Relikviář
Relikviář je schrána nebo schránka na relikvie. Jsou v ní uloženy, a často i vystaveny. Relikviáře jsou předmětem uctívání, a proto bývají umístěny v křesťanských, buddhistických nebo hinduistických chrámech na oltářích nebo v pokladnicích. Za nejcennější (primární) relikvie jsou považována těla proroků, světců, Ježíše Krista nebo Panny Marie a jejich části nebo částečky. Pod nimi významem stojí relikvie druhotné (sekundární), jimiž jsou osobní předměty, které pocházejí z hrobu světce nebo jsou legendou spojeny s jejich životem či osobním užíváním.
Relikviář má devoční význam. Lidé věří, že svaté ostatky v sobě mají posvátnou sílu, zázračnou moc pomáhat či uzdravovat. Klanět se, uctívat či dotýkat se relikviářů má věřícím přinést ve spojení s modlitbou požehnání či zvláštní milost.
Typy
[editovat | editovat zdroj]V katolických chrámech nebo v chrámových pokladnicích:
- sarkofág s tělem světce, tumba chrámového patrona: v hlavním oltáři na něm nebo v kryptě pod ním (např. tumba sv, Bonifáce, Fulda)
těla římských prvomučedníků a světců v prosklených rakvích (např. u sv. Tomáše v Praze, v katedrále v Litoměřicích nebo ve Waldsassenu )
- skříňka, truhlička
- tzv. mluvící relikviář ve tvaru části těla, ze které pochází relikvie: busta, paže, ruka, noha
- deska: ikona, plenář
- stojací oltářní ostensorium, často ve tvaru monstrance; drobné ostatky světců (kůstky, části oděvu); také částečky dřeva, dotýkané se svatým křížem. Mnohdy jsou relikviáře pevnou součástí retabula oltáře. a rovněž vystavená úctě v prostoru kostela nebo kaple.
- trůn, křeslo, oděv, mitra, hůl, kalich, paténa, konvice
- drobný osobní relikviář, závěšovaný na krk majitele: fylaktérium, monile, kapsle
Historie
[editovat | editovat zdroj]První relikviáře (kolem 4. století) měly podobu malých schránek. Velké zdobené truhly a rakve se začaly objevovat na přelomu 12. a 13. století. Příkladem velkého bohatě zdobeného relikviáře je například Relikviář svatého Maura v Bečově nad Teplou. Zvláštním typem relikviářů jsou schránky ve tvaru uchovávané části těla (ruka, hlava apod.), které jsou někdy nazývány „mluvící relikviáře“.[1] Kolem čtvrtiny 13. století se začaly vyrábět deskové relikviáře zvané plenáře.
Významné relikviáře
[editovat | editovat zdroj]Evropa
- Relikviář Kristovy koruny v Sainte Chapelle, Paříž
- Stolec sv. Petra, v bazilice sv. Petra, Řím
- Talisman Karla Velikého (fylaktérium), pokladnice v Palis du Tau, Remeš
- Relikviářová skříň Panny Marie, Münster, Cáchy
- Relikviářová skříň Sv. Tří králů, dóm, Kolín nad Rýnem
- Relikviářová busta sv. Jakuba Většího, hlavní oltář katedrály, Santiago de Compostela
Česko
- Relikviář svatého Maura v Bečově nad Teplou
- Gotický relikviář paže sv. Jiří z kláštera benediktinek na Pražském hradě, Svatovítský poklad v Praze
- Gotické relikviářové busty českých patronů sv. Václava, Vojtěcha a Víta, Svatovítský poklad v Praze
- Plenář sv. Markéty benediktinů v Břevnově
- Barokní relikviář svaté Pavlíny v kryptě dómu v Olomouci
- Jihočeské: Ostatky sv. Auraciána v Českých Budějovicích; ostatky sv. Konkordie v Bavorově
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Relikviáře z pokladnice v St.Denis, zničené za francouzské revoluce
-
Truhlička sv. Petra, dóm Minden
-
Relikviář sv. Tomáše Becketa
-
Relikviář P. Marie, Cáchy
-
Relikviář hlava sv. Jana Křtitele na míse
-
Kapsle s relikvií, chrámový poklad Münster, (Vestfálsko)
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Universální lexikon umění, str. 392
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- PODLAHA, Antonín; ŠITTLER, Eduard. Chrámový poklad u sv. Víta v Praze : Jeho dějiny a popis. Praha: Dědictví sv. Prokopa, 1903. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-04-07. Archivováno 7. 4. 2014 na Wayback Machine., s. 181. Poznámka: Dostupné jen jako stáhnutelné pdf – vždy maximálně 20 stran stáhnutených najednou.
- BRAUN, Joseph: Die Reliquiare des christlichen Kultes und ihre Entwicklung. Freiburg im Breisgau 1940, dostupné online [1] (německy)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Obrázky, zvuky či videa k tématu relikviář na Wikimedia Commons
- Slovníkové heslo relikviář ve Wikislovníku