Carl Friedrich von Weizsäcker

Carl Friedrich von Weizsäcker
Carl Friedrich von Weizsäcker
	Carl Friedrich von Weizsäcker (1993)
Rodné jméno	Carl Friedrich Weizsäcker
Narození	28. června 1912; Kiel
Úmrtí	28. dubna 2007 (ve věku 94 let); Söcking
Alma mater	Univerzita v Göttingenu; Humboldtova univerzita; Lipská univerzita
Povolání	fyzik, spisovatel, filozof, vysokoškolský učitel, jaderný fyzik a astronom
Zaměstnavatelé	Hamburská univerzita; Univerzita v Göttingenu
Ocenění	medaile Maxe Plancka (1957); Goethova cena (1958); Mírová cena německého knižního obchodu (1963); Erasmova cena (1969); Čestný odznak Za vědu a umění (1970); … více na Wikidatech
Nábož. vyznání	luteránství
Choť	Gundalena Inez Eliza Ida Weizsäcker
Děti	Carl Christian von Weizsäcker; Ernst Ulrich von Weizsäcker; Elisabeth Raiser; Heinrich Wolfgang von Weizsäcker
Rodiče	Ernst von Weizsäcker a Marianne von Weizsäckerová
Příbuzní	Richard von Weizsäcker (sourozenec); Johannes von Weizsäcker (vnuk)
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Carl Friedrich von Weizsäcker (28. června 1912 Kiel – 28. dubna 2007 Söcking u Mnichova) byl německý fyzik, filosof a veřejný činitel.

Narodil se v rodině diplomata a se svými rodiči pobýval na různých místech: ve Stuttgartu, v Baselu a od roku 1925 v Kodani, kde se seznámil s W. Heisenbergem, který ho získal pro studium fyziky. V letech 1929 až 1933 studoval fyziku, astronomii a matematiku v Berlíně, v Lipsku a v Göttingenu; mezi jeho učiteli byl i Heisenberg a Niels Bohr. Roku 1937 se oženil se švýcarskou historičkou G. Willeovou a měl s ní čtyři děti. V roce 1989 získal Templetonovu cenu.

Atomová fyzika

Po habilitaci v roce 1936 pracoval Weizsäcker ve fyzikálním ústavu v Berlíně a zabýval se hlavně vazební energií atomového jádra a nukleárními procesy, jež probíhají v nitru hvězd. Už před začátkem 2. světové války věděl o možnosti atomové či „uranové“ bomby a spolu s Heisenbergem a s objevitelem štěpení jádra Otto Hahnem o tom diskutovali. Weizsäcker vytvořil teorii plutoniové bomby, dal to na vědomí Ministerstvu války a v roce 1942 podal patentovou přihlášku.^[1]

Roku 1941 navštívil spolu s Heisenbergem N. Bohra v tehdy obsazené Kodani. Heisenberg později řekl, že smyslem bylo uzavřít dohodu o tom, že se bomba vyvíjet nebude, Bohr však rozhovor pochopil jako nabídku ke spolupráci na německém projektu a za dobrodružných okolností uprchl do Británie a do USA. Jeho svědectví přispělo k tomu, že vědci v USA naopak vývoj bomby navrhli a uskutečnili. Německé velení však usoudilo, že se musí soustředit jen na projekty, které slibovaly rychlé nasazení (rakety, trysková letadla) a projekt bomby nepodpořilo. Další výzkum pak probíhal v malém měřítku a bez naděje na realizaci, nicméně pokračoval až do roku 1945.

Poválečná činnost

Od roku 1946 vedl Weizsäcker Planckův ústav pro fyziku v Göttingenu, věnoval se však především – jako jiní účastníci vývoje atomové bomby – otázkám odpovědnosti vědců a vědecké etiky. Veřejně vystupoval proti vyzbrojení Německa atomovými zbraněmi a zabýval se otázkami světového míru. Roku 1957 se stal profesorem filosofie v Hamburku a zabýval se otázkami přírody jako celku a filosofickým významem kvantové fyziky. Od roku 1970 vedl společně s filosofem J. Habermasem Ústav pro výzkum životních podmínek vědecko-technického světa ve Starnbergu u Mnichova, kde se věnoval otázkám světového míru, výživy a životního prostředí. Roku 1980 byl emeritován, dále však přednášel a psal, zejména o nebezpečí války a zpustošení světa, proti nimž zastával stanovisko radikálního křesťanského pacifismu.

