. Dostupné online. 
  196. ↑ Vlastimil Venclík. FDb.cz [online]. [cit. 2020-08-22]. Dostupné online. 
  197. ↑ Tobrúk 1941. www.ceskatelevize.cz [online]. Česká televize. Dostupné online. 
  198. ↑ Tobrúk 1941 (2009). FDb.cz [online]. [cit. 2020-08-20]. Dostupné online. 
  199. ↑ Pohřeb plk. Horala. www.ceskatelevize.cz [online]. Dostupné online. 
  200. ↑ Noviny. S. 7. data.ckrumlov.cz [online]. Město Český Krumlov, prosinec 2011. S. 7. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jan_Horal&oldid=24275023“