Veřejný život

Weizsäcker byl vyznamenán mnoha cenami a vyznamenáními, od Medaile Maxe Plancka (1957) až po Templetonovu cenu (1989) a medaili Theodora Heusse. Roku 1979 odmítl nabídku kancléře Willy Brandta, aby kandidoval na úřad spolkového presidenta, jímž se o pět let později stal jeho bratr, Richard von Weizsäcker.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Carl Friedrich von Weizsäcker na německé Wikipedii.

↑ www.deutsches-museum.de. www.deutsches-museum.de [online]. [cit. 15-12-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 28-09-2006.

Literatura

C. F. von Weizsäcker, Dějiny přírody. Praha 1970
Weizsäcker – Böckenförde, Člověk v moderních vědách. Praha 1992
C. F. von Weizsäcker, Člověk ve svých dějinách. Praha 1993
C. F. von Weizsäcker, Ideme v ústrety asketickej kultúre? Výbor z díla. Bratislava 1995

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Carl Friedrich von Weizsäcker na Wikimedia Commons
(německy) Tajné dokumenty k německému atomovému programu: Carl Friedrich von Weizsäcker: Eine Möglichkeit der Energiegewinnung aus Uran 238, 17. Juli 1940 (z archivu Deutsches Museum).
(německy) Release of documents relating to 1941 Bohr-Heisenberg meeting, Archiv Nielse Bohra, Kodaň
(německy) „Der Physiker und Philosoph Carl Friedrich von Weizsäcker wird neunzig“, (Die Zeit, Nr. 27, 2002)
(německy) „Ich wollte erkennen, ob Atombomben möglich sind“ – Rozhovor s Carl Friedrich von Weizsäckerem.
(německy) „Ermunterungen zum aufrechten Gang » Der Weg Carl Friedrich von Weizsäckers vom Innenraum der Atome zur Weltinnenpolitik“ – Nekrolog C. F. Weizsäckera.

[Bezeichnung1-1] www.deutsches-museum.de. www.deutsches-museum.de [online]. [cit. 15-12-2007]. Dostupné v archivu pořízeném dne 28-09-2006.

[1]

Držitelé Templetonovy ceny

1973–1990	Matka Tereza (1973) • Roger Schütz (1974) • Sarvepalli Rádhakrišnan (1975) • Léon-Joseph Suenens (1976) • Chiara Lubichová (1977) • Thomas Torrance (1978) • Nikkjó Niwano (1979) • Ralph Wendell Burhoe (1980) • Cicely Saundersová (1981) • Billy Graham (1982) • Alexandr Solženicyn (1983) • Michael Bourdeaux (1984) • Alister Hardy (1985) • James McCord (1986) • Stanley Jaki (1987) • Inamullah Khan (1988) • Carl Friedrich von Weizsäcker, George MacLeod (1989) • Baba Amte, L. Charles Birch (1990)

1991–2010	Immanuel Jakobovits (1991) • Han Kjong-džik (1992) • Charles Colson (1993) • Michael Novak (1994) • Paul Davies (1995) • Bill Bright (1996) • Pándurang Šástrí Áthavalé (1997) • Sigmund Sternberg (1998) • Ian Barbour (1999) • Freeman Dyson (2000) • Arthur Peacocke (2001) • John Polkinghorne (2002) • Holmes Rolston (2003) • George Ellis (2004) • Charles Hard Townes (2005) • John D. Barrow (2006) • Charles Taylor (2007) • Michał Heller (2008) • Bernard d'Espagnat (2009) • Francisco J. Ayala (2010)

2011–	Martin Rees (2011) • Tändzin Gjamccho (2012) • Desmond Tutu (2013) • Tomáš Halík (2014) • Jean Vanier (2015) • Jonathan Sacks (2016) • Alvin Plantinga (2017) • Abdalláh II. (2018) • Marcelo Gleiser (2019) • Francis Collins (2020) • Jane Goodallová (2021) • Frank Wilczek (2022) • Edna Adan Ismailová (2023) • Pumla Gobodo-Madikizela (2024)